Hlavní přehled

Mademoiselle Docteur

Nedaleko belgické hranice zadržela v noci ze 3. na 4. srpna 1914 německá vojenská hlídka podezřelou ženu, oblečenou do hrubé selské sukně a punčoch, s šátkem na hlavě.

 

Mladice, říká si voják a docela zálibně si ji prohlíží. Ale — hrome, jak to, že má na nohou takové parádní jemné botičky? Ještě než se rozhoupe, aby ukojil svou zvědavost, slyší její pánovitá slova, pronesená dobrou němčinou: „ Zaveďte mě ihned k velícímu důstojníkovi!"

Poručíkovi, veliteli přední hlídky, zdá se ta ženská krajně podezřelá. Ne nadarmo jim v posledních dnech nařizovali, myslí si, aby dali dobrý pozor na vyzvědače. Přes ženiny protesty a kategorické žádosti, že musí okamžitě mluvit s nějakým štábním důstojníkem, zavolá horlivý poručík místní porodní bábu a nařídí tělesnou prohlídku zadržené. Za chvíli má triumfující poručík v ruce spoustu hustě popsaných lístečků, náčrtky, belgický pas ...

„Vy vrtáku," vzteká se zadržená dívka, „to vás bude mrzet! Jsem vyzvědačka, ano, ale německá! A když nechcete zavolat žádného štábního důstojníka, telegrafujte do Berlína, do velkého generálního štábu, že jste zatkl číslo jedna čtyři gé vé. Tam už vám řeknou..."

Poručík pozbyl své dřívější jistoty. Co když ta ženská říká pravdu? Vzbudí svého představeného a za hodinu po zatčení letí do Berlína spěšný telegram. Ani ne za další hodinu přijíždí nějaký kapitán generálního štábu. Nejdříve pozdraví uctivě mladou ženu v selském oblečení a potom vynadá poručíkovi, který se ani nestačí divit. Už dlouho si ho nikdo tak nepodal.

Ze štábu vyšší jednotky mluví Anna Marie, agentka 1-4-G-W, telefonicky s Mathesiem a diktuje mu šifrovaně nejdůležitější bezodkladné zprávy, které se dověděla při své dobrodružné cestě z Paříže do Bruselu a od generála de Ryckela, který se - stejně jako jeden francouzský major — marně dotazuje, co se stalo s „naší malou ošetřovatelkou".

Své dřívější zprávy o belgických opevněních, o výzbroji pevnosti v Lutychu a o vojenském prostoru Beverloo doplňuje agentka Lesserová informacemi zvláštní důležitosti. Zjistila, že podle zvláštního rozkazu nemají belgičtí vojenští guvernéři provincií v případě války považovat pohyby francouzských vojsk po jejich území za porušení neutrality, že belgická armáda se shromažďuje po obou stranách řeky Gety v prostoru měst Hannut - St. Trond—Tirlemont - Hamme-Mille, že lutyšská pevnost dostane posilu dvou divizí, zatímco 3. a 4. divize obsadí přilehlou oblast, že předsunuté podzemní pevnůstky nejsou dostavěny a prostor mezi nimi není ovládán palbou a tak dále.

Mathesius horečně zpracovává údaje své agentky, porovnává je s jinými, kontroluje - a potom píše naléhavé hlášení velkému generálnímu štábu. Odpoledne téhož dne, 4. srpna, dostává generál von Emmich, velitel císařských vojsk u belgických, hranic, rozkaz vstoupit do Belgie směrem na Lutych.

Operace, stoji v rozkaze, je „podle hlášení agentů" slibná.

6. srpna Němci dobývají Lutych a generál von Emmich se pokrývá slávou...

