Ekonomika

Zlato

 goldKdybychom slili všechno zlato, vytěžené pouze v pěti posledních stoletích, vážilo by 50 000 tun a vytvořilo by krychli o straně 14 m. A kdybychom přidali všechno zlato vytěžené dříve, hrana krychle by se prodloužila o několik dalších metrů. Jde samozřejmě pouze o odhad, který nikdo neupřesní. Nikdo také nezměří krev, která byla pro tento kov prolita od prvních otroků v antických dolech, zavražděných Indiánů bílými hledači zlata, zlatokopů zabitých přírodou a kulkami banditů, až ke krvi dnešních dělníků zlatých dolů.

Kroisos vynalezl peníze a zemřel v bídě

Na prahu velkých katastrof, vyvolaných nezřízenou žízní po zlatě, je jméno starověkého vládce Kroisa. Kraloval v maloasijské Lydii. Byl tak bohatý, že ani nedovedl odhadnout své poklady, nashromážděné v pokladnici hlavního města Sard; tak velkomyslný, že poslal posvátné věštírně v Delfách darem 3500 kg zlata. První přišel no myšlenku razit na zlaté plíšky emblémy: na jednu stranu hlavu lva, na druhou hlavu býka. Aby rozšířil svou slávu, chtěl ovládnout celou Malou Asii a obohatit se její kořistí. Před tažením se odebral do Delf, zeptat se na výsledek připravované války. V Aténách potkal filosofa Solóna. Otázal se ho: „Viděli někdy šťastnějšího člověka, než já?" „Počkám s odpovědí, až zemřeš," odvětil filosof, „protože nejšťastnější lidé umírají nejhůře." Říká se, že tato odpověď Kroisa velmi rozhněvala.

Odjel do Delf, předal věštkyni nové bohatě dary a netrpělivě čekal na věštbu. Zněla: "Překročíš-li [pohraniční] řeku Halys, zničíš velkou říši"," Kroisos napadl perského krále Kýra a byl poražen. Zničená říše byla jeho vlastní. Po porážce si připomenul Sólonova slova.

Perský poklad: 25000 mezků öbtěžkaných zlatem

O dvě století později. Hlavní perské město Persepolis hoří. Jeho obyvatelé pobíhají bezhlavě ulicemi, pronásledováni vojáky Alexandra Makedonského. Vrhají se se střech domů na dlažbu, aby se vyhnuli ještě horší smrti.

Mladý vojevůdce Alexandr klopýtá přes mrtvoly a měl výbornou náladu. Útočící vojáky obdaroval váčky zlata, ukořístěného v královské pokladně. Vojáci ho nadšené zdravili.

Než vojska opustila město, dal na přání své oblíbené milenky zapálit královský palác nesmírné hodnoty. 25 000 mezků a 5000 velbloudů odváželo kořist: 1 milión kg zlata a stříbra v ingotech a špercích, 250 000 zlatých mincí, nespočetně váčků stříbra. Kroisos byl pomstěn, zlato se opět navrátilo do řeckých rukou. Alexandrovy dny však byly sečteny. Splnila se delfská věštba: „Nebudeš mít kdy užít svých pokladů." Bohatství připadlo Makedonii. S jeho pomocí si podrobila Řecko, Egypt a celou Malou Asii.

O několik století později nastupuje Řím. Římané však uloupené zlato neukryli v pokladnách, ale kupovali za ně na celém světě luxusní zboží a lidi, ochotné za zlato zradit svou vlast, čímž mravně zchátral až zchudl. Byl napadán a ničen barbary a na dlouhou dobu se stal mrtvým městem. Zlato, kolující v bývalých provinciích římského impéria, se rozmělňovalo a pomalu ztrácelo.

V následujících stoletích bylo v Evropě tak vláčným kovem, že k jeho získání byla obrácena pozornost celé tehdejší vědy. Tisíce alchymistů se je pokoušelo vyrobit ve svých křivulich a kelímcích. Bezvýsledně. Alchymie se však stala kolébkou moderní vědy: chemie.


Mlhavého rána 12. března 1512 spustilo u mexických břehů kotvy jedenáct lodí. Jedenáct karavel s vysokými příděmi, zakulacenými boky, vezoucí 508 španělských vojáků, sto námořníků, třináct koní, deset bronzových děl a čtyři sokoly. Velitelem byl Hernan Cortez.

Na pobřeží se rozpoutala bitva. Jeden proti třem stům, jeden hidalgo na tři sta Indiánů, ozdobených peřím. Duněly bubny a zněly dlouhé válečné trubky. Kupodivu, boj byl rozhodnut nasazením koní, „lidi se čtyřmi nohami". Domorodci prchali. Čtyři sta dosud zdravých Španělů se vydalo na neznámou cestu. Brodili se bažinami, kde koně zapadali až po břicha, slézali strmá pohoří, probíjeli se krajinou, v níž bylo rozptýleno 100 000 indiánských bojovníků. Pobíjeli je po částech, zajatce nebrali. Konečně 3. listopadu, po dvou a půl měsíčním tažení, spatřili Španělé dlouhou řadu bílých domů a palác, zářící ve slunci. Vládce Montezuma, který až dosud kladl vetřelcům houževnatý odpor, ztratil pro nepřízeň osudu odvahu. Vyšel z mramorových zdí svého paláce, z jaspisu a purpuru, aby se sklonil před nepřítelem. Byl zajat a o několik týdnů později popraven. Cortéz vstoupil do paláce a sálů, kde byly shromážděny poklady a šperky. Když spatřil jejich jas, v údivu zvolal: „Jaké nezměrné bohatství! Šperky jsou tak nádherné, že nikdo nepopíše jejich krásu a podivuhodnost. Jejich cena je nepředstavitelná. Žádný vládce nemá ani zlomek podobných věcí!" Jeho lidé nebyli zdaleka tak útlocitní. Začali největší šperky tavit a lít do ingotů. Z krvi zbrocené Ameriky začalo do Evropy proudit zlato. Nejdříve z Mexika, potom od dvou set Pizarrových hrdlořezů v Peru o nakonec i celé pevniny.

