Ekonomika

Jean Baptiste Colbert

colbertV druhé polovině 17. století byla Francie nesporně nejvýznamnější evropskou mocností. Její dvůr byl nejskvělejší, jejího krále se obávali všichni evropští vladaři a francouzština se stala oficiálním jazykem diplomacie a mezinárodních smluv. Ačkoliv francouzský panovník Ludvík XIV., známý »král Slunce«, rád o sobě říkal, že je sám sobě prvním ministrem, byly ve skutečnosti státní a ekonomické záležitosti v rukách úplně někoho jiného.

První králův ministr

Řeč je o mimořádně schopném muži jménem Jean-Baptiste Colbert. Tento bývalý úředník jednoho lyonského bankéře, posléze poradce státního ministra války a rovněž odchovanec kardinála Mazarina, byl prvním královým ministrem, což znamenalo fakticky funkci generálního kontrolora státních financí. Narodil se v roce 1619 v Remeši. Základní vzdělání získal v jezuitské škole. Od mládí projevoval velký talent zejména v disciplínách, které bychom dnešní terminologií mohli označit jako náro-dohospodářství, účetnictví, logistika a management. Bylo mu teprve patnáct let, když se u bankéře Mascrannyho v Lyonu dokonale vycvičil v technice vedení účetních knih, užití korespondence, manipulace se směnkami. K dalšímu obohacení jeho kvalit, zvláště v oblasti práva, přispěl také studijní pobyt v kanceláři prokurátora v Chateletu. V roce 1651 byl přijat do služby všemocného kardinála Mazarina, jenž zastával roli, která dnes odpovídá postu předsedy vlády.

Velká šance se Colbertovi naskytla v roce 1661. Tehdy zemřel Mazarin, jenž však ještě stačil Colberta doporučit králi Ludvíkovi XIV. jako velmi schopného úředníka, který se dokonale vyzná v jemných finesách finančnictví. Tehdy se zároveň zrodil »případ Fouquet«. Královská pokladna byla v rukou Nicolase Fouqueta, jenž se dopouštěl řady podvodů a zpronevěr. Colbert se o tom dověděl a Fouqueta odhalil. Král dal Fouqueta zatknout a na jeho místo jmenoval Colberta.

Velký reformátor

Poté, co se Colbert stal v roce 1661 správcem francouzských financí, zahájil zásadní reformu státu, který od základu změnil. Důraz kladl na posílení obchodu, který vláda dlouho zanedbávala. Jeho první snahou bylo ozdravení státních financí. Snížil přímé daně, jako byla berně, aneb poplatky vybírané ve prospěch státu, což mělo příznivý dopad na obyvatelstvo. Dále prosadil omezení výdajů a zvýšil nepřímé daně. Díky průhlednému účetnictví, jehož přehled pravidelně podával králi, byla zavedena přísná správa. V roce 1681 byla z jeho popudu vytvořena Generální koncese, pověřená správou daní, která byla zjednodušena a stala se efektivnější.

Podpora průmyslového rozvoje

Colbert učinil mnoho pro zakládání manufaktur ve Francii, všemožně prosazoval zájmy průmyslu a obchodu a byl jedním z nejdůslednějších představitelů merkantilismu - tedy učení, podle kterého se zrodil hospodářský směr, který zdroj bohatství hledal ve sféře směny a obchodu, ztotožňoval bohatství s penězi (zlatem a stříbrem) a jeho vzestup spatřoval v růstu množství peněz. U zemí, které neměly vlastní těžbu zlata a stříbra, považoval proto za hlavní zdroj společenského bohatství zahraniční obchod, umožňující zvyšovat množství peněz v zemi. Merkantilismus také prosazoval státní zásahy do ekonomiky - například ve formě zakládání státních manufaktur, které zvyšovaly hospodářskou produkci země. Tato produkce nejen uspokojovala domácí poptávku, ale současně jí byl dostatek pro vývoz, za nějž stát získával drahé kovy, které schraňoval. Naopak dovoz byl omezován hlavně na suroviny.

