Hlavní přehled

Poslední svědkové

plakatDětská paměť je záhadná. Paměť dospělých vyvolává široký obraz minulosti, zabírá to, co lidé prožili, zatímco dětská paměť si vybavuje nejostřejší, nejtragičtější momenty. Hlavním hrdinou tohoto díla je dětství, které upalovali, stříleli, ubíjeli hladem a strachem. Děti Běloruska byly posledními svědky oněch hrůzných let. Po nich už není nikdo!






 

 Bolí mě srdce (Anna M., sedmiletá, po válce zubní lékařka)

První dny války jsem si dobře zapamatovala. Všichni utíkali. Někteří měli věci, ale naše babička měla plnou náruč dětí. Vedle ní běžel malý chlapec.

Když nás začali bombardovat, zbledl a popadl se za hruď: „Bolí mě srdce ..." vykřikl a vrhl se k babičce se slovy: „Pomodlete se k Bohu, aby nás nezabili!" Babička se začala modlit: „Panebože, kde jsi, když děti tak trpí?"

Ta holčička přišla první (Nina J., devítiletá, poté učitelka tělesné výchovy)

Když jsem viděla první pumy, nic jsem nepochopila, dokud nedopadly na zem. Bylo to tak strašné, že se mi napjala kůže nejen na obličeji, ale na celém těle. Prosila jsem, aby mě to zabilo a abych už nikdy nic takového neslyšela a neviděla.

Ve škole přede mnou seděla jedna holčička, jmenovala se Aňa. Její otec i matka zahynuli, žila jen s babičkou. Škola jí koupila kabát, válenky a lesklé galoše. Učitelka to přinesla a položila na lavici. Záviděli jsme jí. Někdo z kluků do Ani šťouchl a řekl: „Tys ale měla štěstí!" A ona se rozplakala. Plakala nahlas celé čtyři vyučovací hodiny.

Když se z fronty vrátil můj otec, všichni se na něj přišli podívat. Vlastně i na nás, protože se nám vrátil tatínek. První tenkrát přišla ta holčička ...

Můžeme to vylízat? (Věra T., desetiletá, po válce dělnice)

Otec zemřel rok před válkou. Mamince zůstalo šest dětí. Bylo to těžké. Ale potom, za války, nám mírový život připadal šťastný ...

Pamatuju si, jak jsme museli uprostřed noci vybíhat a skrývat se před pumami. Bratr snědl z hladu uhlí na topení. Maminka odnášela poslední věci a vyměňovala je za brambory a kukuřici. Uvařila kukuřičnou kaši, rozdělila ji, ale my jsme ještě pokukovali po kastrolu a prosili: „Můžeme to vylízat?"

Když shazovala pumy naše letadla, běžela jsem se podívat. Našla jsem střepinu.
„Co to schováváš?" přivítala mě vylekaná maminka. „Přinesla jsem střepinu."
„Kde pořád lítáš? Ještě tě zabijou ..."

„Ale tohle je střepina z naší pumy, copak ta by mé mohla zabít?"

Snažila jsem se honem zavřít oči (Galja D., jedenáctiletá, po válce kastelánka)

Jediné, co jsem si zapamatovala, byl strach. A pak ještě hlad. Když vedle mě někdo jedl, snažila jsem se honem zavřít oči nebo usnout. Usnout dřív, než začne polykat...

Válka skončila, ale já jsem se ještě mnoho let bála ulehnout a spát; ve spánku si pro mě třeba přijdou nebo se se mnou stane něco hrozného. Přišla noc, a to pro mě byla muka, noční můra. Kdykoliv jsem ve dne viděla jasné slunce, hned jsem si vzpomněla na rodiče: zemřel mi otec, matka a dvě sestry.

Domečku, nehoř! (Nina R., sedmiletá, poté dělnice)

Přijeli na motorkách a my jsme se schovali. Měla jsem ještě dva malé bratříčky — čtyřletého a dvouletého. Schovali jsme se pod postel a zůstali tam celý den.

