Hlavní přehled

Mise německého kapitána

wilsonMezi německými radiogramy, které odposlouchávací služba Intelligence Service pravidelné zachycovala a dešifrovala, dostával admirál Reginald Hall, šéf námořní zpravodajské služby, od dubna 1915 stále častěji na stůl takové, jež se týkaly zvláštního německého agenta ve Spojených státech, námořního kapitána Franze von Rintelena, pověřeného mimořádně delikátními úkoly. První a hlavní zněl — zabránit stůj co stůj americkým dodávkám střeliva spojeneckým mocnostem.


Vláda presidenta Woodrowa Wilsona (obr. 1), hlásající od začátku války přísnou neutralitu, neměla pochopitelně žádné námitky, když americké zbrojovky uzavřely nesmírně výnosné smlouvy o výrobě munice pro Anglii, Francii a Rusko. Naopak to viděla docela ráda, neboť právem očekávala, že čím více se válčící země ve Spojených státech zadluží, tím dříve se finanční nadvláda v kapitalistickém světě přestěhuje z londýnské City na newyorský Wall Street. Aby však vyvolala zdání, že to myslí s neutralitou doopravdy, prohlásila americká vláda, že by nic nenamítala ani proti obdobným objednávkám z Německa či Rakousko-Uherska.

Což bylo prohlášení iluzorní a pokrytecké, neboť spojenecké křižníky v té době ovládaly a kontrolovaly všechny oceány, takže žádná transportní loď s nákladem pro Německo a jeho spojence, o jejímž vyplutí by se samozřejmě předem vědělo, neměla za mák naděje doplout do cílového přístavu.

papen

Obr. 2 - von Papen

Německý vyslanec ve Washingtonu hrabě Bernstorff a vojenský přidělenec šlechtic von Papen (mimochodem již tehdy tak proslulý neschopností, že byl přímo předurčen pro pozdější skvělou kariéru v Hitlerově Třetí říši) upozorňovali soustavně Berlín, že se v amerických přístavech týden po týdnu nakládá víc dělostřeleckých granátů a jiné munice pro západní a východní frontu, a že tomu nemohou nijak zabránit, neboť idealista a filosof Wilson má zároveň vyhraněný smysl pro výnosný obchod. Když pak začaly císařské vládě docházet i stížnosti velících generálů a hlavního stanu, že díky zámořským granátům mají spojenci neustále citelnou převahu v hustotě dělostřelecké palby, bylo zřejmé, že je nejvyšší čas něco podniknout. Jenže nikdo nevěděl, co.

Někteří politikové, obchodníci a finančníci s předválečnými kontakty k americkým průmyslovým a bankovním kruhům s vážnou tváří navrhovali, aby Německo od Spojených států odkoupilo a v amerických skladištích zmrazilo veškeré zásoby střelného prachu... Opatrničtí diplomaté, přívrženci zdrženlivého, málo průbojného, a proto brzy sesazeného kancléře Bethmanna-Hollwega, se přimlouvali za vyjednávání, které však v zárodku ztroskotalo, neboť ani Wilsonem opěvovaná neutralita nesahala tak daleko, aby překážela byznysu... Nakonec se tedy dostali ke slovu vojáci.

Po delších poradách, kterých se účastnil i státní tajemník pro zahraniční věci Alfréd Zimmermann, bylo rozhodnuto pověřit kapitána von Rintelena, osvědčeného znalce amerických poměrů i jazyka, aby se pokusil vyřešit problém se zámořskou municí přímo na místě.

rintelen-f

Obr. 3 - Rintelen

Kapitán Rintelen, Prušák každým coulem, hrdě prohlásil: „Co budu moci, nakoupím, co nebudu moci koupit, zničím!"

Přítomní ministři, představitelé vlády udržující se Spojenými státy diplomatické styky, bez mrknutí oka s plánem sabotáží souhlasili. Žádného z nich zřejmě ani nenapadlo, že půjde o činnost nezákonnou a zločinnou.

S císařským pasem a zvláštními plnými mocemi v jedné kapse, s falešným, v Berlíně vyrobeným švýcarským pasem na jméno Emil V. Gaché v druhé a s šekem na půl miliónu dolarů „pro začátek“ nalodil se kapitán Rintelen koncem března 1915 na norský parník „Kristianiaford", plující do New Yorku.

Také vyslanci Bernstorffovi řekl agent Rintelen hned při první rozmluvě, že hodlá „postupovat energicky", neboť — jak napsal ve svých vzpomínkách — „osobně jsem byl toho názoru, že ve válce je dovoleno vše", samozřejmě jenom té straně, na které stál on, Rintelen a jeho přátelé, jimž vtiskla zbraně do rukou sama Prozřetelnost.

Tento zplnomocněný německý agent, který mimo jiné hraběti Bernstorffovi přivezl nový tajný diplomatický kód „13042", se pustil vskutku energicky jednak do organizování sabotáží námořních transportů, jednak do splétání politických intrik, a to bez výslovného rozkazu, více méně z pilnosti.

