Hlavní přehled

Vinnetou u konšelského soudu

Dubnové počasí bývá vrtošivé. To platí pro každý rok, i pro ten, kdy se psal letopočet 1910. Nedivme se, že tehdy byly kavárenské stolky obsazeny hustěji než obvykle a nad jejich mramorovými deskami se s tabákovým kouřem a vůní kávy lenivě převalovala i nepřekonatelná odpolední nuda. Tu jednoho dne vykřikly do světa palcové titulky novin: NĚMECKÝ SPISOVATEL KAREL MAY NÁČELNÍKEM LUPIČSKÉ TLUPY!


Vážní a usedlí štamgasti se s chutí ponořili do senzačních článků, které přinášely květnatě vyšperkované poslední, zaručeně nejčerstvější zprávy o procesu se spisovatelem Karlem Mayem, probíhajícím právě u konšelského soudu v Charlottenburgu...

Neuvěřitelně zní zprávy o novém skandálu v Německu, o kulturním skandálu, jakému není v dějinách literatury rovno... otravné býlí krváků má podíl na mravním stavu německé společnosti, jejž dnes považují mnozí za neutěšený a nezdravý ...

Pan Kdosi rozhořčeně pokyvoval hlavou, uplivoval na podlahu, a když se vrátil domů, zpohlavkoval svou desetiletou ratolest, pro kterou byly Mayovy romány nejčtenější knihou. Tím považoval celou aféru za vyřešenou a večer šel spokojeně na jednu Plzeň k Bouškům. Při partičce mariáše se dal slyšet, že kdyby bylo po jeho, tak k takovýmhle věcem nemůže dojít, kdo to taky kdy slyšel, aby se takové krváky mohly prodávat, to nám ta mládež potom vyroste v pěkné hrdlořezy.

Zatímco panu Kdosi bylo všechno jasné, prožíval Karel May snad nejtěžší období svého života. On, žijící ve světě svých hrdinů, vidin a snů, byl napaden tiskem, který proti němu zahájil kampaň, jakou snad dějiny literatury nezaznamenaly. Bylo napadeno jeho literární dílo i jeho osobnost.

Nejnesmyslnější pomluvy, urážky a lživá podezření musely být projednány u soudu. Poslední léta Mayova života byla pro stárnoucího, zmateného a uštvaného muže tvrdou zkouškou. Jeho tvůrčí síla a fantazie byly podlomeny, přesto však pracoval a připravoval další knihy. V roce 1910 uzavřel svou literární tvorbu umělecky nejsilnějším dílem a lidsky otřesným dokumentem „Můj život a mé snahy". Dva roky poté umírá v Radebeulu u Dráždan.

Mezi díly, které Karel May plánoval, měl být i druhý díl jeho životní zpovědi, ve kterém chtěl podrobně psát o svých cestách. K tomu však bohužel již nedošlo, a proto jsou zprávy, které se týkají jeho cest do zámoří — zejména v mladých letech, založeny na dnes již neprověřitelných výpovědích spisovatele i jeho současníků, na dohadech i domněnkách.

Přes veškerou snahu životopisců leží nad některými životními úseky mladého Maye neznámo, které už nikdo neodhalí. Je pravděpodobné (i když neprokazatelné), že kolem roku 1863 navštívil Severní Ameriku. Cesta trvala zhruba jeden rok a vedla ze St. Louis do Skalistých hor, až do té doby takřka neznámého Yellowstonského parku. Jeho učitelem a přítelem na této cestě byl prý zálesák jménem Fred Summer. Možná, že román Vinnetou odráží některé spisovatelovy zážitky z této cesty. Jistou dobu prý prodléval Karel May ve Státech ještě koncem šedesátých let. V roce 1869 navštívil s největší pravděpodobností Orient. V Evropě prokazatelně zavítal do Anglie, Francie, Itálie, Švýcarska, Maďarska, Makedonie, Řecka, evropské části Turecka a byl i v Čechách.

Dvě cesty do zámoří jsou doloženy dokumenty. V letech 1899 až 1900 procestoval Egypt od Káhiry až po Chartúm, Sýrii, Palestinu a putoval z Damašku po karavanní cestě do Bagdádu, ke zříceninám Babylónu, do perských hor a napříč Arábií do súdánské Masawy. Plavil se lodí Rudým a Arabským mořem do Bombaje, procestoval Cejlon a Sumatru. Vrátil se do Egypta a znovu cestoval po historických místech Palestiny a Sýrie, navštívil Cařihrad, Řecko a přes Itálii se vrátil domů.

Poslední mimoevropskou cestu podnikl Karel May v doprovodu své manželky roku 1908 do Spojených států. Z New Yorku cestovali k Niagarským vodopádům, do Ontaria, k jezeru Erie, do indiánských rezervací. Sám pak pokračoval dál na západ do rezervace Apachů. Po této cestě vznikl jeho poslední román, symbolický „Vinnetouův odkaz". Jak směšný je i tedy výrok tehdejšího soudu, který rozhodl, že celé části Mayových knih jsou opsány odjinud a že autor píše o Americe, ačkoli ji vůbec nezná.

Karel May ovládal několik jazyků a o svědomitosti jazykových studií svědčí i jeho bohatý knižní fond speciálních spisů orientálních i indiánských jazyků a nářečí. Osobní zážitky, zkušenosti z cest, podivuhodná znalost zeměpisu, národopisu, cestopisné i historické literatury přetavila jeho výjimečná a podivuhodná obrazotvornost do příběhů, které již řadu generací okouzlují všechny milovníky romantické literatury. Je přirozené, že vzrušující, dramatický a barvitý děj jeho románů lákal a přitahoval filmaře i divadelníky. Celkem byly natočeny dvě desítky filmů a tři z toho dokonce ještě v období němého filmu. Filmové adaptace Mayových románů patří k věčně zeleným klenotům filmové tvorby. Bohužel, filmové zpracování mnohdy bývá velice volné a často se značně odklání od původní předlohy i myšlenkového obsahu Mayovy tvorby.

Mayovo dílo obsahuje v definitivním německém vydání sedmdesát svazků a celkový náklad jeho knih převyšuje desítky miliónů výtisků.

Přes sto let nás dělí od smrti Karla Maye. Století zasypalo prachem zapomnění bulvární stránky novinových senzaci a vykřičených soudních procesů. Přesto odsuzující výroky z té doby o tom, že May napsal své romány jen ve vězení a nikdy nebyl v Americe, dodnes kolují mezi veřejností.

Čas však prověřil právo mayovek na život. Škoda jen, že se tohoto ocenění jejich autor nedočkal.

Napsal Super User Zobrazeno: 247