Anna Marie Lesserová tráví většinu času v kanceláři svého představeného. Stává se definitivně pravou rukou přetíženého, stárnoucího muže, jednáš novými i přijíždějícími agenty, zpracovává došlé zprávy, píše souhrnná hlášení. S výjimkou krátké cesty do Anglie, kde byli hned po zahájení války zatčeni všichni němečtí agenti z důvodů, vysvětlených až mnohem později (příběh „Holič a baron") a kde musela založit novou síť, zůstává mladá žena až do začátku roku 1916 v Berlíně. Až do chvíle, kdy je rozhodnuto, že Němci zaútočí na Verdun. Zrovna tehdy bylo neznámo proč náhle přerušeno spojení berlínské centrály s agentem-rezidentem Pissardem v Paříži. Co se stalo? - Anna Marie se vydává na cestu. Nejdříve do Holandska, odtamtud do Anglie, lodí do Bordeaux a potom dál do Paříže.

Dveře firmy „Meunier et Cie" jsou zavřeny. Vysvětlení je prosté. Monsieur Pissard byl řádně povolán do armády, ale v den, kdy měl nastoupit, spáchal sebevraždu. Selhaly mu nervy. „Zbabělec," konstatuje Anna Marie chladně a dává se do práce. Je nutno stůj co stůj obnovit spojení. Už v Berlíně se seznámila s nějakým řeckým dobrodruhem Konstantinem Koudojanisem, který je teď v Paříži. Oficiálně se vydává za dopisovatele jednoho soluňského deníku, odkud také dostává písemné pokyny svého šéfredaktora. Hlavní jsou ovšem ty, které si Koudojanis vždycky přečte, když okraje redakčního dopisu potře jakousi vodičkou a lehce nad plamenem ohřeje…

Koudojanis pracuje pilně a poměrně úspěšně, v Berlíně jsou s ním spokojeni. Anna Marie proto koupí jeho jménem od Pissardových dědiců firmu Meunier a předá mu ji i s úkoly bývalého šéfa. Netuší, že šéf francouzské protivýzvědné služby Ladoux po Koudojanisovi už delší dobu pase a že mu nastražil i past v podobě hezké mladé dívky.

Jen šťastná náhoda dopomůže Anně Marii odhalit a překazit záměry kapitána Ladouxe. Při jednom nevinném nedělním výletě pozná v Bouloňském lesíku šviháckého poddůstojníka, který pracuje v protišpionážním oddělení. Sama je tím zjištěním překvapena a za několik dní je poddůstojník jejím ctitelem. Týden poté jí nabízí sňatek. Dívka se zdráhá, chce se nejdříve poradit s rodiči, kteří žijí v malé vesničce u španělských hranic. Na naléhání zamilovaného poddůstojníka se tam rozjede. Ve skutečnosti vysedá z vlaku již ve Fontainebleau, kde předává zprávy spojce od Mathesia, a odpoledne je zpátky v Paříži.

Za několik dní čeká mladá žena před domem číslo 3 v Rue Frangaise na svého poddůstojníka. Čeká dlouho — a ani radostná zvěst, že rodiče souhlasí se sňatkem, nedokáže mladému muži zahnat chmury s čela.

„Co se ti stalo, mon ami, schází ti něco?" ptá se dívka starostlivě. Ale Pierre jen znechuceně mávne rukou. Pak přece jen řekne: „Hrom aby do toho ... Od rána hotový blázinec. Dostali jsme hlášku, že nám po Paříži běhá jedna německá špiónka..."

„Žena?" je Anna Marie překvapená. „A jak se jmenuje?"

„To se neví. Šéf má jenom její fotografii, ale špatnou, jak je kdesi v Bruselu s nějakými důstojníky jako ošetřovatelka. Říká ji „Mademoiselle Docteur“. Ale nechme toho, miláčku..."

Anna Marie se víc nevyptává. Druhý den přinášejí zprávu o německé vyzvědačce všechny francouzské listy zároveň s oznámením, že je na ni vypsána odměna půl miliónu franků. A večer musí dívka na poddůstojníka zase dlouho čekat. Tentokrát má však lepší náladu.

„Kdosi u nás byl a slíbil, že nám tu doktorku dodá až pod šibenici. Nějaký Řek, Koudojanis nebo tak nějak, zítra chce peníze ..."

Tak tedy zrada, říká si Anna Marie a stěží se ovládá. Nahlas se ptá: „A vyznamenáš se při tom nějak, miláčku? Povýší tě?"