Pamatuju si, jak mě překvapilo, že mladý fašistický důstojník, který u nás bydlel, nosil brýle. Myslela jsem, že je mohou mít jenom učitelé. Bydlel se sluhou v jedné polovině domu a my v druhé. Nejmenší bratříček nastydl a moc kašlal. Ráno do naší poloviny domu přišel důstojník a řekl mamince, že jestli ten „kind" bude brečet a nenechá ho v noci spát, tak ho „puf-puf" — a ukázal na pistoli. V noci, jakmile bratr zakašlal nebo začal plakat, maminka ho zabalila do přikrývky, utekla ven a tam ho houpala, dokud neusnul a neuklidnil se.

Všechno nám sebrali a my jsme měli hlad. Do kuchyně nás nepouštěli, vařili tam jenom pro sebe. Malý bratr cítil vůni a začal k ní po podlaze lézt. Každý den si vařili hrachovou polévku a ta tak silně voněla, že to bylo skoro až slyšet. Po pěti minutách se ozval křik bratra a strhl se strašný kravál. Polili ho v kuchyni vařící vodou za to, že poprosil o jídlo. Měl takový hlad, že chodil za maminkou a říkal: „Pojď, uvaříme moji kačenku." Dřevěná kachnička byla jeho nejmilejší hračka, nikdy ji nikomu nepůjčil, a najednou nabízí: „Uvaříme kačenku a všichni se najíme."

Při ústupu zapálili náš dům. Maminka stála, dívala se na oheň a neukápla jí ani slzička. A my tři jsme pobíhali a křičeli: „Domečku, nehoř! Domečku, nehoř!" Nic jsme nestačili vynést ven, stihla jsem jen popadnout svůj slabikář. Chránila jsem ho po celou válku — moc jsem se chtěla učit.

Před válkou jsem měla ráda, když mi táta vyprávěl pohádky, znal jich hodně. Po válce se mi už nechtělo pohádky číst.

Tetičko, pochovejte mě taky (Marina K., čtyřletá, nyní pracuje ve filmu)

Maminku s tatínkem jsem nenašla. Sebrali mě v Moskvě na nádraží. Ani nevím, jak se doopravdy jmenuju ...

Moc jsem si přála, aby mě někdo objal a pohladil. Ale něhy bylo málo, kolem dokola zuřila válka, všechny potkalo neštěstí. Šla jsem po ulici a přede mnou nějaká maminka s dětmi. Jedno vzala na ruku, kousek ho nesla, postavila a zvedla to druhé. Usedla na lavičku a to menší si posadila na klín. Já jsem jen stála a koukala, pak jsem k nim přistoupila a špitla: „Tetičko, pochovejte mě taky!"

A zdál se mi sen (Lena K., šestiletá, nyní účetní)

Viděla jsem děti vedle zabitých matek ; jedna tam ležela mrtvá, dítě jí sálo prs a mlaskalo. Já jsem ležela blízko nich . . .

Pamatuju si, jak mi vzali maminku. Chytala jsem ji za ruce a držela se jejích hedvábných šatů — neoblékla se pro válku.

Fašista mě odhodil samopalem a když jsem upadla, kopl do mě holínkou. Zvedla mě nějaká cizí žena. A pak jsme byly ve vagóně a někam jsme jeli. Z hovoru jsem pochopila, že nás vezou do Německa . . . Sotva se setmělo, zavolali mě ostatní ke dveřím a vystrčili mě ven z vagónu: „Utíkej! Možná že se zachráníš!"

Spadla jsem do nějakého příkopu a tam jsem usnula. Bylo chladno a mně se zdál sen, že mě maminka balí do něčeho teplého a pronáší nějaká laskavá slůvka. Ten sen se mi vrací po celý život . . .

Máš štěstí, chlapče! (Voloďa A., desetiletý, nyní zámečník)

Esesáci mě chytili, bili mě tyčemi a kopali do mě okovanými holínkami. Šlapali po mě na podlaze. Po mučení mě vytáhli na ulici a polili mě vodou. Bylo to v zimě a mně se na těle rychle vytvořila krvavá ledová námraza. Ani mi nedošlo, co se to vzadu ozývá za klepání: stloukali šibenici. Uviděl jsem ji, až když mě zvedli a postavili na špalek.

