Hlavní přehled

Špionáž v Novém světě

a-dulles 20. záři 1776 se pohyboval bez cíle v ulicích New Yorku mladý muž. Jeho kabát z domácího hnědého sukna byl prodřen na loktech a kolenou. Měl na hlavě klobouk s širokou obrubou, jaký nosí rádi venkované. Byl velmi mlád, bylo mu jedenadvacet let.


Chodil městem sem a tam, od břehů Východní řeky až do rybářských koutů podél Hudsonu, od holandských větrných mlýnů v horní části města až k zeleným trávníkům na dolním konci. Tam stála britská šestnáctiliberní baterie. Nemohl odolat a šel k dělu blíž a bliž, až se dotkl rukou studeného povrchu.

„Vy tam," zavolala hlídka, „jděte dál!"

„Jsou to nádherné kusy," řekl mladík.

„Viděl jsem ještě větší, ale jděte zas, tady nestůjte."

Brzy poté mladý muž město opustil; sliboval si v duchu, že se tam znovu vrátí. Teď spěchal ke svým. Ale nedošel. Britové jej chytili a dovedli do hlavního stanu generála Howa.

Major Clare seděl za stolem, na kterém byly rozloženy popsané papíry a hrubé náčrty map.

Zeptal se znaveným tónem, jako byl jeho celý vzhled: „Vy nepopíráte, že jste to psal a kreslil?"

„Ne, pane, našli to u mne."

„Máte pěkný rukopis."

Záblesk polichoceni a pýchy se objevil v hochových očích. „Jsem bakalářem Yalské university, pane."

„Jak se jmenujete?"

„Kapitán Nathan Hale."

„Titul je lhostejný. Od kterého pluku?"

„Connecticutšti střelci plukovníka Knowltona."

„Střelci — a kde je teď váš pluk?"

„To nevím, pane."

„Vy nevíte!" V majorově hlase byl znát stín netrpělivosti. „Jděte mi k čertu, chlape. Vy jste špión. Rozumíte, co to znamená?"

Hoch přikývl. Jeho oči se rozšířily, poněvadž náhle pochopil svůj osud.

Major chvíli přebíral v rukou papíry. Pak řekl četaři, který stál vedle něho: „Odveďte ho do vězení a ráno ať je pověšen..." —

Tak zaznamenal tragédii prvního amerického legendárního vyzvědače Nathana Halla spisovatel Howard Fast.

Nathan Hall byl sice nadšený vlastenec a přívrženec Georga Washingtona, ale jako vyzvědač si počínal velmi neobratně a školácky primitivně. Mezi mnoha jinými špióny z období americké války za nezávislost, jejichž jména se ani nezachovala, mu ke slávě dopomohlo jeho statečné chování před popravou. Dodnes obsahuje většina vlasteneckých amerických čítanek jeho slova, jež prý vmetl svým katům do tváře: „Lituji jediné věci, že mám jen tento jediný život, který mohu obětovat své vlasti!"

Washington prý pochopil, že s neškolenými amatéry nevystačí, a založil proto stálou výzvědnou a protivýzvědnou službu, která dosáhla v boji proti Britům značných úspěchů.

nathan-hall

Nathan Hall

Poprava Nathana Hala, při které mu Britové, jak se říkalo, odepřeli nejen poslední svátost, ale i Bibli, vyvolala mezi Američany na jedné straně velké rozhořčeni, na druhé — vlna nenávisti proti Britům se proměnila ve vlnu bojového odhodláni porazit kolonizátory stůj co stůj...

Avšak i Britové se zásluhou Washingtonovy protišpionážní služby dočkali podobného hrdiny, jako byl Hall. Jmenoval se John André a měl hodnost majora. Počátkem roku 1780 nabídl americký generál Benedict Arnold Angličanům, že vzdá pevnost West Point bez boje. Britský velitel sir Henry Clinton vyslal k jednání jako svého parlamentáře majora Johna André, mladého, ale osvědčeného zpravodajského důstojníka. A tu došlo k tomu, co snad nikdo nečekal — Američané britského vyjednavače chytili, a navíc — v civilu!

Sir Clinton marně protestoval, že chycený André byl parlamentářem, jemuž náleží diplomatická ochrana, nikoli vyzvědačem. Washington sice uznával, že major André je spíš smolař než zločinec, přesto však nezabránil jeho odsouzení a popravě. Snad očekával do poslední chvíle, že Britové nabídnou za svého majora výměnou zrádného generála Arnolda, který k nim mezitím přešel, ale to se nestalo.

