Hlavní přehled

Eurábie - Podvod na občany Evropy

 První, co bych na úvod rád podotkl, je skutečnost, že musím odmítnout veškeré škatulkování lidí a černobílé vidění světa, které tak rádi uplatňují všichni dobroserové, sluníčka a další adepti na světskou pravdu, kteří mají rádi jednoduché a “harmonické” vidění světa za podpory všech možných i nemožných “hatefree” a dalších pravdobijných neziskových organizací placených z našich peněz !

Za druhé, je třeba zdůraznit, že imigrační vlna, která začala v roce 2015 a více či méně pokračuje dodnes, je pouze důsledek toho, co začalo již počátkem 70. let a bylo stvrzeno rezolucí (!) na tzv. Štrasburské konferenci v roce 1975.

Byli jsme podvedeni, všichni, do jednoho. Němci, Angličané, Francouzi, Španělé, Italové, skandinávské národy, Češi, Poláci, Řekové a vůbec všichni ti, zdůrazňuji původní obyvatelé, kteří na tomto kontinentu sdílíme společně prostor. To, že tu dnes v Evropě máme hordy Arabů, kteří prozatím na západ od nás postupně přerodí původní obyvatelstvo, mělo počátek v dohodách, kterými se západní svět opět upsal pod islámské jho - tentokrát zcela dobrovolně, možná za petrodolary, kdo ví. Můžeme to nazývat jak chceme, Evropská Unie, Eurábie, čtvrtá říše. Ono je to v podstatě jedno. Důležitý je cíl, kam unie jako celek míří.

Za měsíc budou volby. Budou i předvolební mítinky, proto využijte svých práv a ptejte se na to. Ptejte se svých možná budoucích politiků, jak se k imigraci staví, a co s tím chtějí po volbách dělat. A hlavně, nezapomínejte. Je to možná ještě důležitější než vnitrostátní politika, protože tady jde v horizontu několika generací doslova o přežití. A myslete na to také tehdy, když budete míjet kebabárny, halal restaurace, směnárny a potraviny třeba v pražské Opletalově ulici a okolí. Protože takto plíživě to začalo všude jinde v Evropě. Chci zdůraznit, že nemám nic proti ostatním imigrantům nebo vírám, které nestaví svoji víru na úroveň státu. Ty samozřejmě respektuji a myslím, že i v ČR s nimi máme převážně dobré zkušenosti.

Naprosto bravurně popsala a setřídila to co předcházelo dnešnímu stavu italská novinářka a spisovatelka, Oriana Fallaci, která popsala počátek ve své knize Síla Rozumu:

Kapitola 6. / Oriana Fallaci /

Ne, já to děsivé pojmenování, ten zrůdný neologismus, který byl vytvořen spojením slov Evropa a Arábie, nevymyslela. Eurábia je název plátku založeného v roce 1975 oficiálními strůjci spiknutí - organizacemi Middle East International Group (Mezinárodní společenství zemí Blízkého východu) v Londýně, Groupe d’Études sur le Moyen Orient (Společnost pro studium Blízkého východu) v Ženevě a L’Association France-Pays Arabes (Asociace Francie a arabských zemí) a Comité Européen de Coordination des Associations d’Amitié avec le Monde Arabe (Evropský výbor pro koordinaci asociací přátel arabského světa) v Paříži. Posledně jmenovaný orgán byl ustaven ad hoc tehdejším EHS neboli Evropským hospodářským společenstvím, jež se dnes nazývá Evropská unie. 

