Hlavní přehled

Jak došlo k převratu v Indonésii

Události z konce roku 1965

 


Spojené státy se po 2. světové válce vynořily jako světová velmoc číslo jedna, mající kontrolu doslova nad polovinou veškerého nerostného bohatství planety.

Jihovýchodní Asie, a zejména Indonésie, bohatá na zásoby ropy, zemního plynu, uhlí, zlata, mědi atd., se v rámci doktríny Grand Strategy (1) stala pro Spojené státy klíčovou pro jejich hospodářský rozkvět.

Zatímco Vietnam, kde vypukl „komunistický virus“, a později i Laos a Kambodža, představovaly pro Bílý dům podle takzvané teorie domina (2) především zásadní strategickou oblast, v níž musel být onen virus vymýcen, Indonésie byla chápána nejen jako strategická výspa, ale i jako eldorádo překypující nerostným bohatstvím. Hrozilo nebezpečí, že by vietnamský „komunistický virus“ mohl nakazit i Indonésii, čemuž se Washington snažil zabránit. Existovala dokonce obava, že by „padající domina“ mohla dorazit i do Japonska.

Pentagon v letech 1958 až 1965 velkou měrou podporoval indonéskou armádu coby hráz proti tamní „komunistické hrozbě“ v podobě PKI (3), jež se díky příslibu rozsáhlé pozemkové reformy těšila obrovské oblibě u indonéských rolníků.

Rok 1965 přinesl možnost vymýtit tuto hrozbu, přičemž indonéští generálové v čele se Suhartem s pomocí CIA odvedli vskutku znamenitou práci.

Gen. Nassution

Jak se vše událo?

30. září 1965 provedl elitní pluk prezidentovy osobní gardy „Tjakrabi- Rawa“, puč. Nezdařil se. Otřásl pozicí prezidenta Sukarna a posílil reakční síly v zemi. Účast Komunistické strany Indonésie na něm nebyla nikdy prokázána. Pučisté však vybičovali nenávist právě proti ní. Nastalo období pogromů.

Podle plánů pučistů měla být nejdříve zbavena velení armáda, hlavní možný protivník. Spiklenci stanovili, že jako prvního zajmou vrchního velitele armády generála Janiho, potom ministra národní obrany generála Nasutiona, ve dvě hodiny v noci generála Suharta a mezi třetí a pátou hodinou ostatní významné generály. V šesti případech se plán zdařil, ve dvou ztroskotal.

Dvě hodiny po soumraku přijela před Nasutionův dům četa vojáků. Dva strážní něco tušili a pokoušeli se zabránit noční návštěvě ve vstupu do domu. Byli zastřeleni.

Střelba probudila poručíka Tendeana, jednoho z Nasutionových pobočníků. Vzbudil generála a jeho rodinu. Aby měl Nasution čas k útěku, oblékl si Tendean, který se postavou i vzhledem podobal generálovi, jeho stejnokroj a čepici a vyšel před dům, aby zjistil příčinu střelby. Z temnoty ho oslovil velitel čety: „Generál Nasution?" Tendean tlumeně odpověděl: „Ano, co se děje?"

Bylo mu nařízeno vstoupit do nákladního vozu, který ho měl dopravit na leteckou základnu Halim. Cestou mu jeden z vojáků posvítil do obličeje. Poznal klam a na místě poručíka zastřelil. Četa se znovu vrátila k ministrovu obydlí, ale generál byl pryč.

Gen. Suharto

Generál Suharto věřil svému sluhovi, „bílému muži", který měl „prorocké" vlohy. Poslouchal jeho „věštění" na slovo. 25. září 1965 prý sluha generálovi poradil, aby nechodil domů 30. září, ale až 1. října. Suharto, když skončil onoho dne práci, se skutečně projížděl několik hodin po loďce a k svému obydlí přijel ve dvě hodiny v noci. Před domem spatřil několik džípů, nákladní vůz a nezvyklé hemžení. Obrátil své vozidlo a jel na ministerstvo obrany. Asi ve čtyři hodiny se dověděl o smrti Janiho. Zůstal zcela klidný, avšak žádná protiopatření zatím nepodnikal. K presidentovi se nedovolal. K ránu přijel na ministerstvo generál Nasution. Společně vypracovali plán protiútoku a začali jej realizovat…

První rychlá akce směřovala proti novým strážcům djakartského rozhlasu. Byl rychle obsazen a jeho prostřednictvím byla uvedena do pohotovosti celá armáda. Vojenské jednotky obsadily významné budovy v hlavním městě a výpadové silnice. V některých čtvrtích Djakarty sice probíhaly ozbrojené srážky, ale povstání bylo vcelku zmařeno.

