Hlavní přehled

Tajemný Američan v Londýně

spion V říjnu 1939, kdy no Západě probíhala ona známá „podivná válka" Anglie a Francie proti Hitlerovi, symbolizovaná výraznými transparenty na Siegfriedově linii, oznamujícími anglo-francouzským vojákům: „Odpovíme jedině na vaše útoky!", právě v té době nastoupil na americkém velvyslanectví v Londýně nový vedoucí šifrovacího oddělení Tyler Kent.

Byl to mladý, třiadvacetiletý diplomat, jenž nedávno ukončil vysokou školu, pocházel ze známé americké rodiny, ovládal čtyři jazyky — franštinu, němčinu, italštinu a ruštinu, měl bezvadné vystupování, na universitě dosáhl skvělých výsledků ve sportu - a tak nebylo divu, že mu nejen jeho nový šéf, velvyslanec Joseph Patrick Kennedy, otec pozdějšího presidenta USA, ale i tehdejší šéfové State Departmentu prorokovali vynikající kariéru.

Tyler Kent mohl být spokojený. Ale nebyl. O tom však neměl žádný z jeho představených ani tušení. Nenapadlo je totiž zajímat se o to, jaké jsou Kentovy osobní názory, co si myslí o válce a Hitlerovi, o americké politice a presidentu Rooseveltovi. Považovali prostě Tylera Kenta za stoprocentního amerického vlastence. Základem Kentova politického přesvědčení však byl nenávistný antisemitismus. Již za svých studií se sblížil s těmi kruhy v Americe, které označovaly presidenta za »žida Roosevelta" a otevřeně sympatizovaly s nacistickým Německem. Bylo proto logické, že se brzy po příchodu do Londýna seznámil s podobnými lidmi, soustředěnými kolem Mosleyovy fašistické ligy. Netrvalo pak dlouho a charakteristika tohoto amerického diplomata se octla na pracovním stole admirála Canarise.

Prostřednictvím plukovníka Karla Buchse, vedoucího špionážního oddělení abwehru pro západní Evropu, zařídil Canaris snadno všechno potřebné.

tyler-kent

Mezi novými přáteli, jež Tyler Kent v Londýně objevil, byla také velmi zajímavá žena, „baronka" Anna Wolkoffová. Jak už její jméno naznačovalo, pocházela z rodiny bývalého carského admirála, který po Říjnové revoluci uprchl do Anglie. Když se seznámila s Kentem, bylo ji už sedmatřicet let, měla britské státní občanství a byla majitelkou malého módního salónu. Nevynikala krásou, byla však inteligentní, duchaplná a elegantní, ale co hlavně - dovedla s porozuměním a trpělivě naslouchat Kentovým vášnivým politickým výlevům a ještě jej v tom podporovat.

Tak se stalo, že se nezkušený mladý muž do „baronky" zamiloval, že ji začal v každé volné chvíli vyhledávat. Cítil se polichocen zájmem a láskou, jíž ho „baronka" zahrnovala. I její názory mu plně vyhovovaly. „Kdybys dokázal aspoň poněkud strhnout roušku neblahého židovského spiknutí, jež se skrývá za britsko-americkými vztahy," prohlašovala Anna Wolkoffová, „přispělo by to významně ke zkrácení války o k zajištění míru a přátelství mezi dvěma příbuznými národy, anglickým a německým." Zamilovaný Kent k tomu projevil ochotu. Ve jménu boje proti „mezi národnímu židovstvu", „světovému komunismu" a „židovské plutokracii" se stal nacistickým agentem, poslušným nástrojem Canarisovy špiónky Anny Wolkoffové ...

