Hlavní přehled

Baron a holič

nicolai-wSotva začala první světová válka, došla náčelníku německého Nachrichtendienst plukovníku W. Nicolaiovi (obr.) do Berlina zlověstná, zdrcující zpráva — v Anglii byla hned v první den nepřátelství na jeden zátah zlikvidována celá základní německá agenturní síť!





Bylo zatčeno jedenadvacet agentů — rezidentů, jednomu se podařilo uprchnout, o osudu zvláštního zmocněnce Gustava Steinhauera, který měl tuto síť v předvečer bojů prověřit a mobilizovat, nebylo zatím nic známo.

Ve všech kancelářích odděleni lll-B velkého generálního štábu zavládla nálada jako při státním pohřbu.

Až na několik specializovaných agentů — jednotlivců, neměl teď Berlín na britských ostrovech žádnou síť zpravodajců, a to zrovna v té nejkritičtější chvíli.

Jak k tomu mohlo dojít? Šlo o zradu, nebo o připravený tah Intelligence Service?

Začátky této pohromy sahají až do roku 1910, kdy zemřel anglický král Eduard VII. Na jeho pohřeb se do Londýna chystali všichni evropští monarchové, a tehdy jich ještě bylo hodně.

S velkou parádou a početným vojenským doprovodem se z Berlína vypravoval císař Vilém II., bratranec zemřelého krále.

Zvláštní oddělení Scotland Yardu, tzv. Special Branche, odpovědné za bezpečnost vzácných hostů včetně manželek a jejich klenotů, žilo ve stavu permanentní hotovosti. Preventivně sice pozatýkalo všechny známé kapsáře, lupiče a překupníky drahých kamenů, ale to zdaleka nestačilo. Ustaraný vrchní inspektor určil vždy dvěma svým lidem k ochraně jednu panovnickou rodinu. Dva nejschopnější detektivy, Druryho a Seala, si nechal až na konec. Když s nimi v kanceláři osaměl, nabídl jim nejdříve židle a potom doutníky, což svědčilo o vážnosti situace a inspektorovy nálady. Konečně spustil:

"Hoši, pro vás dva mám něco extra. Vy si nebudete všímat potentátů, nýbrž jen jednoho postaršího, nenápadného barona. Říká si von Rostock a veze ho s sebou náš drahý berlínský synovec. Ten chlapík, totiž ten baron Rostock, byl donedávna námořním přidělencem v Jižní Americe, ale hlavně si už delší dobu hraje na špióna. Dostali jsme o tom z Berlína echo. Tak tomu pánovi se, hoši, pověsíte na paty, jasné? Nesmí vám ani na krok zmizet, ale buďte opatrní, ať nejsou stížnosti. A hoďte se do gala, kdoví, kam se s ním dostanete. Jazyk držte za zuby, to se rozumí, zprávy dávejte okamžitě přímo mně. All right?"

Hoši se odporoučeli.

V pohřebním průvodu, který se zvolna šinul hustým špalírem Londýňanů, se baron Rostock nehnul na krok ze svého protokolárního místa, ale Drury a Seal se i tak drželi na dohled. Ale sotva pohřeb skončil, vrátil se baron, oblečený do slavnostní uniformy německého námořního důstojníka, do svého hotelu, ale jenom na tak dlouho, než se převlékl do elegantního civilu.

Vrátný zastavil mezitím před vchodem do hotelu nájemní kočár. Padesát kroků dál udělal totéž detektiv Drury, zatímco Seal si znuděně točil hůlkou v ruce a co noha nohu mine se přesouval před hotel.

Baron Rostock vyšel rychlým krokem, nasedl — a než se Seal stačil nenápadně přitočit, práskl kočí do koní. Detektiv zaslechl jenom nesrozumitelné „... nian Road", což mohlo znamenat více ulic.

„To nic, však nám neuteče," zabručel Drury, když k němu Seal za jízdy přistoupil. „Má jednoho koně jako my..."