Měl štěstí. Vedle několika Američanů zvyklých obchodovat se vším, tedy i s vlastním svědomím, našel Rintelen ochotné pomocníky mezi důstojníky a námořníky z německých válečných lodí, které zamrzly v neutrálních amerických přístavech. Jeho nejcennějším objevem však byl jakýsi dr. Scheele, muž pochybného charakteru i pověsti, zato vynikající chemik.

Důmyslnou sabotážní zbraní Rintelenovy newyorské agentury se stala Scheelova „doutníková puma". Tvořil ji olověný váleček, na koncích uzavřený voskovými zátkami a olověnými čepičkami. Doprostřed válečku se zasunul a utěsnil měděný kotouč, který jej rozdělil na dvě půlky. Jedna se naplnila kyselinou …pikrovou, druhá kyselinou sírovou. Jak dlouho trvalo, než kyseliny měď rozleptaly, to záleželo na tloušťce přepážky. Mohlo to být pár minut, ale taky pár dní.

V okamžiku, kdy se kyseliny smísily, vyšlehl z obou konců doutníku syčivý, oslepující plamen, dlouhý několik decimetrů. Trval sice jen několik sekund, ale byl tak pronikavý, že kolem dokola všechno spálil a roztavil, včetně olověného doutníku.           

První pokus provedli Rintelen a jeho agenti přímo v newyorském přístavu. Hned nazítří hlásaly titulky denních listů:

„VÝBUCH NA HLAVNÍ PŘÍSTAVNÍ HRÁZI PRO DOPRAVU SPOJENECKÉHO STŘELIVA! NEPŘÁTELŠTÍ AGENTI VYHODILI DO POVĚTŘÍ STANICI „ČERNÝ TOM!“

Druhá přišla na řadu dopravní loď „Phoebus" s nákladem střeliva pro Archangelsk.

Rintelenovi pomocnici se přestrojili za přístavní nakladače a naložili do každého ze tří oddělení v podpalubí po dvou olověných doutnících.

Za několik dní přinesly noviny mezi stručnými zprávami pod titulkem „Nehody" tento text: Parník „Phoebus" z New Yorku, cil Archangelsk, se na moři vznítil. Křižník „Ajax" jej dovlekl do Liverpoolu...“

Ještě účinnější a zákeřnější než hořlavé doutníky byl další vynález dr. Scheela — třaskavina k nerozeznání podobná kusu uhlí. Také jí použil Rintelen k několika zdařilým sabotážím.

Souběžně s touto činností, ale s menším úspěchem navázal tajný agent německé vlády styk s bývalým mexickým presidentem Huertou, žijícím v New Yorku ve vyhnanství. Rintelen mu oficiálně nabídl všestrannou pomoc k přípravě puče, dodávky zbraní a štědré půjčky, ovšem s podmínkou, že se staronový president Huerta zaváže zahájit ozbrojený boj proti Spojeným státům za navrácení dřívějších mexických území severně od Rio Grande.

To byl od Rintelena historický krok, kterým o dva roky předešel neméně historický krok státního tajemníka Zimmermanna.

Avšak politické plány se svrženým presidentem Huertou stihl krutý nezdar.

Huerta byl neznámými pachateli otráven a Rintelenovi začala hned poté hořet americká půda pod nohama. Tajným policistům, kteří hlídali a neuhlídali Huertu, padl jeho švýcarský návštěvník do oka a podali o něm příslušné hlášení. Díky notorické hlouposti vojenského přidělence von Papena a stejně postiženého námořního atašé Boy-Eda se jméno kapitána Rintelena objevilo i na několika bankovních dokladech, takže už vlastně bylo jen otázkou času, kdy Rintelenovi někdo ve jménu zákona položí ruku na rameno.

Všechno váhání a uvažování nakonec vyřešil naléhavý telegram z Berlína, aby se kapitán vrátil a podal osobně hlášení své vládě.

Přibližně v téže době, kdy berlínský telegram dostal Rintelen, četl jej v Londýně ve své pracovně také admirál Hall. Na admirálův pokyn se britští agenti, dohlížející v newyorském přístavu na odbavování transportů do Anglie, již nějakou dobu ohlíželi po Rintelenovi a Hall mu dokonce pověsil na paty svého blízkého spolupracovníka admirála Herschela. I když žádný z pronásledovatelů Rintelena nepřistihl při činu, o důvodná podezření neměli nouzi. A také jim neušlo, když se agent Rintelen nalodil jako švýcarský obchodník E. V. Gaché na holandský parník „Noordam".

To byla chvíle, kdy se admirál Hall rozhodl zakročit.

U anglických břehů zastavila parník „Noordam" britská válečná loď a Švýcar Gaché musel chtě nechtě vzít zavděk jejím pohostinstvím. Ačkoli vehementně protestoval, dovezli ho zdvořilí, nicméně nesmlouvaví důstojníci až do pracovny sira Basila Thomsona, šéfa „Special Branche", zvláštního protišpionážního oddělení Scotland Yardu v Londýně. Kromě sira Basila tam čekali na neobvyklého hosta ještě dva admirálové - Hall a Herschel.