Ještě v noci je Koudojanis nucen navštívit Annu Marii. Chladně a odměřeně, jako vždy, dostává úkol: Zítra ráno se zúčastní pohřbu jistého senátora a staršímu muži v cylindru, který ho osloví, odevzdá tento dopis se zprávami. Dostane za to jinou obálku, kde bude 50.000 franků zvláštní odměny. Dobré budou, myslí si Koudojanis, který je ve finanční tísni. Na takové úkoly je zvyklý.

V té době to v oddělení kapitánu Ladouxe vypadá jako po výbuchu časované pumy. Došlo strojem psané anonymní oznámení, že Koudojanis je chtěl podvést a shrábnout odměnu a on sám je dlouholetý německý vyzvědač. Chtějí-li se přesvědčit, ať si na něho počkají zítra ráno na hřbitově, kdy bude mít u sebe důležité vojenské dokumenty.

Že je Koudojanis špión, to už kapitán Ladoux ví, jen důkazů má málo. Dívka, jež se stala Řekovou milenkou a sdílí s ním jeho byt, měla úspěch jen zčásti. Koudojanis byl krajně opatrný, opravdu psal články pro svůj soluňský list.

Až jednou. Dívka se vrací nečekaně domů a vidí svého milého, že si pere ponožky. Proč to dělá, vždyť to nemá zapotřebí, napadne ji nejdříve, ale pak si všimne, že Koudojanis vlastně ponožky nepral, pouze jednu opatrně ždímal... A to byla zpráva, na jakou kapitán Ladoux čekal. Zkušení vyzvědači nemají pochopitelně ani doma, ani u sebe lahvičky s neviditelným inkoustem, nýbrž napustí jím nějaký kus prádla a když inkoust potřebují, vyždímají příslušný kus látky ve vlažné vodě. Ladoux se poté rozhodl dohnat milého Řeka k nějaké neprozřetelnosti. Dívka proto dostane pokyn, aby rozhazovala peníze, utrácela a utrácela. Trik se povedl, a když Koudojanis nakonec neví kudy kam, zláká ho půlmiliónová odměna vypsaná na hlavu „Mademoiselle Docteur", ačkoli dobře tuší, že si hraje s nebezpečným ohněm.

Na označeném hřbitově je Koudojanis zatčen. Kompromitující materiál, který má u sebe, stačí, aby byl za několik dní odsouzen k trestu smrti. Kapitán Ladoux však mnoho důvodů k radosti nemá. O svém spojení ani o „Mademoiselle Docteur" neřekne odsouzený ani slovo. Ví, že prohrál ve hře, kde se platí smrtí. A nač mluvit, když ta, kterou chtěl zradit, už je stejně docela určitě za horami? Říká se, že teprve krátce před popravou prohlásil Koudojanis veliteli popravčí čety:

„Teď již vám mohu prozradit, kapitáne, že mě sem přivedla žena. Velmi krásná žena, velmi chytrá a velmi energická. Ovládala mě tak, že jsem jí neodolal. Jako mnozí v jejím okolí, i nejvyšší důstojníci. Nejzvláštnější přitom je, že nejedná ani z touhy po penězích, ani z přepjatého vlastenectví. Ne, pouze a jedině z touhy po dobrodružství. Přeji vám, kapitáne, abyste takovou ženu nikdy nepotkal."

Britský autor Bernard Newman popisuje Koudojanisovu smrt jinak. Francouzi prý se chtěli dovědět jména jeho spojek a pomocníků stůj co stůj. „Tenkrát ukázali Francouzi svou druhou tvář," píše Newman, „jež se tak ostře liší od té vlídné, kultivované tváře, kterou jinak ukazují světu. Zkusili uplatnit metodu „žízně“. Řek obdržel přesolené jídlo. Před něho postavili sklenici vody a vína, ale než se mohl napít, obojí odnesli. Po dvou dnech byl ochoten mluvit. Muka byla příliš nesnesitelná. Jenže už se tak pomátl na rozumu, že celé přiznání nebylo k ničemu. Francouzští umělci měli tentokrát příliš těžkou ruku. Zkusili ještě vzkřísit ho kokainovým šokem, ale pomoc přišla příliš pozdě..."

