Hlavní přehled

S černým křížem proti východu (1)

s ernm3 Kořist, obchod, dobrodružství a snad i trochu opravdové křesťanské víry přitahovalo od 11. století tisíce rytířů Evropy k osmi křížovým výpravám do Svaté země.







Tam také vznikala prvá rytířská bratrstva, původně určená k boji s nevěřícími a k ochraně křesťanských poutníků. Tato bratrstva — řády — se však stala významným mocenským nástrojem feudální společenské organizace. Templáři, johanité a další vybudovali pod rouškou ochrany víry dokonale organizovaný mocenský aparát a rozprostřeli svou moc nad tisíci měst, vesnic, hradů, kostelů a panství nikoli už ve Svaté zemi, ale v knížectvích evropských, kde všude věc „obrany křesťanství" byla aktuální otázkou.

Roku 1190 vznikl ve Svaté zemi také „Řád špitálu nejsvětější Panny Marie domu německého v Jerusalémě" - Řád německých rytířů. Jeho vnějším odznakem byl černý kříž na bílém plášti a jeho vnitřní ideovou náplni měla být péče o nemocné a slabé, ochrana ubohých, vdov a sirotků. Řád se stal však krutým nositelem nejohavnější mocenské doktríny, kterou středověk v Německu přivedl na svět, doktríny „Drang nach Osten". Vládnoucí šlechta, rytířstvo i církev ji vřele podporovaly, neboť ve slovanském Prusku, v Pobaltí, Litvě a Polsku čekala nová území, nové suroviny a odbytiště, noví nevolníci.

Již v roce 1201 vzniká v Pobaltí při ústí Daugavy Riga jako centrum německé kolonizace, je založen Řád mečových rytířů jakožto organizace vojenská. Roku 1237 do Pobaltí přichází Řád německých rytířů a ohněm a mečem se zmocnil do r. 1283 Pruska. Počátkem 14. stol. se násilím zmocnil Pomořan s Gdaňskem a vybil slovanské obyvatelstvo i tam. Jeho plánem bylo vytvořit jako základnu pro další výboje na východ pevný, vojensky organizovaný stát řádu, rozkládající se od Rujány až k Finskému zálivu. Na sklonku 14. stol. je Řád německých rytířů v Pobaltí pevně usídlen, na vrcholu své moci a téměř v dosahu uskutečnit své plány. Zbývala „maličkost" - dobýt Litvu, tehdy rozsáhlý a mocný stát, a rozdělit Polské království.

Litva a Polsko však trpně nečekaly, až se nad nimi zavře vlčí tlama řádu. Na polský trůn nastoupil r. 1305 Litevčan Jagiello sňatkem s královnou Jadwigou a jedním z jeho státnických činů bylo pokřtění litevského lidu. Proč by měl nyní řád vnášet do Litvy křesťanství mečem? Otázka víry však byla jen formou pro rozpory společenské a ekonomické. K válce mezi řádem na straně jedné a Polskem a Litvou na straně druhé muselo dojít právě z těchto důvodů. V roce 1409 vznikají ve Zmudi, uloupené Litvě řádem, bouře a řád žádá od Vladislava Jagiella ujištění, že Polsko v případě války s Litvou zůstane stranou.

Jagiello však slavnostně prohlašuje, že Polsko všemi silami a prostředky pomůže napadenému velkému knížeti Litvy Witoldovi. To je pro řád vítaná příčina k vyhlášení války a poslové velmistra Ulricha von Jungingen tuto výzvu odnášejí 6. 8. 1409 z Malborku polskému králi. O deset dnů později už řádová vojska překračují hranice, zabírají dobrzyňskou oblast, pálí a ničí kraj. Zima, tak jak je ve feudálním válečnictví obvyklé, znamená přerušení bojů. Je uzavřeno příměří až „do západu slunce" 24. 6. 1410. Přestávky ve válce využívají obě strany k zesílení vojska i k diplomatickým jednáním. Řád najímá žoldnéře a verbuje evropské rytíře pod korouhev sv. Jiří — pod korouhev hostů řádu. Domlouvá s uherským králem Zikmundem vpád z Uher do polského týlu, za 60 000 dukátů získává českého krále Václava jako rozhodčího ve věci anexe Zmudi, vysílá do evropských států verbíře s propagačními hesly „záchrana křesťanství" — „záchrana špitálu německého rytířstva". Pracuje však i polská strana, a to zvláště úspěšně u papeže Alexandra V., takže řádoví verbíři se nesetkávají s předpokládanými úspěchy u evropských dvorů. Také Poláci se vojensky posilují a z Čech najímají dvě a půl korouhve osvědčených válečníků pod vedením pana Sokola z Lamberka, v nichž je i jihočeský zeman Jan Žižka z Trocnova.

s ernm1

Velkou osobností nejen této války, ale evropské politiky vůbec byl polský král Vladislav Jagiello. Záměrem jeho strategické koncepce bylo soustředit na Visle polské a litevské vojsko a přes pontonový most převést armádu. Spojená armáda přenese válku na nepřátelské území a soustředěným útokem dosáhne hlavního města řádu Malborku.

Klamné útoky na vedlejších směrech měly zastřít skutečný úmysl a rozmělnit křižácké síly. I v tomto plánu je nový rys středověkého vojenského umění. Tehdejší rytířské armády neznaly soustředěný útok, nebyly ve strategickém smyslu vedeny k dosažení určitého cíle. Tažení byla vyplněna ničením nepřátelského hraničního prostoru, dobývaly se libovolné cíle — hrady a města—a rozhodnutí ve válce padlo v jedné velké bitvě, ne příliš kruté.

V létě 1410 skončilo přiměří. Po bojích v červenci, kdy Jagiello znovu osvědčil svůj vojenský talent, se 14. 8. obě armády setkávají takřka na dostřel v prostoru Lodwigowa — Tannenbergu a Grunwaldu. Přišel okamžik, kdy je nutno svést rozhodnou bitvu.

Řádové vojsko, elita evropského rytířstva, má na 40 000 lidí, jádrem je 21 000 jezdců-rytířů. Poláci postavili do pole 18 000 jezdců těžké jízdy a 2000 pěších, Litva 11 000 jezdců, většinou však lehkých, a bylo získáno též 2000 mužů divoké jízdy tatarské. Na bojišti stálo proti sobě 70 000 mužů. Pěchota ztratila svůj význam, bitva byla záležitostí šlechty, rytířstva a jejich družin. Tento ráz se projevoval i ve formách taktických a organizačních. Středověké vojsko bylo složeno z různorodých částí jednotlivých feudálů. Úroveň výzbroje byla různá, feudálové se nepodrobovali vrchnímu velení, takže neexistovala kázeň. Tento charakter byl patrný i ve vedení boje. Jsou sice známy nástupové sestavy: linie, plot, klín, ale vlastní boj je individuálním soubojem rytířů a jejich družin.

Novou taktiku a nové vojenské umění přinesly až doby pozdější, kdy s rozvojem měst a nových výrobních forem přichází na bojiště znovu pěchota měšťanů a svobodných sedláků a kdy se začínají ujímat vlády palné zbraně.

Pokračování

Archiv NoS

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 1227