Ostatně z mé hlavy nepocházejí ani důkazy, jež hodlám předložit. Téměř za všechny vděčíme mimořádné studii vyhlášené odbornice na islám Bat Ye’or, autorky knihy Islam and Dhimmitude / Islám a jinověrci (dhimmitude je francouzský výraz vycházející z arabského právního termínu dhimmí, který označuje „chráněnce islámu", tj. křesťany, židy, zoroastrovce, a Bat Ye’or je v překladu Dcera Nilu.) Studie vyšla v prosinci 2002 v Observatoire du Monde Juif (Židovský svět zblízka). „Kdybych tak byla schopna dokázat, že Trója hoří vinou kolaborantů!" vyhrkla jsem jednou na Bat Ye’or s vysvětlením, že „cikády" dnes nazývám kolaboranty. „Je to prosté," odvětila. Poté mi poslala (žije ve Švýcarsku) tuto jedinečnou práci, při jejímž pročítání měl člověk pocit, jako by nadzvedával pokličku hrnce s čímsi neznámým, co však již dlouho vydává silný zápach. Nádoba totiž obsahovala veškerá nerozvážná rozhodnutí sedmdesátých let, všechny nepředloženosti, jichž se dopustilo devět zemí EHS. 

Jako první kráčela Francie prodegaullovského Pompidoua, intoxikovaná příznačnou napoleonskou dychtivostí ovládnout Evropu, a sociálnědemokratické Německo Willyho Brandta, které sice roztínala zeď, po válce však již nabralo nové síly a bylo připraveno nastolit další diktát. Vlečky jim přidržovali vazalové a komparzisté. Mezi komparzisty figurovala Anglie, sešlá a zesláblá, tudíž neschopná udržet si vůdčí postavení, a hašteřivé a levičácké Irsko, jež nikdo nebral vážně, samo si to však ani trochu nepřipouštělo. Mezi vazaly se objevilo doleva uhýbající a lehkovážné Holandsko, do sebe uzavřené a zmatené Dánsko, zoufale poddajné Lucembursko, s dušičkou menší než jeho rozloha, a Belgie, navěky připoutaná k „maman la France". A také Itálie, zfanatizovaná stoupenkyně socialisticko-komunistické ideologie, zároveň však servilní přisluhovačka křesťanské demokracie. Role loutkovodiče, který tahal za nitky onoho strašlivého svazku, jenž brzy vyústil v ubohost zvanou historický kompromis, se zhostil proarabský Andreotti. Mešitu v Římě tehdy sice ještě milovníkům oranžády nepřislíbil, pomerančové šťávy však vypil přinejmenším tolik, jako komunisté zamilovaní do Arafata. Nikoli náhodou stál u zrodu italsko-libyjské bankovní korporace, známé pod zkratkou UBAE či názvem Unione delle Banche Arabe ed Europee (Unie arabských a evropských bank), a měl tedy pletky s lotrem Kaddáfím. A nyní pohleďme, co praví studie Bat Ye’or.

Píše se v ní, že již uzrálé vajíčko zmiňované konspirace oplodnilo sperma (Bat Ye’or ho nazývá „spouštěčem", „rozbuškou"), jež vytrysklo 16. a 17. října 1973.

Na konferenci, kterou během jomkipurové neboli ramadánové války uspořádali představitelé zemí OPEC (Saudské Arábie, Kuvajtu, Íránu, Iráku, Kataru, Abú Dhabí, Bahrajnu, Alžírská, Libye atd.) v Kuvajt City, kde se usnesli, že v reakci na aktuální situaci zečtyřnásobí cenu ropy. Dva dolary 46 centů za barel surové ropy vytáhli na 9 dolarů 46 centů. Barel rafinované ropy stál najednou 10 dolarů 46 centů. Pak uvedené země oznámily, že budou s každým dalším měsícem snižovat těžbu o 5 procent, uvalily embargo na Spojené státy, Dánsko a Holandsko a deklarovaly, že tímto opatřením znevýhodní kohokoli, kdo zamítne či nepodpoří jejich politické požadavky. Co že si nárokovali? 

