Hlavní přehled

Kdo porazil admirála von Spee?

spee0 Začátek 1. světové války nevypadal pro britské válečné loďstvo, pověstnou „Grand Fleet", nijak růžově.

Nepoměrně slabší loďstvo císařského Německa dosáhlo několika rychlých úspěchů, jež značně otřásly nejen sebevědomím hrdého Albionu, ale i jeho pověsti ve světě. Tak třeba za jediný den, 22.9.1914, potopily německé ponorky tři britské křižníky — „Aboukir", „Hogue" a „Cressé" s 1473 muži na palubě. Brzy poté, 1.11.1914, zaútočila německá eskadra admirála von Spee, složená z moderních bitevních lodí „Scharnhorst" a „Gneisenau" a čtyř lehkých křižníků, u Coronelu nedaleko pobřeží Chile na eskadru britského admirála Cradocka, rozprášila ji a potopila dva křižníky — „Good Hope" a „Montmouth". To už bylo věru na pováženou...

Na Downing Street 10, v sídle britského premiéra, se konaly dlouhé a vzrušené porady, neboť námořní nezdary se začaly nepříznivě projevovat na burzách kapitalistického světa — silným poklesem hodnot britských cenných papírů. Bylo nutno stůj co stůj něco podniknout — a zachránit ohrožené akcionáře!

hall-r

Sir Reginald Hall

Celkem logicky se porad vedle ministra námořnictví Winstona Churchilla účastnil i šéf námořní zpravodajské složky (NID — Naval Intelligence Department) admirál Reginald Hall. Právě od něho se čekalo nejvíc. A sir Reginald nezklamal…

Několik dní po zahájení války ztroskotal nedaleko Krondštadtu německý křizník „Magdeburg". Mezi mrtvolami německých námořníků, které příboj vyplavil na ruský břeh, byl také první palubní důstojník, jenž držel na prsou v mrtvolném stisku knížku v kovovém obalu — tajný německý námořní kód, vázaný vždy do ocelových desek, aby se při zániku lodi bezpečně potopil...

Když se od Rusů o šťastném nálezu dověděli v Londýně, neváhal Churchill poslat na cestu kolem Skandinávie do Archangelska zvláštní křižník jen pro onu knížku!

A cesta se vyplatila. Šifrovací oddělení admirality, legendární kancelář 40.O.B. (což znamenalo kancelář č. 40 v Old Building — staré budově admirality), v čele se sirem Alfredem Ewingem, skvělým matematikem, mohla nyní hravě luštit všechny radiogramy vysílané z Berlína německým válečným lodím. Kód se samozřejmě čas od času měnil, ale odborníci šifrovacích kanceláří bývali spokojeni, když znali aspoň druh používaného kódu, pak už si s tím uměli poradit.

Sira Reginalda Halla napadlo nespoléhat se napříště jen na náhodu, začít německé námořní kódy systematicky vyhledávat — a to na přístupných potopených lodích. Zapojil do práce nejlepšího britského potápěče E. C. Millera a vybavil ho nejmodernějším zařízením.

Potápěč Miller měl brzy nesmírný úspěch. Začátkem r. 1915 pronikl kupř. s nasazením života do německé ponorky, jež se potopila nedaleko kentského pobřeží, a vytáhl z kapitánovy kajuty plechovku obsahující vedle tří kódovacích příruček i plány německých minových polí u francouzského pobřeží a v kanálu La Manche.

Na znalosti německého tajného námořního kódu z lodi „Magdeburg" postavil admirál Hall svůj plán odplaty za porážku u Coronelu. Měl k tomu ještě jeden zvláště cenný předpoklad. Jeden z agentů Intelligence Service se totiž dostal na nenápadné, podřízené, ale cenné místo přímo na velitelství německého válečného námořnictva v Berlíně. A to byla nakonec klíčová postava ve veliké hře admirála Halla proti admirálu von Spee.

