Ekonomika

Jsem „neznaboh“ a nebo „věřící“?

inkvizice Chceme i to, co jsme nakradli aneb Jak vznikal církevní majetek. Restituce jsou novodobé odpustky církevním hodnostářům, které ale 80% národa platit nechce.

Mít peníze znamená mít vliv a moc, a tu církev měla v minulosti tak značnou, že musela být moudrými panovníky omezena. A víte proč? Protože církev zapomněla na prapůvodní smysl víry v Boha a pošlapala vše, co je obsaženo v desateru a všech přikázání uvedených v Bibli, podle kterých má lidstvo žít. Zdá se, že svoji postupně nabitou církevní, ale hlavně politickou, moc zneužila ve svůj vlastní ekonomický prospěch na úkor zbylé společnosti a k prosazení své vlastní ideologie. Z vyšších morálních hodnot, tak jak je to psáno v Bibli a odkazu Ježíše Krista, nezbylo v mocenskopolitickém boji o majetek nic. Představitelé katolické církve nedokázali po celá staletí využít obrovský potenciál věřících k šíření dobra, ale zneužívali ho pro svůj bezohledný mocenský záměr ovládnout a podmanit si ostatní svět.

Jak je patrno ze současné snahy získat nemalý majetek za pomoci spřízněných a možná i dobře podplacených politiků zpět, církev se nepoučila a zřejmě nikdy nepoučí ze svých minulých chyb, které ve své historii na lidstvu spáchala a v podstatě proměnila čistotu víry ve spravedlnost a lásku k bližnímu svému v prostou ideologii směřující k materiální a mocenské vládě nad člověkem. Tímto jednáním se tak ve skutečnosti neustále snaží nastolit přesný opak toho, co je psáno v Bibli.

Můj táta měl ve své knihovně celou řadu knih od Aloise Jiráska, mezi nimi i Temno. Jiráskův popis největšího útlaku českého národa katolickou inkvizicí za pomoci Jezuitského řádu, kdy byla zakazována i četba bible, neboť její obsah se rozcházel s tím, co církev ve skutečnosti páchala, je ukázkou, čeho je schopná moc založená na násilí, s cílem vymazat z povědomí českého národa husitství a dobu pobělohorskou, kdy se katolická církev zmocnila veškerého majetku těch, kteří se vzepřeli katolicizmu, který se s vírou v Boha a odkazem Ježíše Krista v podstatě rozešel.

Je třeba vědět, že téměř 300 let užívaly církve majetek v tzv. „neúplném vlastnictví“, tedy že byl pod státním dozorem a mohl být využíván jen ke státem určeným náboženským, dobročinným a výukovým účelům (charita, hospice, školy).  Domnívám se, že takto stanovená pravidla přesně odpovídají pravé podstatě církve a chápu ty, kteří říkají, že naprosto není nutné toto uspořádání jakkoli měnit. Osobně však nejsem proti tomu, aby vyrovnání s církvemi proběhlo, protože myšlenka odluky církve od státu je dle mého názoru správná. Ale rozhodně ne za podmínek, které stanovuje dnešní návrh zákona. Kdyby nic jiného, cena půdy je tímto zákonem nadhodnocená, u zemědělské je dokonce dvojnásobná, než když si ji půjde koupit běžný člověk. Proč?? A vláda nepovažuje za vhodné ani nutné lidem takovéto absurdity vysvětlit.

První výrazný zásah do majetku církve přišel za vlády Marie Terezie a další, ještě výraznější, se odehrál za vlády jejího syna Josefa II. Dost zásadní omezení církevního majetku pak přinesla pozemková reforma v roce 1919. Po válce, v roce 1947, demokraticky zvolený parlament a vláda provedli revizi pozemkové reformy, při níž církev přišla o další majetek. Nedošlo nicméně k faktickému převedení vlastnictví, pouze se vyznačily takzvané zábory do katastrálních knih, ale s tím, že majetek bude postupně převeden na stát. Pak teprve přišel únor 1948 a komunisti církvím vzali to, co zbývalo.  Současná podoba zákona o církevních restitucích se tudíž ani omylem nedrží proklamované hranice, kterou má být rok 1948.

Navíc existuje zpráva arcibiskupa Berana, v níž je jasně uvedeno, že ještě před první pozemkovou reformou v roce 1919 měla církev v držení lesní půdu o rozloze 150 tisíc hektarů a zemědělskou 50 tisíc hektarů. V dnešním návrhu zákona se hovoří o navrácení 181 tisíc hektarů lesní půdy a 72 tisíc hektarů zemědělské půdy. Což je podstatně více, než měla církev před rokem 1919.

Vyčíslení majetku určeného k navrácení si církve provedly a určily samy, bez jakékoli kontroly ze strany státu. Vzhledem k tomu, že stát spravuje majetek nás všech, se jedná o krajně podivný, nesmyslný a podezřelý přístup. Je třeba také pravdivě pojmenovat, komu bude majetek v případě realizace církevních restitucí ve skutečnosti patřit. Vzhledem k tomu, že ČR nemá s Vatikánem uzavřenou smlouvu o vyrovnání s církví, dá se předpokládat, že vrácený majetek skončí v rukou svatého stolce, tedy cizí mocnosti Vatikánu, a to bez toho, aby státu byla uhrazena například daň z převodu nemovitosti.

