Hlavní přehled

Lidská torpéda

Kapitán italské ponorky se podíval na hodinky. Je 00:30, píše se 20. září 1941. Vykřikl poslední povel a pak na mořskou hladinu zálivu blízko Gibraltaru dopadlo velké torpédo. Bylo dlouhé bezmála sedm metrů. A neobvyklé. Seděli v něm dva lidé.

 

Zamířili ke skupině britských lodí stojících v zálivu. Zvedaly se velké vlny a silný vítr. První člověk v torpédu si čas od času sejmul kyslíkovou masku. Vyhlédl si oběť a řídil najisto. Dostal se skrytě až k boku velké tankové lodě s britskou vlajkou. Oba upevnili komoru torpéda s třemi centy trhaviny k boku oběti a spustili časovaný strojek. Pak rychle plavali ku břehu. Sotva ucítili pevninu pod nohama, rozlehl se výbuch. Tanková loď se rozlomila, vzplanula a rychle klesala ke dnu.

Britská admiralita po několika dalších případech nevychází z údivu. Plynuly měsíce a záhadné konce lodí se začínají vysvětlovat.

  Kalendář už ukazuje rok 1942. Do oken kabinetu štábu ponorkového loďstva v Londýně nahlíží skoupé únorové slunce. Britský admirál líčí skupině vysokých důstojníků, jak šest italských torpéd řízených lidmi napadlo britské loďstvo v Alexandrii a během noci zničilo dvě velká plavidla. Na závěr admirál dodává: „Naše admiralita se rozhodla postavit odpovídající zbraň. Úkol máme usnadněn. Podařilo se nám ukořistit v prostoru útoku jedno torpédo, jež mělo poruchu."

  31. 10. 1942 se k jednomu z norských fjordů přiblížil britský rybářský parník Artur. Dostal se až na 15 mil k německé obchodní lodi. Nikdo netušil, ze pod kýlem rybářské lodě může být smrtonosná zbraň. Když však dal britský kapitán povel k vypuštění lidských torpéd, zažil nesmírné zklamání. Bouře je zničila. Krátce nato si to však jeho další britský kolega vynahradil. Lidská torpéda britské výroby a více či méně italského původu zničila dva křižníky a poškodila tři torpédoborce.

  Hitlerovští konstruktéři nechtěli zůstat pozadu. Na jaře r. 1944 vyzkoušeli řízené torpédo „Negger". Byla to vlastně dvě spojená torpéda. V horním seděl člověk v kabině a spodní pak oddělil v bezprostřední blízkosti cíle. Nevýhodou však bylo, že musel plout po hladině, a proto se dal snadno včas odhalit. Ani s dalším zdokonaleným typem lidského torpéda, které se již mohlo ponořit, nedosáhli nacisté očekávaných výsledků.

  V největší míře se však na této zbrani začalo pracovat v Japonsku. Situaci ulehčoval bezmezný samurajský fanatismus. Člověk se stal konstrukčním detailem doplňujícím torpédo. Veřejnosti bylo dáno na srozuměnou, že v torpédu bude mechanismus umožňující lidské posádce včas opustit kabinu. Konstruktéři však od samého začátku s ničím podobným nepočítali. Propočty ukázaly, že při rychlosti 40 uzlů je to technicky nemožné, a kdyby se člověk přece jen před výbuchem odpoutal, zničí ho hydraulický úder po výbuchu.

  V únoru 1944 skončily zkoušky nové zbraně. Lidská torpéda se začala vyrábět masově. V září 1944 vydala japonská admiralita přísně tajný rozkaz: „Zřizuje se tajná škola pod kódovým označením Základna 11." Ve skutečnosti škola sebevrahů. Hlásí se první dobrovolníci - námořní důstojníci. Je to však drahý materiál. Další nábor probíhá mezi žáky námořních leteckých učilišť. To je lacinější zboží. Ze dvou tisíc dobrovolníků vyřadili ženaté, zdravotně nevyhovující a nechali jen 200 adeptů smrti. Pak je na „Základně 11" přivedli k ocelovému doutníku dlouhému kolem 15 metrů a o průměru 1 metru. Pod vodou dosáhl rychlosti přes 55 km/h. V přední části byla nálož 550 kg trhaviny. Za rakev sloužila střední část, kde byly přístroje, řízení a periskop.

  První bojovou akci zahájila skupina ponorek „Kikusun" (kiku = chryzantéma, sun = voda). Na palubě každé ponorky byla čtyři lidská torpéda. Velení převzal osobně velitel 6. flotily viceadmirál Miva. Dvanácti mladým důstojníkům - adeptům smrti vystrojil 6. 11. 1942 slavnostní večeři. Všechny jejich pozůstalosti byly zabaleny pro odeslání pozůstalým. Vedle adres bylo připsáno: „Předán Jeho Veličenstvu na věčnost" nebo „Japonsko - věčná země bohů". Řidičem torpéd dali mimořádné příděly vzácných lahůdek a lihovin. Následoval krátký ceremoniál: Každý dostal šavli, hudba zahrála pochod císařského loďstva, pak byly přípitky. Za nejdojemnější byla považována slova Sekino Nisina; „Vezmu s sebou do torpéda popel jednoho přítele, jenž zahynul při zkouškách naší zbraně. Nechť se i po smrti zúčastní útoku!"

 

Obr. Zdokonalený typ torpéda určený pro nasazení na volném moři

Před akcí zanechal Nisina tento dopis v podobě neoficiální závěti: „Denní průzkum vypátral 100 nepřátelských lodí. Je to pro nás překrásná možnost, ale máme jen osm torpéd. Je to málo, jaká škoda! Díky za tu pomoc, která mi byla poskytnuta. Předejte pozdrav všem, kdož mě budou následovat!"

Nisina sedí v pět hodin ráno soustředěn ve své rakvi. Americká tanková loď Mississippi netuší nebezpečí. Po sedmi minutách ohromný výbuch. Záře požáru osvětluje kilometry mořské hladiny. Osud ostatních lidských torpéd zůstal nevyjasněn. Ani jedno nezasáhlo cíl.

Japonská admiralita proto chystala další úder mnohem pečlivěji. Zformovala skupinu ponorek „Kongo". Ale i její akce nedopadla podle očekávání. Nezničila jediné plavidlo protivníka, zato ztratila jednu ponorku a devatenáct torpéd. Ukázalo se, že útoky proti kotvícím lodím nepřinášejí efekt. Admiralita proto rozhodla nasazovat lidská torpéda na volném moři. Pro tento účel je zmodernizovala. Řidič mohl přestoupit z ponorky do torpéda pod vodou. Rychlost torpéda se zvýšila na 74 km/h a váha trhaviny vzrostla na 1500 kg.

V červnu 1945 vyplulo na volné moře celkem 23 ponorek, z nichž každá měla šest řiditelných torpéd nového typu. Byl to poslední zoufalý pokus japonského velení zvrátit situaci. Podle japonských údajů se jim podařilo potopit 32 amerických lodí. Američané však přiznávají ztráty mnohem nižší. Celkem 60 řidičů těchto torpéd dobrovolně nastoupilo „posmrtný život" a dalších 16 se rozloučilo s pozemským světem ještě za výcviku a zkoušek.

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 821