Tak jako mnohé názory francouzských autorů na britskou špionáž, například v díle Roberta Boucarda, nesou výraznou pečeť osobní zaujatosti, je tomu zřejmě tak i na druhé straně, třeba s názory Bernarda Newmana, britského špióna a historika. Je příznačné, že ačkoli obě země ve většině posledních válek bojovaly společně, v podzemí, na němé frontě špionáže a protišpionáže, trval mezi nimi nelítostný prestižní souboj.

V den, kdy v lesíku ve Vincennes třeskla popravčí salva, vrátila se Anna Marie do Berlína.

Stárnoucí Mathesius je rád, že se mu Anna Marie ve zdraví vrátila, a když se doví všechny podrobnosti, prohlásí, že ji už do Francie nepustí. Je tam pro ni příliš horká půda.

Na jaře 1917 však přichází zlá, zdrcující zpráva. Přes Švýcarsko přijíždí zvláštní kurýr se sdělením, že jeden starý agent, který pracoval už za Pissarda, se neopatrně prozradil a po zatčení, když mu slíbili bohatou odměnu a milost, prozradil své spolupracovníky. Francouzi teď mají v rukou skoro celou síť a čekají zřejmě jen na nejvhodnější chvíli, aby ji zatáhli. Bude to asi ve chvíli, kdy začnou provádět strategické přesuny vojsk pro letní ofenzívu, o které se hodně mluví, a zastavení zpráv za takové situace bude pro Berlín zvlášť citelné.

Co teď? ptá se Mathesius v duchu sám sebe. Ani se neodvažuje pohlédnout ke křeslu, kde sedí s cigaretou v ruce zdánlivě klidně a bez zájmu Anna Marie Lesserová „Co teď?!"

Jako by odpovídala na Mathesiovy myšlenky, prohlásí dívka tiše, ale rozhodně: „Pojedu do Paříže!"

„To je šílenství!" protestuje Mathesius, ale sám cítí, že to neříká dost přesvědčivě. „Mají přece tvou fotografii a Ladoux jenom čeká, až mu vběhneš do rány... Ne, to by byla sebevražda, nemohu tě pustit..."

„Víte snad něco lepšího?" ptá se Anna Marie ironicky. Ví, že se těmi slovy starého pána dotkne, proto ani nečeká na odpověď a odchází.

Za tři dny vchází do Mathesiovy pracovny podivné děvče. Má tizianově červené vlasy, nezdravou, uhrovitou pleť, odlité tváře a přihlouplý pohled v široce otevřených očích. Oblečená je do ucourané sukně, punčochy má mockrát látané a boty sešlapané.

„Co tu chcete, ženská?" oboří se na ni Mathesius. „Kdo vás sem pustil?" Ale když slyší tichý, důvěrně známý smích, ztuhne za stolem jako přimražený: „To jsi ty... ?"

Za několik dní přijíždí do Paříže venkovská dívka s velkou papírovou krabicí v ruce. Je z Normandie, říká, a donedávna sloužila u Angličanů, než se teď vrátili přes kanál domů. Tady na to má potvrzení, i doporučení... Ve válečné Paříži je o pracovité služky nouze, a tak není divu, že si tato dívka s mozolnýma rukama dlouho vybírá. Nemůže se nějak rozhodnout.

V několika rodinách ukázala své papíry, ale nakonec zase odešla. K večeru se ptá na radu vrátného ve velkém domě číslo 3 na Rue Francoise, neví-li ten o nějakém místě. Ramenatý muž si ji zkoumavě přeměří, mrkne do papírů a pak ji posílá nahoru do kanceláře. Ukazuje se, že dvě patra nad kancelářemi zaujímá „hotel garni" a normandské děvče tam dostane práci jako uklízečka. Kupodivu se zdá, že se jí nové místo zamlouvá, ačkoli musí spolu se třemi jinými ženami denně drhnout špinavé, ušlapané schodiště a uklízet nevlídné, zatuchlé pokoje, v nichž se neustále střídají podivní, nemluvní hosté.