Odvážný názor na roli peněz

Colbert v tomto duchu považoval za zdroj růstu bohatství přebytek celkového vývozu zboží nad celkovým dovozem, což automaticky zajišťovalo příliv peněz do země v rozsahu aktivního salda zahraničního obchodu. Podle Colberta peníze již nebyly samoúčelné, ale byly považovány za kapitál, který se rozmnožuje, jestliže se stále vrací do oběhu, l proto je samotný vývoz peněz nástrojem zvyšování bohatství, je-li obchodní bilance aktivní. Colbert se snažil, a dlužno dodat s úspěchem, aby hospodářská politika státu měla tak zajistit příliv peněz do Francie nikoli regulováním pohybu peněžních prostředků, nýbrž řízením pohybu zboží. Jinak řečeno, podporou vývozních výrobních odvětví, omezováním domácí spotřeby vývozního zboží a dováženého (zejména přepychového), omezováním vývozu levných surovin a nezpracovaných zemědělských výrobků, podporou vývozu dražších produktů zpracovatelského odvětví a samozřejmě i přepravou zboží vlastním obchodním loďstvem. Colbert trval na tom, aby ve prospěch obchodní expanze sloužil stát všemi dostupnými prostředky, především svou celní politikou.

Hlavní Colbertovou starostí V tomto ohledu bylo dát Francii výrobní prostředky, které zemi s tolika možnostmi chyběly. Podporoval jak soukromou iniciativu, tak i státní průmysl. Zval do země odborníky, aby zde předávali zkušenosti místním řemeslníkům. Díky tomu, jak shora řečeno, že podporoval státní manufaktury, všude vyrůstaly dílny a Francie již brzy produkovala to, co až dosud musela dovážet.

Důraz na rentabilitu

Velké tempo na svou dobu nabraly takové obory jako textilní, papírenský, sklářský, nebo výroba porcelánu či metalurgie. Colbert dbal na to, aby rozvoj výroby byl vždy doprovázen přísnými opatřeními, která měla zajistit její postupy podle předpisů a také lepší organizaci práce s cílem zvýšení produkční rentability. Například v září 1669 vydal Colbert velké všeobecné nařízení, které určovalo »délku, šířku a kvalitu sukna, serže a jiných vlněných a přízových látek«. V manufakturách pak nad dodržováním všech těchto a dalších opatření bděli k tomu zvlášť pověření a vycvičení kontroloři.

Ve prospěch zámořských obchodních společností

Zachovala se obšírná Colbertova korespondence, mimo jiné i jeho instrukce francouzským vyslancům a francouzským obchodním zástupcům v zahraničí. Například v roce 1661 ve svém hlášení králi Ludvíkovi XIV. napsal: »Dokáže-li král připojit k přirozené moci Francie ještě sílu, kterou poskytuje průmysl a obchod, pak velikost a moc krále nebývalé vzrostou.« Zároveň svému panovníkovi sděloval, že sousední Holanďané mají až 16 000 lodí, kdežto Francouzové kolem 1000 plavidel a jsou nuceni ke stykům se svými americkými državami používat holandských námořních služeb.

Tuto slabinu se Colbert rozhodl rázně napravit. Měl královu neomezenou pravomoc, aby ve Francii vybudoval loďstvo podle svých představ. Jako první krok nařídil dovážet ze zahraničí vše potřebné ke stavbě lodí. Na tomto místě nutno zdůraznit, že v této době byla ve Francii taková situace, že se musely v cizině nakupovat i kotvy. Ale během několika málo let vznikly loďařské dílny a zbrojnice v Brestu, Rochefortu a Toulonu. Colbert organizoval nejen stavbu obchodní a válečné flotily, nýbrž i zakládání námořních společností, které měly dobývat zahraniční trhy. Tak vznikla například v roce 1664 La Compagnie děs Indes Orientales čili Východoindická společnost s první faktorií v indickém Suratu. Indie byla tehdy pro západoevropské mocnosti silným magnetem. Na počátku 17. století zde byli nejsilnější Portugalci, kterým patřila Bombaj, Daman, Diů a Goa. Pak do Indie přišli nizozemští kupci, když jejich loďstvo dosáhlo převahy na moři. Jakmile se misky »námořních vah« naklonily ve prospěch Angličanů, což se projevilo již v roce 1618, kdy dostal William Hawkins souhlas mogula s britským obchodováním. A teprve po více než padesáti letech se podařilo francouzské expedici, vyslané do Indie roku 1670 Colbertem, založit Pondichérry na Koromandelském pobřeží. Vzápětí se zrodila i Západoindická společnost a po ní ještě Severní společnost, Levantská společnost, Senegalská, Guinejská, přičemž do každé z Colbertova popudu stát vložil finanční prostředky, aby přilákal soukromé investice. Posléze se francouzští námořní kapitáni a obchodníci začali vyloďovat v západní Africe a rovněž v Americe. Lze tedy konstatovat, že Colbertovi patří zásluha o založení francouzských kolonií nejen v Přední Indii, nýbrž i v Indočíně, na Madagaskaru a v Severní Americe.

