Hlavní přehled

Poltavská bitva

Stará Rus - Moskevská Rus v 17. století žila v dusnu bojarského absolutismu, ve tmě středověku. Ostatní evropské státy ji předběhly v hospodářsko-společenském vývoji o desítky let a Rusku hrozilo nebezpečí zániku. Bylo třeba dostat se k mořím — k Černému a Baltickému, získat zpět stará ruská území, jichž se sousedé zaostalého Ruska v minulosti zmocnili.

 

 


„Rusko nemohlo ponechat ve švédských rukou ústí Něvy... právě tak jako nemohlo ponechat ústí Donu, Dněpru, Bugu a Kerčského průlivu v rukou kočovných Tatarů,“ napsal K. Marx.

V bojarském absolutismu vyrůstal i carevič Petr. Jeho mládí poznamenaly boje mezi šlechtickými rody o vládu, vzpoura střelců, krveprolití za vladařky Sofie (která se s pomocí střelců zmocnila vlády), neúspěšná taženi proti Krymu, hladomory, náboženské bouře a kozácké vzpoury. V srpnu 1689 padla Sofiina moc a vláda přešla na sedmnáctiletého cara Petra I. Jako „rotmistr" a „bombardýr" Petr Alexejev cvičil své oddíly a v manévrech proti zaostalým střelcům vytvářel kodex svých vojenských zásad. Ve Voroněži budoval loďstvo, jímž chtěl vybojovat přístup do Černého moře. Stavěl nové pluky, reorganizoval armádu. Roku 1696 stanul Petrův voják na azovském pobřeží. První záměr byl uskutečněn, ale Petr pochopil, že cesta k velikosti říše není na jihu, nýbrž na Baltu, obsazeném Švédy.

K boji s nimi bylo třeba jiných zkušeností a jiných připrav. Leccos mohla poradit Evropa. Proto odcházejí na carův rozkaz mladí ruští šlechtici do zahraničí na zkušenou a r. 1697 se za nimi vydává i „strážmistr" Petr Michajlov. Po návratu se vrhl Petr do horečné práce. Přes odpor bojarů a popů bezohledně odstraňoval staré přežitky, „střihal brady" a v r. 1698 krvavě rozdrtil vzpouru střelců. Uzavíral diplomatické svazky, aby si připravil splnění hlavního cíle - stanout na Baltu. I ruskou armádu připravil na nadcházející boje. Část vojska dostala nové pušky - křesadlovky s bodákem. Se špatným dělostřelectvem, se špatnou bojarskou domobranou vedle nových pluků vstupuje car Petr r. 1700 do války se Švédskem. Jejím cílem je dosáhnout moře, získat zpět stará ruská území, prosekat „okno do Evropy".

19. 11. 1700 byla ruská armáda poražena mnohonásobné slabšími Švédy u Narvy. Předpokládalo se, že se Rusko nevzpamatuje. Porážka „byla prvním velkým neúspěchem zvedajícího se národa, který dovedl i porážky obracet ve zbraně vítězství," napsal Karel Marx.

Vznikaly nové manufaktury, loděnice, pro průmysl byl objeven Ural. Výroba dala armádě nová kvalitní děla, nové pušky s bodákem, ručnice s rýhovanou hlavní, Petr svými vojenskými reformami předstihl i vyspělé evropské armády.

Výsledky se projevily na bojišti. V lednu, červenci a v srpnu 1701 zvítězila ruská vojska nad Švédy.  „Dovedeme Švédy zahnat na útěk, bojujeme-li dva proti jednomu, ale brzy je začneme zdolávat i rovným počtem," napsal Petr I. Zakrátko padly i pevnosti Noteburg  a Niešanc a 1. 5. 1703 stanul Petr u ústi Něvy. Před ním ležel Balt. Zaduněly sekery a kladiva a v něvských močálech se začaly zvedat první domy budoucího sídelního města ruské říše — Petrohradu.

Švédský král Karel XlI. si ale mírem v Polsku uvolnil ruce pro tažení na Moskvu v srpnu 1707. Ruské vojsko před Švédy ustupovalo, aby získalo čas, vtahovali nepřítele do nitra země. 26. 9. 1708 potkala Švédy první velká porážka. Šestnáctitisícový oddíl Lowenhaupta s velkým trénem byl u Lesné zničen. Ruské vojsko aktivní obranou, překvapivými výpady a partyzánskou válkou zničilo hlavní švédský voj. Švédové trpící hladem a nedostatkem zbraní, se chtěli uchýlit do pevnosti Poltavy a v dubnu 1709 zahájili její obléhání. Pevnost statečně odolávala a Petr s jádrem vojska se v červenci přiblížil ke švédskému vojsku. Nastal čas přejít do protiútoku.

Stály tam dvě armády. Ruská, s řadou vítězství, s bojovými zkušenostmi, s dobrou výstrojí a výzbrojí, odhodlaná vypudit útočníka ze země. Švédská — vyčerpaná, hladová, špatně vyzbrojená a rozvrácená, v cizí nepřátelské zemi. 25. června byly armády vzdáleny od sebe na 4 míle. Rusové vybudovali polní opevnění – reduty - a sjednali bitvu na 29. června.