Ke své zrádcovské úloze měl Tyler Kent přímo ideální předpoklady. Jako vedoucí šifrant amerického velvyslanectví v Londýně dostával do rukou všechny důvěrné i nejtajnější depeše mezi Downing Street č. 10 a Bílým domem, měl přístup k diplomatické a kurýrní poště, zkrátka ke všemu, co se v té době mezi západními spojenci odehrávalo, ke zprávám o vojenské a hospodářské situaci, o chystaných válečných opatřeních a operačních plánech. Od toho dne v říjnu 1939, kdy „baronka" získala Tylera Kenta ke spolupráci s Canarisovým abwehrem, přestaly být ony životně důležité dokumenty pro Hitlera a jeho vrchní velení tajemstvím, jak to také po válce před vojenským tribunálem v Norimberku hitlerovští generálové Keitel a Jodl potvrdili.

Abychom význam této skutečnosti plně docenili, musíme si uvědomit, jaká byla tehdy válečná situace. Nacistická vojska ukončila zrovna vítězně „blitzkrieg" proti Polsku. Anglie a Francie sice vypověděly Hitlerovi válku, ale spokojily se s pouhým gestem, s tzv. drole de guerre - podivnou válkou. Ani Hitler s útokem proti Maginotově linii nebo s leteckými přepady Anglie nepospíchal. Jednak totiž neměl na západní frontě dost sil k tak riskantnímu podniku, jednak počítal s tím, že se mu přece jen podaří dohodnout se s Anglií a Francii smírně.

To nebyla zdaleka tak bláhová myšlenka, jak by se dnes mohlo někomu zdát. Naopak, Hitler měl pro tuto hru v ruce hromadu trumfů. Věděl o vojenské slabosti Velké Británie, která měla na počátku války k dispozici všeho všudy čtyři divize pozemní armády. Dokonce ani její válečné loďstvo, tehdy největší na světě, nebylo Německu tak nebezpečné, neboť bylo značně rozptýleno k ochraně rozsáhlých kolonií, takže se mu nepodařilo ani uskutečnit ohlášenou námořní blokádu nacistické říše. Dále — tehdejší Spojené státy nebyly nijak nakloněné zúčastnit se války v Evropě a ani president Roosevelt (jak se ukázalo v roce presidentských voleb roku 1940) nemohl nebrat zřetel na silné izolacionistické a neutralistické tendence v zemi. A konečně za třetí - Hitler právem kalkuloval s tradiční britskou politikou usmiřování, jejímž zářným vzorem byl Mnichov, a se snahou západních politiků otočit ostří německého útoku proti Sovětskému svazu. Proti tomu samozřejmě Hitler nic neměl, potřeboval mít krytá záda na Západě. Zatímco tedy vojenská mašinérie nacistů běžela na plné obrátky, snažil se Hitler o dohodu s Paříží a Londýnem.

A právě v této situaci byly fotokopie dokumentů, jež začaly denně pršet z Londýna do Berlína v diplomatické poště přes Řím, nedocenitelnou výhrou. Tyler Kent byl agentem, kterého by byli nacisté ochotně vyvážili zlatem, a přitom je nestál ani fenik! Jednal totiž z čirého idealismu, pardon — z čirého antisemitismu ...

Kentovy materiály obsahovaly například přesné údaje o všech lodích dovážejících z USA do Anglie strategicky důležité zboží, zbraně i potraviny. Pro několik desítek nacistických ponorek daleké plavby nebylo takovým problémem řídit se tímto „jízdním řádem" a poslat hezkou řádku dopravních parníků na mořské dno. V září 1939 to bylo čtvrt miliónu BRT britské tonáže, ale už v říjnu a dalších měsících stoupl tento průměr na půl miliónu BRT.

To byl jeden z manévrů, jimiž chtěl Hitler britskou vládu přinutit k mírové dohodě. Jenže to přehnal. Potopeni bitevní lodě „Royal Oak" v zátoce Scapa Flow, potopení mateřské letadlové lodě „Courageous" o výtlaku 22 500 tun a potápěni dopravních lodí nejen posilovalo tu skupinu britských politiků, kteří si přáli zastavení války a dorozumění s Německem, nýbrž vyvolalo to i rozhodný odpor nejširší britské veřejnosti, v jehož důsledku 10. května 1940 „smiřovače" Chamberlaina ve funkci britského premiéra vystřídal Winston Churchill. Tím dnem také začala skutečná válka...

