Hlavní přehled

Chile - trocha historie

Prezidentské volby

Roku 1970 se prezidentem Chilské republiky stal Salvador Allende, kterého při jeho kandidatuře na úřad prezidenta podporovala koalice levicových skupin "Unidad Popular" (Lidová jednota), která zahrnula komunisty a další menší strany. 

 Allende, který se považoval za marxistu, však vycházel z mylného předpokladu, že všechny ostatní strany a politické síly budou respektovat jeho vítězství. Jeho cílem byla parlamentní cesta k socialismu, a celou systemovou změnou chtěl provést "shora" prostřednictvím reforem. Samotný státní aparát nepovažoval za nástroj vládnoucích, ale za neutrální instutuci, kterou je možné proměnit v socialistickou. 

Začátky Allendeho vlády

Nová vláda se ihned pustila do práce, propustila stovky politických vězňů a prosadila mnohé demokratické zákony. Znárodnila měďový průmysl, který byl hlavním zdrojem exportních příjmů a celou řadu velkých podniků a bank, zvýšila mzdy a prosazovala pozemkové reformy, přicemž slíbila velkostatkářům velkorysé odškodnění. Obsazení polí Allende však odsoudil a trval na tom, že vše se musí řešit soudní cestou. Zdola přibývaly iniciativy těch, kteří si lidovou moc představili úplně jinak. Když velkostatkáři chtěli vyhnat dělníky z okupovaných polí, narazili na masový odpor. Když obchodníci zvýšili ceny a zadržováním zboží vytvořili umělé nedostatky, otevřely místní výbory obchody a rozdávaly zboží podle potřeb. Když se továrníci snažili zpomalit produkci nebo potají odstranit stroje, organizace dělníků jim v tom zabránili.

V roce 1971 dosáhl počet stávek svého vrcholu, když dělníci převzali kontrolu nad mzdami a pracovními podmínkami a v některých továrnách dokonce i nad produkcí. Allende však dělníky vzhledem k rostoucí kritice ze strany majetných společenských vrstev vyzval k opatrnosti.

V roce 1972 provedla vláda různé personální změny, při kterých se zbavila zejména těch ministrů, kteří předtím prosadili znárodnění, a přibývaly útoky revoluční levici. Přestože nebylo žádným tajemstvím, že pravice připravovala násilné svržení vlády, viděl Allende v masové mobilizaci dělnického hnutí hrozbu pro svou vládu a nikoliv svou jedinou záchranu. 

V červenci se sešlo první lidové shromáždění v Concepción, aby diskutovalo vládní strategii. Zúčastnili se ho zástupci dělníků, rolníků, venkovního obyvatelstva a místních výborů, kteří byli podobně jako sověty - dělnické rady v Rusku 1917 - zvoleni na základě dělnické demokracie. Přestože se útoky a provokace pravicových sil stupňovaly, vláda ze strachu nezakročila.

Obrat vlády a další střety

V říjnu 1972 stávkovali majitelé dopravních podniků. Jejich vůdcové byli členy fašismem ovlivněné organizace, avšak většinu dopravních prostředků vlastnili obchodníci s jinými zájmy. Dělníci odpověděli hned: nákladní vozy byly přivedeny zpátky na ulice, zavřené obchody nasilím otevřeny a zboží demokraticky rozděleno. Továrníci, kteří se snažili zastavit produkci, byli vyhozeni, redakce novin a rozhlasové stanice, které jejich majitelé zavřeli, pracovali pod kontrolou dělníků dál. Byl to otevřený boj, který dělnické hnutí vyhrálo. 

Ve snaze znovu zavést klid a pořádek však Allende udělal osudnou chybu. Místo dělnického hnutí podporoval kapitalistický stát, obrátil se na armádu a do vlády si vzal generály. Názorově se  vláda posunovala stále víc doprava a stala se čím dál víc závislá na armádě. Nové revoluční organizace, které vznikly po celé zemi, hledaly novou strategii k uskutečnění jasného socialistického programu.

To však znamenalo v první řadě rozchod s vládnoucími reformisty a jejich "parlamentní cestou". Ti naopak nyní vyzývali dělníky k vracení okupovaných továren a navrhovali opětnou částečnou privatizaci hospodářství. Také mezi stranami vládní koalice existovaly velké spory. Přesto koalice vydržela a ve volbách v březnu 1973 Unidad Popular získala ještě víc dělnických hlasů, i když už dávno nehájila zájmy dělníků.