V noci přeběhl k nepříteli důstojník Němčin. Bylo nebezpečí, že prozradí rozmístění vojsk, a proto Petr přepracoval pokyny k bitvě. Petr I. také očekával, že král Karel nedodrží sjednaný termín bitvy, a proto již v noci 26. 6. připravil vojsko k bitvě. Čítalo 42 000 mužů — 58 praporů pěchoty, 17 jezdeckých pluků, 72 děl. Švédově měli asi 32 000 mužů. Střed ruské sestavy byl chráněn jezdectvem a zvláště redutami ve dvou liniích. Prvá - 4 reduty, z nichž dvě nedokončené - byla kolmá k postavení nepřítele. Druhá linie ze šesti redut stála rovnoběžně s vlastním postavením. Reduty se palebně vzájemně doplňovaly a přehražovaly asi 2 km volný holý terén mezi lesy na obou stranách.

Na úsvitu 27. června začala poltavská bitva. K redutám se přiblížily čtyři proudy švédské pěchoty, sledované šesti kolonami jezdectva. Švédské jezdectvo se prosmýklo mezerami pěchoty a zahájilo boj. Pěchota v prudkém náporu vzala prvé dvě nedokončené reduty a také Menšikovovo jezdectvo po hodinovém boji ustoupilo v boji za reduty. Švédové prošlí dost hluboko do ruských pozic - až ke druhé linií redut. Jejich postup byl zastaven a změnil se v ústup. Menšikov vyrazil s pěti pluky jezdectva a pěti prapory pěchoty. Odřízl ustupující švédské oddíly od jejich hlavního voje, zničil je nebo zajal v čele s oběma generály Schlippenbachem i Rossem. Boj o reduty byl první fází poltavské bitvy. K „hlavnímu boji" se armády začaly šikovat po šesté hodině ranní.

Rusové vytvořili dva sledy — v prvém stálo 24 praporů, ve druhém 16, na křídlech jezdectvo Bouro vo (18 pluků) a Menšikovovo (6 pluků). Do Iinie bylo začleněno i plukovní dělostřelectvo o sedmdesáti hlavních. Petr nasadil do boje celkem 32 000 mužů. Asi 10 000 vojáků a všechno polní dělostřelectvo zůstalo v opevněném táboře jako záloha. Odděleně na pravém křídle stáli i kozáci Skoropadského. Švédské vojsko tvořilo jednu linii (18 praporů pěchoty) s jezdectvem na křídlech. Kolem 9. hodiny zahájilo ruské dělostřelectvo boj, potom došlo k palbě pěchoty a Švédi nastoupili k bodákovému útoku. Hlavni úder vedli na levé křídlo ruské sestavy - na „nováčky" v šedých pláštích, na Novgorodce. Ti pod dvojnásobnou převahou jen pomalu ustupovali. Na pomoc jim vyrazil Petr I. s 2. praporem Novgorodského pluku z druhého sledu. Bitva zuřila po celé frontě. Petrovi prvá nepřátelská střela prorazila klobouk, druhá se zachytila o kříž na prsou, třetí rozštípla sedlo. Ruská pěchota zatím přešla do rozhodného protiútoku a ruské jezdectvo zahnalo švédské na levém křídle. Tím byla švédská pěchota napadena z boku i čelně a dala se na ústup, který se kolem 11. hodiny změnil v útěk. Bitva byla rozhodnuta dříve, než vůbec  přišly do boje ruské oddíly 2. sledu. Jezdectvo pronásledovalo prchající a jen malému tisícovému oddílu s Karlem XII. a Mazepou se podařilo dostat se za Dněpr. To, co zbylo ze Švédské armády, se u Perevolečné vzdalo. V celé poltavské bitvě ztratili Švédové 9 334 padlých a 22 000 zajatých. Rusové jen 1 345 padlých a 3 290 raněných.

Poltavská bitva je význačnou ukázkou Petrova vojenského umění. Ruská armáda se lišila od ostatních evropských armád bojujících lineární taktikou. Linie umožňovala využít palné zbraně, ale jen v omezené míře: masa vojska musela být roztažena do dlouhého mělkého řetězu, jenž postupoval proti nepříteli a pálil salvami oddílu. Taková sestava neznala hlubší rozčlenění, zálohy.  Jezdectvo stojící obyčejné na křídlech se nezúčastnilo celého trvání bitvy. O součinnosti druhů vojsk těžko mohla být řeč. Strojová činnost celku, založená na potlačení individuality vojáka, byla cílem výcviku. Petr, který tyto zásady poznal v dosavadních bojích i na svých zahraničních cestách, se odchýlil od zavedených principů. Pochopil, že cílem boje není provádět složité pořadové cviky a akce, ale zničit jakkoli nepřítele, že úspěch závist na součinnosti všech druhů vojsk, že podstatou této činnosti je pohyb a souhra, dokonalé velení. Armády 18. století neznaly tak důmyslný strategický záměr, jakým byl ruský plán vtáhnout nepřítele do nitra země.

Petr Veliký vytvořil novou ruskou armádu. Její vítězství slavně dovršili Suvorov, Kutuzov, Nachimov a jiní vojevůdci. Tradice vítězství nad Švédy se stala jednou z bojových tradic ruské a později i Sovětské armády.

 

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 1531