Hlavní přehled

Muž dvou tváří

Kapitán Tanama přijel do Petrohradu v roce 1901 jako vojenský atašé japonského vyslanectví. Byl neobvykle vysoké postavy, s obličejem bronzové barvy a ošklivým jako tibetská maska ďábla. Šeredný byl, ale v uniformě vypadal velkolepě a měl v sobě i cosi přitažlivého pro ženy.


Byl jsem tehdy rovněž kapitánem a pobočníkem šéfa zpravodajské služby. O Tanamu jsme se samozřejmě zajímali, neboť byl vojenským přidělencem cizí moci. Pocházel z jedné z nejstarších rodin své země a jeho otec byl důvěrným poradcem mikáda. Pečlivá výchova a dlouhý pobyt v cizině mu propůjčily onen vznešený postoj, kterým ve společnosti tak oslňoval.

Věděli jsme, že je pouze otázkou času, kdy dojde ke střetnutí s Japonci na Dálném východě. Věděli jsme také od našich agentů v Tokiu, že japonské ministerstvo války se velmi zajímá o naše vojenská tajemství. Jakými stezkami k Japoncům pronikala, byl by nám mohl jistě vysvětlit Tanama. Osvojil si umění lehce získávat přátele — důstojníky, herečky, úředníky. A od slova „vítězit" není daleko ke slůvku „vytěžit". Tanama oplýval penězi a dovedl je s úsměvem prohrávat v kartách, ač mnohdy šlo o částky, při nichž smích mrzne na rtech. Znal jsem mnohé důstojníky, kteří svým dívkám kupovali brilianty z výtěžku výher na Tanamovi.

Hlídali jsme jej celá léta co nejbedlivěji, pozorovali každého důstojníka, který s ním byl spřátelen, ale nezjistili jsme nic podezřelého. Udržoval styky s celou řadou dívek z města. Byly to však obvyklé milostné poměry a i o nich jsme věděli, protože dívky byly námi placeny. Přesto z každé zprávy našich agentů v Tokiu vysvítalo, že trhlina tu je a že se rozšiřuje.

Zbývala jediná možnost — vypudit Tanamu ze země v naději, že jeho nástupce nebude tak chytrý a snaživý. Usnesli jsme se, že jej dostaneme do situace, v níž mu půjde o čest. Pak bude nucen opustit zemi nebo si vzít život. Ať tak či onak, hlavně, že se jej zbavíme.

Nebylo těžké vlákat Tanamu do pasti.

V té době udržoval poměr s herečkou lljinskou. Vyhledali jsme ji a řekli jí, co od ní požadujeme. Po výhrůžkách slíbila, že nám pomůže. Dodnes věřím, že toho holomka opravdu milovala.

Jednoho večera šla tedy k Tanamovi a vysvětlila mu v dokonalé herecké inscenaci, že se s ní musí okamžitě oženit. Tanama odepřel — zdvořilou formou a s odůvodněním, že japonský důstojník, který by se oženil s cizinkou, by musel okamžitě odstoupit, a jen tak mimochodem podotkl, že je už v Japonsku ženat. Nabídl herečce peněžní vyrovnání. Ta však podle našich instrukcí trvala na svém — buď sňatek, nebo skandál.

Druhého dne u mne zvonil telefon. Byl to Tanama, který prosil o neodkladnou rozmluvu mezi čtyřma očima. Musím uznat, že jednal otevřeně a čestně. Vysvětlil mi krátce, jak se věci mají, a řekl: „Víte, jaká volba mi zbývá, jestli uskuteční lljinská své výhrůžky. Nejsem zbabělec, nebojím se ani smrti, ani ostudy, avšak moje rodina je velmi hrdá a velmi stará, můj otec, člen císařské rady, je nad hrobem a nerad bych mu způsobil bolest svým činem. Pokládal by za svou povinnost následovat mě na stezce smrti. Můj strýc také. Neznáte nás Japonce!“

Pohleděl mi upřeně do očí a pokračoval: „Monsieur le capitain, mohl byste mi pomoci, kdybyste chtěl. Jaké jsou vaše podmínky?"

Oddychl jsem si ulehčeně při pomyšlení, jak snadno jsme dosáhli svého cíle, ale odvětil jsem s předstíraným rozhořčením: „Nejsem si tak jist svou pomocí. V každém případě budete nucen opustit Rusko!"

„Jistě. A co ještě?"

Byl jsem tak překvapen jeho otázkou a jejím významem, že se mi zatajil dech. Přece jsem se však zmohl na odpověď: „O tom musím promluvit se svými představenými!“

Vrátil jsem se na oddělení a informoval kolegy o rozhovoru a podmínkách. Smáli se nápadu, že japonský důstojník, nadto z vysoké kasty, by vážně nabízel pomoc protivníkovi jen proto, aby se vyhnul komplikacím s bezvýznamnou herečkou.

