Hlavní přehled

Kruppové – od Viléma k Hitlerovi

 warKoncem 1. světové války se začaly na frontách a v zázemí šířit záměrně inspirované zprávy, že prý má Německo „tajnou zbraň", která rozhodne válku ... 13. března 1918 v 7 hodin 20 minut ráno se na Quai de Seine v Paříži rozlehla obrovská detonace. V dlažbě zel hluboký trychtýř a široko daleko nezůstalo jedno okno celé. Byli mrtví a ranění. A podobná scéna se začala odehrávat na různých místech Paříže každých dvacet minut.


Co se to stalo? Vždyť fronta má být 100 km od Paříže — a letadla nikde! „Zázrak" se vysvětlil až později. Město postřelovala obludná děla, zvaná „Wilhelm-Geschütz", z lesů u Lannu, opravdu 100 km od Paříže. Měla firemní štítek „Fried. Krupp. Essen". Byla celkem tři. Každé mělo hlaveň dlouhou 34 m a každý granát vážil 250 kg. I když to byl svým způsobem opravdu „zázrak", vždyť balistická dráha střel dosahovala až výše 40.000 m, na výsledku války to nic nezměnilo. Jistě i proto, že děla byla skoro nepohyblivá, a že se každé po 289 výstřelech proměnilo v úctyhodnou hromadu ocelového šrotu.

Jmění essenských vládců vzrostlo za první světové války o 800 milionů marek.

kruppove1 

Obr.1 Dělový král Krupp doprovází Viléma II. Essenem

Kruppové vydělali na válce, ale i na poválečné krizi. Když se v listopadu 1918 vrata závodů pro 165.000 zaměstnanců koncernu uzavřela, nepřestal do rodinné pokladny přitékat proud zlata. Vždyť jenom za „ušlé zisky" v letech 1918—1920 dostali porúrští průmyslníci Krupp, Thyssen, Kirdorf, Stinnes aj. od sociálně demokratické (!) vlády Výmarské republiky náhradu ve výši 1 miliardy a 200 milionů zlatých marek!

O výjimečné obchodnické zdatnosti Kruppů svědčí i tento příklad: Krátce před válkou, kdy už napětí mezi Německem a Anglií dosahovalo vrcholu, prodal Krupp anglické zbrojovce Vickers a Armstrong patent na zapalovače ručních granátů. Po válce Krupp anglické zbrojaře zažaloval, aby mu zaplatili za použití patentu ve 123 miliónech ručních granátů pouze po jednom šilinku, tj. 6,150.000 liber šterlinků. Kolik německých vojáků těmi granáty padlo nebo bylo zmrzačeno, to se neví.

Ale Krupp plnou náhradu dostal.

Ještě něco je třeba dr. Gustavu Kruppovi přiznat: Ačkoli se do rodiny dělových králů jenom přiženil, pokračoval v její tradici obdivuhodně. A dovedl jako starý Alfred Krupp nejenom prodávat své smrtící zboží na obě strany fronty, ale i „organizovat" události tak, aby bylo kam prodávat. Hned 1. 1. 1919, když se v Německu, zmítaném poválečnou krizi, rozhořívala občanská válka a sociální revoluce, odvelel Krupp svého generálního ředitele Hugenberga do nové funkce. Udělal z něho „organizátora veřejného mínění" — největšího tiskového magnáta té doby. „Hospodářské sdružení", založené Kruppem a dalšími monopolisty, získalo brzy vliv na 1600 denních listů, založilo vlastní tiskovou agenturu, skoupilo 14 významných deníků, známé Scherlovo nakladatelství v Berlíně a nakonec i největší německý filmový koncern — UFA. A tento aparát, řízený prostřednictvím A. Hugenberga předními průmyslníky a bankéři, začal pak velmi brzy propagovat a šířit — nacismus.

Hitlerovy námluvy s průmyslovými velmoži probíhaly k oboustranné spokojenosti. A tak přinesl r. 1930 americký list „New York Evening Post" rozhovor s Gustavem Kruppem, který na otázku „Jaké by bylo vaše stanovisko, kdyby se Hitler ujal vlády?" odpověděl: „Mé stanovisko by bylo kladné!" Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Na otázku ideologa nacistické strany Strassera: "Kdybyste zítra převzal vládu v Německu, ponechal byste u Kruppa všechno při starém?" odpověděl Hitler: „Samozřejmě!" Proto se v 7. vydání „Programu NSDAP" z r. 1932 objevila „malá oprava" a doplněk, který zněl: „Nacionální socialismus rozhodně nebude odmítat největší průmyslové podniky, pokud zůstanou v soukromém vlastnictví (myslíme zde na Kruppa, Mannesmanna, Thyssena aj.) jako instituce odporující zájmům celku."

Když se potom stal Hitler v lednu 1933 z vůle militaristů a magnátů kancléřem, nezapomněl brzy povýšit Kruppa na presidenta kartelu „Reichsgruppe Industrie" a na člena představenstva říšských drah.

Hitlerův tiskový šéf dr. Dietrich vzpomněl ve své knize „S Hitlerem k moci" na schůzku, jež proběhla v lednu 1932 v Dusseldorfu mezi vůdcem a porýnskými průmyslníky: „V řadách židlí sedí natlačena elita německého hospodářství. Ti, kteří pracují ve světle veřejnosti, i ony tiché, stejně vlivné síly, jež neviditelně řídí hospodářské osudy, lidé, o nichž se říká, že mají v prsou místo srdce účetní knihu... Když Adolf Hitler skončil, vyhrál bitvu. Účinek na hospodářské magnáty byl hluboký ..." Nu a mezi těmi nejdojatějšími byl samozřejmě i dr. Krupp.

kruppove2

Obr.2 Dělový král Krupp po Hitlerově boku (vlevo)

Za rok, v únoru 1933, několik dní před posledními parlamentními volbami v meziválečném Německu, sešlo se 25 nejvýznamnějších průmyslníků v Berlíně na další poradě s Hitlerem. Z Essenu přispěchal Krupp se svým nejstarším synem a dědicem Alfredem. Výsledkem porady bylo založení volebního fondu NSDAP, do něhož „magnáti" přispěli 3 miliony markami — pro začátek. Z dokumentů vyplývá, že na konci porady vyslovil právě dr. Krupp jménem 35 průmyslníků Hitlerovi „vděčnost"... Krátce po nacistickém puči, v dubnu 1933, předložil essenský dělový král jménem svým a svých kolegů Hitlerovi plán na reorganizaci průmyslu, motivovaný — podle Kruppových slov — „ideou, aby byla sladěna činnost nové organizace s politickými cíli říšské vlády."

A výnosný obchod se smrtonosným zbožím nasadil brzy k novému, netušenému rozmachu. Roku 1932 činil zisk Kruppova koncernu „pouhých" 108 milionů marek, kdežto r. 1935 to už bylo — 232 milionů! A počet zaměstnanců se opět blížil hranici 100.000 lidí.

Starý Krupp neponechal po 1. světové válce nic náhodě. Vyráběl sice vedle lokomotiv aj. „jenom" traktory a těžká nákladní auta, ale oba výrobky se daly velmi rychle a jednoduše upravit na tanky a obrněné vozy. Pomocí prostředníků se také zmocnil značné části akcií švédské zbrojovky „Bofors", které „půjčil" některé své konstruktéry a odborníky, takže udržoval krok s vývojem i v oblasti výroby kanónů a děl, takže byl vskutku dobře připraven na okamžik, kdy nějaký nový, silný vládce Německa oficiálně prohlásí versailleskou mírovou smlouvu za cár papíru.

Když na to všechno Gustav Krupp von Bohlen und Halbach v r. 1944 vzpomínal, napsal: „Výsledkem mnoha let tajné práce bylo, že jsme položili vědecký a pevný základ k tomu, abychom mohli znovu započít s prací pro německou brannou moc v určenou hodinu bez časové ztráty... Domnívám se, že němečtí průmyslníci šli s nadšením touto cestou, že pokládali veliké záměry vůdcovy za své vlastní a že se stali jeho věrnými stoupenci..."

  Za několik let poté, když Alfred Krupp před norimberským soudním tribunálem zastupoval svého nemocného otce, nemohl si na tahle slova starého pána jaksi vzpomenout…

Archiv NoS

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 1026