Hlavní přehled

Kdo byla Mata Hari

 Jednoho pošmourného říjnového večera roku 1905 se sjíždějí k bohatě osvětlenému muzeu Guimet v Paříži desítky kočárů a automobilů. Přicházejí návštěvníci, kteří obvykle tento svatostánek orientálních exponátů a ticho studovny nevyhledávají. Muži mají bezvadné fraky a sněhobílé náprsenky, ženy jsou ověšeny šperky a kožešinami. U vchodu do muzea se jim uklánějí livrejovaní sluhové.

 

"Co se to tu děje? K čemu ta sláva a nádhera?" ptají se překvapení náhodní chodci v duchu i nahlas. Není divu. Jenom několik set Pařížanů, takříkajíc lidí z lepší společnosti, dostalo na ten večer pozvánku do muzea Guimet, jež slibovala vzrušující podívanou. Neboť jen málokteří věděli, co se skrývá za stručným textem:

„Indická tanečnice MATA HARI předvede chrámové tance...“

Mata Hari … Jaké podivné jméno! V malajštině znamená „Jitřní oko" nebo také „Jitřní slunce". „Mata mata", dvě oči, tak se tam říká lidem bystrým, chytrým a bdělým... Jak exotická byla pozvánka, tak exotický byl celý večer, na kterém snědá, černovlasá a černooká Mata Hari, oblečená občas jedním nebo dvěma hady, ovinutými kolem krásného, pružného, božsky urostlého těla, slavila první bouřlivý úspěch ve své strmé, závratné kariéře.

Mata Hari... Všechny pařížské listy přinášejí druhý den její jméno ve výrazné úpravě nad pochvalnými, ba nadšenými referáty o jejím tanečním umění, o jejím okouzlujícím zjevu a úchvatných liniích těla... Kdo vlastně Mata Hari je, odkud přišla, nikoho nezajímalo.

Exotická tanečnice Mata Hari se ve skutečnosti jmenovala Margareta Zeleová a narodila se r. 1880 v holandském městě Leeuwardenu, kde měli její rodiče dobře zavedený kloboučnický obchod. Otec pocházel z Jávy. matka byla Holanďanka a její příbuzní patřili k vlivné holandské šlechtě. V otcovském domě vyrůstá Margareta v hojnosti a přepychu. Ve čtrnácti letech je z ní dokonalá, urostlá krasavice a o rok později, roku 1895, jí rodiče nacházejí ženicha a manžela, kapitána královské holandské armády McLeoda, skotského původu, bouřlivého, ramenatého chlapíka. jemuž kyne v koloniích pěkná kariéra. 30. března 1895 se koná svatba, která je dostaveníčkem holandské smetánky. Ještě krátce předtím je Margareta představena na královském dvoře.

Svatební cesta novomanželů McLeodových vede přes Sumatru a Borneo na Jávu, kde už na kapitána čekají služební povinnosti. Mladá Margareta, obklopená houfy javánského služebnictva, pije plnými doušky romantiku bohatého života. Má spoustu volného času a málo práce, je zvídavá a zvědavá, a tak se při časté manželově nepřítomnosti tak trochu z nudy, trochu ze zájmu vrhá na studium javánské literatury, seznamuje se s buddhismem. poznává život a zvyky obyvatel Jávy. Nejvíc si zamiluje místní tance a hudbu. Snad se v ní při zvuku domorodých bubínků probouzí otcovská krev - Margareta se nejen pozorně dívá a poslouchá, ale sama také tančí a zpívá...

Nějakou dobu se zdá všechno v nejlepším pořádku. První těžkou ranou je pro Margaretu smrt prvorozeného chlapce. Brzy však přichází druhé dítě, dcera Jeana-Louisa, a dřívější bolest je zažehnána. Margareta vyhledává opět v každé volné chvíli domorodé čtvrti a rozšířenýma očima hltá život kolem sebe. S úctou si prohlíží nádherné kamenné reliéfy na buddhistické svatyni Boroboduru, pocházející z 8. století, je okouzlena krásou starobylého umění ...

