Hlavní přehled

Agentka 1-4-G-W

Je červenec 1914. Anna Marie Lesserová se prochází ulicemi Merana, podniká výlety do italských Alp a odpočívá. Prvně po dlouhé době se zase stýká s muži a nemusí přitom přemýšlet, jak z nich vytáhnout nějaké tajemství. Ale netrvá to dlouho.

 

 

Napřed dostává od Mathesia pokyn, aby pomohla německému agentovi v Miláně, který má urychleně zjistit, jaké zemní práce se to provádějí na italském pobřeží, a když se pak Anna Marie chystá prožít zbytek dovolené na Capri, dovídá se v Římě, že je válka na spadnutí. Opatří si tedy opět francouzský pas a spěchá do Paříže. Chce ještě honem prověřit sít agentů na nepřátelském území. Jedná na vlastní pěst, jako Mathe siova důvěrnice a „pravá ruka".

  Jednoho dne koncem července přichází v Paříži do kanceláře pana Pissarda, majitele obchodní firmy „Meunier et Cie", mladá ošetřovatelka. Agent-rezident Pissard je z vývoje událostí v posledních dnech celý zkoprnělý a bojácně si prohlíží svou neznámou návštěvnici.

  „Nekoukejte tak hloupě," říká ošetřovatelka ironicky, „jsem jedna čtyři gé vé."

Pissard vyskočí od stolu a radostí až koktá: „To jste vy, mademoiselle, kde by mě to napadlo, že se odvážíte..."

Pod okny Pissardovy firmy procházejí průvody demonstrantů, zní Marseillaisa a co chvíli je slyšet volání: „Na Berlín!" U Pissardova stolu se sklání nad mapami, plány a zprávami agentka 1-4-G-W a občas si dělá drobnohledné poznámky na tenounký papír, který nakonec ukrývá na svém těle.

„Potřebuji belgický pas," konči Anna Marie rozhovor. „A doklad, že mám jako dcera belgického důstojníka v případě války nastoupit do určitého belgického lazaretu."

Ale cesta do Belgie je v těch pohnutých dnech krajně obtížná. Mladá ošetřovatelka, planoucí vlasteneckým zápalem, musí se odebrat přímo do dopravního oddělení pařížské posádky a zkusit své štěstí tam. Díky půvabným úsměvům se jí nakonec přece podaří dostat místo - v kurýrním autě, jež má dopravit několik důstojníků francouzského generálního štábu, samozřejmě v civilu, do neutrálního Bruselu.

Cesta vede přes Compiegne, St. Quentin, Maubeuge a Charleroi. Galantní důstojníci prozradí mladé Belgičance ledacos, čím může doplnit svá vlastní pozorování. Významná je pro ni už samotná novina, že v případě války bude stát belgická armáda po boku francouzské.. .

V Bruselu se Anné Marii jen tak snadno nepodaří, jak očekávala, odpoutat se od francouzských průvodců. Ti ji naopak představí přímo náčelníkovi belgického štábu generálu de Ryckelovi. Od něho se dívka mimo jiné doví, že Británie slíbila poslat při prvním výstřelu na pevninu expediční sbor 160.000 mužů, šest divizí pěchoty a osm jezdeckých brigád.

Anna Marie se ocitá v málo záviděníhodné situaci. Je si dobře vědoma, jak snadno by byla prozrazena, kdyby se generál de Ryckel začal zajímat o její osobní poměry a rodinu. Výmluva, dobrá v Paříži, není k ničemu v Bruselu. Na druhé straně Anna Marie cítí velkou, možno říci životní příležitost. Jak se rozhodne?

Jeden z francouzských důstojníků, major generálního štábu, který jí už cestou projevoval velkou náklonnost, zve belgickou vlastenku na přátelskou večeři do hotelu Palace. Jistě ho neodmítne... Ne, nedostane košem. Anna Marie se rozhodla zůstat ještě nějakou dobu v jámě lvové.

Mathesius sedí v domě na Bülowstrasse v Berlíně nad hromadou šifrovaných telegramů a zpráv. Co chvíli zvoní některý ze dvou telefonů. Do kanceláře přicházejí proudy důstojníků i civilistů. Mechanismus tajemného aparátu běží na plné obrátky. Přesto bere Mathesius každou chvíli do ruky telegram římského agenta, znovu jej pročítá a nepřítomně se zahledí z okna. Podle oné zprávy odjela agentka 1-4-G-W autem do Ventimiglia a odtamtud vlakem do Paříže ... Jsou jen dvě možnosti, říká si Mathesius. Buď ji zatkli, nebo se objeví s důležitými zprávami. Věří v druhou možnost, ale nemůže se ubránit pochybám. Tím spíše, že právě teď, v předvečer války, ztratil z jakéhosi důvodu dočasně spojení s Paříži a Bruselem. Ale nejenom proto...