Tyler Kent pracoval pro svou milou a její chlebodárce dlouhou dobu téměř bez rizika. Všechny významné depeše, samozřejmě dešifrované, prostě ofotografoval, filmy pak spolu s „baronkou" v jejím bytě vyvolal a v zapečetěné obálce je diplomatickou poštou buď odesílal do Říma, odkud šly dál do Berlína (Itálie nebyla tou dobou ještě ve válce), nebo je předával „spolupracovníkovi" na italském velvyslanectví v Londýně, který se postaral o dopravu. Spojení klapalo bez obtíží. Hitler byl denně informován o slabosti Spojenců, takže mohl téměř osm měsíců v klidu a bez překvapení připravovat svůj „blitzkrieg" proti Francii, Belgii a Holandsku.

Pocit naprosté bezpečnosti Tylera Kenta Annu Wolkoffovou tak ukolébal, až je zavedl do záhuby. Zdlouhavé vyvolávání fotokopií, jež pohlcovalo hodně času jejich schůzek, je začalo nudit, a tak si vyhledali nedaleko novinářské ulice Fleet Street majitele fotoateliéru, jemuž tuto práci svěřili.

„Baronka" Wolkoffová byla již dlouhou dobu v seznamu podezřelých osob, o něž se zajímalo zvláštní oddělení Scotland Yardu, tzv. Special Branch, jmenovitě jeho vrchní konstábl Canning. Ovšem kromě styků s fašistickou ligou sira Mosleye, což byla zákonná organizace, jí dlouho neměli co dokázat. Přesto jí vytrvale sledovali. Věděli proto brzy o „barončině" poměru s Američanem Kentem. A tu začalo být jednomu agentovi tajné služby nápadné, že milenci téměř každodenně vyhledávají fotoateliér nedaleko Fleet Streetu.

Co tam mohou tak často dělat? řekl si a podal hlášení svému šéfovi Canningovi.

„Jděte tam a zkuste vyzvědět, co je v tom za čertovinu," rozhodl vrchní konstábl.

Detektiv šel. Fotograf, který pracoval hlavně pro nedaleké redakce londýnských deníků, se nejdříve trochu polekal, když mu Canningův agent začal kázat o povinnostech dodržovat cenzurní předpisy a jiná bezpečnostní opatření, ale když detektiv stočil řeč na neobvyklé zákazníky, kteří by se mohli vyskytnout, usmál se: „Ach, vy asi máte na mysli tu dámu z amerického velvyslanectví? Ani nevím, jak se jmenuje, myslím že Wolkoffová nebo tak nějak. Ale to můžete být klidný, to je oficiální, služební záležitost.“

„Hmm, oficiální, říkáte? A jakápak?" Fotograf se zarazil. „Myslím, že není důvodu, abyste se nemohl přesvědčit. Zrovna mám v temné komoře několik jejích filmů, okamžíček ..."

Za pár minut si mohl detektiv prohlédnout filmy, nad nimiž se mu zatajil dech. Na každé fotokopii bylo vidět zřetelné — Přísně tajné! Protestující fotograf putoval i se zabavenými filmy okamžitě do Scotland Yardu. A ještě téže noci, 17. 5. 1940, se konala v sídle nového ministerského předsedy Churchilla na Downing Street č. 10 narychlo svolaná porada, které se vedle ministra zahraničních věcí účastnili šéfové civilní a vojenské tajné služby. Záležitost byla jasná — špión pracující na americkém velvyslanectví zrazoval zřejmě delší dobu nacistům nejcennější britsko-americká státní a vojenská tajemství. Jediná potíž byla v tom, že jej chrání diplomatická imunita, a rovněž v tom, že jeho případné zatčení by mohlo mezi americkými izolacionisty vyvolat nepříznivé, protibritské nálady.

