Hlavní přehled

Japonský Černý drak

 japon-valkaBylo to na podzim roku 1893. Šestnáctiletý Fudžio Hattori, čtvrtý syn v rodině mistra ve vojenských loděnicích v Jokosuke, si vyšel do parku vyzkoušet čerstvě vyrobeného papírového draka. Jenže, jak se ukázalo, vítr byl příliš slabý, drak těžký, a tak se Hattori marně pokoušel dostat jej do vzduchu. „Dovolíte, mladý muži," ozval se kdosi za mladíkovými zády, „já bych to zkusil."




Muž, který ta slova pronesl, byl středních let, menší, podsaditý a mile se usmíval. Chlapec mu s úklonou půjčil svého draka, ale i další pokus byl neúspěšný.

„Myslím, že tvůj drak má příliš silnou kostru. Víš co, pojď se mnou, třeba něco vymyslíme. Jako chlapec jsem taky dělal draky, a jaké! A nemusíš se bát, mám šest synů velkých jako ty... Jakpak ti řikají?" „Fudžio Hattori, prosím." „A já jsem Mitsuri Tojama. Tak pojď…“

Toto přátelství, které začalo tak neočekávaně, bylo pro celý další život Fudžia Hattori rozhodující. Když se Tojama podrobně obeznámil jak s chlapcovými rodinnými poměry, tak i s jeho osobními vlastnostmi, když se přesvědčil o jeho inteligenci a tělesné zdatnosti, pověděl mu též o sobě, vyprávěl mu o svých myšlenkách a plánech.

Mitsuri Tojama byl již tehdy čelným představitelem krajně šovinistické společnosti „Černý oceán" („Kendžosai"), založené r. 1879, později se stal hlavou obdobné organizace „Černý drak" („Kokuriu-kai“) i ideovým spřizněncem „Třešňového spolku" („Sakurakai") a podobných sdružení.

Všechny ty společností měly v podstatě jeden program — sloužit militaristické a útočné politice Japonska. Zastávaly dvě zásady — „Hakkó Ičiu" a „Kódó". Podle první zásady se mělo Japonsko stát hlavou světa, jak to vyhlásila bohyně slunce Amaterasu slovy „Osm koutů světa pod jednou střechou", což ve výkladu militaristů znělo — „Celý svět pod japonskou střechou". Druhá zásada — „kódó" — stanovila, že tohoto cíle je možné dosáhnout jen slepou, bezpodmínečnou věrností císaři.

Mitsuri Tojama nevynechal žádnou příležitost, aby svého mladého, pečlivě vyhlédnutého přítele nepoučil. „Cílem naší společnosti — Černého oceánu — je odhalovat a využívat slabiny našich nepřátel, nejdříve těch, kteří jsou od naší země nejméně vzdáleni. Třeba Číny, která je v úpadku. A Ruska. Právě Rusko musíme porazit nejdříve..."

Než Tojama přistoupil k podrobnějšímu výkladu zásad společnosti „Černého oceánu", musel Hattori přísahat „při bohyni slunce a božském tennovi", tj. císaři, že nikdy neprozradí sdělená tajemství.

Netrvalo dlouho a chlapcovo učení pokročilo do té míry, že žák jednoho dne požádal učitele: „Chtěl bych pracovat pro tuto velkou věc, chtěl bych patřit k bojovníkům — Kendžosai —..."

„Můžeš se jim stát," usmál se Tojama. „Kolik je ti let?" „Šestnáct a jeden měsíc, pane." „Dobrá, až ti bude sedmnáct, můžeš začít." Měsíc poté se Hattori oženil se čtrnáctiletou dcerou ze sousedství a Tojama věnoval chlapcovým rodičům velký peněžní obnos za slib, že nechají syna „cestovat".

Ještě než Hattori poprvé - na pět let — odešel z domova, stal se otcem chlapce a jeho žena čekala druhé dítě. Také v tom byl poslušen Tojamových zásad...