Baronova drožka projela klusem po Charing Cross Road, pak několikrát odbočila a nakonec zahnula do Caledonian Road, kde brzy zastavila. Detektivové pokračovali v jízdě až do první boční ulice, ohlížeje se zadním okénkem, a teprve potom se vrátili. Firmu nad nevábným krámem, kde pronásledovaný zmizel, si přečetli už za jízdy: K. G. ERNST, COIFFEUR.

Že by si světácký baron k ošetřeni svých vlasů či knírů vybral z celého Londýna pravě tohoto ušmudlaného pucifouse a ještě k němu jel půl hodiny kočárem, tomu samozřejmě oni detektivové, ani vrchní inspektor nevěřili. A přece — kromě této návštěvy neudělal baron Rostock v Londýně žádný jiný krok, který by mu mohli vyčítat. Klíč k záhadě tedy musel být u holiče Ernsta. Jaký a k čemu, na to se teprve museli podívat.

Nebylo to tak těžké, když věděli, kam sáhnout.

Karl Gustav Ernst, Angličan německého původu, holič a majitel prakticky neexistujícího velkoobchodu s kadeřnickými potřebami, dostával průměrně jednou za měsíc od jakési německé firmy balík se zbožím, za které kupodivu nikdy nic neplatil. Příští, samozřejmě zadržená zásilka obsahovala vedle krémů, mýdel, voňavek a vlásniček i dvaadvacet zalepených a frankovaných obálek s adresami lidí po celé Anglii. V dopisech pak byly pokyny podepsané čitelnou šifrou. Tentokrát nabádaly agenty - rezidenty, aby se zaměřili na zprávy o britském válečném loďstvu, protože pozemní armáda zatím nehraje žádnou úlohu…

Holič Ernst dostal svůj balík neporušený, jen s malým zpožděním. Hned druhý den odnesl všech dvaadvacet dopisů na poštu.

Pro detektivy ze zvláštního oddělení Scotland Yardu byla záležitost jasná; Ernst je „poštovní schránkou" německé zpravodajské služby v Anglii a zprostředkovává styk mezi centrálou a agenty. V tomto smyslu informoval šéf Special Branche vedoucího M.I.5, tj. protišpionážního oddělení Intelligence Service.

Ale k zatčení Karla Gustava Ernsta, jenž za své služby pobíral almužnu ve výši jedné libry měsíčné, prozatím nedošlo.

Nic bychom z toho neměli, kdybychom je teď všechny sebrali, usoudili protišpionážní odborníci po poradě s britskou admiralitou. Válka ještě nehrozí, aspoň ne hned, a informace rezidentů, které je teď možné snadno sledovat, nemohou bezpečnost Británie nijak zvlášť ohrozit. Na druhé straně je jasné, že dojde-li k zatčení celé sítě teď, budou mít Němci dost času vybudovat novou, snad ještě důkladnější a lépe maskovanou, a kdoví, jestli by měla protišpionáž znovu to štěstí, aby ji včas odhalila. Proto bude výhodnější držet německou rezidenturu pod trvalým dohledem a zatáhnout síť až v okamžiku, kdy to bude znamenat oslepení válečného protivníka.

Tento názor nakonec zvítězil. K úspěšnému zátahu došlo až 5. srpna 1914. Z celé sítě vyklouzl pouze jediný rezident, varovaný včas zvláštním zmocněncem Gustavem Steinhauerem, který zjistil, že je sledován a o vlásek sám unikl vinou trestuhodné liknavosti pronásledovatelů.

Ti mu přišli na stopu hned v okamžiku, kdy Steinhauer navštívil holiče Ernsta, jenže si počínali příliš nešikovně.

Holič Karl Gustav Ernst, agent-schránka, byl jako britský občan odsouzen k sedmi letům žaláře, ostatní na tom byli hůř...

O těchto skutečnostech se ovšem v Berlíně začátkem srpna 1914 ještě nevědělo, zatčení rezidentů bylo zatím pro plukovníka Nicolaie záhadou. První částečné vysvětlení přinesl zakrátko Steinhauer, ale moc toho nevěděl taky.