Díky nejasnostem a dlouhým pozdějším sporům o správnost či nesprávnost rozsudků vešli do dějin špionáže dva mužové, Nathan Hale a John André, kteří se o to sotva zasloužili svými vyzvědačskými úspěchy…

Za války Severu proti Jihu v letech 1861—65 byla již paleta amerických vyzvědačů na obou stranách daleko pestřejší.

Mezi nejčastěji jmenované patři bezesporu Allan Pinkerton, hlavně však pro svou pozdější neblaze proslulou činnost v čele detektivní kanceláře Pinkertons Preventive Watch, jež se specializovala na bezohledné rozbíjení politických a odborových organizací amerického dělnictva. Tak tomu byla při celostátní stávce za osmihodinový pracovní den, kdy Pinkertonovi střelci v Chicagu zabili šest dělnických předáků, roku 1892 v Homesteadu, kde tři sta „pinkertonů" zavraždilo deset stávkujících ocelářských dělníků, apod.

Dva Pinkertonovi agenti, a to Timothy Webster a Harry Davies, zjistili v jižních státech, že se tam připravuje atentát na Abrahama Lincolna při jeho nástupu na prezidentskou funkci. Díky těmto informacím se Pinkertonovi zdařilo tomuto útoku proti prezidentovi zabránit. Podruhé však již nebyl tak úspěšný, jak známo, a 14. dubna 1865 zastřelil Lincolna v divadle herec John Wilkes Booth, zuřivý zastánce jižanských rasistů.

O Pinkertonově břídilství ve vyzvědačském řemesle svědčí dva názorné příklady. První se týká jeho agenta Timothy Webstera. Ten si vymyslel dobrou záminku k tomu, jak se vetřít do přízně Jižanů. Dal se nejdříve „zatknout" jako jižanský špicl a potom z vězení „uprchl".

pinkerton-alan

Alan Pinkerton

 

Konfederáti mu skutečně uvěřili a brzy měl Webster přístup do jejich nejvyšších kruhů. Zprávy, které si takto opatřil, generálové severní armády vysoce oceňovali.

Webster měl smůlu. Onemocněl. A ještě větší smůlu měl, když se ho Pinkerton snažil zachránit tím, že mu poslal na pomoc - bůhvíproč - dva agenty. Ti byli nejen tak neschopní, že je Jižané chytili, ale i povídaví, takže Webstera prozradili.

Rozhořčení rasisté odsoudili špióna Webstera k trestu smrti provazem a všechny jeho prosby, aby změnili rozsudek na trest smrti zastřelením, stroze odmítli...

S Websterovou popravou zašla i Pinkertonova hvězda šéfa výzvědné služby, ovšem tím silněji začala zářit jeho hvězda policajtská. Jeho nástupcem, a to hned v hodnosti brigádního generála, se stal bývalý obchodník Lafayette C. Baker.

Než ho Lincoln přijal a povýšil, musel Baker projít praktickou zkouškou.

Vydal se k jižní armádě jako — fotograf. Ano, jako fotograf. Dnes to zní paradoxně, ale před 150 lety byl špión Baker se svou kamerou všude, od prostých vojáků až po generály, v táborech konfederátů radostně vítán. Každý si chtěl od něho nechat udělat portrét a při takovém putování věděl brzy o jižní armádě všechno. A přece se mu stala kamera málem osudnou. Ovšem ne proto, že ji měl, ale proto, že nefungovala, že to byla jen atrapa s obyčejným sklíčkem místo čočky, takže se Baker musel spasit útěkem jako fotograf před netrpělivými klienty, kteří se nemohli dočkat svých obrázků...

Ale abychom nezapomněli ještě na druhý příklad o zdatnosti Allana Pinkertona! Jeho agenti vypátrali v lepší washingtonské společnosti jednu dámu, jakousi Mrs. Rosu Greenhowovou, která byla jižanskou vyzvědačkou a zároveň i „poštovní schránkou". Pinkerton jí dal zatknout a rozhodl se, že z jejího domu, kde zůstala jen osmiletá dcerka zatčená se služebnictvem, udělá past na konfederáty. Ale agenti, kteří se ukryli v domě, čekali marně. Ani je, ani Pinkertona nenapadlo, že se osmiletá dívenka větší část dne zdržuje na stromě u plotu zahrady proto, aby všechny příchozí včas varovala...

