Hlavní přehled

Bitva u Slavkova

napoleonSlavkovské slunce ozařovalo ve vzpomínkách poslední chmurné dny největšího vojevůdce 19. století, císaře Napoleona, v jeho vyhnanství — vězení na Sv. Heleně. V duchu viděl znovu plochou krajinu poblíž Brna, znovu slyšel dunění bubnů, v jejichž rytmu postupovala 2. 12. 1805 jeho garda na Pratecký kopec, aby rozhodla bitvu. Slavkovská bitva byla nejslavnější Napoleonovou bitvou.


Byl to však vskutku jen Napoleon, který učinil z francouzského vojáka nejlepšího vojáka Evropy na počátku 19. století? Je třeba se vrátit o 16 let nazpět, k slavnému dni 14. července 1789, kdy padl symbol středověkého absolutismu — pařížská Bastila a kdy rozjásaný pařížský lid do celé Evropy vyhlásil své heslo o volnosti, rovnosti a bratrství. Tito svobodní občané Francouzské republiky se stali vojáky, jakmile reakční vojska koaliční armády zaútočila na republiku, aby zničila revoluci. Vznikla první národní armáda složená z občanů a nikoli žoldnéřů bez vlasti. Tato armáda se střetla s vycvičenými vojsky monarchů. U Valmy v září 1792 její dělostřelba rozdrtila postup Prusů, u Jemappes v listopadu postup Rakušanů. Stala se skutkem slova Carnotova: „Je absolutně nutné, aby ve svobodných zemích byl buď každý občan vojákem, nebo aby jím nebyl nikdo!"

Nové vojsko bylo nezkušené, bez velitelů - vojevůdců. V bojích se rodila nová taktika. Francouzský voják je svobodným občanem, nemůže přijmout bojovou mechaničnost automatů bez vášně. Snaží se být myslícím individuem.

Na těchto zásadách budoval svou koncepci i Napoleon Bonaparte, jenž zahájil svou zářivou dráhu jako revoluční generál republiky a skončil jako císař Francie, jímž se vyhlásil. V jeho rukách se pokroková revoluční taktika a strategie staly nástrojem imperialismu.

Základem Napoleonova vojenského systému, který převzal od francouzské buržoazní revoluce a který v řadě válek rozvíjel, byly masové rozměry útočných prostředků a pohyblivost tohoto aparátu. Napoleon dokončil i organizaci druhů vojsk a upevnil organizaci sborů — vševojskových svazků, samostatně plnicích úkoly. Jeho sbor čítal až 40 000 mužů a byly v něm sloučeny základní druhy vojsk: pěchota v divizích, jezdectvo v brigádách, dělostřelectvo v bateriích a zákopnické roty.

Sbor nastupoval do boje zhruba v této sestavě: vpředu střelecký řetěz (bývalí tiraileuři revoluční armády), za ním úderné kolony pěchoty v praporech ve dvou třech sledech, které vedly nápor na rozrušenou linii nepřítele, baterie dělostřelectva lehčích ráží, záloha pěchoty, obvykle granátníci, jezdectvo na křídlech nebo v mezerách sestavy v několika sledech, těžké dělostřelectvo a štáb. Hlavní úder vedly mohutné kolony pěchoty, dosahující síly několika tisíc mužů, jejichž drtivý nápor rozhodoval o výsledku. V bitvě u Slavkova se srazily nejen armády francouzská s rusko-rakouskou, ale i společenské systémy. Střetly se tu síly buržoazní Francie s feudální Evropou, která neustávala v boji za zničení francouzského státu. Každá z koaličních velmocí měla v tomto boji své zájmy mocenské a ty určovaly způsob a intenzitu protifrancouzského tažení. V r. 1805 se k tomuto tažení spojilo Rakousko a Rusko prostřednictvím anglického zlata. Jím odvracela Anglie nebezpečí Napoleonovy invaze na ostrov. Francouzská armáda se musela rychle odebrat od Atlantiku do Rakouska, odkud hrozily rusko-rakouské armády. Po vzetí Vidně přešla přes Dunaj na Moravu. Zde se u Olomouce soustředily spojenecké síly. Jejich velitelem byl formálně Kutuzov a přes jeho námitky opustila armáda výhodné postavení u Olomouce a táhla, jista si vítězstvím, vstříc rozhodné bitvě s Napoleonem.

bitva-slavkov

1. prosince se rozložila poblíž Slavkova v této sestavě: pravé severní křidlo — 23 000 mužů pod Bagrationem, střed sestavy tvořily rakousko-ruské síly na Prateckém kopci a okolí — 30 000 mužů, jižní křídlo —    32 000 mužů. Celkem měli spojenci 115 praporů a 172 škadron jezdectva.