Anna Marie Lesserová, pozdější falešná „Mademoiselle Docteur", se o záležitost živě zajímala a starý Matthesius, její řídící orgán, se i ni o mnoha věcech radil. Nachrichtendienst připravoval urychleně nasazení nové garnitury agentů-rezidentů v Anglii. To však nebylo tak snadné a jednoduché, a ještě než byl úkol splněn, přišla z Londýna další Jobova zvěst, tentokrát o zatčení „mistrovského špióna" kapitána Carla Hanse Lodyho.

To už byla situace, která si žádala vysvětlení stůj co stůj. Tímto delikátním posláním pověřil plukovník Nicolai agentku „1-4-G-W", Annu Marii...       

lody-k

C.H. Lody

C. H. Lody býval před válkou dlouhá léta průvodcem cizinců u hamburské paroplavební společnosti HAPAG, procestoval svět a ovládal dokonale několik jazyků, včetně americké angličtiny. Proto působilo celkem věrohodně, když se v Anglií krátce po zahájení války objevil jako americký turista Charles A. Inglis, třebaže si k prohlídce britských pamětihodností vybral dost podivnou dobu. Ale to víte, Američan, mávli nad ním rukou. Daleko méně přirozené však bylo, že tento Američan začal hojně korespondovat o telegrafovat se Stockholmem, a to odevšad, kam přijel. Na dotaz z Londýna zjistili britští agenti ve Stockholmu celkem snadno, že tamější adresa je fingovaná, krycí, a tak byla Lodyho pošta pečlivě kontrolována.

„Mistrovský špión" plukovníka Nicolaie si počínal velmi neobratně. V dopisech se bezstarostně zeširoka rozepisoval o náladě v Angli, o strachu obyvatelstva před pumovými útoky z německých zeppelinů, vypočítával přístavy, jež navštívil, všechno, co v nich viděl a jakým nástrahám se vyhnul. Jednou dokonce uvedl, že potkal Američana, který si ho pamatoval z dřívější činnosti u HAPAGU... A všechny ty hloupé dopisy, plné zbytečností a prázdného vychloubání, podepisoval pravým jménem Carl Hans Lody!

Počínal si tak naivně, že pracovníci britské protišpionáže dlouho nevěděli, mají-li ho brát vážně, a proto váhali s jeho zatčením.

Posledním úspěchem Lodyho krátké kariéry byl telegram, který odeslal z Irska. Zněl:

„Musí se změnit dispozice, Johnson velmi nemocen. Ztratil čtyři dny. Musí brzy odcestovat. Charles."
Vzhledem k místu podání telegramu to znamenalo:

„Čtyři válečné lodi jsou poškozeny, v zátoce Firth of Forth kotví mnoho válečných lodí, které brzy vyplují.“

Na základě tohoto hlášení změnila německá admiralita skutečně kurs ponorky „U-21" a ta potom 5. září 1914 nedaleko zmíněné zátoky potopila britský pomocný křižník „Pathfinder" o výtlaku 5000 BRT.

Krátce poté i důvěřivý Lody zjistil, že je sledován; pokusil se zbavit se pronásledovatelů dlouhou klikatou cestou křížem krážem Anglií, ale všechno marno. 2. října 1914 mu na rameno dopadla ruka spravedlnosti.

Co následovalo, byla jakási neuvěřitelná tragikomedie, které Anna Marie Lesserová zpočátku ani nechtěla dopřát sluchu. A přece tomu bylo tak.

Lody se dokonale usvědčil sám. Po zatčení u něho našli zápisník s úplnými opisy všech odeslaných telegramů a dopisů, záznamy o potopených německých a britských lodích, seznam krycích adres v Berlíně, Hamburku a Stockholmu a dokonce i originály pokynů z Berlína. Na podšívce saka měl nejen firmu berlínského krejčího, ale i své pravé jméno. Nad takovým diletantismem německého „mistrovského špióna" kroutili britští vykonavatelé spravedlnosti udiveně hlavou. Před válečným tribunálem se pak Lody nervově zhroutil a křečovitě rozplakal. „Jste ochoten vypovědět soudu, jaké pokyny jste obdržel od svých představených v Berlíně?" zeptal se Lodyho jeho britský obhájce Rowland Harker. „Ano, samozřejmě," odpověděl Lody a učinil obsáhlé, několikahodinové přiznání. Ale to už mu nepomohlo

