Lidický kněz – hrdina

Nedávno jsme se v přímém přenosu z Vatikánu stali svědky prohlášení dvou někdejších papežů Jana Pavla II. a Jana XXIII. za svaté.

Knězem, který si zaslouží hlubokou úctu a obdiv za své hrdinství, a pro své farníky byl doslova světcem, byl lidický farář Josef Štemberka, který do lidické farnosti byl vyslán už v roce 1909, jak jsme se dočetli v listě kanadských krajanů Nový domov (č. 23), kde mu byl věnován vzpomínkový článek.

lidice1Josef Štemberka pocházel ze skromných poměrů, narodil se 2. února 1869 v Pecce a na přímluvu svého učitele studoval na gymnáziu v Jičíně, živil se kondicemi a vzdor tíživé situaci vystudoval a nastoupil cestu ke kněžství – kněžské svěcení přijal po ukončení semináře v roce 1894. Své službě v lidické farnosti se věnoval svědomitě, staral se o farní kostel a rozlehlou farní zahradu a mezi obyvateli Lidic si získal úctu a oblibu. Dejme však slovo již zmíněné vzpomínce z listu kanadských krajanů, který čerpal i z dalších pramenů.

»Lidice postihla tragédie, která změnila životy mnohých. Podrobně se o ní dozvídáme, ze zápisků farské hospodyně Antonie Škrdlové. Přežila pobyt v několika koncentračních táborech, v roce 1945 se vrátila a svůj život dožila v Pecce. „Na Boží tělo v roce 1942 přijelo do Lidic několik aut a v nich gestapo. Ve vsi byl velký rozruch. Zamířili k domku paní Stříbrné a pak k Horákovům. Obě rodiny a jejich příbuzné odvedli na konec vesnice, a tam je hlídali. Mezitím chodili druzí gestapáci od domu k domu a prohlíželi je.

U nás na faře vyházeli všechno prádlo a šaty ze skříně a šlapali v tom, řvali, kde máme co schováno. Když nic nenašli, odešli. Oddychli jsme si, ale naše radost netrvala dlouho. V úterý 9. června byl důstojný pán na Kladně u zkoušky z němčiny.

Domů se vrátil večer. Najednou o půl jedenácté bylo slyšet střelbu a bouchání na domovní dveře u fary. Šla jsem otevřít.

Dovnitř se vhrnulo šest esesmanů a ihned žádali všechny klíče. Ptali se, kde je farář.
Uvedla jsem je do pokoje. Pan konzistorní rada se hned oblékl a šel dolů. Já musela se dvěma vojáky do kuchyně. Dokud jsme byli na faře, viděli jsme, jak esesmani nosí dolů do auta stojícího před farou matriky, zlaté kostelní předměty i šatstvo, prádlo a koberce.

Potom nám poručili jít do kostela. Vzala jsem klíče a šla s nimi. Důstojný pán jim musel dát klíče od svatostánku. Sami si ho otevřeli a vše z něho vyházeli. Přitom jsme se nesměli ani pohnout. Stáli u nás puškami napřaženými k výstřelu. Po prohlídce nás vyvedli ven. Chtěli jsme jít
k faře, ale oba nás odvedli na dvůr k Horákovům.

Na statku jsme stáli až do půl třetí ráno. Pak přišel rozkaz: ženy do školy, muži zůstanou zde.

„Měla jsem pro důstojného pána balíček prádla,“ vzpomíná hospodyně. „Když jsem mu ho předávala, esesman ho chytil za rameno a srazil k zemi. Začal do něj kopat. Chtěla jsem mu pomoci vstát, ale rozzuřený voják mě začal škrtit. Upadla jsem, kopal do mě. Potom jsem musela jít do školy – a víc jsme nikoho z mužů a chlapců nad patnáct let neviděli.“

Neexistuje jediný svědek, který by dovolil nahlédnout na poslední hodiny prožité ve stodole Horákova statku, kde byl s ostatními lidickými muži P. Josef Štemberka zavřený. Je velmi pravděpodobné, že v této beznadějné chvíli dodával svým farníkům sílu, odvahu i víru a žehnal jim.

Skutečností je, a potvrdili to později i samotní esesáci, že lidičtí muži odcházeli před hlavně popravčí čety klidně, zpříma a statečně. Nebyli spoutáni a ani jim nezavazovali oči.

Ke zdi Horákova statku se třiasedmdesátiletý bělovlasý pastýř postavil jako jeden z posledních. Byl mu sice gestapem nabízen volný odchod z obce, ale kněz, žijící třiatřicet let v Lidicích, nabídku nepřijal.«

-da-

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *