Hlavní přehled

Průmyslová špionáž ve válce i mimo ni

spion-pPrůmyslová špionáž je dítětem nelítostného konkurenčního boje o větší zisky nebo dokonce o existenci.




V období imperialismu se stala zbraní mezinárodního významu a uplatnění.

Z doby po 1. světové válce se traduje veselá i poučná příhoda o tom, jak dva utrápení američtí manažeři, generální ředitel a hlavní inženýr podniku, chtěli vyzrát na špióny svých konkurentů.

Podle tamní osvědčené praxe, že třeba továrny na nedobytné pokladny zaměstnávají jako „kvalitáře a kontrolory" zkušené kasaře, rozhodli se oba hrdinové pro pokus, jak to vlastně vypadá s jejich opatřeními pro zajištění bezpečnosti výroby, jsou-li dostatečná. Generální ředitel převzal v této hře úlohu „útočníka", hlavní inženýr roli „obránce". „Útočník" se dal chvástavě slyšet, že při jediné návštěvě závodu pořídí fotografie nejdůležitějšího technického zařízení, jehož prozrazení by mohlo jeho výrobu značně poškodit.

„Obránce" nelenil a připravil se na tvrdý souboj. V dohodnutý den (dokonce !) přišel generální ředitel do závodu jako „návštěvník" a požádal o dovolení k prohlídce výroby. Dostal je, ovšem za tvrdých podmínek.

Nejdříve musel „útočník" odložit svrchní oděv, klobouk, aktovku a deštník. Pak mu „obránci" prohlédli a prohmatali kapsy, knoflíkové dírky, manžety u kalhot i manžetové knoflíky u košile. Nenechali mu žádný předmět, který vypadal jen trochu podezřele, pro jistotu ani jehlici v kravatě. Teprve potom jej „obránce" s vítězoslavným úsměvem, předem jist odzbrojením „útočníka", provedl dílnami. Na konci exkurze však hlavnímu inženýru ztuhl úsměv na tváři, když se ho jeho „návštěvník" jedovatě zeptal: „Povězte, příteli, mám ty snímky, které jsem si udělal, vyvolat sám, nebo ve vaši přítomnosti?"

„Soupeři" se odebrali do ředitelské kanceláře, aby mezi čtyřma očima posoudili výsledek souboje. „Obránce", hlavní inženýr, se nezatvářil moc inteligentně, když mu „útočník", generální ředitel, ukázal své náramkové hodinky, v nichž byl uložen dokonalý miniaturní fotografický aparát.

Snímky, které spolu vyvolali, byly výborné a schopné jakéhokoliv zvětšení.

Od té doby prý v onom závodě zavedli velmi drastická opatření pro ochranu před zvědavými, návštěvníky...

První světová válka, jak známo, nebyla jen nesmírným soubojem zbraní, ale i gigantickým zápolením finančních, průmyslových a obchodních dravců o nové či alespoň výhodnější místo na slunci. Na jejím počátku se sebevědomí, chvástaví Prušáci netajili tím, co hodlají udělat se svými budoucími poraženými konkurenty. Tak třeba dělový král Krupp z Essenu požadoval, aby byla Francie zbavena všech uhelných a železnorudných základen a přeměněna v druhořadou evropskou mocnost. Průmyslníci Thyssen, Stinnes a jiní se zhlíželi nejen v západoevropských surovinových zdrojích, ale i v pohádkově bohaté naftové oblasti na Kavkazu, jež měla bezpodmínečně připadnout vítěznému Německu. Nu a hrdý Albion měl na triumf vilémovských zbraní doplatit ztrátou nejbohatších afrických kolonií ve prospěch Berlína. Sám císař Vilém ještě r. 1917 „stanovil", že USA a Anglie budou muset zaplatit na „náhradě za válečné škody" Německu po 30 miliardách dolarů, Francie 20 miliard franků...

O podobné velikášské sny nebyla nouze a — jak později dokumentárně zaznamenal hamburský týdeník Der Spiegel, s výjimkou cílů ve Skandinávii nevyslovil ani Adolf Hitler jediný požadavek, ať územní či finanční, který by již němečtí imperialisté před 1. světovou válkou či během ní nestanovili.

Rakouský „frajtr" se měl koho učit.

Není divu, ze monopolisté vítězných spojeneckých zemí ani na okamžik neváhali oplatit svým německým konkurentům stejnou mincí, vyřadit je na dobu co nejdelší z konkurence a urvat pro sebe co nejvíc výhod.