Stažení Izraele z okupovaných území, uznání Palestiny, zastoupení OOP na všech mírových jednáních a praktickou aplikaci ustanovení obsaženého v rezoluci č. 242 Rady bezpečnosti OSN (založené na nekritickém pacifismu, který tudíž straní výhradně arabským státům, to znamená zakazuje zabírat jen arabské území). Přesto devět zemí EHS vyděračskému ultimátu ustoupilo. Po devatenácti dnech se sjely do Bruselu a v mžiku podepsaly dokument, v němž prohlašovaly, že Izrael musí opustit okupovaná území, OOP a Arafat mají být přítomni mírovým jednáním a ustanovení rezoluce č. 242 Rady bezpečnosti OSN je nedotknutelné. 26. listopadu měli Pompidou s Brandtem dostaveníčko, jaké si Francie s Německem nedovolily od dob Vichy, a v záchvatu paniky došli k závěru, že je třeba uspořádat setkání na nejvyšší úrovni, aby byl zahájen dialog s arabským světem, ba přímo navázány pevné přátelské vztahy s Ligou arabských států. Poté o svém rozhodnutí informovali kolegy a... Počínaje Itálií všichni souhlasili. Ostatně pár dnů nato byl na summitu v Kodani, za přítomnosti šejků z OPEC, zahájen „euro-arabský dialog", a v nadcházejícím létě následovalo až šokující množství konferencí a mezinárodních rozhovorů. V červnu 1974 se uskutečnil kongres v Bonnu, který nastínil plán budoucích kroků. V červenci v Paříži založili generální tajemník Ligy arabských států spolu s předsedou Komise EHS Parlamentní asociaci pro euro-arabskou spolupráci (známou též pod názvem Euro-arabský dialog, pozn. překl.), orgán složený z poslanců a senátorů různých států EHS. V září se uskutečnila konference v Damašku, v říjnu v Rabatu...

* * *

Připomínám tato fakta, a ačkoli jsou mi už důvěrně známá, nemohu se ubránit nevěřícnému údivu. I když je to absurdní, nešlo o spiknutí pokoutně zosnované anonymními individui či kriminálníky, s nimiž má co do činění pouze policie či Interpol. Bylo to spiknutí zinscenované na denním světle před zraky nás všech (za asistence televizních kamer), v jehož čele stály známé vedoucí osobnosti. Politici neboli lidé, kterým občané dali své volební hlasy, tudíž svou důvěru. Konspiraci tedy bylo možné zastavit, potlačit. Problém tkví v tom, že tito ničemové využili přímého denního světla, kamer, reflektorů a své skutečné či domnělé prestiže záměrně. Navíc s takovou bezostyšností, že to ani nikdo nepostřehl. Nikdo nepojal sebemenší podezření, vysmáli se nám do očí jako ministr D. pařížskému prefektovi z povídky Edgara Allana Poea Ukradený dopis. Znáte ji?

Geniální a zcela bezpáteřní hrdina, „monstrum horrendum“, schopné páchat ty největší hanebnosti - slavný ministr D. - odcizí z královského budoáru velmi cenný dopis. Dokument, který mu může zajistit nejrůznější výhody a zničit svět. Pařížský prefekt musí tedy dopis získat zpět, a jelikož přitom nesmí obvinit z krádeže tak významnou osobu, zorganizuje fingovanou loupež. 

Vnikne do ministrova paláce, proslídí všechny sály, pokoje, chodby, komory - každičký kout. Prohledá zásuvku po zásuvce, prolistuje knihu za knihou, protřepe každý kousek garderoby. Ovšem marně. Netvor totiž dopis neukryl, nýbrž nechal všem na očích. Vložil jej do pouzdra, které se pohupuje na pěkné stužce z modrého hedvábí, zavěšené na krbu v jeho pracovně, kde, upozorňuji, přijímá všechny hosty. O krb zavadí pohledem každý, kdo vstoupí do místnosti. Dopis opatřený pečetí vyčnívá z pouzdra na dva až tři centimetry. Všichni si ho tedy mohou lehce povšimnout, viděl by ho i slepec. A prefekt ho přesto nezpozoruje. Nebo lépe: vidí jej, jelikož však nedokáže připustit, že by to byl vskutku on a že by visel všem na očích - každému na dosah, ani se ho nedotkne... 