"Oceňuje náš důvtip hodně nízko," pravil major Oblomov, můj nadřízený. „Japonsku musí proklatě záležet na tom, aby nám poskytlo falešné informace. Ovšem bylo by nezodpovědné nenaletět na to. Mohli bychom například žádat, aby nám dodal plány pohybu armády kolem Port Arthuru a do jižního Mandžuska. Bylo by zábavné zjistit, jak to japonské ministerstvo války zařídí. Můžeme být jisti, že ve skutečnosti tomu bude zcela naopak!"

Byl to lákavý nápad, a když jsme jej prohovořili, usnesli jsme se skočit Tanamovi na špek. Opustil Petrohrad již příštího dne onoho pozdního léta roku 1902. Měli jsme plné ruce práce s vlastními přípravami války, která se zdála být neodvratná, a dávno jsme na Tanamu zapomněli. Když tu jednoho dne v prosinci téhož roku poslal náš vojenský atašé v Tokiu prostřednictvím kurýra zapečetěný balíček. Obsahoval plány nástupu japonských jednotek na Port Arthur, vypracovaný do nejmenších podrobností. Z plánů vysvítalo, kde budou japonské jednotky vyloděny, jak mají postupovat a jaké taktiky použít.

Zkoumali jsme je pečlivě. Všechno bylo vypracováno s puntičkářskou přesností. „Japonci jsou zásadní i při falzifikátech," mínil major Oblomov.

„Třeba jsou pravé," nadhodil jeden důstojník.

„Nesmysl! Přirozeně, že nám musí Tanama servírovat podobný trik v pravděpodobné formě." To bylo převládající mínění.

Plány putovaly do archívu a upadly v zapomenutí.

O šest měsíců později - v létě 1903 — došel další svazek plánů touže cestou. Opět s přesností zabíhající až do maličkostí.

Tentokrát šlo o koncentrovaný nápor na celý Liaotungský poloostrov ve směru na Mukden. Vzhledem k tak pečlivému provedení se v našem oddělení množily skeptické hlasy a někteří z nás mínili, že plány jsou pravé a že je třeba naše protiplány změnit. To ovšem vyžadovalo úplnou revizi našich vlastních nástupních plánů, a tak i tato zásilka zmizela v archívu.

Obr. Japonští vojáci překračují řeku Ja-lu

Posléze ke konci téhož roku došla třetí zásilka s plány na postup podél řeky Ja-lu. Tehdy nezbylo na obvyklou diskusi mnoho času, neboť vzápětí přišla překvapující zpráva z Tokia — téměř neuvěřitelná, ale plně potvrzená naším vyslancem. Tanama odcizil v ministerstvu plány, byl dopaden a jako zrádce zastřelen.

Zpočátku jsme krčili rameny nad tímhle novým japonským podvodem, ale Informace potvrdily skutečnost. A všechny pochyby byly rozptýleny, když došla další zpráva, uveřejněná i tiskem. Kníže Tanama, člen tajné rady, spáchal nad synovou věrolomností harakiri.

A my měli tři svazky japonských vojenských plánů ve svém archívu! Sháněli jsme je s velkým spěchem. Dnem i nocí jsme pracovali, abychom naše vlastní plány pozměnili. Potom v březnu 1904 vypukla válka, která nakonec vyústila v revoluci roku 1905 a byla i signálem k revoluci roku 1917...

V dubnu jsme na linii Ciu-Lienčen ustoupili. Bitva na Ja-lu 30. dubna 1904 byla jednou z nejkrvavějších na světě a došlo v ní poprvé v novodobých dějinách k porážce bílých v soutěži se žlutou rasou. Byli jsme držiteli nejdůležitějších plánů Japonců, ale kde jsme nasadili jeden pluk, čekaly nás dva japonské, kde jsme měli jednu baterii, měli Japonci dvě. Naše armáda byla obrácena na útěk a náš zadní voj doslova zničen, protože ústup byl veden nesprávným směrem. Dnes to vím a ví to také Tanamův duch, byl-li jeho nositel skutečně zastřelen.

Byl jsem na frontě a v prosinci jsem se dověděl zbytek příběhu od zajatého japonského důstojníka. Ptal jsem se ho na Tanamu.

„Ó, to je velký národní hrdina," odpověděl. „Císař mu propůjčil Řád vycházejícího slunce."

„Takže ve skutečnosti nebyl zastřelen?"

„Ale ano, byl jako zrádce a špión degradován a zastřelen. Ale před několika měsíci vyšla pravda najevo. Vzal na sebe dobrovolně ostudu a podstoupil i smrt, takže Rusové byli přelstěni. Byla to vysoká hra!"

„A jeho otec?"

„Vzal si samozřejmě život. I pro něj bylo vysokou ctí zemřít pro Japonsko."

William C. White

Archiv NoS

 

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 452