Hlavní přehled

Dělnický prezident

zapotockyKdyž jsem byl v chlapeckém věku, pamatuji si, že mu říkali Toník nebo náš Toník , případně Tonda rachota, protože slovo rachota často užíval místo běžného slova práce.

 

 

Obyčejní lidé jako mí rodiče a lidé z vesnic, kde jsem se pohyboval, ho měli rádi. Byl jeden z nich, i když byl prezidentem. Gottwald byl pro ně odtažitý a studený a po roce 1948 už byl za zenitem svých sil. Na Toníkovi, tedy na Antonínu Zápotockém, bylo vidět, že věří tomu, co říká. Zazlívali mu to, že mu právě proto uvěřili, když je ujišťoval, že nebude měnová reforma, a ona byla. I mí rodiče tenkrát přišli o své úspory a o možnost vyřešit problém svého bydlení. Po letech jsem si ověřil, že on osobně v tom všem byl nevinně.

Byl něčím, co bychom mohli nazvat lidový vůdce, který lidi získával svou otevřeností a lidskostí. Co historek jsem slyšel, jak utíkal svým strážcům, jak se vracel znovu a znovu z prostředí oficialit mezi lidi. Mnoho z těchto historek bylo výtvorem lidové tvořivosti a mnohé byly pravdivé. Byl přirozeně kulturní, a přesto lidový. Podléhal sice naivitám své doby, ale kultura pro něj byla sféra, kde viděl budoucnost národa. Byl člověk s přirozenou autoritou (byl jí i pro své spoluvězně v koncentračním táboře za druhé světové války), a přitom měl schopnost odhlédnout od svých vlastních osobních pocitů, neměl potřebu prestiže.

Jeho životní školou byly odbory s jejich každodenním bojem za zájmy obyčejných lidí, kteří žili ze mzdy. Ani v únoru 1948, ani poté je nebral jako nějakou převodní páku moci a pomocný nástroj strany, ale jako dílnu lidskosti a školu socialismu. Poctivě se snažil - přes ironické poznámky Stalinovy o jeho psaní románů - plnit funkce předsedy vlády a prezidentský úřad přiblížit lidem. Ale byla padesátá léta.

Pro ty, kteří si všimli rozporu mezi schopností komunistů vést brilantně zápas o politickou moc a jejich potížemi při řízení společnosti po Únoru, říkám, že nebyli úplně pány své situace, a hlavně: na naši republiku, tehdy dvanáctimilionový stát, byly nakládány úkoly vpravdě nemožné. V tlaku vnějších okolností vzaly za své rozumné koncepce lidí, jako byli Frejka a Goldmann. Frejka sám zaplatil životem. ČSR se stala kovárnou východní Evropy, industrializovala nejen Slovensko a některé části českých zemí, ale také mnohé jiné státy. Rozpočtová zátěž, daná urychleným budováním těžkého průmyslu byla zvětšena investicemi do obranného průmyslu po moskevské poradě 1951. Za deset let po Únoru vzrostla průmyslová výroba o 300 %!

Ano, dělaly se chyby, naši předchůdci mají na hrbu i nepravosti a porušování zákona. Je třeba ale poctivě říci, že to byla doba rozporná. Ruku v ruce šla emancipace i represe. Obojí bylo reálné a prolínalo se, častokrát i životě jednotlivých lidí. Tomu všemu nemohl uniknout ani Antonín Zápotocký. Jeho smrt brali mnozí jako předěl. Jako by končila doba, kdy všechno bylo bráno doopravdy. S klady i zápory doby emocionálně vypjaté a centrované do sebe. V době Toníka nebyl socialismus brán jen jako něco reálně existujícího, ale něco, co si razí cestu jako dějinotvorná síla.

Sám Zápotocký uměl komunistům říkat velmi nepříjemné věci. Podívejme se na jeho projev, když po Jílkovi, tehdy ještě oblíbenci Moskvy, mistru levé fráze, přejímal funkci ústředního tajemníka strany. Co dnes existuje, není jednotná komunistická strana. Je to spolek osob, které jsou poměry sehnány dohromady, ale mezi sebou navzájem jsou rozštěpeny, mají mezi sebou nedůvěru, každý obvod si dělá naprosto svoji politiku, ústředí obyčejně nevydává směrnice, a když se vydávají, narážejí na odpor. Kladu si často otázku, jak jsme daleko od stavu, který Zápotocký popisuje. Bál se rozkladu a chtěl postupně stranu zpevňovat zevnitř. Vést systematickou výchovnou práci, dokončit organizační výstavbu tak, aby centrum mohlo zaručit chování strany jako jednoho celku, tak, aby všichni členové zúčastňovali se každodenní společné práce .

Myslím, že právě to příliš neumíme. A také nevím, kolik parlamentních projevů našich politiků budeme si schopni po letech přečíst se stejnou chutí, jako Toníkovy sněmovní řeči. Byl opravdu dobrý a pohotový řečník, a navíc se nebál konfliktu. Kolik takových máme? Ale stejně jako on uměl lovit talenty v členské základně, musíme to umět i my. Příprava sjezdu snad k tomu bude podnětem. 13. listopadu uplyne od Zápotockého smrti 50 let. Kéž bychom byli schopni podobně jako on chápat potřebu spojit myšlenku s nutností organizace. A také to, že instituce nikdy nesmí pohltit a vytěsnit ideu, o kterou jde.

12. listopadu 2007, Miloslav RANSDORF, poslanec EP, KSČM

Podle : Haló noviny - http://www.halonoviny.cz/ 

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 2455