Spojenecké velení mělo klamné představy o francouzské síle a bylo si jisto vítězstvím, zvláště když autorem plánu bitvy byl známý rakouský vojenský teoretik Weyrother.

Francouzi byli podstatně slabší. Na jižním křidle stál III. sbor Davousta — 13 000 mužů s částí sil ještě na pochodu. Střed a severní křídlo tvořily sbory IV. Soult, V. Lannes, I. Bernadotte a Muratovo jezdectvo. Záloha — 20 praporů gardy a granátníků - stála uprostřed za sestavou. Celkem měl Napoleon 98 praporů a 123 škadron, tj. 65 000 mužů.

Bitva začala 2. prosince 1805 v 7 hodin. Když vyrazily spojenecké kolony na určená místa, bojiště pokrývala hustá mlha. Nejprve došlo ke srážce na jihu u Telnice, kde se utkal rakouský předvoj s francouzskými střelci. Ti udrželi proti přesile Telnici 2 hodiny, ale spojenecký útok se zastavil. Předvoj čekal na příchod dalších kolon, které se opozdily, protože při přesunu docházelo ke zmatkům. Zatím dorazily na bojiště dvě francouzské divize a z chodu vešly do boje kolem 9. hodiny.

V tu dobu se rodilo francouzské vítězství na středním úseku — u obce Prace. Zde, na Prateckém kopci, stálo 27 rakouských praporů pod Kolovratem v síle 12 000 mužů. Měly vyrazit po svahu dolů k obci a Zlatému potoku. Kutuzov odmítal tento přesun, neboť se tak odkrývalo výhodné obranné postavení. Car Alexandr však vydal rozkaz k zahájení akce. Pluky tedy scházely po svahu dolů k obci v čele s ruským předvojem. Tu po osmé hodině ranní se protrhla mlha a v její šedi zazářilo rudé prosincové slunce. V jeho paprscích bylo vidět sešikované francouzské divize V. sboru. To bylo nečekané a deprimující. Vojáci začali od Prace ustupovat a Kutuzov vydal rozkaz povolat posily. Francouzi spořádaným krokem začali zdolávat svah Prateckého kopce. Za divizemi 1. sledu se blížil rozvinutý I. sbor. Napoleon zde zasadil 24 000 vojáků. To byl jeho záměr — vytvořit mocný klín a jím rozrazit sestavu nepřítele. Plán se dařil. Zatímco na obou křídlech bojiště zuřily prudké boje, Bagration na severním křídle jen nepatrně ustupoval. Kolem poledne se francouzská pěchota upevnila na Prateckém kopci a Napoleon vydal nový rozkaz: Soult a granátníci zaútočí na jižní křidlo vpravo kopce a společně s pluky Davousta zničí nepřítele. Bernadotte zamíří vlevo od kopce severně na Bagrationa!

Klín se rozdělil. Na obou křídlech začali spojenci ustupovat, na jihu v dokonalém zmatku a v uzavírajícím se obklíčení, kdy nezbývala jiná ústupová cesta než mezi hrázemi telnických rybníků. Zhruba v 15:00 byla bitva skončena.

Probíhala zhruba ve dvou fázích: v prvé (do 11—12 hod.) ztroskotaly chybné Weyrotherovy dispozice, protože jižní křídlo nebylo s to splnit svůj úkol a protože to byl naopak Napoleon, který prorazil svým „klínem" na středním úseku.

Druhá fáze po poledni probíhala ve znamení ústupu spojeneckých sil, rozdělených a napadených z boku.

Kutuzov na porážce nenesl vinu. Nepřál si svést bitvu v tomto prostoru.

Slavkovská bitva vstoupila do dějin jako ukázka Napoleonovy vojevůdcovské geniality a naprosto ustupuje skutečnost, že patří i mezi nejkrvavější bitvy své doby. Spojenci ztratili na mrtvých a raněných a zajatých asi 33 000 mužů - tj. více než třetinu celé armády. Ztráty Francouzů činily 6 800 mužů — tj. zhruba 10 %.

Důsledky bitvy byly výhodné pro Francii. Rakousko uzavřelo separátní mír, splatilo 40 miliónů zlatých kontribuce a odstoupilo svá území v Itálii a na Jadranu. Napoleon využil slavkovského vítězství k rozbití koalice a po porážce Pruska (1806) ovládl téměř celý evropský kontinent kromě Anglie a Ruska. Slavkovskou bitvou stanul v čele evropského dění a netušil, že už v tomto vítězství se rodí příčiny jeho budoucí porážky.

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 958