Jsem přesvědčen, že se ze strany církve jedná o pokus o znovunabytí ztraceného ekonomického potenciálu, který v minulosti nabyla v rozporu s tím, co je v bibli psáno, a pokud se jí to podaří, zdiskredituje poslední zbytky morálního a mravního duchovna, které ještě zbývá v poslední hrstce rapidně ubývajících věřících.

Pokud se na fungování římskokatolické církve, která má, jako ostatně každá církev, reprezentovat a posilovat víru v Boha a vyvíjet činnosti směřující ke správné výchově lidstva, podíváme očima dnešního člověka, se znalostmi z různých oblastí (astronomie, genetiky, fyziky, archeologie atd.), zjistíme, že se, přes veškerý historický vývoj, církev nepohnula ani o jediný krůček kupředu ve vztahu k Bohu jako stvořiteli všeho kolem nás. Naopak se zmítá ve skandálech zneužívání dětí, nedodržování celibátu (není bez zajímavosti, že měl výhradně sloužit k sobeckým cílům  zvětšování a hromadění majetku), a v neposlední řadě jsou tu i korupční aféry a neprůhledné účetnictví Vatikánu a všech církví, na které se standardní finanční zákony jaksi nevztahují. Je kupříkladu zcela nepochopitelné, že stát, který zvyšuje občanům postupně daně téměř ze všeho, za účelem umořování nesplatitelného gigantického dluhu, klidně odpustí církvi daň z převodu nemovitostí, kterou, mimochodem, naopak ostatním občanům neustále zvyšuje.

Pro dokonalejší obraz katolické církve zde uvedu několik příkladů historické zkušenosti mé rodiny a z reality, se kterou jsme dnes a denně konfrontováni.

Příběh č.1

Můj pradědeček zemřel poté, co se na něho převrhl vůz naložený senem. Babička byla silně věřící a jako správná katolička vyslyšela žádost kněze a, mimo jiné, v době žní zapůjčila pár koní farnosti, aby farnost stihla sklidit „své“ rozlehlé obilné lány. Koně vrátili až po žních a babička nestihla sama svoji úrodu sklidit, zasít nové obilí a do roka grunt zkrachoval. I takto církev zacházela s věřícími a bezohledně budovala svůj majetek. A současnost není o nic lepší.

Příběh č.2

V naší obci se nejmenovaný páter rozhodl vybudovat malý domek pro rodiče jedné z jeptišek. Jenže během jeho výstavby rodiče zemřeli a farář se rozhodl, že původní malý domek přestaví na zařízení pro hendikepované děti. A tak se původní stavba začala rozrůstat o další a další stavby, kde nechyběla ubytovna, bazén, modlitebna, a další příslušenství. Problémem této rozsáhlé investice ale bylo, že farář vše stavěl na dluh a nedělal si hlavu s tím, že si značnou část peněz půjčil na dobré slovo nejen od důvěřivé jeptišky, resp. jejích rodičů, banky, ale hlavně od několika poslušných věřících. Dluh se vyšplhal na mnoho miliónů, a protože to byl dlouholetý chráněnec monsignora arcibiskupa Duky, dlouho se nic nedělo. Dnes již některým věřitelům, hlavně z řad dodavatelů, došla trpělivost a důvěra v serióznost tohoto „zástupce Boha na zemi“ a zvažují podání trestního oznámení. Katolická církev má vinou jednoho bezohledného faráře na dlouho z ostudy kabát a rozestavěný nedokončený objekt již několik let chátrá.

Příběh č.3

Můj známý nechával pokřtít své dítě a po obřadu dal faráři za tento akt 500 Kč s tím, že se domníval, jak je štědrý. Následně se od pana faráře dozvěděl ohodnocení své štědrosti. To si, milý synu, svoji dceru ceníte na pouhou pětistovku? Neomaleným, chamtivým a nesmyslným přirovnáním dosáhl farář jediného. Známý byl v kostele naposled. U tohoto katolického faráře lze ještě dodat, že, celibát necelibát, žije si s pohlednou dívkou a nijak se tím netají. Jsou spolu běžně vidět na nejrůznějších akcích.

To, co je velkou neznámou pro většinu společnosti, je sama podstata vyplácení příspěvků církvím na jejich činnost, tedy především na platy církevních hodnostářů. Že by církve kvalitně plnily úkoly svěřené státem, například v oblasti morální výchovy národa nebo vykazovaly jiné pro společnost smysluplné činnosti, se doslova říci nedá, neboť se drží zatuchlých dogmat, která ani sama církev nedodržuje.