Události, které následovaly, lze charakterizovat slovy „armáda vytloukla z malého puče velký kapitál". V novinách se objevily fotografie zabitých generálů, neustále o nich hovořila televize, byly vystaveny jejich zkrvavené stejnokroje. Kampaň armády se začínala obracet proti komunistům.

Armádní velení se rozhodlo vést hlavní úder proti představitelům komunistické strany, a tím uvrhnout stranu do chaosu.

Stejný začátek, jaký plánovali pučisté proti armádě. Jenže situace byla příznivější. Masy lidí, třebaže před nedávnem sympatizovaly s politikou komunistické strany, nyní vybičované smrtí šesti generálů, podněcované bombastickou propagandou a posílené obrněnými vozy v ulicích se obrátily proti komunistům. Začala honička na předsedu strany Aidita.

Dlouho se tvrdilo, že přežil. Údaje o jeho smrti byly zveřejňovány s dlouhým zpožděním. Proto je část lidí pokládala za propagandu, za tah reakce, který měl zmást masy členů KS. Teprve později uveřejnil zahraniční tisk podrobnosti o posledních Aiditových dnech.

Aidit

Jakmile Aidit poznal, že začíná promyšlené tažení proti straně, rozhodl se uchýlit do ilegality a znovu stavět roztříštěné a rozkolísané organizace.

Zdá se neuvěřitelné, že se tak znaný muž mohl dlouho skrývat před armádou. Indonésie je však souostrovím 7000 ostrovů, z nichž polovina je velmi řídce osídlena. Většinu země pokrývají husté tropické pralesy.

Podplukovník (poté brigádní generál) Sarwo Edhie, mladý důstojník tankového vojska, dostal za úkol Aidita dopadnout.

Rozkaz zněl: „Dopadnout Aidita živého či mrtvého." Velení armády k tomu cynicky dodalo: „Raději mrtvého."

Sarwo Edhie sledoval Aiditovu stopu z Djakarty na střední Jávu. 2. října 1965 Aidit odletěl letadlem vojenského letectva do Djodjakarty, aby tam navázal spojení s vedením strany. Každou noc spal pod jinou střechou. Koncem října armádní zpravodajská služba bezpečně zjistila, že Aidit je no cestě do Sóla na střední Jávě.

22. listopadu 1965 byl jeho pobyt upřesněn telegrafickou depeší: „A. se zdržuje u starosty obce Sambeng". Dům obklíčil oddíl strategického komanda a několik mužů pod velením kapitána vstoupilo dovnitř. Prohledali každý kout, ale oběť nenalezli.

Na odchodu si jeden z vojáků všiml vyčištěných dřevěných sandálů před skříní na šaty. Celá skupina se několik minut hystericky smála.

Když se utišila, otevřely se dveře skříně a vystoupil z ní Aidit s puškou. Klidně odevzdal zbraň, obul si sandály a nechal se odvést. Ještě téhož dne byl popraven.

Indonéští komunisté označili 22. listopad 1965 jako pád pevnosti Indonésie. Aiditovo příjmení znělo Dipa Nusan-tara — Pevnost Indonésie.

Ještě v době, kdy byl podnikán hon na Aidita, začalo masové vyvražďování členů komunistické strany. Nejdříve na střední a východní Jávě, v prosinci se rozšířilo na Bali, Makassar, Sumatru a Celebes. Podle odhadů mu v prvních pěti měsících padlo za oběť 300 000 až 500 000 lidí.

První tři říjnové týdny proběhly ve znamení místních ozbrojených konfliktů. Koncem října situaci zcela zvládla armáda.

Logicky měl nastat konec vraždění. Nepřítele sice porazila, ale nezničila. „Na pomoc" přišlo náboženství s hrozným zákonem: Muslim musí považovat za svou náboženskou povinnost vyčistit Indonésii od nevěřících!

Fanatikové pod praporem největší muslimské politické strany „Nathadul Ulama" rozpoutali nejzběsilejší masakr v dosavadní historii lidstva, byť byl pojmenován vznešeným názvem „svatá válka".

Ulemové, učitelé náboženství, prohlásili za nevěřící všechny komunisty. Učili, že kulek je pro nevěřící škoda; neshodnějšími nástroji je kris a golok — meč s dlouhou čepelí. Jiný příkaz nařizoval: Muslimům je přísně zakázáno pohřbívat mrtvé nevěřící.