V přítomnosti šesti vůdců „Černého oceánu" složil sedmnáctiletý Hattori slavnostní přísahu: „Slavnostně přísahám, že nikdy neprozradím žádné živé duši nic, čemu mě společnost naučí nebo co mi ukáže, nic z toho, co se dovím či zjistím kdekoli, kam budu poslán. Výjimku z toho tvoří jen moji představení, které musím bez odmluvy poslechnout i v tom případě, když mi nařídí, abych se sám zabil. Poruším-li tuto přísahu, ať se mě zřeknou mí předkové a nechť mě navěky pohltí plameny pekla..."

Pak následovala učednická léta novopečeného agenta a vyzvědače Hattoriho. Ve špionážní škole v městě Sapporo se učil čínštině, a to dialektu té provincie, do které měl být poslán, dále jiu-jitsu, zásadám konspirace a všemu, co potřebuje vyzvědač k získávání zpráv.

Hattoriho první zastávkou bylo čínské město Chan-kchou, kde také v místním „Domě příjemných rozkoší", jednom z četných zařízení japonské špionáže, měl odevzdávat všechny získané informace.

Druhou takovou schránkou, kde mohl Hattori předávat zprávy, byla škola jiu-jitsu ve Vladivostoku. Pět let se Hattori potuloval kraji ruské „střední Asie" a „vnějšího i vnitřního Mongolska" a živil se jako kdysi jeden z poradců japonské špionáže, pruský tajný rada Stieber, prodáváním pornografických obrázků. Jenže zatímco Stieber vedle toho obchodoval i se svatými obrázky a dalšími devocionáliemi, Hattori se „priživoval" prodejem zaručených léků proti všem nemocem na světě.

Když přijel r. 1900 po úspěšné činnosti do Vladivostoku, čekal jej tam přikaž k návratu do Japonska, kde se stal tajemníkem Mitsury Tojamy. Byl oblíbencem této šedé eminence japonského militarismu, jejíž vliv zůstal patrný a silný až do 2. světové války. V mnoha směrech, ba i tím, že se dvěma manželkami pro svého císaře zplodil patnáct dětí, stal se Hattori vzorem a příkladem většině japonských špiónů, vyznavačů zákoníku „bušido", podle něhož je smrt pro císaře nejvyšší ctí a cestou k věčné rozkoši, a hlasatelů hesla šintoismu, aby Japonsko „vládlo zářivě jako slunce a luna…“

doihara

Generál Doihara Kendži.

 Ve „velkém Hattorim" se zhlédl i „velký Doihara" - špión,  nazývaný často „japonský Lawrence".

3. května 1946 bylo v Tokiu zahájeno jednání Mezinárodního vojenského tribunálu pro Dálný východ, před nimž usedlo na lavici obžalovaných pětadvacet japonských ministrů a generálů (dva další spáchali sebevraždu, jeden zešílel). Mezi válečnými zločinci našel své místo generál Araki Sadao, jeden z ideologů japonského militarismu, který začal už před 1. světovou válkou kariéru vyzvědače na Sibiři, kam se za intervenční války vrátil a kde se také zvlášť vyznamenal svou krutostí. Po Arakiho boku zasedl i generál Tódžó Hideki, dlouholetý vyzvědač ve štábu kuangtungské armády v Mandžusku, za 2. světové války dokonce ministerský předseda a ministr války. A konečně na místě nikoli posledním zasedl také — generál Doihara Kendži, malý, rtuťovitý muž, vyhlášený vyzvědač a odborník pro „nekalé a krvavé akce", specialista na atentáty a incidenty poskytující japonským militaristům záminky k vojenským útokům...

Doiharova kariéra začala poněkud neobvyklým, nicméně příznačným způsobem. Za 1. světové války si japonský korunní princ jednoho dne povolal tehdy jedenadvacetiletého Doiharu k sobě. „Jdi, synu," prohlásil Doiharův otec, hrdý dědičný samuraj, „známost s císařskou rodinou je pro nás ctí." A taky k užitku, myslel si syn, ale mlčel a šel.