Tříposchoďový dům v Rue Francoise tvoří svět sám pro sebe. V prvním patře jsou civilní kanceláře francouzské protivýzvědné služby a „hotel garni" je tranzitem pro přijíždějící agenty. Zamilovaného poddůstojníka, od něhož se o tomto zvláštním domě dověděla, se Anna Marie bát nemusí. Zjistila si předem, že odjel jako podporučík na frontu. Začíná se nyní při své denní dřině nenápadně rozhlížet. Počíná si nanejvýš opatrně, neboť ví, že je odkázána jen a jen na sebe.

Vždyť starou, prozrazenou sít agentů hned po svém příjezdu rozpustila a nařídila jim návrat, každému na vlastní pěst (což se většině podařilo, jak se později doví), a s novými dvanácti špióny, kteří vyjeli z Berlína nahradit ztráty, zatím žádné spojení nemá. Ve chvílích nejvyšší únavy a nesnesitelného napětí sahá teď Anna Marie stále častěji k šálivé vzpruze — injekční stříkačce s morfiem.

Po čtrnácti dnech zná normandská dívka denní rozvrh celého domu. Ví, že v kancelářích, které ji nejvíc zajímají, zůstává asi od půlnoci pouze služba dvou poddůstojníků a v té době se tam také před jejich zraky uklízí. V neděli mívá službu jenom jeden z nich. Osamělá dívka, která stejně nikam nechodí, se nabídne, že převezme za ostatní ženy dobrovolně nedělní úklid, a sklidí za to jejich upřímný vděk.

Jeden z poddůstojníků, s nímž se Anna Marie spřátelí, pochází z alsaské vesnice, obsazené teď Němci. V dlouhých nočních hodinách sedávají spolu v kanceláři a poddůstojník vypravuje děvčeti o své rodině, o ženě a dětech, stěžuje si, že dostává málo zpráv z domova... a oběma služba pěkně utíká.

Čtvrtou neděli sedí v prvním patře, jak si Anna Marie zjistí, opět „její" poddůstojník. Když si začnou po půlnoci jako obyčejně vyprávět, nestačí se milý poddůstojník divit. Kam to dal oči, říká si překvapeně, vždyť je to docela pohledná ženská, a laškovná, k pošpásování! Jak se jí lesknou oči! Co bych to byl za mužskýho... A poddůstojník vstává, obchází stůl a jde k děvčeti, aby se na ni podíval zblízka. Sotva rozpřáhne ruce, aby ji chytil kolem ramen, uskočí Anna Marie, stále se vyzývavě usmívajíc, dvěma kroky muže rychle obejde a...Poddůstojník cítí na tváři něco měkkého, šátek nebo co, v nose a ústech jej zašimrá nasládlý pach — a než se stačí vzpamatovat, propadá se do hluboké, bezedné prázdnoty.

Ráno ho najdou. A vedle něho otevřený trezor, v němž chybí dokumenty a seznamy francouzských agentů v Německu a neutrálních zemích. Telegrafní a telefonní linky roznášejí do všech koutů Francie výzvu k pátrání po mladší ženě, která se dosud vydávala za venkovanku z Normandie, ale mezitím určitě již změnila zevnějšek. V pohraničních úsecích je vyhlášena nejvyšší pohotovost. Žádná žena, která chce toho dne opustit Francii, se nevyhne důkladné prohlídce zavazadel, ani prohlídce tělesné. Aparát kapitána Ladouxe, posílený kriminalisty a tajnou policií, běží na plné obrátky. Všichni znají jen jediné heslo: Chytit „Mademoiselle Docteur" živou nebo mrtvou! Ladoux totiž vůbec nepochybuje, s kým má tu čest.

Ale zase je pozdě. Druhý den ráno najde hlídka nedaleko švýcarských hranic na skryté lesní cestičce tři mrtvé - dva pohraniční strážce a jednoho vojáka. Všichni mají v prsou střely z revolveru.

