Hlavní přehled

Edvard Beneš

benesVedle Masaryka a Štefánika byl Edvard Beneš (1884 - 1948) jedním ze zakladatelů Československé republiky

Cesta za vzděláním a zkušenostmi

V Kožlanech, české vesnici mezi Rakovníkem a Kralovicemi, se narodil Edvard Beneš 28. května 1884. Narodil se jako desáté dítě Matěje a Anny Benešových. Vyrůstal v rodině chalupníka, který tvrdě pracoval, postupně přikoupil pole, otevřel kupecký krám a nakonec zakoupil i místní cihelnu. Matěj a Anna Benešovi dali všem dětem vzdělání, poslali je na řemeslo a ještě našetřili peníze do začátků svých dospělých dětí. O pracovitosti, přirozené inteligenci a svědomitosti dětí svědčí to, že Edvardovi starší bratři Václav a Vojtěch se stali uznávanými pedagogy. Starší Václav dostal Edvarda na vinohradské gymnázium. Edvard bydlel v době svých studií v pražském domě dalšího ^staršího bratra - Vojty Beneše (1878-1951). Vojta Beneš proslul nejen jako učitel, byl i literát a politik, v letech 1925-1936 byl poslancem a senátorem za českou sociální demokracii.

Po maturitě v roce 1904 se stal Edvard Beneš studentem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a studoval filozofii, romanistiku a germanistiku. V roce 1905 odešel Beneš do Paříže, na Sorbonně si zapsal filozofii a sociologii, dále navštěvoval Vysokou školu sociálních věd. V roce 1907 odešel na univerzitu v Dijonu, kde obhájil v roce 1908 disertaci Rakouský problém a česká otázka a stal se doktorem práv. Beneš si zamiloval Francii a její kulturu. Ve Francii se seznámil i s půvabnou českou studentkou Hanou (Anna, rozená Vlčková), která se stala jeho ženou. Budiž řečeno, že Hana byla Edvardovi skvělou ženou, byla oporou a nedostižnou manželkou diplomata, ministra a prezidenta. Oprávněně naplňovala představu první dámy budoucího Československa.

Ve Francii se Beneš pustil do pravidelného psaní článků o Francii a politicky se přiblížil k sociální demokracii.

Po návratu do Čech získal místo profesora na vinohradské obchodní akademii, udělal doktorát z filozofie, v roce 1912 se habilitoval. Habilitační spis nesl název Stranictví a analyzoval úlohu politických stran v moderní společnosti. Beneš se opíral o dílo francouzského sociologa Durkheima, který vybudoval svůj systém na rozboru sociálních skupin a jejich vztahů. Beneš na Durkheima nahlížel kriticky, pod vlivem Masaryka oceňoval význam jednotlivce a úlohu intuice v poznání. Masaryk se stal Benešovi mentorem, politickou a morální autoritou. V jednom ze svých dopisů v roce 1908 Beneš napsal: »Chci se postavit proti pokusu poštvat třídu proti třídě, chci ukázati, že historický materialismus je nesmysl...«

Od prvního odboje ke vzniku Československa

benes06Zásadní obrat v životě Beneše znamenala první světová válka. Jeho profesor Masaryk se v prosinci 1914 odebral do emigrace, aby mohl »vypovědět osobně válku centrálním mocnostem". Beneš se okamžitě zapojil do organizování protirakouského odboje v Čechách, v letech 1914-1915 vybudoval tajnou zpravodajskou organizaci Maffia, která udržovala spojení s vytvářejícím se zahraničním odbojem. Edvard Beneš odešel 3. září 1915 do exilu, nejdříve do Švýcarska a posléze do Francie. Spolu s T. G. Masarykem a Slovákem Milanem Rastislavem Štefánikem se stal vedoucí osobností československé zahraniční akce. V letech 1916-1918 byl Beneš generálním tajemníkem Národní rady československé. Zatímco Masaryk působil ve Spojených státech, Štefánik v Itálii a Rusku, Beneš měl na starost Francii. V Paříži se projevil jako vynikající diplomat a organizátor. Spojoval krajanské spolky ze všech světadílů k finančním sbírkám a podpoře československých legií. Zahraniční odboj se postupně sjednotil na koncepci samostatného národního státu. Tato myšlenka měla podporu v politice amerického prezidenta Wilsona, též ruská revoluce podporovala právo národů na sebeurčení. Od Havlíčka a Palackého převzali Masaryk, Beneš a Štefánik myšlenku přirozené sounáležitosti Čechu a Slováků v jednom slovanském národě a jednom státu.

Od ministra zahraničí k úřadu prezidenta

Byl to Edvard Beneš, který vyhlásil 14. října 1918 zatímní československou vládu, v niž zastával místo ministra zahraničí a ministra vnitra. Beneš byl ministrem zahraničí ve všech československých vládách od listopadu 1918 do prosince 1935. Vynikajícím způsobem zastupoval Československo na pařížské mírové konferenci, kde prosadil Československu jeho historické hranice, zejména hranici s Německem a Rakouskem, obhájeny byly i hranice jižního Slovenska s Maďarskem a připojena Podkarpatská Rus.

Beneš byl uznávaným diplomatem, podílel se na vzniku a organizaci Společnosti národů. Jako ministr zahraničí vybudoval spojenecký systém, který se opíral o smlouvu s Francií (1924). Dále inicioval vznik politicko-vojenské aliance Malé dohody, kde vedle ČSR byly i Jugoslávie a Rumunsko. V okamžicích hrozícího nebezpečí z Německa prosadil Beneš spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem (1935), která byla v případě útoku ze strany Německa vázána na pomoc Francie.