Jak očekával, měl princ před sebou na stolečku šest fotografií mladičké nahé dívky, které mu ráno sám poslal. „Máš pravdu, Doiharo, to je opravdu nejkrásnější žena v Japonsku. Rád bych se s ní blíže seznámil."

„Vaše císařská Výsosti," pronesl Doihara jakoby dotčeně, ačkoli v něm všechno jásalo, „naše rodina patří už přes sto generací k nejváženějším samurajům..."

„Jaký jsi hned chytlavý," ušklíbl se princ. „Můj návrh je docela počestný. Přál bych si, aby tvá sestra vešla do mého domu jako má první souložnice..."

Ano, dívka, jejíž fotografie Doihara princi poslal, byla skutečně jeho vlastní sestrou. Ta o celé věci pochopitelně neměla ani tušení. Naopak, když ji bratr nakonec přemluvil k tomu, aby se mu dala v rouše Evině vyfotografovat, vzala od něho za odměnu nejen vzácnou achátovou figurku jelena, ale i svatý slib, že obrázky nikdy nikomu neukáže, což jí Doihara s lehkým srdcem přislíbil.

Za několik týdnů poté navštívil Doihara opět dvůr korunního prince, ale tentokrát přišel za jeho první milostnicí, svou sestrou. Když vyslechl její zpověď, že je šťastná a že jí princ velice miluje, varoval ji před nestálosti panské přízně a doporučil ji, aby pamatovala na „zadní kolečka" jak pro sebe, tak i pro celou rodinu. Vždyť to byl koneckonců taky smysl jeho počínání, že ano?

„Řekni princovi, že mluvím devíti evropskými jazyky a čtyřmi čínskými dialekty. Řekni mu, že bych mohl vykonat spoustu věcí pro božského císaře a svou vlast, kdyby mě poslali do Číny na odpovědnou práci. Princ má ve vládě velký vliv, kdybys ho přesvědčila o mé ceně, mohl by se zasadit..."

Netrvalo dlouho a roku 1917 odjížděl do Číny nový japonský vojenský přidělenec generál Hondžo a jeho pomocník major Doihara, dva muži, kteří byli odhodláni zasvětit svůj život zásadám „Hakkó Ičiu" a „Kódó".

Doihara se rozhodl jít za svým cílem, to jest za vítězstvím Japonska nad Čínou, Mandžuskem a případně i ruským územím Sibiře, cestou vytváření „morální pouště". K tomu účelu používal všech prostředků špionáže, diverze a sabotáže. Budoval v Číně, zmítající se ve vnitropolitických potížích a občanské válce, rozsáhlou a početnou síť agentů a zrádců, skutečnou „pátou kolonu", podplácel, klamal, sliboval i vraždil. Pomocí svých agentů kontroloval např. dalekosáhlý obchod s narkotiky, přičemž postupoval velmi zákeřným způsobem. Jeho pomocníci se leckde vydávali za „lékaře" a zdarma nebo za malý peníz nabízeli zázračné léky proti tuberkulóze a jiným metlám Činy - ve skutečnosti opiáty. Ubožáci, kteří této náruživosti propadli, stávali se pak poddajnými nástroji v rukou Doiharových agentů.

Jiným způsobem se stejným výsledkem byl obchod s japonskými cigaretami „Zlatý netopýr", jež se směly prodávat jen v Číně. Obsahovaly totiž v náústcích malé dávky opia...

V kalných vodách se Doihara vůbec pohyboval nejjistěji. Tak se třeba v r. 1928 vyznamenal zdařilým atentátem na maršála Čchan Czolina, který — ač starý japonský agent — překážel expanzi svých spojenců v Mandžusku.