Oprátka se sice stáhla, ale stačili mi ji ještě včas strhnout partyzáni, kteří bylí poblíž ukrytí. Když jsem přišel k sobě, spatřil jsem našeho doktora. „Ještě dvě sekundy a bylo by po všem, už bych tě nezachránil," řekl mi. „Máš štěstí, chlapče, že jsi zůstal naživu." Do oddílu mě museli nést, protože jsem byl celý potlučený od hlavy až po paty.

Šli po lidském pachu (Naďa S., dvanáctiletá, po válce dělnice)

Žili jsme v úkrytech za vsí, celá vesnice shořela. V lese jsme nalezli vojenské přílby a v těch jsme vařili. Chodit na jahody a na houby jsme se ale báli. Bylo tu hodně německých psů, a tí se vrhali na lidi a zakusovali malé děti. Byli naučeni na lidské maso a na lidskou krev. Když už jsme se vypravili do lesa, tak jedině ve velké skupině. Matky nám říkaly, že musíme dupat a křičet, pak že se psi budou bát. Byli velcí jako vlci. Šli po lidském pachu.

Tam, kde vychází slunce (Valja K., jedenáctiletá, po válce dělnice)

Přivezli nás do koncentračního tábora. Každé ráno bouchla železná závora, přišel důstojník a hezká žena, a ta nám rusky říkala: „Kdo chce kaši, ať se rychle postaví do dvojstupu. Odvedeme vás do jídelny." Žertovali a smáli se, děti klopýtaly a pošťuchovaly se — kaši chtěly všechny.

„Jenom pětadvacet," odpočítávala ta žena. „Nehádejte se, ostatní musejí počkat do zítřka."

Zpočátku jsem tomu věřila, spěchala jsem jako všichni, strkala se, ale potom jsem najednou dostala strach: Proč se ti, které odvedli najíst, nevracejí?

Jednou jsme zaslechli velký rámus, křik a střelbu. Pak do našeho baráku vtrhli naši vojáci s radostnými výkřiky: „Děti!" Brali nás na ramena a do náruče hned několik najednou. Líbali nás, objímali a plakali nad námi, že jsme jenom kost a kůže. Vynesli nás ven a my jsme spatřily tmavý komín krematoria..

Několik týdnů nás léčili a vykrmovali. Když jsme zesílily, odvezli nás tam, kde vychází slunce. Domů ...

Tady kopejte! (Voloďa B., čtrnáctiletý, po válce předseda rady sportovní organizace Spartak v Bělorusku)

Když se bratr nevrátil z akce, maminka dlouho nechtěla uvěřit, že padl. Do oddílu oznámili, že skupina partyzánů, kterou obklíčili Němci, se sama vyhodila do vzduchu protitankovou minou, aby se nedostali živí do zajetí. Maminka přišla k veliteli oddílu a řekla: „Dovolte mi tam zajet."

Přidělili jí několik bojovníků a jeli jsme. Co jenom dokáže srdce matky! Místní obyvatelé už mrtvé pochovali; partyzáni začali kopat na jednom místě, ale maminka ukazovala jinam: „Tady to zkuste!" Začali kopat a našli bratra. Nebyl k poznání, ale maminka ho stejně poznala — podle jizvy po operaci slepého střeva a podle hřebínku v kapse.

Zapamatoval jsem si, jak jsme šli s maminkou po ulici a ona nesla brambory. Z trosek, které tu odklízeli, se k nám přiblížil zajatý Němec: „Mutter, bitte, kartoffel..."

Odpověděla: „Nic ti nedám, jsi vrah!"

Fašista strnul a zmlkl. Maminka ušla pár kroků, pak se vrátila, vytáhla několik brambor a podala mu je: „Tu máš, najez se . .."

