Hlavní přehled

Nákladní ponorky

u-boot Myšlenky na stavbu nákladních ponorek nejsou nové, spadají vlastně již do období 1. světové války. Za 2. světové války se pak vedle nákladních ponorek objevovaly i čistě tankové, které z velké části zásobovaly na volném moři bojové ponorky pohonnými hmotami.

 

V roce 1916 připlula k americkým břehům německá ponorka nesoucí jméno „U-DEUTSCHLAND". Byla to vlastně první obchodní plavba podmořského člunu. O rok dříve byla v Brémách založena nová rejdařská společnost. Obstarala si několik vojenských ponorek, které již nebyly vhodné pro bojové použití. Byly dlouhé 65 m, široké 9 m a pluly převážně v hloubkách jen 4,5 m. Z prostorů pro torpéda, ze skladů munice a z dalších čistě bojových oddělení vznikly nákladní prostory, kterými procházely 1,8 m vysoké a 0,75 m široké průchody. Tyto ponorky o výtlaku 2000 tun mohly vzít na palubu náklad až do váhy 750 tun. Na hladině pluly rychlostí 12-13 mil, pod vodou 7 mil. Posádku tvořilo 27 mužů. První z nich, „U-DEUTSCHLAND", která opustila 20. června 1916 Kiel, pronikla pásmy britské obrany a 10. července připlula do Baltimoru. Po vyložení nákladu naložila kaučuk, 11. srpna odrazila od amerického břehu a na úsvitě 23. srpna se před ní na horizontu objevil Bremerhaven. Další cesta začala 10. října a skončila 10. prosince. Po vstupu Spojených států do války plavby přirozeně přestaly. Německá admiralita obchodní ponorky zabavila a přestavěla je na podmořské křižníky. Ovšem už předtím byla jedna z nich, pojmenovaná „U-BREMEN", při plavbě do USA, potopena.

V roce 1942 se německá admiralita opět vrací k myšlence nákladních ponorek. Některé jsou upraveny jako tankovací pro zásobování povrchových plavidel palivem, jiné jsou zařízeny pro převoz proviantu, torpéd, dělostřeleckých granátů, náhradních dílů a pošty. Zvlášť významnou funkci měly tyto nákladní ponorky při převozu deficitních surovin z východní Asie pro nacistický průmysl.

V této době začalo nákladní ponorky stavět i Japonsko. Od roku 1942 byla doprava drahých deficitních surovin jak pro Německo, tak pro Japonsko pomocí normálních plavidel příliš riskantní. Nacistické velení se proto rozhodlo používat jedině ponorek. Avšak speciální nákladní plavidla tohoto druhu nemělo. V roce 1943 upozorňuje velkoadmirál Dönitz, že další vedení války je nemožné bez nákladních ponorek. Krátce nato byla zahájena přestavba několika italských ponorek pro převoz surovin mezi západní Francií a Malajskem a dalšími zeměmi. Postupně také vznikl prototyp německé nákladní ponorky označené „XX" a v Japonsku byly spuštěny na vodu nákladní ponorky „I—30" a další. Měly dopravovat do Evropy vzácné suroviny. Další nákladní ponorky vznikly přestavbou z bojových. Pro názornost uveďme přepravní kapacitu dvou z nich: „I—29" naložila do svých útrob během jedné plavby 49,11 tuny cínu, 25,36 tuny wolframu, 2 tuny chininu, 2 tuny opia a 85,82 tuny kaučuku. Celková váha nákladu tak dosáhla 164,29 tuny. Ještě větší ponorka „I—52" vzala při jediné plavbě 120 tun cínu, 102 tuny wolframu, 3 tuny chininu, 3 tuny opia, 55 tun kaučuku, 9,8 tuny molybdenu a 0,06 tuny kofeinu. Celkově tedy vážil náklad 292,86 tuny.

Nacistické Německo potřebovalo zoufale kaučuk. S růstem početní převahy spojeneckého loďstva byla v druhé polovině války takřka vyloučena doprava této nezbytné suroviny po hladině. Urychleně se proto stavěly speciální ponorky pro přepravu kaučuku, ale když byly konečně připraveny k vyplutí, dala admiralita pokyn, aby se upravily jako tankovací a zásobovaly na volném moři bojová plavidla.

nakladni

Obr. Řez nacistickou nákladní ponorkou typu XX. Dopravovala především pohonné hmoty (1 - pohon, 2 - obytný prostor, 3 — řídicí stanoviště, 4 - obytný prostor důstojníků, 5 - nákladní prostor, 6 - obytný prostor).

Přestavba bojových ponorek na nákladní měla negativní vliv na manévrovací možnosti těchto plavidel. Zhoršovaly se i jejich vlastnosti při ponořování a plavbě pod vodou. Nacistické velení nemělo čas tyto nové skutečnosti ověřovat v praxi, a proto každá plavba s nákladem byla pro posádku současně pokusnou jízdou. V nebezpečných pásmech se ponorky vynořovaly jen v noci a plavbou po hladině si dobíjely akumulátory.

Pro přepravu torpéd a min používala nacistická admiralita ponorek střední třídy typu VII C. Vezly 14 torpéd a 14 min. Jejich akční rádius činil 6500 mil při rychlosti 12 mil. Zlepšená varianta nesla označení VII F a vezla již 39 torpéd, později dokonce 48 torpéd. Akční rádius byl až 9500 mil.

Z tankovacích ponorek byl rozšířen typ XIV. Tato ponorka vezla 432 tun pohonných hmot a 4 torpéda. Její akční rádius byl 9300 mil.

Největší tankovou ponorkou nacistického loďstva, později užívanou i k přepravě torpéd, byl typ XX o výtlaku 3425 tun. Do jejích útrob se vešlo 800 tun pohonných hmot a její akční rádius byl 13100 mil. Nebyla vůbec vyzbrojena.

Konstrukčně zajímavá byla ponorka typu XB, určená pro přepravu námořních min. Jejím trupem procházelo šest svislých šachet. Celkem vzala na palubu 66 min a 9 záložních torpéd.

Německá admiralita oceňovala přednosti nákladních ponorek zhruba takto:

Po válce se předpovídala nákladním ponorkám, zvláště při jejich vybavení nukleárním pohonem, velká budoucnost. Předpokládala se řada předností jak z obchodního, tak zvláště z vojenského hlediska. Vývoj se však ubíral jiným směrem a převoz nákladů zůstal na hladinových plavidlech.

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 1199