Netrpělivost a obavy zkušeného Mathesia nepramení jen z jeho služebního zájmu. Cítí k mladé Anně Marii Lesserové i cosi jako otcovskou náklonnost, ačkoli si to jenom nerad přiznává. Ani netušil, že je po tolika letech bezohledné špionážní práce ještě něčeho takového schopen. Je to asi tím, říká si na omluvu, že ji má vlastně na svědomí, že ji k tomu přivedl, když byla tenkrát tak nešťastná, tak bezradná. Jak to vlastně všechno bylo?

Otcovský dům Anny Marie Lesserové stál v Tiergartenstrasse v Berlíně. V 16 letech se krásná, rozkvetlá dívka upřímně zamilovala do rytmistra gardových husarů Carla von Wynanky. Jejich poměr nezůstal bez následků, ale dítě se narodilo mrtvé. Rodiče vyhnali svobodnou matku z domu a také zchudlá šlechtická rodina rytmistrova rozhořčeně odmítla Carlův poměr s „tou poběhlicí" a zastavila mu beztak malou měsíční apanáž. Kapitán, přeložený pro dluhy od husarů k železničnímu vojsku, nevěděl kudy kam. Nakonec se rozhodl k zoufalému kroku. Prostřednictvím známého vysokého důstojníka se přihlásil u J. Mathesia v Bülowstrasse jako německý špión. Hledal bohatý výdělek.

První cesta vedla von Wynankyho do Paříže. Měl navštívit jakéhosi Pissarda a prověřit, stojí-li za to koupit plány na rychlopalné dělo, jež byly panu Pissardovi nabídnuty za 5000 franků. Novopečený špión von Wynanky tehdy netušil, že je to celé jen předem domluvená zkouška.

Plány, jež Pissard bývalému rytmistrovi předal, vypadaly již na první pohled podezřele. Rychlopalné dělo mělo fungovat na způsob bubínkového revolveru a pálit ránu za ranou. Ale ať měl von Wynanky jakékoli pochyby, chtěl mít jistotu. Ještě týž den, vlastně v noci, navštívil Pissarda, který už ležel v posteli, a spustil: „Potřebuji doklad, že jsem zaměstnán u firmy Meunier jako konstruktér nebo technik, a švýcarský pas na jakékoli jméno. Tady je fotografie. A musím to mít zítra..."

Pissard byl upřímně překvapen. Ale nač ten chvat? To nejde tak rychle, to potrvá aspoň týden... Von Wynanky, sedící na okraji Pissardovy postele, přeruší proud námitek: „Tak... A to mi v Berlíně říkali, že jste zkušený a že se vyznáte ve své práci. To se budou divit, až jim povím, že zde v Paříži sedí úplný tupec a prokletý idiot, který nedokáže ani opatřit za pár hodin falešný pas..."

Pissard měl co dělat, aby se nerozesmál. Čertovský chlapík, říkal si v duchu, s tím to půjde. Mathesius bude rád.

Druhý den měl von Wynanky potvrzení i pas. Jmenoval se teď Georg Nieweg. Když se na svou novou podobu dost vynadíval, udělal něco, co ho později rázem proslavilo. Sebral se totiž a s klidem Angličana odešel i s plány na rychlopalné dělo rovnou do francouzského generálního štábu. Ohlásil se u ženijního kapitána, kterého mu označili za odborníka, a předložil mu svůj „nápad" k posouzení.

„Hleďte, pane," prohlásil kapitán, sotva si plány zběžně prohlédl. „Říkáte, že jste technik a že se tímhle zabýváte ve volném čase. Mohu-li vám radit, choďte raději na ryby nebo na kopanou, jen probůh nevyrábějte takové nesmysly. Celý ten krám by po několika ranách vyletěl do vzduchu..."

Druhý den referoval Georg Nieweg, nyní zase Carl von Wynanky, svému šéfovi v Berlíně. „Viděl jsem hned," povídá, „že to za nic nestojí. Hlaveň takového děla by musela být účinně chlazená, a to zatím nejde. A potom - žádná glycerínová brzda by nesnesla takové zatížení. Ale pro jistotu jsem se zeptal příslušného odborníka ve francouzském generálním štábu..."