A brzy poté celou sérií „incidentů", přímo vzorových pro pozdější „incidenty" nacistů v Evropě…

Začátkem třicátých let se Japonci rozhodli obsadit Mandžusko stůj co stůj. Tisk rozpoutal kampaň, že je třeba „chránit Čínu před komunistickým nebezpečím ze severu", že je nutno Mandžusko „královským způsobem" povznést a také - v souhlasu s tzv. Tanokovým memorandem z r. 1927 - že je na čase, aby se Japonsko ujalo vůdcovství asijských národů. Hledala se jen záminka a tu připravil osvědčený plukovník Doihara.

V červenci 1931 byl údajně v jedné mandžuské obci zabit japonský důstojník kapitán Nakamura. Pobouření japonské veřejnosti bylo stupňováno na nejvyšší míru, až sud s prachem v noci na 18. Září 1931 vybuchl. Došlo k tzv. mukdenskému incidentu, jehož nitky držel opět v ruce Doihara. Podle japonské verze, samozřejmě vymyšlené, vyhodili Číňané do vzduchu nedaleko Mukdenu železniční koleje na dráze v japonské správě. To stačilo, aby 19. záři japonská vojska zaútočila na celé frontě a obsadila Mandžusko. Což byl začátek nové činsko-japonské války a zároveň i předehra 2. světové války vůbec...

Také v roce 1932, když se Japonci rozhodli obsadit Šanghaj, postaral se Doihara o vhodnou záminku: japonská vláda prohlásila, že skupina šanghajských dělníků zabila na ulici japonského mnicha, a požádala ultimativně o vysoké odškodné. Aniž se však snažili vyjednávat, poslali Japonci k Šanghaji válečné lodě. Jenže tentokrát bez úspěchu.

V příštích letech, kdy šlo Japoncům o dobytí celé Číny, vystupoval špión Doihara v různých maskách a úlohách. Poměrně největšího úspěchu dosáhl jako Ito Somo, japonský finančník, estét a mecenáš umění, jak si nechal říkat v Pekingu v polovině třicátých let. V této masce se brzy vetřel do přízně význačného kuomintangského bankéře Chuan Čenga, který měl dvě vášně — poezii a ženy. Přítel Ito Somo mu v obou vyšel vstříc, jednak s ním nejednu noc proseděl na schodišti chrámu „Nebeského oltáře", kde spolu recitovali verše, jednak mu věnoval 200 000 čínských dolarů pro „vedlejší výdaje"...

Brzy poté se Chuang Čeng stal tajemníkem Čankajškovým a od té chvíle měl Ito Somo — Doihara vojenské informace z první ruky. Nikoli však příliš dlouho, milovník poezie a žen Chuang Čeng byl zakrátko odhalen a — popraven...

Odborník pro čínské otázky Doihara dosáhl v dubnu 1941 hodnosti divizního generála a od dubna 1944 do konce bojů v Tichomoří velel dokonce japonským vojskům v Malajsku, na Sumatře, Jávě a Borneu. Tam už se nevyznamenával jako aktivní špión svého císaře, zato jako nelidský zločinec, jehož „zásluhou" umírali spojenečtí váleční zajatci hladem a epidemiemi.

Mezi sedmi válečnými zločinci, které Mezinárodni vojenský tribunál 12. 11. 1948 odsoudil k trestu smrti provazem, byl i generál Doihara Kendži.

Jenže zdaleka ne všechny podobné viníky stihl zasloužený trest. Například viceadmirál Maeda Minoru, za války vedoucí špionážního odboru generálního štábu japonského námořnictva, mohl i po válce pokračovat ve své činnosti, i když, pravda, v „úřadě", který se pro jistotu delší dobu jmenoval „První demobilizační úřad", než se stal znovu úřadem „mobilizačním", přesněji řečeno - generálním štábem. Ostatně — bez úhony zůstaly i japonské mamutí monopoly, nazývané „Zaibatsu", původně čtyři, které se však brzy po válce rozrostly na čtrnáct, které poté japonskou válečnou mašinérii vytvářely a financovaly a které vzkvétají a působí dodnes.  

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 1119