Jinými slovy: viděli jsme je, moc dobře jsme je viděli, všechny ty ministry popíjející oranžádu s šejky, emíry, plukovníky a sultány. Dívali jsme se na ně v novinách, v televizních zprávách. Byli jasně rozpoznatelní, jako pouzdro visící na pěkné stužce z modrého hedvábí na krbové římse. Ovšem vzhledem k tomu, že nás ani na chvilku nenapadlo zkoumat pravý důvod popíjení oranžády, nemohli jsme tušit, že ukradený dopis leží v jejich sklenicích. A tak jsme zůstali slepí. Považte, že na konferenci v Damašku vyslaly evropské vlády zástupce všech politických stran. Na konferenci v Rabatu plně odsouhlasily podmínky Ligy arabských států týkající se izraelsko-palestinské otázky. Následujícího roku rozhodla dokonce Parlamentní asociace pro euro-arabskou spolupráci ve Štrasburku o založení stálého výboru se sídlem v Paříži a dobrými třemi sty šedesáti úředníky. (Po tomto skvělém počinu následovaly konference v Káhiře a v Římě.) Téměř současně spatřil světlo světa plátek s děsivým názvem Eurabia, což dokazuje, že v roce 1975 byla již Evropa zaprodána islámu.

Tento důkaz působí tak nezvratně a znepokojivě, že jsem se chtěla znovu přesvědčit o jeho pravdivosti a sehnala si stará čísla uvedeného plátku (vydávaného francouzsky v Paříži, v redakci pana Luciena Bitterlina; formát 21 x 28 cm, cena 5 franků). V naději, že se Bat Ye’or mýlila, jsem ověřila její odkazy..., a běda: nemýlila se ani trochu. V prvním čísle stojí za zmínku vlastně jen zvláštní péče, s níž se každý článek vyhýbá slovům jako islám, islámský, muslim, Korán, Muhammad a Alláh. (Místo nich se zde objevují výhradně arabské výrazy a pojem Arábie.) Upoutá jen výbušný úvodník, ve kterém pan Bitterlin prohlašuje, že budoucnost Evropy je „úzce svázána" s budoucností Středního Východu, takže ekonomické smlouvy EHS se musí podřizovat politickým dohodám, jež mají odrážet plnou názorovou shodu s arabským světem. Zato při četbě druhého čísla vás zamrazí. Víte, co zde totiž nalezneme (vedle dalšího rozhorleného úvodníku, v němž pan Bitterlin diktuje EHS, aby zrušila jistou dohodu s Izraelem, a vyzývá k uznání tisíciletého přínosu arabské civilizace světovému společenství)? Návrhy, které představil Belgičan Tilj Declercq (člen Parlamentní asociace pro euro-arabskou spolupráci) na káhirské konferenci, kde byly také odsouhlaseny a zařazeny do usnesení nazvaného Štrasburská rezoluce. A víte, čím se tato rezoluce zabývá?

Budoucími přistěhovalci (pro přesnost: přistěhovalci, které arabské země vyšlou do Evropy spolu s ropou).

Hleďte, co se v ní dočteme: „Dneškem počínaje musí střednědobé i dlouhodobé politické strategie vycházet ze směny evropských technologií za ropu a arabskou pracovní sílu. Ze směny, která zajistí nepřetržitý oběh petrodolarů, díky němuž dosáhnou Evropa a Arábie plné či alespoň nejvyšší možné ekonomické integrace." A dále: „Parlamentní asociace pro euro-arabskou spolupráci žádá po evropských vládách, aby připravily zvláštní opatření, jež zaručí volnost pohybu arabským pracujícím, kteří v budoucnosti imigrují do Evropy, jakož i respekt k jejich základním právům. Ta musí odpovídat právům občanů hostitelských zemí a zajistit imigrantům shodné pracovní podmínky, ubytovací možnosti, zdravotnické služby, bezplatné vzdělání atd.“ Dále Štrasburská rezoluce, jež se mimochodem opět pečlivě vyhýbá výrazům jako islám, islámský, muslim, Korán, Muhammad a Alláh, hovoří o „potřebách", které vzniknou v okamžiku, kdy „směnná pracovní síla" dorazí do Evropy, především o „nutnosti vytvořit arabským přistěhovalcům a'jejich rodinám takové podmínky, aby mohli udržovat své náboženské a kulturní tradice". Poté upozorňuje na „nezbytnost vytvořit imigrantům i jejich rodinám příznivé společenské klima prostřednictvím tisku a rozličných informačních kanálů". A nakonec vyzdvihuje „potřebu zdůrazňovat za přispění tisku a akademické obce přínos arabské kultury k vývoji Evropy". Smíšený expertní výbor navázal usnesením: „Vedle nezadatelného práva praktikovat svou víru a udržovat blízké vztahy s rodnými zeměmi bude imigrantům náležet právo exportovat do Evropy svou kulturu, propagovat ji a šířit." (Četli jste dobře?)