A čtyřiadvacet hodin později stihne kapitána Ladouxe nejtěžší rána. Téměř najednou je zatčena celá jeho zpravodajská síť na německém území. Co se nepodařilo jemu ve Francii, dokázala v Německu tajemná žena, které on, Ladoux, říká „Mademoiselle Docteur"…

Krkolomná cesta do Paříže a šťastný, „prostřílený" návrat nebyl ještě poslední velkou akcí Anny Marie Lesserové, již tehdy německé špiónky číslo 1.

Prozatím pracuje zase v Berlíně spolu s Mathesiem, který sleduje s neskrývaným smutkem v očích nevyhnutelně se blížící tragédii. Mladá žena propadá totiž den po dni mocněji kouzlu morfiového ďábla. Noc je pro ni dnem, den nocí. Každý večer přichází do kanceláře s rozsvícenýma očima, kolem nichž má hluboké tmavé kruhy, a neúnavně, jakoby s chorobnou vášní, se vrhá do práce. Kreslí, píše, počítá, šifruje, svět kolem ní přestává existovat - dokud působí dávka morfia, neustále stupňovaná...

Ať ji Mathesius nutí sebevíc, nesni víc než několik krajíčků bílého chleba s kaviárem, jež zapíjí sklenicí burgundského vína, někdy ještě jedno dvě vajíčka. Prsty levé ruky má celé zažloutlé od nikotinu. Mathesius ví, co to znamená. Podobných tragédií zažil už víc. Nervy, omamné prostředky a potom...

Jak to jen všechno skončí? potřásá stárnoucí muž občas hlavou a nemá přitom na mysli jen svou mladou svěřenku. Daleko víc starostí mu začínají dělat poslední zprávy z front a od zahraničních agentů. Píše se rok 1918 a německá jarní ofenzíva se zastavila vysílena na půli cesty. Na straně spojenců je podezřelé ticho, jež zvěstuje brzkou bouři. Uvnitř Německa roste neklid, propukají stávky, císařova uměle nafukovaná autorita rapidně klesá, bolševická revoluce nachází mezi pracujícími učenlivé žáky a přívržence. Jak to jen všechno skončí? říká si Mathesius a nenachází odpověď.

V létě 1918, když skoro všechny prameny zpráv o přesunech francouzských vojsk, ke kterým dochází hluboko za frontou, postupně vysýchají, odjíždí Anna Marie Lesserová ještě jednou. Tentokrát přes Barcelonu ve Španělsku. Vydává se tam za manželku bohatého jihoamerického plantážníka a organizuje delegaci vznešených španělských žen, která má s podporou Červeného kříže rozvést po francouzských lazaretech množství dárků.

V polovině srpna je delegace dobročinných matron v jedné polní nemocnici nedaleko Marny. Fronta je blízko a podle hřmění děl tam probíhá těžký boj. Všechny delegátky musí chtě nechtě přiložit ruku k dílu, protože ošetřovatelé přinášejí stále nové raněné. Také Anna Marie se horlivě činí. Sklání se hned k jednomu, hned k druhému, tomu otře čelo, jiného povzbudí úsměvem a slovem, některého se ptá, co je nového na bojišti, a trpělivě vyslechne jeho vyprávění. Zdá se být pořád čilá a všudypřítomná. Právě přinášejí dva zraněné důstojníky, francouzského kapitána a belgického nadporučíka, pokrytého prachem, zarostlého několikadenním vousem. Vrchní sestra přistupuje ke kapitánovi. Anna Marie k Belgičanovi, který ji prosí o cigaretu. Je raněn do ramene a má silné bolesti. Když se k němu Anna Marie sklání, aby mu podala oheň, vytřeští na ní belgický nadporučík oči.

René Austin! bleskne v tu chvíli Anně Marii hlavou. Zachová však klid a rozvahu.

„Hej, kamarádi, ke mně! Je tu německá špiónka!" volá nadporučík a ukazuje zdravou rukou na Annu Marii, která s předstíranou rozvahou namítá: „Něco se vám zdá, nadporučíku! Jsem sestra Červeného kříže a přijela jsem ze Španělska..."