„Znáte jistého kapitána Rintelena?" obrátil se admirál Hall na příchozího.

„Nejsem povinen vám odpovídat!"

Sir Basil Thomson pronesl jaksi vyčítavě: „Vy asi nevíte, kde jste..."

„Na tom nezáleží," ježil se zadržený Švýcar, „ať jsem kdekoli, dostali jste mě sem násilím. Nemám tu co dělat a nebudu vám na nic odpovídat, dokud si nepromluvím se švýcarským vyslancem. Nebo mě snad chcete obvinit z nějakého zločinu?"

„Jste Němec," podotkl sir Thomson, „a měl byste nám tedy vysvětlit, co pohledáváte na anglické půdě."

„Nepřišel jsem z vlastní vůle. To vy jste porušili zákony, když jste mě sem přivlékli. Co nejostřeji proti tomu protestuji a žádám, abyste mi umožnili setkání se švýcarským vyslancem..."

Rintelen vsadil všechno na jednu kartu, na zapírání.

Ale Hall a jeho kolegové nebyli dnešní. Nechali domnělého Švýcara s doprovodem odejít a okamžitě odeslali do Bernu naléhavou žádost britskému zastupitelskému úřadu, aby zjistil, existuje-li vůbec švýcarský občan jménem E. V. Gaché, má-li pas toho a toho čísla a zdržuje-li se zrovna v cizině.

Když se o tom Rintelen od svých průvodců pozdě večer dověděl, požádal, aby ho znovu zavedli k admirálu Hallovi.

„Vzdávám se, pane!"

„Co to má znamenat?" tvářil se Hall nechápavě.

„Právě jsme ve vaší věci telegrafovali do Bernu…“

„Proto jsem tady. Můžete si to odpustit.“

„Proč?"

„Kapitán Rintelen se hlásí jako válečný zajatec, pane!"

Admirálové Hall a Herschel se usmáli a nabídli svému zajatci židli. A potom došlo k rozhovoru, na který Rintelen v příštích létech, strávených v americkém vězení, nejednou vzpomínal.

Admirál Herschel přinesl láhev a tři skleničky. „Zapijme to překvapení. Vy přece máte rád koktejly, že ano?"

„Jak to víte?" divil se kapitán.

„Vím to z New Yorku," podotkl Herschel tajuplně a nalil. „Ale na tenhle koktejl jste nemuset tak dlouho čekat! Byli jsme tu na vás připraveni už před čtyřmi týdny. Proč jste vlastně neopustil New York hned poté, co jste dostal ten telegram?“

Rintelenovi se udělaly mžitky před očima.

„Promiňte, pane, ale já vám nerozumím..." koktal.

„Milý kapitáne,“ ujal se slova admirál Hall, „patrně se to dotkne vaší hrdosti jako německého důstojníka, ale za vaše odhalení nevděčíme ani tak našim agentům jako spíše… No zkrátka, můžete za to poděkovat panu von Papenovi."

Tak přece, blesklo Rintelenovi hlavou, mé neštěstí se jmenuje Papenova hloupost.

Nahlas pronesl: „Prosím vás, pánové, o jakém telegramu to mluvíte?"

„O tom,“ vysvětloval Hall vlídně, „který jste dostal šestého července, právě před měsícem. Sešel jste se toho dne s kapitánem Boy-Edem na rohu Páté avenue a Pětačtyřicáté třídy a tam vám námořní atašé odevzdal telegram... Moment, hned vám jej přečtu."

Admirál Hall vytáhl z náprsní kapsy tobolku, z ní malý složený lístek, rozevřel jej a četl: „Německému vyslanectví. Pro námořního přidělence. Sdělte nenápadně kapitánu Rintelenovi, že se má podle rozkazu vrátit do Německa... Souhlasí to, kapitáne? Tak už víte, proč jsme říkali, že jste si dal načas?"

V té chvíli by byl Rintelenovi na jazyku zhořkl i ten nejlepší koktejl na světě, „Jak jste se k tomu telegramu dostali? Byl přece kódován?"

„Zajisté, kapitáne, byl," usmál se Hall. „Ale my jsme jej dekódovali.“

A pak se německý výzvědač kapitán Franz von Rintelen dověděl z nejpovolanějších úst veliké tajemství admirála Halla a britské Intelligence Service o tom, jak je tomu s německými kódy a jaké byly skutečné příčiny tragické porážky eskadry admirála von Spee u Falklandských ostrovů.

Co by byl dal Rintelen za takové informace ještě před několika dny! Ale teď už bylo pozdě. Mohl si vzít Hallovo tajemství jedině na nedobrovolnou cestu za velikou louži. Ani jemu, ani císařskému Německu už posloužit nemohlo.

Bylo k půlnoci, když oba britští admirálově svému zajatci zdvořile podali ruku. Hall k tomu dodal: „Obávám se, že se budeme muset s vámi rozloučit. Venku na vás čekají dva pánové od vojenské policie...“

Kapitán Rintelen dohrál svou hru.

Admirál Reginald Hall se spokojeně usmíval.

Archiv NoS

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 821