Margaretino manželské štěstí však nemá dlouhé trvání. Neklidný vrtkavý McLeod podléhá stále silněji nemoci bílých kolonizátorů v tropech — alkoholismu. Čím víc pije, tím častěji se dopouští násilností, nejdříve na javánském služebnictvu, pak i na Margaretě. Jednoho večera přijde domů silně opilý. Svého vojenského sluhu pošle do města, aby mu přivedl „tanečnice" — domorodé nevěstky. Svou mladou ženu pak přinutí s bičem v ruce, aby se zúčastnila bezuzdných orgií.

To bylo i pro rodiny otrlých koloniálních důstojníků příliš velké sousto. Skandál se už nedá ututlat a tak má McLeod po kariéře. Jen velmi nerad nasedá s rodinou na loď a vrací se do Amsterodamu, na mnohem hůře placené místo, do stísněných poměrů, do bytu bez početného služebnictva poslušného na slovo. Manželé McLeodovi by teď měli počítat s každým zlaťákem, ale nějak jim to nejde, nemohou si zvyknout. Tam, na Jávě, patřili k bílým tuwanům, v Amsterodamu neznamenají nic, kapitánův skandál jim uzavřel cestu do společnosti. Muž pije víc než dřív, na zlost, na zapomenutí ... a dluhy rostou. Když jednou není v domě ani haléř, vyžene kapitán Margaretu na ulici... jdi a opatři nějaké peníze! Opatřila je. A tak se z Margarety McLeodové stává prostitutka. Začíná nová kapitola v jejím životě. Peněz je však stále málo a nakonec přijde do bytu policejní úředník, který tam má podle zákona zůstat tak dlouho, dokud není odvezen zabavený nábytek. Rodina kapitána McLeoda je na dně.

V otcově domě, kam uteče, a za pultem kloboučnického obchodu zůstane Margareta jen krátce. Cítí se opuštěná, ošizená. Dcerka Jeana- Louisa zůstala u manžela, co si má sama počít? Touží po rušném, proměnlivém, dráždivém životě, má nespoutané romantické sny a představy. Chce vzrušení, dobrodružství, lásku. Sebere otci z pokladny něco peněz a odjíždí do Paříže. Vrhá se do velkoměstského víru jako jepice ke světlu - a právě tak rychle padá, padá... Jednoho dne stojí jako ztracená bludička v tmavém domu v zapadlé pařížské uličce.

„Maličká, ty jsi ještě mladá a hezká," osloví ji starší nevěstka, „tebe je tady škoda. Věděla bych pro tebe něco lepšího. Znám jeden nóbl dům, lidé tě rádi přijmou. Dej mi tři franky, a zavedu tě tam..."

V „nóbl" domě vítá Margaretu matróna pátravým zrakem. Ale Margareta je přes všechno utrpení a zážitky krásná, přitažlivá. I doktor, který přichází dámy pravidelně prohlížet, šéflékař ženské věznice St. Lazare dr. Bizard, se na ni dívá se zalíbením. Tehdy ještě netuší, za jakých okolností se s ní znovu shledá.
Za krátký čas povýší Margaretu z nevěstky na bohatou, hýčkanou kurtizánu. Jakýsi továrník pro ni opustí manželku a děti, najme pro ni přepychovou vilu v Neuilly, opatří služebnictvo, koupí kočár, nákladné toalety, odjede s ní do Nizzy. Nejdříve dostává Margareta zprávu, že ve Skotsku zemřel její manžel. Zanechal svým příbuzným dluhy a dcerku Jeanu-Louisu. Brzy poté přijme Margareta stejně nepohnutě zvěst, že její milenec byl zatčen, protože padělal směnky, aby měl pro ni dost peněz. To už se píše rok 1905. Margareta McLeodová, rozená Zelleová, je jako sfinga. Zdá se, jako by se jí nic nemohlo dotknout. Žije dál svůj život. Za několik měsíců po těchto událostech dostává několik set vybraných hostů pozvánku do muzea Guimet...