Ještě to uplácali lopatami (Leoníd S., dvanáctiletý, nyní výtvarník)

Sehnali dohromady celou ves. Všichni byli jako z kamene, nikdo neplakal. Když na to teď vzpomínám, myslím si, že jsem snad v tu chvíli ohluchl a nic nevnímal. Proč nikdo neplakal?

Dětí se srazily do samostatného hloučku a tiskly se k sobě. Ani psi u domů neštěkali. Několik kroků od nás postavili kulomet a u něj se usadili dva esesáci.

K někomu to měli dva metry, k někomu deset... Z těch, co stáli vepředu, odpočítali čtrnáct lidí, dali jim lopaty a nařídili, aby vykopali jámu. Byla to velká, hluboká jáma, vešel se do ní stojící člověk.

Stříleli lidi po třech. Postavili je k okraji jámy a zblízka je zastřelili. My jsme stáli a dívali se, jak je zahazují hlínou a jak ji holínkami ušlapávaji. Shora pak hlínu ještě uplácali lopatami, aby to bylo urovnané. Dokonce i rohy zaoblili a uhladili okolí. Jeden starší fašista supěl a utíral si kapesníkem pot z čela, jako by pracoval na poli. Co živ budu, nikdy na to nezapomenu!

Máte jet na frontu, a vy se zamilujete! (Jana Č., dvanáctiletá, nyní učitelka)

Nezapomenu, jak k mamince přistoupil nějaký voják a začali si povídat. Vyprávěl, že mu celá rodina zahynula a on sám že teď odjíždí na frontu. Stál a nemohl se od nás odtrhnout.

„Vidím, že trpíte bídou, dovolte mi, abych vám nechal svůj platový výměr, já už stejně nikoho nemám," řekl. Maminka se rozplakala, což jsem pochopila po svém, a tak jsem začala křičet:

„Je válka, máte jet na frontu, a vy se místo toho zamilujete do mojí maminky. Že se nestydíte!"

Oba s maminkou plakali a já jsem tam stála a nechápala, jak se moje hodná maminka může bavit s někým tak špatným — nechce se mu jet na frontu, tak mluví o lásce... Proč jsem si vlastně myslela, že o lásce? Šlo přece jenom o jeho poručický platový výměr ...

Viděl jsem to (Jura K., osmiletý, po válce řidič)

Viděl jsem, jak přes naši vesnici hnali zástup válečných zajatců. Tam, kde se dav zastavil, byla ze stromů ohryzaná kůra. Ti, kdo se shýbli, aby si utrhli zelenou trávu, byli zastřeleni. Bylo to na jaře.

Viděl jsem, jak v noci sletěl z náspu německý vlak; ráno položili fašisti na koleje všechny, kdo na trati pracovali, a přejeli je lokomotivou.

Viděl jsem, jak zapřahali do bryčky lidi se žlutými kruhy na krku místo chomoutů a dávali se jimi vozit. Jak je stříleli a křičeli při tom: „Jude!"

Viděl jsem, jak matkám vyráželi bodáky z náručí děti a házeli je do ohně.

Právě proto nemůžeme vždycky rozumět našim dětem a ony zase nemohou rozumět nám. Jsme jiní. Někdy se v noci probudím, vzpomenu si na to a chce se mi křičet...

Jedli jsme park (Aňa G., dvanáctiletá, po válce výtvarnice)

Jsem z Leningradu. Za blokády nám umřel tatínek. Tátové umírali dřív, maminky zůstávaly. Ty asi nesměly umírat, aby se o nás měl kdo starat.

Odvezli nás na Ural, do města Karpinsk. Tam jsme se hned vrhli do parku, ale neprocházeli jsme se v něm — my jsme ho jedli! Zvlášť nám chutnaly modříny, jejich měkoučké střapečky — byly moc dobré! Malým borovičkám jsme uštipovah výhonky, trhali jsme i trávu. Od blokády vím, co všechno se dá jíst.

