Hlavní přehled

Bitva, která otřásla světem

war V průběhu válek až do roku 1941 se opakovaly určité rysy, určitá pravidla a zásady. Dějiny vojenství je zachycovaly a zpracovávaly, vojenští stratégové a profesoři válečných škol je rozebírali a vyhodnocovali.

 


Podle nich se orientovaly válečné rozpočty, vojenská věda a technika, válečný aparát všech států. V průběhu válek se již rodily války budoucí. Jednou z těchto ověřených zásad, jak vést a vyhrát válku, byla zásada, že útočící armáda, která překvapivě napadne protivníka s mnohonásobnou převahou v počtu divizí, v množství bojové techniky, u převahou v kvalitě zbraní a ve zkušenostech, má všechny předpoklady k vítězství.

A protože právě celé hitlerovské Německo, ba celý svět roku 1941 o správnosti těchto zásad nepochyboval, mohl Hitler 5. 12. 1940 sebejistě prohlásit: „...Je možno očekávat, ze ruská armáda už při prvním úderu německých vojsk utrpí ještě větší porážku než Francie roku 1910."

A generál Jodl na počátku června 1941 prorokoval: „Za tři týdny po našem útoku se tento domek z karet zhroutí."

22. června 1941 vydal Hitler rozkaz zaútočit ráno ve 3,30 hod. proti SSSR bez vypovězení války. Německá vojska vyrazila na ruskou zemi, aby zničila sovětské zřízení. Nacistický útok však ztratil tempo již v druhé polovině července. Oficiálně se to vysvětlovalo „roztažením komunikací a opožďováním týlu", ale v pozadí se rýsovala již perspektiva zimního tažení. V srpnu se nacisté přiblížili k Leningradu a koncem září zahájili jeho 900 denní obklíčení. V polovině září po třítýdenní bitvě u Smolenska přešel celý střední úsek fronty do obrany. To bylo nečekané! Jen na jihu postupovaly divize podle původní koncepce, obsadily Kyjev, přešly Dněpr, pronikly na Ukrajinu, tlačily se k Oděse a na Krym. Ukázalo se, že mohutné obchvaty ke zničení Rudé armády jsou zdlouhavé, že taktika „kotlů" je neúčinná. Blesková válka zkrachovala a tím zkrachovala i snaha politicky izolovat Sovětský svaz. Ten vytváří s Anglií a USA na moskevské konferenci 29. 9. 1941 protinacistický válečný blok.

V této situaci vzrůstá pro útočníka důležitost úkolu dobýt hlavní město Moskva. Přeskupují se proto síly a skupina armád „Střed" s 80 divizemi (z toho 23 tankových a mechanizovaných) a se dvěma leteckými armádami má vůdcův úkol splnit ještě do zimy. Údery mocných uskupení tanků mají směrem přes Kalinin a Tulu obchvátit vnějším kruhem Moskvu, pěší vojska pak čelně zaútočit ze západu. Hitler 2. října 1941 jásá: „Konečně je vytvořen předpoklad k poslednímu obrovskému úderu, který ještě před počátkem zimy může vést ke zničeni nepřítele."

1. října vyrážejí Guderianovy tanky na Orel a Höppnerovy na Gžatsk. V jejich středu pochoduje pěchota (35 divizí) von Klugeho a pancéřové armády Reinharda a Hotha. Zpočátku to jde. Byla prolomena sovětská obrana, vojska pronikla 70 km do hloubky, i obě vnější čelisti tankových kleští postupují na Kalinin i jižně na Tulu. Kalinin je obsazen, také tulská oblast, historické Borodino, Možajsk. 10. října již vydal nacistický generální ubytovatel plán dislokace německých vojsk v Moskvě. 12. října nařídil Goebbels tisku vyhradit volné místo pro „mimořádnou" zprávu o pádu Moskvy.

