Hlavní přehled

Byl wehrmacht masově vyzbrojen samopaly?

Dodnes mnoho lidí věří, že nejrozšířenější německou pěchotní zbraní druhé světové války byl samopal „Schmeisser“, pojmenovaný po svém konstruktérovi. Tento mýtus je stále aktivně podporován v mnoha filmech.  Ale ve skutečnosti tento samopal nevytvořil Schmeisser a masovou výzbrojí wehrmachtu nikdy nebyl.


Každý si pamatuje záběry ze sovětských i československých hraných filmů o Velké vlastenecké válce, ukazující útok německých vojáků. Vysocí a blond vojáci (vybráni z herců z pobaltských států), se nijak nekryjí a vedou palbu od boku z automatických zbraní (či spíše ze samopalů), které se nazývají „Schmeisser“. 

 A co nejzajímavější, divákům to nepřijde divné – ani ta střelba od boku, ani to, že musí být značný rozdíl v dostřelu oněch samopalů u útočníků a obyčejných pušek u obránců – snad jen u těch, kdo skutečně válkou nebo vojenským výcvikem prošli.

Kromě toho, divák má po shlédnutí všech těch filmů dojem, že tímto samopalem byl v průběhu druhé světové války vyzbrojen celý wehrmacht - od vojínů po plukovníky. 

Nicméně, to vše není nic jiného než mýtus.  Ve skutečnosti se tato zbraň nenazývá „Schmeisser“, a u Wehrmachtu nebyla tak rozšířená, jak to ukazuje množství filmů.

Také nebylo s ním možné střílet „od boku“. Kromě toho, jít s těmito samopaly proti vojákům v zákopech, vyzbrojených puškami, by byla jasná sebevražda – nikdo by se k zákopu nedostal.

Nicméně, jde o zbraň, oficiálně nazvanou samopal MP 40 (MP - zkratka slova „Maschinenpistole“, tj. automatická).  Jednalo se o modifikaci jiné zbraně MR 36, vytvořené v 30. letech minulého století.  Prekurzory těchto zbraní - samopaly MP 38 a MP 38/40 byly velmi dobře zavedeny v první fázi druhé světové války, takže vojenští experti Třetí říše rozhodli pokračovat ve zlepšování tohoto modelu.

Konstruktérem MP 40, na rozdíl od všeobecného názoru není známý německý puškař Hugo Schmeisser, ale nikoli méně talentovaný konstruktér Heinrich Vollmer. (1)

Proč se ale ujalo pro zbraň úplně jiné jméno? Pravděpodobně kvůli tomu, že Schmeisser vlastnil patent na použití úložiště v této zbrani.  A proto v souladu s autorskými právy se psala u MP 40 slova Patent Schmeisser.  A vojáci spojeneckých armád, kteří zbraň ukořistili, se mylně domnívali, že Schmeisser je pravým tvůrcem tohoto samopalu.  

Od samého počátku mělo německé velení v plánu vybavit MP 40 pouze velitele wehrmachtu.  Z pěchotních jednotek, například, měli mít tyto zbraně pouze velitelé čet, rot a praporů.  Následně se tyto samopaly také staly populárními mezi osádkami tanků, obrněných vozidel a u parašutistů.  Nicméně, většina pěchoty, zvláště v roce 1941, ho vůbec neznala. 

Podle údajů z archivu německé armády v roce 1941, tedy těsně před útokem na Sovětský svaz, bylo v ozbrojených silách jen 250.000 MP 40 (i když ve stejné době bylo ve zbrani 7.234.000 osob Třetí říše).  Jak lze vidět, ani náhodou nikdo nemohl považovat MP40 za masovou zbraň, zejména u  pěších jednotek (kde byla většina vojáků). Během celé války, od roku 1940 do roku 1945 byly vyrobeny jen dva miliony těchto samopalů (zatímco ve stejném období prošlo více než 21 milionů lidí různými oddíly Wehrmachtu). 

Proč Němci nevyzbrojili svou pěchotu touto zbraní (když byla později uznána jako jedna z nejlepších za celou dobu druhé světové války)?  Protože by to byl nesmysl. Dostřel MP 40 na skupinový cíl byl 150 metrů, a na jednotlivce - pouze 70 metrů. Ale vojáci Wehrmachtu měli zaútočit na zákopy, kde byli vojáci Sovětské armády vyzbrojeni modifikovanými verzemi pušky Mosin (obr. 2) a automatickými puškami Tokarev (SVT). (obr. 3)

Dostřel obou těchto typů byl 400 metrů na jednotlivý cíl a 800 metrů na skupinový. 

Posuďte sami, zda by existovala šance, aby Němci, vyzbrojeni MP 40, přežili takový útok, jaký vidíme v sovětských filmech?  Nikdo by se k sovětským zákopům nedostal. Navíc, na rozdíl od vojáků ve filmech, skuteční vlastníci samopalu nemohli střílet za běhu „od boku“ - zbraň tak silně vibrovala, že při takové střelbě by všechny kulky létaly všude možně, jen ne k žádoucímu cíli. 