Současně s prohlubující se hospodářskou krizí, kterou ještě zostřovalo embargo proti chilskému exportu a nedostatek zahraničních investic, se radikalizovalo obyvatelstvo v celé zemi a vládě se situace stále víc vymkla z rukou. Pravice veřejně vyzývala ke svržení Allendeho a na ulicích řádily fašistické bandy. Zároveň rostlo revoluční levicové hnutí a bylo vytvořeno mnoho nových dělnických rad. 29. června se ještě podařilo zabránit státnímu převratu. Vláda však pořád ještě viděla hlavní nebezpečí v dělnickém hnutí. Když stávkovali horníci v El Teniente, největší a nejsilnější odbory v zemi, postavil se Allende proti nim a požadoval, aby akceptovali nižší mzdu než bylo dohonuto v jejich smlouvách. Na to horníci začali stávkovat, což vláda odsoudila a nechala armádu zastavit jejich protestní pochod. Pravice toho hned využila a vyjádřila solidaritu se stávkujícími. Situace spěla ke konečnému rozhodnutí.

Porážka

V červenci vyhlásili majitelé dopravních podniků v Chile "neomezenou stávku ke svržení vlády". Mohli si to dovolit: díky financování americkým kapitálem byla stávková podpora vyšší než jejich mzdy! Dělníci se opět bránili - a opět je vláda zklamala. Stále mocnější armáda v celé zemi zatýkala revoluční komunisty a odboráře. Příznivci vlády v armádě byli zavražděni a ti, kteří veřejně varovali před připravovaném puči, byli vydáni vojenskému soudu. Některé levicové organizace se snažili získat masy obyčejných vojáků. To se však nepodařilo, protože chyběla nezavislá dělnická organizace, která by usilovala o revoluční změnu.
Když armáda pak pod vedením generála Augusta Pinocheta a za masivní pomoci CIA 11. září provedla státní převrat, nikdo nebyl skutečně překvapen. Krátce předtím nechala vláda vylepovat plakáty s heslem "Ne levicovému i pravicovému násilí". Po převratu pak poslala bojovníky domů s tím, že mají "čekat na další pokyny" - žádné však již nedostali. Pokus o parlamentí cestu k socialismu definitivně skončil.

Fašistický převrat v Chile - Pinochetem vedený puč

11. září 1973 ráno začalo bombardování prezidentského paláce v Santiago, hlavním městě Chile. Prezident Salvador Allende, vyslal poslední sdělení ze své místnosti. Krátce poté zemřel v troskách budovy.  Vojenské převraty nebyly v jižní Americe nic neobvyklého a nevyvolávaly v zahraničí žádné větší protesty. Fašistický puč v Chile však vedl k demonstracím na celém světě a stal se všude hlavním politickým tématem. 

Již brzo ráno obsadili pučisté, částečně proti tuhému odporu, všechna důležitá místa v hlavním městě, přerušili telefonní spojení a zatkli všechny levicové funkcionáře, ze kterých někteří byli okamžitě zastřeleni. V rozhlase prohlásili svržení prezidenta a válečné právo. Kolem osmé hodiny byl prezidentský palác obklíčen tankovými jednotkami, avšak Allende odmítl se vzdát. Rozhlasová stanice "Magellanes", kterou jako jedinou ještě nekontrolovala armáda, vyslala prezidentovu poslední řeč. Pokryteckou nabídku vycestování do zahraničí Allende odmítl (zvukové záznamy z Pinochetových porad však dokazují, že i v případě kapitulaci plánoval Allendeho zavraždit). Na to byl bombardován a poté násilím obsazen prezidentský palác, který Allende společně s několika desítkami nejvěrnějších bránil až do konce.

Sekretariáty levicových a odborových organizací byly přepadeny, stejně jako největší z továren. Ve sportovním stadionu zřídili fašisté koncentrační tábor, ve kterém bylo zavřeno asi 7000 osob, mezi nimi i cizinci. V celé zemi začala vlna teroru. Všichni komunální politici, kteří byli zvoleni v demokratických volbách, byli odvolání z funkce. Opoziční strany a odbory byly zakázány, nová vláda byla sestavena skoro výhradně z příslušníků armády. 

Vzor naších pravičáků

Pinochetova fašistická diktatura se vyznačila se svou  neobyčejnou krutostí a stala se charakteristická mučením, deportacemi a masovými popravami opozičních sil. Odhaduje se, že přibližně 130 000 osob bylo zatčeno a víc než 3000 zavražděno.

To vše ovšem nebránilo některým pravicovým českým politikům, aby masového vraha Pinocheta před několika léty pozvali do České republiky. Naštěstí tuto pozvánku tenkrát nepřijal a našemu státu zůstala tato ostuda ušetřena. Také dřívější šéf ÚDV Václav Benda se veřejně prohlašoval za sympatizanta a obdivovatele chilského diktátora Pinocheta. Zapomenout nelze ani vroucně poslance Marka Bendy (ODS) vyslovené přání, aby mohl s Pinochetem zajít na oběd.