Výrazem tohoto bohabojného úsilí se stalo památná Versailleská dohoda, jež byla daleko víc jablkem příštích svárů než pečetí trvalého míru.

Jedním z podstatných nástrojů onoho zákulisního bole o ekonomické výhody na úkor poražené velmoci byla - průmyslová špionáž. Západní spojenci jí dali zprvu bezmála oficiální charakter zřízením tzv. mezinárodní spojenecké vojenské kontrolní komise (MSVKK) podle 208. článku Versailleské smlouvy. Jejím posláním bylo dohlížet na likvidaci všech německých vojenských zařízení a pevností, na odevzdání všech zbraní a zásob střeliva, na zastaveni zbrojní výroby aj. Ve skutečnosti však tato komise do r. 1927, kdy byla zrušena, v Německu vybudovala velmi rozsáhlý a pevný aparát průmyslové špionáže, který ji nadlouho přežil.

Již 20. 5. 1924 přinesl deník Schlesische Zeitung článek s příznačným názvem „Vae victis!" (z lat. „Běda přemoženým!“), kde se otevřeně pravilo: „Je zcela jasně prokázáno, že MSVKK používá všech existujících prostředků k důkladnému průzkumu poměrů v Německu, a že se snaží získat přesný obraz o politických a hospodářských otázkách. O tom pak podle potřeby informuje své vlády. Asi čtyři roky provádí MSVKK tuto činnost ke škodě Německa, aniž ji v tom může kdokoli zabránit. Velkou roli přitom pochopitelně hraji i peníze jako návnada pro naše vlastizrádce. Neboť k takovým službám se všude a za všech dob najdou prodejní jedinci..."

Podle tohoto poslání vypadalo i složení důstojnického sboru MSVKK a rozdělení „zájmových sfér" mezi spojenci. Tak třeba britský nadporučík A. H. Fox, původním povoláním odborník z dřevozpracujícího průmyslu, „kontroloval" v Německu používáni dřeva v leteckém průmyslu...

Francouzský podplukovnik Gérard, odborník pro hliník a jiné lehké kovy, „dohlížel" nejčastěji na výrobu civilních dopravních letadel v závodech Junkers.

Anglický major Richmond, expert textilního průmyslu, byl nejčastějším hostem v německých závodech na výrobu umělého hedvábí, kde se zhotovovaly obaly na slavné Zeppeliny atd., atd.

Pracovníci německé špionážní a protišpionážní služby, která ani po porážce nepřerušila svou činnost, nýbrž jen pozměnila firmu, snažili se do r. 1927 aspoň pochytat všechny německé pomahače agentů MSVKK, po jejím zrušení pak i všechny ostatní. Občas se jim to dařilo.

V listopadu 1929 uveřejnilo například policejní ředitelství v saském městě Weissenfeisu toto oznámení: „Na základě dlouhodobého pozorování byl 29. října 1929 zatčen větší počet osob podezřelých z vyzvědačství. Výslechy potvrdily vážné podezření i další skutečnost, že došlo v součinnosti s příslušníky reichswehru k prozrazování vojenských tajemství a k průmyslové špionáži. Z Weissenfelsu jsou na přiklad zúčastněni čtyři muži a tři ženy. Čtyři osoby již stanuly před vyšetřujícím soudcem a byla no ně uvalena vazba...

Jeden z hlavních viníků, obchodní cestující W. Becker, nar. 2. 2. 1896 ve Weselu, bytem ve Weissenfelsu, je nezvěstný. Na jeho dopadení je vypsána odměna 300 marek.

Při prohlídce jeho bytu byl nalezen přitěžující materiál. Zanechané stopy směřují do Sárska, kde se nacházejí prostředníci zajištěných zrádců…“
Ačkoli o tom nepadlo jediné slovo, věděl i nezasvěcený, že za touto záležitostí stojí francouzská zpravodajská služba zahraničního obchodu, tzv. Office National du Commerce Extérieur, která - jak ukázalo několik dalších případů — se především zaměřila na tři úseky německého konkurenčního průmyslu: na výrobu automobilů, letadel a na chemický koncern IG Farben Industrie s jeho hlavní výrobnou v Ludwigshafenu.

Němečtí militaristé, kteří se od podpisu Versailleské smlouvy ze všeho nejvíc starali o to, jak ji porušit, neboť se ani na okamžik nevzdali svých revanšistických choutek, dělali pochopitelně kolem každého „případu" náramný povyk. Jejich pobouření však mělo daleko k upřímnosti, zato tím blíže k pokřiku „Chyťte zloděje!", jímž zakrývali vlastní nekalé skutky.