Smíšený expertní výbor učinil v Káhiře ještě jeden krok. Ozřejmil, že euro-arabská spolupráce by se měla z oblasti ryze technologické rozšířit na pole bankovnictví, finančnictví, vědy, jaderné energetiky, průmyslu a obchodu. Ba co hůř. Potvrdil, že arabské země nechtějí do Evropy pouze vyslat pracovní sílu (čtěte „směnné zboží"), ale že se zde hodlají též „důkladně vyzbrojit".

Nevypukly snad právě v sedmdesátých letech skandály s ilegálním obchodem se zbraněmi? Nezačala snad právě tehdy Francie budovat jaderný komplex v Iráku? Nepočala právě v sedmdesátých letech naše města zaplavovat zmíněná „pracovní síla“ - čističi oken číhající se stěrkami u semaforů či pouliční prodejci specializovaní na tužky a žvýkačky? (Už v roce 1978, to si pamatuji velmi přesně, okupovali ve Florencii historické centrum. „Kde se tu jen vzali?!?“ zeptala jsem se jednoho dne trafikanta na piazza Repubblica. Rozhodil rukama a s povzdechem odvětil: „Těžko říct... Jednoho rána jsem otevřel obchod, a už tu byli. Podle mě je sem v noci vysadila s padáky ta naše zparchantělá vláda, spřažená se zlodějskou bandou šejků, kteří si za kapku benzinu účtujou miliardu.") A nezačali snad právě v oněch letech Arabové létat do Evropy za nákupy? Neodkoupil tehdy Kaddáfí 10 procent Fiatu? Nepolíčil si zrovna tehdy Egypťan AI Fayed na luxusní obchodní dům Harrods v Londýně? Skupovali všechno, všecičko. Prodejny s obuví, velké hotely, ocelárny, hrady. Letecké společnosti, nakladatelství, filmová studia, proslulé obchody na via Tornabuoni a Fabourg-Saint-Honoré, milionářské jachty. V jedné chvíli chtěli koupit i naši vodu. Řekl mi to Yamani.

* * *

V srpnu 1975, tedy dva měsíce po Štrasburské rezoluci a konferenci v Káhiře, jsem dělala rozhovor se saúdskoarabským ministrem pro ropu a ropné zdroje Zakím Jamaním - šejkem, který v roce 1973 inicioval ropné embargo a více než kdo jiný financoval Arafata. Ach, je toho mnoho, čím se mi Jamaní trvale zapsal do paměti. Především nezapomenu na nebývalé rafinovanou prověrku, jíž mě podrobil při dobrých pěti přípravných setkáních (v Londýně, Džiddě, Rijádu, Damašku a Bejrútu), než svolil k interview, na něž pak konečně došlo v jeho sídle v Tá’ifu. Nezapomenu na pohotovost, s níž mi na letišti v Džiddě zabránil v dalším setkání s jeho přítelem Arafatem, který se tam právě nacházel, na vzrušení, s nímž mi popisoval popravu mladého prince (vykonanou zlatým mečem), který zavraždil krále Fajsala. Na faleš, s níž si mě chtěl naklonit vkládaje mi do úst mizerné fíky ze své zahrady, a jehněčí bulvu (podle všeho „nejvybranější pochoutku"), kterou se mi jednou, ach, jak odporné, snažil nacpat do pusy stejně jako fíky. Na nonšalanci, s níž mi bez nejmenší úcty ke Koránu nabízel šampaňské, kterým byl jeho sklep v Tá’ifu naplněn až po strop. Na plán odvézt mě do Mekky (pochopitelně důkladně zahalenou v burce), aby vymýtil můj ateismus. A nezapomenu též na tesknou píseň, kterou večer co večer zpívala při kytaře jeho dcera Maha: „Take me away! Please, take me away! / Odveď mě odsud! Odveď mě prosím!" Nejhlouběji se mi však do paměti vryla slova, jež pronesl, když náš rozhovor sklouzl od ropy k vodě: slova o králi Midasovi, který umírá žízní a touží si tuto tekutinu koupit.