Za první světové války byla americká vojenská výzvědná a protivýzvědná služba označena G-2, což značilo - podobně jako francouzské Deuziéme Bureau — druhé oddělení generálního štábu. Složitější bylo označení tohoto oddělení u expedičního sboru na evropském bojišti od r. 1917 - G 2, GHQ, AEF, F., což značilo Second Section of General Staff, General Head Quarter, American Expeditionery Forces, France. Jen v této evropské služebně pracovalo 267 zpravodajských důstojníků a další stovky profesorů, filologů, detektivů, advokátů, šifrovačů, radistů, tiskařů apod.

Jejich velitelem byl generál D. Nolan, jeho zástupcem plukovník Conger.

Jeden z pracovníků oddělení G2 se po válce ve svých vzpomínkách zmínil o kolegovi - vtipálkovi, který zesměšnil americky přehnanou důkladnost při vyhodnocování dopisů nalezených u zajatých a padlých německých vojáků. Učinil tak „oběžníkem“ s nadpisem „Jak vyhodnocovali doklady", kde stálo:

„Dopis od miláčka z Berlína německému vojákovi: Už tři měsíce jsem nebyla v žádném kinu... Závěry: 1. Všichni filmoví herci pracují v přestrojení jako špióni ve Francii. 2. Berlín nemá dost elektrického proudu, aby se dala současně osvětlit kina a hospody. 3. Všechny žárovky do promítacích přístrojů byly zabaveny pro světlomety. — Voják píše svému miláčkovi: Jak mi chybí Tvůj sladký úsměv... Závěry: 1. Německé vojsko by bylo raději doma než v zákopech. 2. Krásné ženy nemají na frontu přistup."

Začátkem roku 1918 se odposlouchávací a šifrovací službě G 2 podařil dobrý a nečekaný lov. Němci totiž zavedli od 11. března 1918 nový kód pro své pozemní jednotky, jehož systém spojenci neznali. Tušili sice správně, že změna kódu signalizuje blízkost očekávané jarní ofenzivy, ale desítky zpráv, jež i nadále trpělivě zachycovali, pro ně zůstávaly španělskou vesnicí. 13. března 1918 slyšeli opět rádiové vysílání podle nového systému, ale když zpráva skončila, ozvala se příjmová stanice: „Ještě jsme nedostali nový kódovací klíč, opakujte nám zprávu podle starého kódu!“

A to se k obrovské radosti Američanů stalo. Protože starý kód také měli, porovnali vyluštěný text s dosud neznámou šifrou a přišli na její systém... na místě toho osla. To jsem pak udělal, a opravdu, on to udělal taky…"

Pro cesty americké špionáže je příznačný osud vyzvědačky, která používala krycí značky „Q" nebo „Číslo 8". Proslavila se zejména za mírové konference ve Versailles, kdy byla „osobni vyzvědačkou" presidenta W. Wilsona. V té době se vydávala za americkou novinářku, stejně jako později na příští štaci v poválečném Německu, hlavně v Porýní. Tam již ovšem plnila jiný, nový úkol pro americkou - a nejen tuto! - rozvědku nadmíru důležitý: Snažila se všemožně rozbíjet „rudé nebezpečí" dělnického revolučního hnutí. Jak tomu jinak ani nemohlo být, stala se z vyzvědačky agentkou-provokatérkou a kráčela tak cestou většiny svých kolegů a kolegyň ze zpravodajských ústředen západních států. A také po ní logicky došla až k tomu, že se vypravila přímo do Sovětského svazu.  Trvalo jen několik měsíců, než byla odhalena. A po propuštění z vězení a po návratu do Spojených států hvězda této nejúspěšnější americké vyzvědačky uhasla. Neboť odhalený špión už není k potřebě...

Přes stovky podobných „obrázků", jimiž jsou naplněny dějiny americké špionáže do konce první světové války, existovalo mnoho naivních lidí, kteří věřili pokryteckému ujišťováni presidenta Woodrowa Wilsona: „Ne, Amerika nikdy neměla vyzvědače!"

Obr. v titulku - Allan Dulles - Kdo byl Allan Dulles ?

Archiv NoS

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 797