6. listopadu 1914 byl eskortován do jakéhosi dřevěného baráku, který vypadal jako tělocvična. Byl to takzvaný Martin Tower, část proslulé londýnské pevnosti. Cestou si ještě naposledy zapálil cigaretu. „Tady abych snad raději nekouřil," prohlásil, když vkročil do dřevěné haly a pečlivě cigaretu zašlápl. Lord Athlumney, velitel popravčí čety, stiskl Lodymu pravici. Potom byl odsouzený podle britských zvyklostí přivázán k dřevěné židli - a zazněl povel...

Zprávy, které Anna Marie Lesserová ze své cesty do Anglie přivezla, byly tak neradostné, že je vedení Nachrichtendienst raději utopilo na dně trezoru a mlčky přihlíželo k tomu, když císař Vilém „mistrovskému špiónovi" a příkladnému vlastenci C. H. Lodymu posmrtně udělil Železný kříž, když se o Lodym v tisku i ústním podáním začaly šířit vymyšlené romantické legendy, když po něm v jeho rodišti Nordhausenu pojmenovali jednu ulici a otcové města Lübecku na jeho počest odhalili pomník. Pravda, takové legendy jsou nakonec příjemnější než trpká pravda, usoudil mlčenlivý Nicolai - a přidržel se této zásady i ve svých vlastních pamětech. Netrvalo dlouho a Nachrichtendienst utrpěl další kuriózní ostudu - pro změnu od britské agentky ve Švýcarsku, která si říkala Miss Flora, někdy také Flora van Polen. Přesné jméno její životopisci neznají, ani to, zda byla Holanďankou, Angličankou nebo Polkou; jen na tom se shodují, že byla velmi krásná a svůdná. S těmito zbraněmi také Miss Flora úspěšně zaútočila na významného německého agenta, který se zdržoval se svým sekretářem jako profesor Erhardt v Montreux. Ona sama se vydávala za rakouskou baronku a dostala za úkol zmocnit se důležitých dokumentů, které měl „profesor" ve svém držení.

Miss Floře se zakrátko povedlo poplést profesoru Erhardtovi dokonale hlavu, takže ji pozval do svého apartmá k intimní večeři, při které pochopitelně nechybělo dobré šampaňské. Když už zábava značně pokročila, poprosila najednou Miss Flora svého obdivovatele, aby jí přinesl z jejího pokoje kolínskou vodu, ráda prý by se osvěžila... Profesor se trošku zdráhal, ale nakonec šel. Krásná vyzvědačka se vrhla ke stolu, aby se zmocnila Erhardtových písemností, ale tu vstoupil z vedlejšího pokoje sekretář, který svého zamilovaného šéfa dobře hlídal, a namířil na krásnou špiónku pistoli. Miss Flora žadonila, aby ji pustili, že jim oplátkou prozradí celou organizaci britské zpravodajské služby, pokud ji zná. Oba Němci na tento obchod přistoupili a skoro do rána si pečlivě zapisovali sáhodlouhé vyprávění své zajatkyně. Vyprávění nabité spoustou jmen a podrobností. Věřili, že se jim podařil husarský kousek, a nakonec Miss Floru velkomyslně propustili.

Týden poté, co profesor Erhardt odeslal svou zprávu do Berlína, byl i se svým pomocníkem odvolán. Celé přiznání britské vyzvědačky bylo vylhané a vymyšlené...

Takových hořkých pilulek musel plukovník Nicolai během války spolknout nemálo. Ostatně — podobné chvilky zažili občas i jeho odpůrci. Jenom snad s tím rozdílem, že se o nich po válce víc a častěji psalo, zatímco Nicolai a jeho společníci o svých prohrách zarytě mlčeli. Přesně v duchu pruské tradice, kterou později převzal i admirál Canaris a generál Reinhard Gehlen.

Archiv NoS

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 880