Margareta, od té chvíle známá jako Mata Hari, začíná nový list. Její umělecké jméno letí celou Evropou. Ačkoli v téže době v Paříži vystupují tak slavné tanečnice jako Ida Rubinsteinová nebo Isadora Duncanová, nabízejí divadelní ředitelé o překot výhodné smlouvy i Margaretě. Její erotické tance jsou pro návštěvníky mocným lákadlem.

Když se Mata Hari po triumfálním turné Evropou vrací na prkna Folies Bergere, čeká na ni jednoho večera u šatny mladý, elegantní světák s ohromnou kyticí orchidejí. Představí se jako — markýz Pierre de Montessac. Ještě téže noci se stává Margaretiným milencem. Není to velká láska, kterou Mata Hari s markýzem prožívá, spíš jen jakási zvědavost či romantický zájem o muže, který má v pařížské společnosti pověst neodolatelného společníka, arbitra elegance a bohatého šlechtice. Avšak s jeho příchodem začíná pro Margaretu další, tentokrát závěrečná kapitola jejího života.

Až daleko později, roku 1927, odhalil jakýsi Netley Lucas, jenž si odpykával trest za padělání šeků a vylupování pokladen, že markýz de Montessac byl ve skutečnosti hochštapler, podvodník a — špión. Pocházel z Bonnu, otcovské jmění prohrál v Monte Carlu a nakonec se dal naverbovat jako agent německou výzvědnou službou. Mata Hari byla jednou z jeho obětí. Proč vlastně vstoupila do německých služeb, těžko říci. Určitě to však nebylo z nějakých ideálních pohnutek.

Pohlednice s Mata Hari

Krásná vyzvědačka Mata Hari se stala hrdinkou desítek reportáží a knih i slavného filmu s „božskou" Gretou Garbo v hlavní úloze. Přesto zůstala právě tato část bouřlivého života Margarety McLeodové nejvíc zahalená, nejméně známá. Zdrcující většina všeho, co se o ní napsalo a nafilmovalo, spočívá na legendách a autorské fantazii. Svůdná postava „indické" tanečnice, opředená desítkami milostných skandálů, lákala autory k vymýšlení pikantních, neuvěřitelně smělých dobrodružství, kterým ani sami nevěřili. Ale v myslích čtenářů a filmových diváků získala Mata Hari aureolu dokonalé, chladnokrevné, rafinované a úspěšné vyzvědačky. Při čtení legend, jež o ní autoři vytvářeli, omezujíce se jen svou představivostí, se čtenářům — jak se říká — tajil dech a krev jim tuhla v žilách. Jediná maličkost, zůstala stranou, ale na té se shodli všichni dějepisci špionáže jednomyslně, totiž ta, že Mata Hari byla jako vyzvědačka - řečeno slovy britského autora Bernarda Newmana — „pátého řádu a zcela neschopná".

Vedle toho, že neměla dost odborných vojenských a technických vědomostí, takže její zprávy byly příliš všeobecné, byla Mata Hari milostnicí, jež se dovedla často a bezhlavě zamilovat, což je pro dobrého špióna, jak tvrdí odborníci, krajně nebezpečné, ba zhoubné. A konečně měla Mata Hari ještě jednu „chybu", ze všeho největší, že totiž byla tak nápadná a na veřejnosti známá, že se nemohla nikde objevit, aby se o tom hned nevědělo. Nebylo proto nijak nesnadné sledovat a kontrolovat každý její krok.

To všechno byly důvody, proč byla činnost Maty Hari víc romantická než pro Německo užitečná a pro Francii nebezpečná. Nelítostní dějepisci nakonec ještě usoudili, že trest smrti, k němuž byla odsouzena, si Mata Hari zavinila především svou nešikovností. Ponechme však tento krutý, i když spravedlivý soud dějin prozatím stranou a vraťme se k naší hrdince.