Prosazoval změnu myšlení národohospodářů

Colbert žil a působil v době absolutní monarchie, ale přesto mu šlo o to, aby mohly být vyjadřovány zájmy obchodního kapitálu a aby bylo možno čelit odstředivým tendencím feudálů ve spolupráci s městy. Takovou součinnost nehledal jen v politické, ale hlavně v hospodářské rovině, protože už k samotnému vydržování orgánů centralizované státní moci bylo zapotřebí stále více peněz. Colbert musel počítat s tím, že při regulaci obchodu musejí vznikat různé privilegované obchodní společnosti s monopolním oprávněním k obchodování s určitými druhy zboží a také s určitými teritoriálními celky.

Není pochyb, že rukopis Jeana-Baptiste Colberta v dějinách světa, a to nejen v jejich hospodářských kapitolách, je velmi výrazný. Colbert se především zasloužil o změnu myšlení národohospodářů. Zdůrazněním předností průmyslové výroby, která fakticky jako jediná přispívá k obohacení státu, položil základy hospodářského etatismu. Díky Colbertovi byla ve Francii vybudována trvalá infrastruktura, která zejména sloužila k rozmachu obchodu. Byla zahájena modernizace silniční sítě a vybudován kanál Midi, dlouhý 250 kilometrů, který v roce 1681 spojil Středozemní moře s Atlantským oceánem. Určitě by se nemělo zapomínat na jeho .heslo: Pro rege saepe, pro patná semper („Pro krále často, pro vlast vždy") a mít cit pro jeho aktualizaci. Ačkoliv Colbert a s ním i sám merkantilismus lpěl hlavně na povrchních procesech oběhu, sehrál svou podporou rozmachu rozvoje výroby a dopravy velmi důležitou roli v rozvoji výrobních sil. A i když mnohdy byly některé jeho teoretické závěry a praktické činy přece jen ještě zatíženy empirismem, velkou měrou napomohl k tomu, že se ekonomické názory začaly vymaňovat z úzkého sevření středověkých dogmatiků.

Schopnost najít správné lidi

A ještě jedna pozoruhodná okolnost se týká Colbertovy osobnosti. Uměl se vždy obklopit schopnými lidmi, dbal na výběr nadaných správců a jednatelů, ale také prosazoval příslušníky rodinného klanu. Například jeho syn Seignelay se stal ministrem námořnictva. Bratr Charles, kterému se říkalo Colbert de Croisy, působil v osmdesátých letech 17. století ve funkci ministra zahraničí. Ve státní službě zastávali význačné úřady i Colbertovi synovci Desmartes a Colbert de Torcy a také manžel jeho dcery vévoda de Beauvilliers.

Colbert se zapsal do dějin ovšem i jako iniciátor podpor, které šly ve prospěch tehdejší francouzské literatury, vědy a umění. Stal se také zakladatelem Akademie věd, zorganizoval vybudování Pařížské observatoře, pomáhal vydávat časopis Journal děs Savantsa byl mecenášem klasicistního malíře Charlese Le Bruna, vynikajícího autora dekorativních mytologických a alegorických obrazů a nástěnných maleb v Zrcadlové galérii ve Versailles a Apollónovy galerie v Louvrů.

Colbert zemřel roku 1683 a ke smůle Francie ve své době nenašel rovnocenné následovníky. Kdosi řekl, že svými hospodářskými aktivitami prospěl Francii víc než Napoleon svými výboji. Vždyť na svou dobu tak významná teorie, jakou byl merkantlis-mus, kterou propracovali angličtí ekonomové, byla do praxe poprvé na světě uvedena vlastně díky Jeanu-Baptiste Colbertovi.

Michal RYBÍN

 

Archiv NoS

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 2999