Před provedením svého plánu musel admirál Hall překonat velkou překážku. Eskadra admirála Sturdeeho, určená za vykonavatelku odplaty, měla být posílena aspoň dvěma moderními, silnými loděmi. Nejspíš přicházely v úvahu křižníky „Invincible" a „Inflexible", zakotvené tou dobou ve Středozemním moři u řeckého ostrova Aegea. Mezi obyvateli ostrova bylo ovšem určitě několik pozorovatelů, kteří zjišťovali pohyb britských lodí, a vypluti dvou křižníků mohlo být varováním pro admirála von Spee... Jak tomu zabránit? Tu dostal admirál Hall smělý nápad. Jaký, o tom vypovídá ve vzpomínkách Hallův spolupráce vnik admirál Herschell:

„Dal zhotovit v anglických docích dva nové křižníky. Práce byla zahájena a provedena v největší tajnosti a obě lodi byly hotovy za několik týdnů. Byly to nádherné lodi, šedě natřené, s mohutnými komíny a těžkými děly, která čněla výhružně z dělových věží. Nebyly to však skutečné bitevní křižníky, nýbrž jen dřevěné napodobeniny, makety. Sotva byly hotovy, objevily se na scéně dva mohutné vlečné parníky, připevnily vlečná lana a za tmavé noci vyvlekly obě dřevěné obludy na moře. Na palubách vlečných lodí stáli důstojníci a pozorně pátrali na obzoru po známkách blízkosti cizích lodí. Objevilo-li se něco podezřelého, vešlo v činnost zařízení pro umělou mlhu. Podstatnou podmínkou této komedie totiž bylo, že zůstane až do konce utajena...

spee

Maximilian Graf von Spee

To se také podařilo. V noci byly obě dřevěné atrapy zakotveny na stanovišti skutečných křižníků, obklopily je torpédové a hlídkové čluny — a ráno vypadalo z břehu ostrova Aegea všechno jako obvykle. Bitevní lodě „Invincible" a „Inflexible" propluly Gibraltarem a zamířily plnou parou přes Atlantik k jihozápadu.       

Začalo druhé dějství komedie s tragickým koncem pro eskadru admirála von Spee, která zatím nerušeně kotvila v chilském přístavu Valparaiso. Admirálové Herschell a Hall na to později vzpomínali: „Proč vypluly lodě jihozápadním směrem přes Atlantik? Věděli jsme totiž předem, kde admirál von Spee bude," usmál se admirál Herschell a pohlédl významně na admirála Halla.

Hall zíral přímo před sebe. „Já mu telegrafoval," řekl pojednou. „Já mu telegrafoval, aby věděl, kde se s ním naše křižníky setkají, a musím říci, že on se k té schůzce dostavil zcela přesně!"

Spolubesedník obou admirálů měl dojem, že si z něho tito vážní pánové střílejí, ale Hall klidně pokračoval: „Postarali jsme se o to, aby naše dva křižníky neminuly cíl. Již jsem vám řekl, že jsme měli německý tajný námořní kód. Ano, ten z lodi Magdeburg. Tak pozor! Admirál Spee je ve Valparaisu, tady jsou naše dva křižníky," ukazuje Hall na mapu, „a tady je Berlín. A v Berlíně je můj muž."

„Váš muž, admirále," podivil se spolubesedník.

„Ano, můj člověk," potvrdil Hall. „Můj agent. Přikázal jsem mu, aby mi zjistil přesně postup, jak se posílají telegramy německým křižníkům na moři. Agent mi sdělil, že je to postup zcela jednoduchý. Posel z admirality šel prostě na hlavní poštu a telegram odeslal. Pro tyto telegramy používal Berlín zvláštních formulářů, a než mohl být takový telegram odeslán, musel být orazítkován na admiralitě a v cenzuře.

Nevím, jak to můj agent zařídil a konečně by mě to ani příliš nezajímalo, ale on si prostě potřebná razítka a formuláře opatřil, nebo je snad padělal, kdoví? Nuže, můj berlínský agent začal jednat. Nosil s sebou totiž už několik týdnů telegram, který jsme mu poslali z Londýna. Telegram byl sepsán tajným kódem a obsahoval přísný a definitivní rozkaz pro admirála von Spee, aby odplul plnou parou k Falklandským ostrovům a zničil rozhlasovou stanici v Port Stanley...“

Léčka, kterou admirál Hall a Intelligence Service připravili německému admirálu von Spee, nebyla za 1. světové války jedinou svého druhu. Prakticky v téže době provedla tajná služba ještě jednu akci určenou k nápravě pochroumané pověsti britských akcií v očích světové veřejnosti, ještě jednu komedii...

Britští agenti rozšířili na podzim 1914 po západní Evropě fámu, že se Anglie chystá vylodit na několika nechráněných či málo chráněných místech německého pobřeží velké expediční jednotky. V Německu, kam se to rychle doneslo, nechtěl zpočátku takovým pověstem nikdo věřit. Když ale i císařští zvědové z Anglie hlásili, že se snad opravdu něco chystá, že se dějí přesuny vojsk a loďstva, propukl v berlínském hlavním stanu zmatek a generálové dělali honem nutná opatření k odražení invaze.