Proč se stal Pinochet idolem naších pravičáků, dává tušit rozsáhlá reportáž, věnovaná čtyřicátému výročí existence Amnesty International, kterou otiskli před dvěma týdny v německém Sternu. Kromě jiných nevinně týraných, popisují v ní též osud mladičké Ninosky Quinchelové, která byla tajemnicí chilského socialistického kandidáta a pozdějšího prezidenta Salvadora Allendeho. Bezprostředně po uchopení moci ji Pinochetovi pučisté odvlekli na speciální vězeňskou loď, kde byla mučena nejen brutálním bitím a elektrošoky, ale i krysami na nahém těle. Na rozdíl od tisíců svých levicových druhů, kteří byli povražděni těmi nejbestiálnějšími metodami, podařilo se Quinchelovou zachránit.

Ekonomický zázrak?

Už krátce po převratu USA opět začaly Chile intenzivně hospodářsky podporovat. Pinochetova vláda provedla radikální privatizaci, a k vyrovnání dluhů zrušila všechny sociální opatření. Zdravotnictví, sociální pojištění a vzdělávání se díky privatizaci staly privilegiem bohatých. Zatímco vláda dělníkům zakázala stávky a jakoukoliv odborovou činnost, značně snížila cly a daně pro kapitalisty, aby tím přilákala zahraniční investory.

Počatečním efektem zavedení politiky volného trhu v roce 1975 byla šoková terapie, která způsobila pokles domácího produktu o 15%, pád mezd o třetinu pod jejich úroveň z roku 1970 a vzestup nezaměstnanosti na 20%. Hrubý domácí produkt Chile tak v přepočtu na obyvatele rostl jen o 1,5%, což je podstatně méně než v předchozím období. Údajný hospodářský růst o 6,6% ročně koncem sedmdesátých let je pouze hra s čísly, neboť není brána v úvahu předešla recese a pokud se podíváme na HDP států Latinské Ameriky, zjistíme, že Chile mělo v té době druhý nejnižší růst na tomto kontinentě. 

Současně s ekonomikou rostly také státní dluhy. Již 1975 musela Chile polovinu svých zisků z exportů hned zase odevzdat Mezinárodnímu měnovému fondu za splacení dluhů. Aby mohla splácet úroky, musela chilská vláda dále zvýšit své exporty, což však bylo možné jen dalším snižováním mezd a přijímáním nových kreditů. Tak se Chile dostala do začarovaného kruhu, ve kterém se ještě dnes nachází mnoho zemí Třetího světa: předlužování. Nakonec tedy fašistický převrat prospěl zejména kapitalistům západních zemí, kteří takto mohli dovozovat čím dál tím levnější suroviny a výrobky z Chile. Korupce režimu sáhla až do nejvyšších státních funkcí a také samotný Pinochet na tomto obchodu dost vydělával.

Po sedmi letech tržního hospodářství se Chile v roce 1982 muselo vyrovnat s další hospodářskou krizí, která byla ještě horší než v roce 1975.

Obětmi převratu se tak stali především obyčejní lidé. Kromě výše zmíněných represí museli vydržet zvýšení potravinových cen o průměrně 600%, zatímco mzdy stále klesaly. Během několika měsíců rostla např. cena mléka o víc než 40%, zatímco rolníci za něj dostali o 20% méně. Obrovský zisk z toho měla firma Nestlé, která v Chile měla monopol na sušené mléko a tak mohla ceny libovolně diktovat. Protože si obyčejní lidé už nemohli koupit mléko, zemřelo mnoho dětí.

Nezaměstnanost dosáhla neuvěřitelných rozsahů - čtvrtina všech obyvatel neměla žádný příjem, polovina žila pod hranicí bídy a skoro třetině nestačily peníze ani na jídlo.

Trvalo 17 let, než v Chile začal pomalý "návrat k demokracii". V následujících letech se mnozí z těch, kteří utekli do zahraničí, vrátili. Museli však zjistit, že zločiny Pinochetova režimu zůstaly většinou bez potrestání a že bývalý diktátor stejně jako mnoho kolaborantů ještě dnes má vysoké vládní funkce. Dalším výsledkem je, že dnes 35% lidí žije v chudobě, nezaměstnanost je vysoká a ti, kteří v létech diktatury zbohatli, jsou chráněni zákonem.

Čtěte také: 

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 18677