Hlavní přehled

Voliči nechtějí sociální demokracii č. 2

kscmVelice zajímavě a trefně hovoří o volebním výsledku KSČM ve svém článku - Voliči nechtějí sociální demokracii č. 2 autor Pavel Širůček. Autor  shrnuje co voliči od  KSČM  očekávají a  jaká byla její předvolební kampaň.  Zároveň analyzuje problém s nevýraznou politikou KSČM, její  "nabíhání ČSSD".  Všechny tyto aspekty dohromady měly ve výsledku voleb za následek ztrátu hlasů.

Článek najdete na adrese http://www.valencik.cz/marathon/index.htm
(odkaz vede na jiný server)

Pokud by odkaz již nefungoval, klikněte pro zobrazení na celý článek.

Bezprostředním dojmem po vyhlášení výsledků voleb (psáno 3. 6. - 6. 6. 2006, pozn. P.S.) je zklamání, zejména z promarněných příležitostí, které se již nemusí opakovat. Jak hodnotit výsledek KSČM? Říká se sice, že po bitvě je každý generálem - bohužel se však jisté obavy naplnily a nelze než poctivě přiznat, že necelých 13 % (přes relativně vyšší účast) je jednoznačný  neúspěch, ztráta a volební porážka. Přes celkově „neslanou - nemastnou“ kampaň, včetně příliš obecného a přehnaně krotkého volebního programu, maximálně průměrné (nezřídka však spíše ochotnické)  výkony  i nasazení, a především v podstatě zcela absentující jasné odlišení od sociální demokracie, mnozí automaticky očekávali výsledek podstatně lepší, kdy optimistické odhady (včetně autorových) se  pohybovaly až  kolem 20 %.  Důvody této „sprchy“ musí být důkladně analyzovány a komplexně zhodnoceny, ale již nyní lze upozornit na důležité skutečnosti, před kterými nelze zavírat oči. Trpké plody přinesla:

1) ztráta razance;

2) přespřílišná tzv. státotvornost;

3) jednostranné podlézání sociální  demokracii; 

4) sázka na nevýrazné, kteří pouze nikomu nevadí;  

5) neprofesionalita.

Největší prohrou však nejsou propady KSČM, ani levice, resp. „levice“ dohromady, ale je to průnik Strany zelených do parlamentu. Skutečnou příčinou patových situací není malý koaliční potenciál KSČM, ale stále přetrvávající přítomnost havlovských pohrobků ve „velké“ politice. Roli US přebírá SZ, coby výtah k moci pro tyto skupiny, kdy její zelený nátěr je  kamufláží, pouhým zdáním alternativ a karikaturou politiků „nového typu“. Taktéž  deklarované liberální a pravicové zaměření SZ je poněkud zarážející, sliby v energetice či dopravě silně podezřelé, o tradičním postoji těchto „ekologů“ k jaderné energii nemluvě.  Potvrdila se orientace na pseudohumanistické a pseudoliberální idealisty, frustrované vlastní nicotou, kteří hlavně musí mít sami ze sebe dobrý pocit, umocňovaný údajnou nezávislostí, často v duchu tzv. třetích cest. Zelený nátěr (obdobně jako vějička tzv. nepolitické politiky, permanentních happeningů i tzv. občanské společnosti, neoddělitelná od nátlakové ideologie NGO-ismu, vždy ovšem bez patřičné kontroly i odpovědnosti) slouží jako vizitka nejen „nezávislého intelektuála“, kterého bylo třeba dostat k urnám. SZ byla nepokrytě mediálně protěžována (včetně role podivně „veřejnoprávní“ ČT) a především právě díky „nezávislým“ a přesně načasovaným průzkumům, kdy se jejich parlamentní účast brala jako samozřejmost, byla přes 5 % protlačena - pokud někde upozorňovat na manipulace či přímo neregulérnost voleb, tak právě zde. Nelze také než opětovně důrazně varovat před jejich mnohdy pseudolevicovou rétorikou, resp. kennedyovskou „kaviárovou levicovostí“. Škodolibělze sice přát budoucímu premiérovi účast tohoto slepence ve vládě, čekat na jeho rozštěpení či názorové aj. veletoče - nicméně přítomnost „zelených“ v parlamentu se stala realitou. 