Zde jeden přiklad za mnohé jiné...

Pokrokový německý týdeník Die Weltbühne otiskl 12. března 1929 článek svého spolupracovníka Waltera Kreisera „Letmo o německém letectví", který dokazoval, že na civilním letišti v Johannisthalu-Adlershofu existuje zvláštní „oddělení M", které se zabývá pokusy s novými vojenskými letouny pro Reichswehr. Nad tímto oddělením, stejně jako nad vojenským leteckým výzkumem na letišti v Holtenau, kde se zkoušelo letecké snímkování pomocí infračervených paprsků, držel ochrannou ruku námořní kapitán Patzig, tehdejší šéf německé špionáže.

„Prozrazení", jež přinesl ve svém časopise Die Weltbühne známý demokratický novinář Carl von Ossietzky, bylo pro německé militaristy krajně nepříjemné, neboť prokazovalo zjevné porušení Versailleské smlouvy. Tím příznačnější byl způsob, jímž na toto odhalení reagovali.

Místo, aby se na lavici obžalovaných před říšským soudem octli ti, kdož překročili mezinárodní závazky Německa, začalo rozsáhlé vyšetřování, kdože to vlastně „zradil" německé „zájmy". Nejdříve byli obžalováni — 11. 11. 1929 - devětadvacetiletý stavitel Eduard Ludwig, pětačtyřicetiletý Eduard Scheibe a devětatřicetiletý fotograf Ernst Huttinger, že od roku 1928 „předávali cizí mocnosti doklady a zprávy, o nichž věděli, že jejich utajení je v zájmu a ku prospěchu Německé říše (!), a tím ohrožovali její bezpečnost...

Je víc než charakteristické, co o této aféře napsal pravověrný německý historik: „Ludwig odcizil z Německého pokusného leteckého střediska v Adlershofu různé tajné podklady a písemnosti o německém leteckém průmyslu a vědeckých zjištěních, pokusech a zlepšeních, jak na konstrukci letounů, tak na jejích palubních přístrojích, dále pak i plány a výpočty zcela nových konstrukcí a předával je jedné cizí mocnosti. Ačkoli se přitom pochopitelně jednalo o soukromá letadla, nepoužitelná pro vojenské účely, mohly vědecké výsledky přesto přinést značný užitek vojenskému leteckému průmyslu oné cizí mocnosti a tím zvýšit nebezpečí, kterým je Německo stále ohrožováno ze strany válečného letectva okolních států. V hlavním přelíčení, jež se konalo s vyloučením veřejnosti, byli obžalovaní odsouzeni k vysokým trestům..."

Jak je zřejmé, logika tohoto „znalce" je přímo krkolomná. Výzkum (v mírumilovném Německu — pochopitelně - pro vojenské účely nepoužitelný) mohl kupodivu významně prospět „nepřátelskému" vojenskému letectvu...

Neméně charakteristické bylo i pokračování tohoto „případu“. Výzkumné oddělení „M" v Adlershofu přejmenovala tajná služba kapitána Patziga na „pokusné odděleni Albatros" - a pokračovala ve svém díle. Po takovémto důkladném zahlazení stop nevinného vědeckého výzkumu zbylo německým militaristům už jenom to, aby se vypořádali s nactiutrhačným vydavatelem časopisu Weltbühne a jeho spolupracovníkem. Nebylo to tak snadné — a teprve v listopadu 1931 byli Carl von Ossietzky a Wilhelm Kreiser za článek, jenž prý v roce 1929 prozradil „vojenské a státní tajemství", tj. že Německo opět zbrojí, po třídenním soudním jednání, samozřejmě s vyloučením veřejnosti, odsouzeni k 18 měsícům vězení!

Je známo, že pozdější nositel Nobelovy ceny Carl von Ossietzky strastiplnou pouť německými žaláři a později hitlerovskými koncentráky nepřežil...