„Před tisíci a tisíci lety," začal, „byly v Arábii řeky a jezera. Poté se z nich vypařila voda a dnes nemáme jedinou řeku, jediné jezero. Udělejte si vyhlídkový let helikoptérou a spatříte jen tu a tam horský potůček. Od časů Muhammada jsme závislí pouze na dešti. Posledních sto let spadlo jen velmi málo srážek a posledních pětadvacet roků téměř nezapršelo. Mraky se stahují nad vegetací, a zde žádná neroste. 

Tedy aby bylo jasno: podzemní vodu máme. Jenže velmi, velmi hluboko. Hlouběji než ropu. A když děláme vrty, abychom ji našli, ze země stříká ropa. Rozhodli jsme se tedy nechat vodu, kde je, a šetřit si ji na časy, až nebudeme tak bohatí. Zatím se spokojíme s odsolovanou vodou, s vodou z moře. Ta však nestačí a já bych chtěl získat sladkou vodu ze zemí, kterým prodáváme ropu. Koupit ji, nalít do velkých plastových barelů a pak vypustit do vodních nádrží, tedy do umělých jezer. Stejně se tankery po odčerpání ropy musí vrátit. A proč by se měly vracet prázdné? Když plují bez zátěže, riskují, že se převrátí. Teď je proto plníme špinavou mořskou vodou. A to je plýtvání a chyba, protože voda vypouštěná po návratu z lodí znečišťuje naše pobřeží. Zabíjí ryby.

Vím, sladká voda je drahá. A umělá jezera stojí kupu peněz. Ale těch máme víc než dost. Za dva roky - od počátku embarga - jsme jich uspořili tolik, že vyvstal naléhavý problém, jak je utratit. A kde je utratíme, když ne na Západě - v Evropě? Kdo nám pomůže se všech těch peněz zbavit, když ne Západ - Evropa? Mám plán, jak během pěti let utratit 140 miliard dolarů. A jestli nevyjde, jsme zničeni. Hodí se nám tedy vaše voda...“

Ovšem, požadovanou vodu jsme jim neprodali. Myslím vodu, kterou by napustili své nádrže. Vodu, kterou slovník definuje jako „průzračnou, bezbarvou tekutinu bez chuti a zápachu, složenou z kyslíku a vodíku, nezbytnou pro život rostlin a živočichů, chemicky vyjádřenou vzorcem H2O“. Prodali jsme jim však něco podobně drahocenného, stejně nepostradatelného, jako je voda z řek a pramenů. Životadárnou sílu, bez níž lid schází jako strom, který nikdy nesvlaží déšť, a proto jednoho dne uschne - už nikdy nevykvete, neurodí se na něm jediný plod, odumřou mu kořeny a skončí jako dříví na podpal.

Prodali jsme jim zdroj našich principů, hodnot, výdobytků. Kořeny naší kultury, historie, naší vlastní podstaty, civilizace. Svou vlastní identitu.

Zdroj: Fallaci, Oriana: Síla Rozumu, 2004. ISBN: 978-80-7422-301-3

 

Napsal Super User Zobrazeno: 293