Střílet z MP 40 bylo možné jen z ramene, čímž se zamezilo nežádoucím vibracím.  Kromě toho se nikdy nestřílelo dlouhými dávkami – zbraň se rychle zahřála.  Obvykle se střílelo krátkými dávkami, tří nebo čtyř ran, nebo jednotlivými ranami. Takže ve skutečnosti dosáhnout teoretickou rychlost palby 450-500 ran za minutu se vlastníkům MP 40 nikdy nepodařilo. 

To je důvod, proč němečtí vojáci šli do útoku s puškami Mauser 98k (obr.4) - nejběžnější ruční palnou zbraní Wehrmachtu.  Její dostřel na skupinové cíle byl 700 metrů a na jediný cíl 500 m, tedy podobně jako u sovětských pušek Mosina a Tokareva. Mimochodem, puška SVT se těšila u Němců velké úcty - trofejní zbraní Tokareva vyzbrojovali nejlepší jednotky pěchoty (zejména u Waffen SS).  A ukořistěné pušky Mosina dostávaly různé týlní jednotky, spolu s různým mezinárodním harampádím, ale byla přesto ceněna jejich vysoká kvalita. 

To však neznamená, že by MP 40 byla špatná zbraň - naopak, pro blízký boj byla velmi nebezpečná. To je důvod, proč byla oblíbená německými výsadkáři, podvratnými a diverzními skupinami, stejně jako průzkumníky Sovětské armády a partyzány...

Právě oni nemuseli útočit na nepřátelské pozice z velké vzdálenosti, ale zblízka, a malá hmotnost a spolehlivost této zbraně poskytovala velké výhody.  To je důvod, proč i nyní je cena MP 40 na černém trhu stále velmi vysoká. Zbraň je stále oblíbená u zločineckých gangů a dokonce i mezi pytláky.

Právě ten fakt, že MP 40 používali němečtí diverzanti, vyvolal u rudoarmějců v 1941 psychologický fenomén, nazvaný „strach z automatů“. Vojáci považovali Němce za neporazitelné, protože byli vyzbrojeni zázračnými automaty, před kterými nebylo úniku. 

Tento mýtus nevznikl mezi těmi, kteří stáli před Němci v otevřeném boji - protože vojáci viděli, že Němci vedou útok puškami.  Nicméně, na začátku války ustupující sovětští vojáci se často setkávali s diverzanty a průzkumnými jednotkami a parašutisty, kteří se objevili z ničeho nic a palbou z MP40 vnášeli zmatek a paniku. 

Je třeba poznamenat, že po bitvě u Smolenska „strach z automatů“ začal mizet a po bitvě o Moskvu zmizel úplně.  V době, kdy vojáci přešli do stabilní obrany, a přešli do protiútoku, si uvědomili, že žádné zázračné zbraně německá pěchota nemá, a jejich pušky se příliš neliší od domácích. 

Je také zajímavé, že ve filmech natáčených v 40. – 50. let minulého století, jsou Němci vyzbrojeni puškami. A MP40 se ve filmech objevily mnohem později – až v 60. létech a později. A od té doby má MP40 v podstatě každý německý voják na plátně, včetně gestapa.

Nicméně, slavný Hugo Schmeisser byl vlastně konstruktérem dvou modelů automatů, používaných ve druhé světové válce.  První z nich, MP 41, byl prakticky identický s MP 40, ale byl obložen dřevem, aby se voják nespálil při zahřátí zbraně.  Kromě toho měl delší hlaveň a byl těžší.  Tato varianta však nebyla šířeji používána a vyráběla se jen krátce – všeho všudy bylo vyrobeno asi 26 tisíc kusů.

Má se za to, že zavedení této zbraně zabránil soudní spor s firmou ERMA, která napadla Schmeissera za nelegální kopírování svého patentovaného designu. Pověst konstruktéra tím byla očerněna, a Wehrmacht se této zbraně vzdal.  Nicméně, u některých částí Waffen SS, horských myslivců a oddílů gestapa se tento samopal používal, ale pouze u důstojníků. 

Schmeisser se ale přesto nevzdal a v roce 1943 vytvořil model s názvem MP 43, který později dostal označení StG-44 (Sturmgewehr – útočná puška). To však už bylo něco úplně jiného než MP 40. Sériová výroba těchto zbraní nezačala dříve než na podzim roku 1944, a tak jimi bylo vyzbrojeno jen několik nejlepších částí Wehrmachtu a Waffen SS. Tak se dostaly do ozbrojených sil NDR, a Michail Timofejevič Kalašnikov se jím při konstrukci svého Avtomatu Kalašnikova (AK47) inspiroval.

Odkazy

(1) Heinrich Vollmer (1885-1961). MP40. Internet: http://www.mp40.nl/index.php?page=heinrich-vollmer-2

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 515