Po abdikaci T. G. Masaryka se Beneš stal československým prezidentem. Volba proběhla 18. prosince 1935, skončila výrazným úspěchem Beneše, který musel rozbít připravovaný pravicový blok vedený českými agrárníky a mající svého protikandidáta, konzervativního profesora Němce. Jako antifašistického kandidáta ho volili i komunisté, tehdy pod vedením Švermy, Zápotockého a Slánského.

Mnichov

V roce 1938 se zostřil nátlak nacistického Německa, které plánovalo postupnou likvidaci Československa. Spojencem Hitlera se stala sudetoněmecká pátá kolona představovaná henleinovci; ti stupňovali záměrně své požadavky pod pláštíkem autonomie a německého světového názoru, tedy nacismu. Anglie a Francie radily k zásadním ústupkům vůči Hitlerovi a Henleinovi. Nakonec západní spojenci požadovali úplnou kapitulaci. Sovětský svaz v této situaci provedl částečnou mobilizaci a připravil leteckou podporu. Předpokladem pro sovětskou pomoc byla však žádost Československa, stížnost ke Společnosti národů a požadavek pomoci Francie.

Západní velmoci se rozhodly vydat československé pohraničí Hitlerovi. Učinily tak na mnichovské konferenci 29. září 1938. Beneš a vláda mnichovský diktát přijali, Beneš tak učinil po bolestném rozhodování, obával se války bez spojenců a měl oprávněné obavy z lidských a majetkových ztrát Československa. V dopise Dr. Rašínovi napsal, že Francie a Anglie se »rozhodly v pravém slova smyslu nás obětovat«.

V exilu za obnovu Československa

Po mnichovském diktátu nacisté požadovali Benešovo odstoupení, stejný tlak vyvíjela i česká pravice. Za této situace prezident abdikoval 5. října a 22. října 1938 odešel do exilu. Po vypuknutí druhé světové války se Beneš postavil do čela druhého zahraničního odboje. Exil měl dvě významná centra - Londýn a Moskvu. Protiprávnost Mnichova a následná nacistická okupace umožnily pokračovat v exilu v právní kontinuitě republiky s cílem obnovit svobodné Československo v předmnichovských hranicích. Pro tento cíl získal Beneš Anglii, de Gaulla, Spojené státy a Sovětský svaz.

Beneš jako politik i sociolog si uvědomoval společenské proměny, které způsobily hospodářská krize, Mnichov, zrada Západu a nacistická okupace. V Londýně, v kontaktu s exilovou vládou v čele s lidovcem Šrámkem, s jemu blízkým ministrem Janem Masarykem i spolupracovníky Táborským a Ripkou si kladl otázky zajištění suverenity Československa a spojenectví se SSSR. Beneš vycházel ve svých úvahách z předpokladu, že se po vítězné válce udrží antihitlerovská koalice a že dojde ke spolupráci USA, Francie, Anglie se Sovětským svazem. Domníval se, že se Sovětský svaz otevře, že se bude vnitřně proměňovat směrem k západním demokraciím.

Z těchto důvodů se Beneš realisticky rozhodl pro prohloubení spolupráce se SSSR. Na smlouvy z roku 1935 a 1941 navázala československo-sovětská spojenecká smlouva z 12. prosince 1943, která měla chránit ČSR před opakovaným německým nebezpečím. Obě vlády se dohodly na poválečné spolupráci při respektování své nezávislosti a svrchovanosti. Beneš po podpisu smlouvy řekl v rozhlasovém vysílání, že »...s Moskvou a Sovětským svazem bude naše spolupráce blízká a intimní«. V návaznosti na podpis smouvy došlo k jednání Beneše s moskevským vedením KSč, došlo ke shodě o základních rysech poválečného uspořádání ČSR.

Na cestě k Únoru 1948

Edvard Beneš jmenoval 4. dubna 1945 první československou vládu Národní fronty. Beneš se vracel do osvobozené vlasti jako uznávaný státník, přijal za svůj program socializující lidové demokracie, chtěl však zachovat parlamentně-demokratický charakter republiky a vazby na Západ. Sám viděl svůj úkol ve vyvažování sporů mezi KSČ a nekomunistickými stranami. Jeho představa o Československu jako mostu mezi Západem a Východem však narazila na neočekávaně rychlý rozpad antihitlerovské koalice a politiku zatlačování komunismu. SSSR následně aktivizoval své spojence v zemích střední a jihovýchodní Evropy, konkrétním příkladem této politiky bylo odmítnutí Marshallova plánu Československem.

Vzestup komunistů v Československu vedl ke strategii získání rozhodující politické moci ve státě, KSČ získala masovou podporu obyvatelstva. Za této situace došlo k únorovým událostem roku 1948. V únorové krizi se prezident Beneš rozhodl přijmout demisi nekomunistických ministrů, v duchu ústavy akceptoval návrh Gottwalda na rekonstrukci vlády. Tímto Benešovým rozhodnutím se stali komunisté fakticky rozhodující politickou stranou ve státě, převzali moc, ale i odpovědnost... Edvard Beneš opustil 27. února 1948 Prahu, pro zásadní nesouhlas s novou ústavou 7. června abdikoval. Edvard Beneš zemřel 3. září 1948 ve své vile v Sezimově Ústí. Zemřel evropský diplomat, uznávaný státník a velký československý vlastenec.

Archiv NoS

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 3743