Z tohoto jediného příkladu je průkazné, že německé imperiální kruhy, které museli r. 1918 spolknout trpkou pilulku porážky, bez meškání chystali k odvetě. A k tomu jim už tradičně byly dobré všechny prostředky i to, že mohli nahlas křičet o průmyslové špionáži západních mocností a zároveň potají pracovat na obnově svého válečného potenciálu. A třebaže to západní signatáři Versailleské smlouvy víc než dobře věděli, mlčeli a nic nepodnikali. Přesněji řečeno — ještě se na tom miliónovými investicemi a půjčkami podíleli. Vysvětlení je prosté - západní mocnosti doufaly, že se jim podaří zaměřit obnovenou útočnou sílu německého militarismu směrem na východ, proti Sovětskému svazu. Pod praporem antikomunismu tak vznikaly zárodky nové, druhé světové války...

Průmyslová špionáž se dá jen stěží přesně oddělit od špionáže vojenské, a proto není divu, že se neprovádí jen v míru, ale i za války. Jeden velice zajímavý případ zaznamenal ve svých námětech francouzský tajný agent italského původu Ch. Lucieto. Již začátkem 1. světové války oznámilo několik spojeneckých agentů, že řada německých závodů připravuje jakýsi nový, „neobvyklý bojový prostředek". Na jaře 1915, po německém útoku u Yprů, bylo jasné, oč šlo - o otravné plyny. Zvláště francouzšti agenti dostali okamžitě příkaz, aby zjistili jak závody, jež se výrobou bojových plynů zabývají, tak i tajemství samotné výroby. Agent Lucieto, vybavený falešnými doklady a množstvím peněz, se vydal přes Rotterdam do Německa.

Doufal, že se mu podaří navázat předválečné spojení s jedním inženýrem— chemikem v závodě Griesheim - Elektron ve Frankfurtu nad Mohanem, a že se od něho dozví nějaké informace. Skutečně také od něho obdržel důležitý typ — že se největší část vyrobených plynů vozí k dalšímu zpracování do Kruppových závodů v Essenu. Lucieto se tam okamžitě vydal, neboť právem doufal, že mezi sto tisíci zaměstnanci essenské zbrojovky najde vědomé či nevědomé pomocníky - peněz lačné informátory nebo tlachavé mluvky, jakých je vždy a všude dost.

Začal horlivě navštěvovat essenské kavárny a hospody, navazoval příležitostné známosti a protože měl dost peněz, nebylo to ani tak těžké. Ale o výrobě plynových granátů se dlouho nic nedovídal. Až jednou měl štěstí. Když seděl v restauraci „Essenský dvůr", zaslechl rozhovor dvou mužů od vedlejšího stolu, z něhož vyrozuměl, že v brzké době navštíví Essen sám císař Vilém a generálové Hindenburg a Ludendorff, aby předvedli komisi svých rakousko-tureckých spojenců nový druh granátů, které dopomohou ústředním mocnostem k bleskovému vítězství...

Mezi Lucietovými známými z essenských hospod byl i jeden četník, který se rád napil a ještě raději žvanil. Právě u něho si Lucieto nenápadně ověřil správnost své náhodné informace.

„No jó, my teď chystáme granát takové síly, že když vybuchne, zničí v okruhu sto metrů všechno živé," holedbal se četník.

Zkušený lišák Lucieto nedal na sobě znát, jak ho ta zpráva zajímá, a s pohrdavým pokrčením ramen prohlásil četníkova slova za výplod bujné fantazie. Ale ten se nedal: „Já vám zaručuju, že jsem viděl na vlastní oči, jak se ty granáty plní plynem!" Ale Lucieto, jenž se vydával za „pana  inženýra z Dusseldorfu", se četníkovi znovu vysmál.

„A to vám mám věřit? Že se dají granáty plnit plynem? Zrovna tak by se dala klec na kanárky plnit vodou!" Z přátelského pošťuchování, že jeden z nich je asi trouba, ale jde o to kdo, vznikla nakonec sázka o 1000 marek, které byl „inženýr" Lucieto ochoten vyplatit, jestliže ho četník přesvědčí.

Sázka byla přijata a druhý den se Lucieto tajnými cestičkami dostal na pokusnou střelnici plynových granátů, kde se na vlastní oči přesvědčil o jejich účinku. Podařilo se mu dokonce odnést „na památku“ velkou střepinu vybuchlého granátu. Četník byl šťasten, že se mu povedlo „pana inženýra z Dusseldorfu“ přesvědčit, a s úsměvem zastrčil do kapsy tisíc marek výhry.

V chemických laboratořích francouzské výzvědné služby v Paříži přišli zase brzy na kloub tajemství německé „zázračné" zbraně a ještě včas stačili připravit ochranné prostředky před jejími účinky. A válka pokračovala...

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 941