Příčinu neoddiskutovatelného neúspěchu KSČM nelze alibisticky svádět na průběh kampaně, její agresivitu, atmosféru strachu, tradiční nekorektnost médií, cyklické, resp. pragmatické přelivy voličů či na pouhé zabránění Modrým šancím - pozornost je třeba zaměřit do vlastních řad, a to včetně vyvození osobní odpovědnosti i programových aj. opatření. Žonglování s čísly dokazující, že levice ani strana vlastně tak moc neztratila (či dokonce získala) připomíná fotbalový tým, který se po vysoko prohraném utkání holedbá tím, že přece vyhrál na rohy. KSČM sklidila plody neprozíravého a silně krátkozrakého „bianco šeku“, který již před řadou měsíců vystavila sociální demokracii, včetně rozhodujícího podílu na prodlužování agónie předchozích kabinetů. Jedním z vrcholů matení voličů i členů se stalo faktické přijetí podílu na  kauzách (ať již skutečných či zinscenovaných), kdy právě KSČM - v zaslepující nenávisti k ODS - zabránila jejich dalšímu šetření;  scénky, kde právě komunisté obhajují nečisté privatizace a jiné skandály mají opravdu tragikomickou pachuť. Ve srovnání s těmito trapnostmi opravdová státotvornost a politická prozíravost státnicky překonávající běžné politikaření, kterou  KSČM prokázala při poslední volbě prezidenta působí jako z jiného světa. Ostatně brzy již bude mít sociální demokracie opětovně možnost dokázat pevnost svých zásad, programových priorit a věrnost slibům i siláckým prohlášením. 

 

V prvé řadě však budiž vše jasným poučením a dostatečnou výstrahou pro všechny tzv. modernisty či reformátory (mnohdy spíše deformátory) - volič jasně prokázal, že nikterak netouží po B týmu sociální demokracie. Přes rostoucí problematičnost, ale i záměrné mlžení kolem tradičního dělení politického spektra, levice a pravice stále existují - vedle pochybností o levicovosti sociálních demokracií lze však připomenout, že řada postojů a názorů některých představitelů KSČM by se nejen v naší ČSSD nacházela značně „napravo“.  Smutným symbolem výsledků voleb se stal letošní 1. máj v Praze - po neodpustitelné chybě se ztrátou Letenské pláně si KSČM  na Fontáně „úspěšně“ vyzkoušela roli předskokana ČSSD. Má snad být oním stále omílaným údajným „vyrovnání s minulostí“ postupný zánik cestou integrace se sociální demokracií, další posuny k tzv. středu či snad ještě zřetelnější (neo) liberalizace?    

 

Proč měl volič s levicovými hodnotami KSČM preferovat - co více mu nabídla než sociální demokracie? Osobnosti rozhodně nikoli - řada kandidátek, včetně „lídrů“, vypovídala o zarážející neprofesionalitě, kdy omluvou nemohou být výmluvy na mechanizmy sestavování či dětinské spory i naschvály jednotlivých skupin a proudů. Naprosto zřetelné a jednoznačné distancování se od předvolebních šaškáren (včetně nepodléhání diktátu „doby“ nahrávající povrchnosti) taktéž nelze nahradit pouhými apely na slušnost a korektnost. Není  poněkud pokrytecké okázalé pohoršování se nad „nákupy“ poslanců (či např. nad neférovostí sportovních utkání)  v systému, kdy nejen podle neoliberálních dogmat vše mají řídit principy poptávky a nabídky a peníze jsou až na prvním místě? V mnohém se naplnily předpovědi, že razantní J. Paroubek zbavil KSČM značné části protestního potenciálu, a to za přihlížení, ba i přitakávání jejích představitelů. V oblasti programové či přitažlivé vize  strana již dlouhodobě pouze nesměle přešlapuje a tápe - zde je však nutná důkladnější analýza, která řádově přesahuje rámec příspěvku. Taktéž práce na modelu socialismu pro 21. století dokazují silnou polarizaci - pro někoho je jedinou myslitelnou cestou totální negace všeho před rokem 1989 (což prý i automaticky umožní vítězství mýtické samosprávy), jiní odmítají vnímat jakékoli změny, ke kterým došlo a dochází, další pragmaticky lavírují. Nicméně promarnění příležitostí, včetně alespoň náznaku skutečně „zeleného“ programu, je i v kontextu vývoje posledních měsíců jen velmi těžko omluvitelné.  Příliš nadějně nepůsobí ani řada vyjádření po volbách - někteří se nikterak nepoučili, znovu (možná záměrně) opakují stejné chyby.


Úspěšná řešení rozhodně nevedou přes další opouštění tradičních pilířů a principů, postmoderní relativizaci hodnot, větší rozkročení k politickému středu a pokračující přehnanou liberalizaci (včetně kontraproduktivní orientace na jisté skupiny, což dokladuje  i výsledek US), stále nebezpečnější europeistická snění či kosmopolitní hysterii ke všeho národnímu. Budoucnost je věcí sebevědomých a vždy transparentních postojů, jednotného vystupování a skutečně kritických postojů strany, která by nikdy neměla ztrácet ze zřetele systémovou antikapitalistickou změnu -  vizi, která byla neúnosně rozmělněna vidinou dalších postů.  Skuteční komunisté tzv. salónně přijatelní však nikdy nebyli, nejsou a ani  nikdy být  nemohou.  Cestou vpřed je spojování socialistických ideálů s konzervativními východisky, tradicemi  i mechanizmy, kdy  zástupci autentické levice se dnes musí postavit proti pokračující liberalizaci, za udržení zbytků „sociálna“, a to především na národní platformě s oprávněnými požadavky v duchu tzv. nového ekonomického nacionalismu.

Napsal Petr Kolář Zobrazeno: 2150