„Prosím?" skáče mu Mathesius do řeči. „Koho že jste se zeptal?"

Von Wynanky vykládá podrobně, co udělal. A otrlý, zkušený Mathesius se směje, až se mu po tvářích kutálejí slzy.

Ani ne za týden posílá Mathesius svého nového nadějného vyzvědače, aby procestoval krajinu podél řeky Meusy, od Sorcy až po Dinant, a zjistil tam všechna vojenská opevnění. Krátce rozhodnut bere von Wynanky svou milou, Annu Marii Lesserovou, trpící osamělostí, na cestu s sebou. Ale již ve Štrasburku, mučen výčitkami svědomí, se jí přizná, jaké je teď jeho zaměstnání, co ve Francii hledá. Dívka propukne v pláč - a po celou další cestu prožívá smrtelnou hrůzu a strach. Brzy však se s celou, věci smíří. Miluje Carla a je rozhodnuta sdílet s ním jeho osud, ať bude jakýkoli…

Příští cestu plánují oba mladí lidé společně. Pojedou do oblasti Charlevillu a Verdunu, kde leží nejdůležitější francouzské pevnosti. Výtečná franština, které se Anna Marie naučila ve švýcarském penzionátu, je dobrou pomocnicí. Dívka si s každým znamenitě rozumí, a zatímco její manžel, vyzbrojený tlumokem, herbářem, lahvičkami a pinzetou, pilně botanizuje hlavně kolem vojenských objektů, rozpráví mladá žena s místními sedláky, pošťáky nebo železničáři.

Krátce před dokončením cesty v Charlevillu má Anna Marie pocit, že je někdo pronásleduje. Když pak stojí na nádraží, skrytí za poštovní károu, s lístky na rychlík do Kolína v kapse, mění se pocit v jistotu. Dívka vidí muže, který se rozhlíží po nástupišti a někoho hledá. Zjišťuje, že je to týž muž, kterého již několikrát potkali, jednou jako lesníka, jindy jako zemědělského dělníka. Není to snad agent kapitána Ladouxe, vedoucího francouzské protišpionáže?

Byl to tehdy dobrodružný útěk z Charlevillu, ale podařil se. Když se dostali do Kolína, přiznává se von Wynanky Anně Marii, že už má od rána nesnesitelně bolesti v břiše... Než přijedou do nemocnice. je pozdě. Bývalý rytmistr Carl von Wynanky, umírá na hnisavý zánět slepého střeva.

Jakýsi Mathesius, kterého Anna Marie podle pokynu zemřelého v Berlíně vyhledá, ujímá se zdrcené, nešťastné a opuštěné dívky. A brzy poznává její velký talent — pro vyzvědačství. Čeká tedy na svou příležitost. Jednoho dne sedí bledá Anna Marie s vyplakanýma očima opět u jeho stolu.

„Co teď vlastně budete dělat?“ ptá se Mathesius.

„Nevím. Nic."

„Něco přece dělat musíte."

„Nejspíš udělám všemu rychlý konec. Nemohu bez Carla žít."

„Myslíte, že by s tím váš přítel souhlasil?"

„Nevím…  Ale když už, chtěla bych dělat něco, abych na všechno zapomněla ..."

Dívka se odmlčí a pak se nejistě zeptá: „A nemohla bych..."

„Jistěže, chcete-li," souhlasí Mathesius spokojeně.

Tak se stala Anna Marie Lesserová v osmnácti letech agentkou 1-4-G-W. Brzy projevuje tolik vynalézavosti a odvahy, že si ji Mathesius bere k sobě jako nejbližší spolupracovnici a důvěrnici.

Je 3. srpen 1914. Noční doba už značně pokročila. Mathesius sedí ještě ve své kanceláři a v ruce drží telegram z Říma. Myslí na Annu Marii.

Ozve se dlouhé, nepřerušované zvonění telefonu. Mathesius přikládá sluchátko mechanicky k uchu — ale hned po prvních slovech, jež zaslechne, vyskočí jako elektrizován ze židle.

„Velitel naší přední hlídky u belgických hranic hlásí, žže zatkl podezřelou ženu, která se vydává za agentku jedna čtyři gé vé..."

„Okamžitě tomu idiotovi nařiďte," křičí Mathesius, až mu vystupují žíly na krku. „aby se k té ženě choval jako ke svému představenému a pošlete pro ni štábní vůz. Musí co nejrychleji do Berlína. A mezitím mě s ní spojte ... Čekám!"

Pokračování 

 

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 742