O prvním Němci, kterého jsem spatřila, jsem už věděla, že je to zajatec; pracovali za městem v uhelných dolech. Dodnes nechápu, proč chodili k našemu dětskému domovu.
Když jsem si ho všimla, nic neříkal. Právě jsme doobědvali a on ze mě zřejmě ještě cítil jídlo. Stál vedle mě, nasával vzduch a mimoděk pohyboval čelistmi, jako by něco žvýkal; pokoušel se je rukou zadržet. Nemohla jsem se na něj dívat. Utekla jsem a zavolala na děvčata, jestli jim nezbyl kousek chleba. Pak jsme mu kousíček daly.

Věděly jsme, kdy přicházejí — chodili jeden nebo dva. Vybíhaly jsme s tím, co která měla. Když na mě vyšla služba v kuchyni, schovávala jsem jim svůj kousek chleba a večer jsem pak vyškrábávala kastroly. Všechna děvčata jim něco nechávala. Vychovatelky nás za to hubovaly, protože jsme z hladu omdlévaly, ale stejně jsme tajně nechávaly jídlo zajatcům.

První rok jsme si v Karpinsku nevšímaly přírody, všechno, co ji tvořilo, v nás vyvolávalo jediné přání — ochutnat, dá-li se to jíst. Teprve po roce jsem si všimla, jak je uralská krajina krásná, jaké tam rostou smrky, vysoká tráva a celé lesy střemchy! A ty západy slunce! Začala jsem kreslit.

To není moje dcera! (Faina L., patnáctiletá, po válce pracovnice ve filmu)

Myslela jsem si, že se zblázním. Každý den na to vzpomínám.

Pamatuju si, jak byli všichni černí. I psy měli černé. Tiskli jsme se k matkám, ale zabíjeli každého. Vzali ty, co stáli vpravo, a rozdělili je: děti zvlášť, rodiče zvlášť. Mysleli jsme si, že rodiče postřílejí, a nás nechají být. Byla tam moje maminka, nechtěla jsem bez ní žít. Prosila jsem a volala. Pustili mě k ní. Když mě uviděla, dala se do křiku: „To není moje dcera!"

Oči měla plné slz a krve. Plné oči krve ... Mě odtáhli. Viděla jsem, jak nejdřív stříleli do dětí. Stříleli je a přitom se dívali na muka rodičů. Zastřelili mi tam dvě sestry a dva bratry. Když pobili děti, začali vraždit rodiče. Stála tam žena s kojencem v náručí — cucal z láhve vodu. Nejdřív rozstřelili láhev, pak zastřelili dítě, a teprve potom zabili matku.

Stále stejný sen (Vasja S., osmiletý, po válce sociolog)

Po válce mě dlouho trápil stejný sen. Sen o prvním zabitém Němci. Když jsem ho zabil, to už jsem viděl, jak u dveří zastřelili mého dědu a babičku, viděl jsem, jak maminku tloukli pažbou do hlavy a jak umírala a neměla vlasy černé, ale rudé ...

Ani jsem se nestačil polekat, že jsem zabil. Že jsem zabil člověka. Za války jsem si na něj ani nevzpomněl, kolem bylo příliš mnoho zabitých. Ti mě nestrašili. Jenom jednou jsem dostal strach: to když jsme vešli do vsi, kterou Němci nedávno spálili. Uviděl jsem ohořelou ženu. Ležela celá černá, ale ruce měla bílé — živé ženské ruce. To na mě padla hrůza.

Zabitých jsem se nebál, ale bál jsem se jít v noci nebo večer přes hřbitov. Mrtví ležící na zemi ve mně strach nevyvolávali, ovšem ti v zemi ano. Ten strach v sobě mám od dětství a taky mi zůstal.

Mám syna, už je to dnes dospělý muž. Když byl malý, měl jsem obavu už z pomyšlení, že bych mu měl vyprávět o válce. Vyptával se a já se vykrucoval. Vyrostl, ale stejně se mi s ním nechce povídat o válce.

Úryvky z dokumentární knihy Světlany ALEXIJEVlCOVÉ

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 4653