Když „svatá válka" dosáhla v listopadu 1965 svého krvavého vyvrcholení, dostalo vraždění nové směrnice a nový název „stormking-exekuce" (stormking  je název z Holandska dovážené petrolejové lampy).

Jestliže někdo z vesničanů zapálil náhle v rýžovém poli nebo v džungli petrolejovou lampu, obyčejně přiběhla celá vesnice. Stala se svědkem toho, jak katové v tajemném žlutém světle přivázali na strom svou oběť a jejím vlastním nožem ji přeřezali tepny na krku.

Mrtvoly zůstávaly viset na stromě jako potrava zvěře nebo je házeli do bažin...

„Svatá válka" se zanedlouho zcela zvrhla v pusté vyřizování účtů mezi obyvatelstvem, bez ohledu na politickou příslušnost. Bylo těžko poznat, kdo je věřící a kdo nevěřící.

Některé oběti se před popravou začaly modlit „Kalimat Sjahadat", svatá slova, kterými se člověk hlásí k Alláhovi a Mohamedovi. Zfanatizovaní muslimové začali váhat. Oběť byla komunistou — ale nyní také muslimem. Příkaz zněl: Ničit pouze nevěřící.

Fanatici se obrátili na nejvyšší učitele náboženství o radu. Ti slíbili, že věc uváží a co nejdříve odpovědí. Celá země čekala s napětím plný týden (snad tím se dá objasnit, proč koncem listopadu vraždění polevilo).

„Svatí otcové" konečně rozhodli (citujeme doslova): „Je pravda, že nevěřící nyní odříkávají Sjahadat a podle doslovného znění zákona musí být považování za věřící. Ale jak můžeme vědět, že to mysli vážně? Nemáme možnost to poznat. Musíme je tedy dále zabíjet. Uděláte-li chybu, bůh vám odpustí. I nám..."

Masakry zůstávaly před celým světem skryty. Zahraničním novinářům byl buď vstup do země zakázán, nebo byl omezen jejich pohyb.

„Svatá válka" proti nevěřícím přinesla zemi nesmírné utrpení a bídu.

Západní tisk však převrat patřičně ocenil. Kupříkladu novinář James Reston v listu New York Times tehdy tuto „ohromující masovou vraždu“ označil za "záblesk světla v Asii,“ reportér Max Frankel o těchto tragických událostech v témže listu napsal, že v Indonésii svitla „naděje poté, co převládaly obavy o pátou nejlidnatější zemi na světě, kde 103 milionů lidí na 4000 ostrovech vlastní ohromné, nicméně nedotknuté přírodní bohatství, a jsou obyvateli jedné z nejstrategičtěji položených zemí v Asii.“ (4)

Genocida zahájila eldorádo pro západní nadnárodní korporace a Suharto, jenž o devět let později napadl bývalou portugalskou kolonii ve Východním Timoru, kde především díky vojenské podpoře USA a Velké Británie vyhladil téměř třetinu populace – 200 000 lidí, (5) se stal cenným západním spojencem.

Odkazy

(1) The Grand Strategy of the United States http://lab.isn.ethz.ch/service/streamtest.php?id=184760

(2) Domino Theory. Wikipedie, Online: https://en.wikipedia.org/wiki/Domino_theory

(3) Nathaniel Mehr: 'Constructive Bloodbath' in Indonesia: The United States, Britain and the Mass Killings of 1965-66. Spokesman Books, 2009. Internet: https://books.google.cz/books?id=Aeiejs-lxn8C&pg=PA69&lpg=PA69&dq=US+indonesia+army+1959+1965&source=bl&ots=a0pSpGgTSa&sig=pfhVvtyxuFVxvc2-BENMumbATwQ&hl=cs&sa=X&ved=0CEUQ6AEwBGoVChMIvsaTr6qSxgIVy1kUCh2rlgDq#v=onepage&q=US%20indonesia%20army%201959%201965&f=false

(4) ETAN Backgrounder. Breaking the Silence: The U.S. and Indonesia's Mass Violence. Internet: http://www.etan.org/news/2014/09breaking_the_silence.htm#_ednref5  

(5) Thirty Years After the Indonesian Invasion of East Timor, Will the U.S. Be Held Accountable for its Role in the Slaughter? 7.12.2005, Internet: http://www.democracynow.org/2005/12/7/thirty_years_after_the_indonesian_invasion

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 3556