Bývalý poručík René Austin se však nedá oklamat. Už jednou mu tato nebezpečná žena unikla, že si to dodnes vyčítá. Tentokrát se jí to nesmí podařit. Snaží se vztyčit na lůžku a znovu křičí: „Kamarádi, zadržte ji, je to „Mademoiselle Docteur“, německá vyzvědačka!"

Anna Marie již neváhá. Situace je pro ni téměř beznadějná. Bleskurychle zvedá se země plášť francouzského kapitána a vedle ležící opasek s pistolí, střemhlav vybíhá ze stanu a zamíří k nedalekému lesíku. Běží s největším úsilím, kličkuje, když se za ní ozvou výstřely a bez dechu mizí v zeleném porostu. Ani na okamžik se nezastaví a běží a běží, běží o svůj život... Míří tam, odkud zní zřetelně hřmění děl – k frontě.

Za ranního rozbřesku narazí německá přední hlídka na lesní cestě na podivnou postavu. Je zahalená do francouzského důstojnického pláště, ale přes vysoký ohrnutý límec je vidět dlouhé ženské vlasy.

  „Stůj! Ruce vzhůru!"

  Neznámá osoba zvedá okamžitě poslušně ruce, ale v téže chvíli se ozve ženským hlasem: „Zaveďte mě ihned do nejbližšího štábu!"

Velitel hlídky ještě okamžik váhá, ale když se jeho zajatkyně netrpělivě ozve: „Dělejte, každá minuta je drahá. Jsem německá vyzvědačka a nesu důležité zprávy," poslechne ji bez jediného dalšího slova.

Za několik hodin letí Anna Marie kurýrním letounem do německého hlavního stanu, kde podává první hlášení, a potom dál do Berlína, k netrpělivě čekajícímu Mathesiovi. Zprávy, které Anna Marie přiváží, nejsou radostné. Oba cítí, že se blíží poslední dějství tragédie, kterou jejich císař rozpoutal „pro větší slávu Německa", oba tuší neodvratný konec.

S abdikací císaře Viléma končí válka i pro Mathesia a Annu Marii Lesserovou. V hodině dvanácté zničí ještě všechny důležité seznamy, kódy a dokumenty, jako by tím mohli spálit i všechny mosty ke své minulosti - a najednou nemají co dělat.

„Co teď?" mají oba na rtech nevyslovenou otázku.

Brzy poté oznamuje Mathesius Anně Marii, že odjíždí do Budapešti, do služeb kontrarevoluce. Chce zůstat až do konce na stejné straně fronty. Pojede s ním? Zlomená, vyčerpaná žena, která už dávno ví, že prohrála život, hledí dál do plamenů v krbu, zimomřivě se choulí do přikrývky a - odmítá. Zdá se, že její duch, oblouzený morfiovými sny, již není z tohoto světa. Ani dost nevnímá rozloučení s mužem, který byl po léta jejím učitelem a rádcem - jejím zlým osudem! Na Annu Marie čeká již jenom jediná cesta - do švýcarského sanatoria, obklopeného vysokou zdí. Z podivného, mlžného snu, kterým ji morfium obestřelo, není pro ni návratu.

Dlouhá léta vládl i mezi odborníky názor, jehož autorem byl nejspíše kapitán Ladoux, že Anna Marie Lesserová, bezesporu nejlepší německá vyzvědačka za 1. světové války, byla onou tajemnou - „Mademoiselle Docteur". Nebyla to jediná legenda, která se o ní a jejích údajných krkolomných činech vyprávěla. Teprve mnohem později vyšlo najevo, že skutečnou „Mademoiselle Docteur", o níž se s úctou vyslovil i šéf německé špionáže za 1. světové války, plukovník Nicolai, ač jinak zastánce teorie, že „vyzvědačství je záležitost mužů", byla - doktorka Elisabetha Schragmüllerová, v roce 1914 již padesátiletá „učitelka" německých špiónů, jejíž školou prošla i Anna Marie Lesserová.

Tak se vysvětlil poslední omyl kapitána Ladouxe.

Archiv NoS

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 773