Okolo půlnoci pozval ministr zahraničí lord Halifax amerického velvyslance Kennedyho na návštěvu a seznámil jej s případem Tylera Kenta. „Telefonoval jsem presidentovi do Washingtonu," vyprávěl později Mr. Kennedy, „a říkal mu, že náš nejtajnější kód musí mít nějakou slabinu. Němci a Italové a zřejmě i Japonci byli podrobně informováni o všech problémech a rozhodnutích a vůbec o každé myšlence uvnitř i vně Bílého domu a státního departmentu celých předchozích osm měsíců, v tomto nejkritičtějším období války…“

Kentovým odhalením se podezření velvyslance Kennedyho nejen potvrdilo, ale i vysvětlilo.

„Kent měl dohled nad nerozluštitelným kódem amerického velvyslanectví," pokračoval Mr. Kennedy ve zprávě svému ministrovi zahraničí. „V důsledku jeho zrady byly ochromeny veškeré americké zahraniční služby v rozhodujícím historickém okamžiku - ve dnech před Dunkerquem a francouzským zhroucením. Toto ochromení, jimž byly postiženy americké zastupitelské úřady a ostatní mise na celém světě, trvalo dva až šest týdnů, než dorazily na ten který úřad desítky zvláštních kurýrů s novým kódem...“

Několik hodin poté, co byl Mr. Kennedy lordem Halifaxem informován, propustil po dohodě s Washingtonem Tylera Kenta ze služby — a zbavil jej tím diplomatické ochrany.

Ráno 18. května 1940 byli Tyler Kent a Anna Wolkoffová detektivy vrchního konstábla Canninga zatčeni. Při prohlídce jejich bytů byly nalezeny další usvědčující fotokopie tajných listin. Předběžné vyšetřování dokázalo, že Američan Tyler Kent předal Canarisovu abwehru za osm měsíců zrádcovské činnosti - celkem 1500 tajných dokumentů!

„Pro všechno na světě," zvolal velvyslanec Kennedy, když byl Tyler Kent přiveden k prvnímu výslechu, „jak jste mohl zradit důvěru své země? Co myslíte, jak zapůsobí vaše zrada na vaší dobrou, starostlivou matku!"

Místo odpovědi vychrlil Kent proud antisemitských frází…

„Kdyby byla Amerika ve válce," prohlásil později Mr. Kennedy, „byl bych doporučil, aby byl Kent poslán zpět domů a souzen jako velezrádce. Ale za stávajících okolností jsme jej vydali britské spravedlnosti."

To si z taktických důvodů počínala náramně opatrně a mírně. Byl rok presidentských voleb a hlasy proněmeckých živlů v USA a izolacionistů zle dotíraly na F. D. Roosevelta pro jeho přátelskou politiku s Anglií.

Anna Wolkoffová byla 7. listopadu 1940 odsouzena k deseti letům káznice, Tyler Kent k sedmi letům. I to stačilo, aby ve Spojených státech vzniklo úplné křižácké tažení za nevinného Kenta, oběť židovských machinací a krvavých agentů britské tajné služby, jak se dal nejeden řečník slyšet...

I když japonský útok na Pearl Harbour a vstup Spojených států do války ono „křižácké tažení" dočasně zastavil, američtí fašisté na Kenta nezapomněli. A když se 1945 vrátil po předčasném propuštění domů, uvítali ho v New Yorku jako mučedníka, jako nevinného beránka.

A pointa? — Sotva se navrátilý Tyler Kent trochu rozkoukal, zažaloval americké ministerstvo zahraničních věci, že jej neprávem propustilo ze služby, a žádal - plnou náhradu ušlého platu! Kupodivu americké soudy jeho žalobu odmítly . . .

Také Anna Wolkoffová byla v červnu 1946 předčasně propuštěna. Ztratila britské státní občanství a stala se psankyní bez domova…

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 827