Hlášení německých agentů z Anglie nebyla vymyšlená. Se souhlasem vlády a z popudu admirála Halla se totiž vydávaly skutečné armádní rozkazy s podpisy generálů, jednotky nacvičovaly vylodění, admiralita shromáždila v Doveru větší množství výsadkových lodi — a všechno se dělo tiše a potají, ale jen natolik, aby to neuniklo pozornosti předpokládaných německých špiónů. I překvapené francouzské „Deuxiéme Bureau" informovalo brzy Londýn, že jeho agenti zjistili přeskupování a soustřeďování německých vojsk na atlantickém pobřeží, hlavně kolem Bremershavenu.

Komedie vyvrcholila, když domnělé britské invazní loďstvo vyplulo. K německému pobřeží totiž zamířily docela nevojenské parníky, samozřejmě bez vojáků na palubě, zato se silnými vysílačkami. S použitím jednoduchého kódu udržovaly tyto lodě mezi sebou čilé spojení, které muselo u odposlouchávajících Němců vzbudit vážné obavy, leckde i poplach. Ovšemže planý... Přesto splnila i tato komedie svůj úkol a v kritické době, kdy to Anglie nejvíc potřebovala, pomohla posílit její prestiž.

Vraťme se nyní do Valparaisa.

Když dostal admirál von Spee podrobný a přísně důvěrný rozkaz, aby vyplul s celou eskadrou k Falklandským ostrovům, vůbec ho nenapadlo, že by mohlo jít o podvrh, a ačkoli se velmi podivil, byl rozhodnut rozkaz splnit. Aniž se zmínil o tajné instrukci, sdělil nový úkol velitelům lodí a náčelníkovi štábu. Ti všichni admirála dlouho a zdvořile přemlouvali, aby svůj plán změnil, že je to příliš nebezpečné, ale neuspěli.

kdo1

Německý křižník Dresden ve Valparaiso

Admirál von Spee měl po bitvě u Coronelu zhruba tři možnosti: buď mohl poslat své lodě jednotlivě na důležité trasy obchodního loďstva, aby tam — jako třeba křižník „Emden" — ohrožovaly britskou dopravu. V tom případě by byla musela britská admiralita na ochranu svých lodí rozptýlit po všech mořích mnoho bitevních lodí, což mohlo vést k oslabení blokády německých lodí v severomořských a baltických přístavech. Nebo mohl nechat von Spee eskadru pohromadě a vyhledat si vhodné místo i okamžik k souboji s britskou eskadrou v Atlantiku, nad kterou měl převahu, kdyby nedošlo k jejímu posílení. A za třetí se mohl admirál pokusit prorazit blokádou do Německa. S tím se také v Berlíně nejvíc počítalo.

Tajný rozkaz vyslaný z Berlína agentem Intelligence Service znamenal čtvrtou, a to nejméně příznivou eventualitu. Když se německé bitevní lodě „Scharnhorst" a „Gneisenau" a lehké křižníky „Nürnberg" a „Leipzig" pod vlajkou admirála von Spee po těžké plavbě kolem Hornova mysu přiblížily k Port Stanley na Falklandských ostrovech, čekala je tam v plné bojové pohotovosti britská eskadra admirála Sturdeeho, posílená dvěma křižníky, jež právě den předtím dorazily od ostrova Aegea ve Středozemním moři. Historická námořní bitva obou eskader trvala jen několik málo hodin. Na jejím konci klesly všechny německé lodě admirála von Spee ke dnu...

Týž den pracovali ještě důstojníci admirality v Berlíně na třech variantách plánu součinnosti německých ponorek a bitevního loďstva s eskadrou admirála Spee, pýchou Vilémovy flotily. Když došla zpráva o jejím zničení, nastalo všeobecné zděšení a smutek. Admirálové si uvědomili, že s výjimkou ponorek jim už nezbývá skoro nic, čím by mohli ohrozit britskou námořní hegemonii, neboť bitevní lodě v přístavech Severního a Baltického moře byly blokovány převahou anglických lodí a nemohly se téměř hnout... Zato v Londýně vládlo radostné vzrušení. Sir Reginald Hall se usmíval a přijímal pocty a blahopřání. Britské akcie na burze v New Yorku šplhaly opět vzhůru.

Když dostal německý císař Vilém II. písemnou zprávu o bitvě u Falklandských ostrovů, připsal na její okraj vlastnoručně: „Je záhadou, co přimělo admirála Spee, aby zaútočil na Falklandské ostrovy..."

Archiv NoS

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 1070