V červenci 1914, krátce před vypuknutím 1. světové války, prodává Mata Hari neočekávaně svou vilu v Neuilly a odjíždí z Paříže.

Začátkem srpna 1914 hlásají ohromné plakáty, že „nepřekonatelná indická tanečnice Mata Hari" vystupuje v největším varieté — v Berlíně. Když potom za několik dní opouští německé hlavní město, nese jí kufry mladý, zdvořilý, nenápadný komorník, v němž by jen málokdo poznal muže s orchidejemi — markýze de Montessac. Oba se rozcházejí v Amsterodamu. Markýz se za několik dní v plné slávě a kráse objevuje v Paříži, Mata Hari zůstává tiše a v ústraní v Amsterodamu.

Pierre de Montessac se díky mnoha známostem a podplácení velmi rychle stává francouzským leteckým důstojníkem — pozorovatelem. Jeho zprávy, posílané oklikou do Německa, jsou náležitě oceňovány.

Za čas přijíždí do Paříže i Mata Hari, bouřlivě vítána početnými obdivovateli a milenci. Vystupuje znovu na jeviště a navazuje nové milostné pletky. Zařazuje mezi své drahoušky i tajuplného „monsieura M.", kterého každý považuje za ministra zahraničí Malvyho. Toho to stojí po Margaretině zatčení kariéru a teprve později se vysvětlí, že vlastně šlo o ministra války generála Messimyho.

Začíná — podle kalendáře — druhý rok války, přibývá raněných. Podle tehdejší módy hlásí se i Mata Hari, že chce být ošetřovatelkou hrdinných důstojníků. Přeje si však, aby ji poslali do lazaretu ve Vitelle, kde leží letečtí důstojnici a kde — zcela náhodou — zároveň vzniká jedna z největších leteckých základen.

Tou dobou se již o styky krásné tanečnice silně zajímalo „Deuxiéme Bureau", špionážní a kontrašpionáží oddělení francouzské armády, jmenovitě kapitán Ladoux, šéf protivýzvědné služby. Okouzlující krasavice se mu pořád pletla do cesty. Když se jednou nakrátko vrátila z Vitelle do Paříže, dal ji k sobě přivést a rovnou spustil: „Madame, musíte co nejrychleji opustit Francii. Všechny spojenecké mocnosti vás podezřívají, že pracujete pro Němce. Proto si přejeme, abyste se vrátila do vlasti, do Holandska, a v dohledné době nevstupovala na území Francie."

„Můj bože, jak jste na to přišel, že jsem vyzvědačka?"

„To není tak těžké. Při vašich známostech, při vašich stycích s našimi leteckými důstojníky..."

Kapitán Ladoux měl již tenkrát tisíc chutí posadit krásnou tanečnici docela jednoduše za mříže. Ale chyběly mu důkazy. A tak se bál, aby nezpůsobil novou „Dreyfusovu aféru", aby nevyvolal odpor a protesty Margaretiných vlivných přátel. Proto byl nakonec rád, když mu Mata Hari nabídla, že se stane špiónkou v jeho službách. Zná dobře německého vojenského guvernéra v obsazeném Bruselu, generála von Bissinga, i další významné osobnosti, jistě se od nich dozví leccos zajímavého.

Ladoux souhlasil. Je-li Mata Hari opravdu německou špiónkou, uvažoval, nebude první, která začne zrazovat obé strany. Byl však zároveň opatrný. A tak se rozhodl nastražit Margaretě past. Měla v Belgii odevzdat šesti francouzským agentům písemné instrukce...

Byla to rozhodující zkouška důvěry. Jak v ní Mata Hari obstojí? Odevzdá instrukce, nebo prozradí francouzské agenty Němcům?

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 848