Bohatství ruinuje Španělsko

Za sto let se přes Atlantik přeplavilo 325.000 kg zlata. Kromě kovu, který pohřbily na dně moří bouře a uloupili námořní piráti. Mezi nimi vynikl obávaný anglický korsár sir Francii Drake, který naplňoval zlatem truhlice "dobrotivé" královny Alžběty. Za svůj největší úspěch pokládá zajetí osobní lodi španělského krále „San Philip", s níž připlul do plymouthského přístavu se 400.000 zlatých dukátů v jejích útrobách.

Zanechme na chvilku dobrodružství a podívejme se do Evropy, náhle zaplavené milióny nádherných kusů zlata a stříbra. Jejich nadbytek přivodil postupně katastrofu. Množství peněz sice poněkud pozvedlo obchodní podnikání, ale současně vyprovokovalo inflaci. Zatím co desetitisíce lidí odcházely pracovat do Španělska, aby získaly vyšší rudu, rostly ceny daleko rychleji — geometrickou řadou. Ve velmi krátkém období stoupla například cena jednoho páru volů z 11 na 100 liber.
Pracující lid byl zcela ožebračen. Namísto nesmírného bohatství nastupovala nezměrná bída a Evropa nemohla po celá století najít svou rovnováhu. Španělsko, jako dříve Řím, své bohatství neuchovalo. Rychle upadalo a stalo se jednou z nejchudších zemí na evropské pevnině.

1849: 100.000 zlatokopů spěchá do Kalifornie

Únor 1849. Jednoho slunného dopoledne psal Johano Augustin Suter dopis svému příteli z dětství, který bydlel ve švýcarském Luzernu. Líčil mu svůj pohnutý život v rodném Švýcarsku i cestu, kterou podnikl v honbě za štěstím do Kalifornie. Nalezl zde příhodné místo a s několiko domorodci z Havajských ostrovů založil farmu u ústí řeky Sacramenta. Nyní ovládá území větší než basilejský kanton... Najednou někdo prudce otevřel dveře. Jeden z dělníků, jménem James Marshall, vpadl bez zaklepání do místnosti a zakřičel: „Něco vám musím říci, ale jen mezi čtyřma očima!"

Suter zamknul a Marshall vyndal z kapsy láhev, v níž se leskl nažloutlý kov - bezpochyby zlato. Nalezl je v pohoří u Colony, „Je ho tam plno," dodal vzrušeně. Nález se neutajil. Po moři, po zemi, přes nebezpečné srázy Caphornského pohoří se začal do Kalifornie valit nekonečný řetěz dobrodruhů z Panamy, Indiánů z východu i severu. Na sklonku roku 1848 jich bylo 4000 a v roce 1849 jich přišlo přes 100000. Bloudili sem a tam, hledali zlato a loupili. Vojáci, vysláni k udrženi pořádku, houfně dezertovali. Farmy Johanna Sutera přestávaly pracovat a z jeho družiny střelců se stali bandité, kteří nemilosrdně vraždili zlatokopy. Rostl banditismus, stoupala i těžba. V roce 1853 dosáhla rekordní výšky — 90 000 kg zlata. Suter byl podvodným způsobem zbaven práva na dříve ovládané území a zemřel v bídě. Kalifornie, která měla v roce 1848 pouhých 20 000 obyvatel, se však stala velkým státem, jedním z nejbohatších v USA.

Došel pouze každý čtvrtý

Žízeň po zlatě nikdy neuhasíná. Tisíce lidí, povzbuzených příkladem Kalifornie, začalo zlato hledat i v nejodlehlejších končinách světa. Bylo bezpočtu zlatokopů, kteří hledali marně a v honbě za drahým kovem promarnili své jmění a nezřídka i životy. Přece však byla objevena tři bohatá naleziště: 1851 v Austrálii, 1888 v jižní Africe a 1896 na Aljašce. Rok 1896 byl poslední, ale i jednou z nejkrvavějších cest za zlatem. Na dalekou pouť na sever se  tehdy vydalo přes 200.000 lidí. Z nich pouze 50.000 překonalo strasti zimy a dosáhlo místo nálezu — údolí řeky Klondyke. Založilo zde město ze dřeva a dehtovaného papíru -  Dawson City. Zimy byly kruté, zásobování vázlo a lidé hladověli. Za ředkvičku se platil dolar a tento se opět měnil za stejnou váhu zlatého písku. Zlatokopové pracovali bez  odpočinku. Za polárních nocí rozpalovali ohromné hranice dříví, jimiž rozmrazili zemi. Chyběli lékaři, omrzlé prsty se  odsekávaly rozžhavenou sekerou. Aby se neztrácel čas, mrtví se nepohřbívaly, ale byli ukládáni na půdy do doby, než přijde  obleva. Po třech letech byl kov vykutaný. Dawson City zpustlo.

Všechno zlato minulé epochy, vykoupené  nesmírným  utrpením, nepřineslo štěstí těm, kteří je dobývali, ale nahromadilo se v ohromném množství v rukách lichvářů a bankéřů. Stalo se jedním z podnětů pro průmyslové podnikání koncem XIX. a začátkem XX.  století.

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 3735