Moskva byla ve smrtelném nebezpečí. Proto vydal Státní výbor obrany výzvu k lidové obraně Moskvy a vyhlásil v ní stav obležení. Statisíce Moskvanů se chystaly k boji. Vzniklo 11 domobraneckých divizí, 87 stíhacích praporů, přes 40 partyzánských přímoskevských oddílů. Bojuje se koncem října u Volokolamska, Možajska, u Malojaroslavle, Naro-Fominska. Ztráty nacistů počátkem listopadu dosahují 70 tisíc lidí. Nástup se zpomaluje a asi ve vzdálenosti 108 km od Moskvy zůstávají nacisté stát. Německé velení musí vyčlenit další síly k ochraně boků, jimž hrozí obchvat, a přisunout zálohy, Moskva získala drahocenný čas.

15. listopadu 1941 zahájili nacisté novou ofenzívu s 51 divizemi,  s 1560 tanky, 3000 děly a 780 letadly. Rozběh byl slibný. Sovětská vojska byla zatlačena až k průplavu Moskva—Volha, ke Krásné Poljaně, ke Kašiře, někde až 25 km k městu. Tímto nástupem se však útok vyčerpal a 5. prosince se zcela zastavil. Narazil totiž sovětskou protiofenzívu, vedenou vojsky Kalininského frontu (Koněv), Západního frontu (Žukov) a Jihozápadního frontu (Timošenko). Bylo to nesmírné překvapení pro nacisty. Nevěřili v možnost sovětského protiútoku. Ofenzíva byla naplánována s cílem rozbít kruh kolem Moskvy a k uskutečnění záměru přispěly útočné operace Rudé armády na severním křidle u Tichvina (12. 11.) a na jihu u Rostova (27. 11.). Těmito údery byla znemožněna úplná blokáda Leningradu a zmařen záměr útočníka dobýt přístupy na Kavkaz.

A těchto důvodů mohla sovětská vojska na středním úseku vyrazit 6. prosince 1941 do protiútoku. Celá země zajásala, neboť se znovu ukázalo, že Rudá armáda existuje a že je schopná útočit. Vojska šla s elánem a nepřítele zahnala. 15. ledna 1842 byla definitivně rozbita nacistická uskupení ohrožující Moskvu ze severu u Klinu a Solněčnogorska i z jihu. Nepřítel ztratil v době od 6. 12. 1941 do 15. 1. 1942 přes 200.000 mužů. Moskevská a Tulská oblast byly zcela osvobozeny, Kalininská a Leningradská zčásti. Začalo osvobozování oblastí Smolenské, Orelské, Krymské a Charkovské oblasti a Donbasu. Za čtyři měsíce sovětské protiofenzívy postoupila vojska o 400 km na západ.

moskva41

Vítězství u Moskvy bylo triumfem Rudé armády. Nesmírná obětavost vojáků, jejich morální síla, jejich nadšení slavily úspěch.

Bitva u Moskvy ukázala, že Sovětská armáda je schopna nejen obrany, ale i útoku. Strategie bleskové války byla u Moskvy pohřbena a v závějích tam skončil i mýtus o nepřemožitelnosti nacistického vojáka. Sovětská armáda svou strategickou protiofenzívou a kombinováním úderů na různých úsecích fronty přinesla nové prvky do vojenského umění 2. světové války a ovlivnila celý další její vývoj. Po porážce u Moskvy byla hluboce otřesena sebedůvěra hitlerovských vojáků zvítězit, hluboce poklesla důvěra v geniálnost vůdcova velení.

Z 239 německých divizí bylo na východní frontě 182 a přes 50 divizí satelitních států. Měly napravit neúspěch r. 1941, odčinit porážku u Moskvy, obnovit prestiž německého vojáka a zacelit trhliny v německo-japonsko-italském bloku.

U Moskvy skončilo první období Velké vlastenecké války. Nacisté sice hluboko postoupili do sovětské země, ale dny 6. 12. 1941 až 15. 1. 1942 jim napsaly hrozivé „mene-tekel". Pro sovětský lid však byly předzvěstí budoucího vítězství. A tak to chápaly i národy porobené Hitlerem. Vítězství Rudé armády u Moskvy jim vlilo novou odvahu, naplnilo je důvěrou v SSSR a podnítilo jejich protihitlerovsky národně osvobozenecký boj.

Archiv NoS

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 1199