Dá se to říci i takto: víra v Boha, to, zda je člověk věřící či ne, nemá naprosto nic společného s „důvěrou“ v církev a její dnešní představitele. Nová generace ve většině nerozumí „šaškárně“ kněží, kterou provádí při náboženských liturgiích a zcela odmítá zkostnatělý výklad těchto „zástupců“ Boha na zemi, mnohdy je to spojeno i s tím, že se jedná o osoby, jichž si lidé pro jejich osobní kvality zrovna dvakrát vážit nemohou a kteří jsou svým přístupem k současnému světu zcela mimo realitu. A stát toto vše ještě platí. Lidé se oprávněně ptají, proč stát ročně vyplácí 1,5 mld. církvím, a podle nového návrhu zákona o restitucích by měl vyplácet dokonce 2 mld., když ve společnosti je mnoho věřících, kteří ke své víře nepotřebují ani kostel, natož faráře, biskupa nebo dokonce kardinála či papeže. Člověk může najít svoji vlastní cestu k Bohu i prostřednictvím pochopení zákonů přírody a vesmíru kolem nás. Pokud je Bůh tohoto všeho tvůrcem, jsme jen nicotnou součástí celého planetárního systému a byla- li jeho vůle vytvořit tento svět, může být také Boží vůlí jeho existence kdykoli ukončena. A toto si zřejmě mocní zástupci církví nechtějí ani náhodou připustit, jinak by se chovali pokorněji.

naboz crDomýšlivost a pýcha minulých, ale i současných, církví a náboženských směrů, kterých je jenom v ČR celkem 26, postavené na přesvědčení, že svět a snad i celý vesmír se točí jen kolem té jejich „pravé“ víry, se zdá být velmi pošetilá. Různorodost odlišného pojetí a postupné dělení na další a další odnože církve s měnící se koncepcí církevních ideologií v celých lidských dějinách, vzájemná vojenská dobyvačná tažení ve snaze si podrobit ostatní svět bez ohledu na lidskost a právo svého sebeurčení, což se v našich podmínkách týká zvláště církve katolické. Je to až k neuvěření. Upalování jinověrců, popravy husitů, křižácké výpravy, využívání milionů otroků jak z afrického tak amerického kontinentu, ani posvěcení vojenských tažení nacistů a kolaborace s komunisty rozhodně nejsou ukázkou plnění Mojžíšova desatera a odkazu Kristova učení. Je třeba si vzpomenout na to, co lidstvo spáchalo pod korouhví církve na jihoamerické kultuře jen proto, aby vydrancovalo veškeré zlato, které tamější prastaré kultury po tisíce let nashromáždily k vlastním liturgickým účelům. Všichni španělští conquistadoři s sebou vezli církevní hodnostáře, kteří jim dávali požehnání k masakrům místních obyvatel pod záminkou toho, že odmítli křesťanství, jako jedinou a neomylnou víru v Boha.

  Zastoupení křesťanských církví v ČR

Skladba obyvatelstva podle náboženského vyznání

Roky sčítání                                                                        1950 - 1991 - 2001 - 2011

Církev římskokatolická - 6 792 046 -  4 021 385 - 2 740 780 - 1 083 899

Českobratrská církev evangelická - 401 729 - 203 996 - 117 212 - 51 936

Církev československá husitská - 946 813 - 178 036 - 99 103 - 39 276

Pravoslavná církev - 50 365 - 19 354 - 22 968 - 20 628

Svědkové Jehovovi - 0 - 14 575 - 23 162 - 13 097

Církev bratrská - 5 373 - 2 759 - 9 931 - 10 872

Církev řeckokatolická - 32 862 - 7 030 - 7 675 - 9 927

Církev Křesťanská společenství - 0 - 0 -  4 012 - 9 387

Slezská církev evangelická a.v. - 57 741 -  33 130 - 14 020 - 8 162

Církev adventistů sedmého dne - 0 -  7 674 - 9 757 - 7 394 

Evangelická církev a.v. v ČR - 22 403 - 0 - 14 885 - 6 645

Apoštolská církev - 0 - 1 485 - 4 565 - 4 934

Křesťanské sbory - 0 -  3 017 - 6 927 - 3 458

Bratrská jednota baptistů - 2 745 - 2 544 - 3 622 - 3 208

Luterská evangelická církev a.v. v ČR -   0 - 0 - 5 412 - 2 591

Jednota bratrská - 5 401 - 0 - 3 426 - 2 156

Evangelická církev metodistická - 2 917 - 2 855 - 2 694 - 1 952

Starokatolická církev - 0 -  2 725 - 1 605 - 1 736

Církev Ježíše Krista sv. posl. dnů - 0 - 0 -  1 366 - 926

Náboženská spol. českých unitářů - 0 -  365 - 302 - 155

Anglikánská církev -  0 - 0 -  201 - 115

Novoapoštolská církev -  0 - 427 - 449 - 98

ostatní - 32 887 - 22 377 - 194 014  - 0

bez vyznání - 519 962 - 4 112 864 - 6 039 991 - 3 612 804

nezjištěno - 22 889 - 1 665 617 - 901 981 - 4 774 323

  Podíváme- li se na prapůvod vzniku hlavních světových monoteistických náboženství - judaizmus, křesťanství a islám - všechna se hlásí k odkazu Abraháma, kterého dle bible Bůh určil za otce pranárodů. (viz. tabulka Počty věřících v hlavních světových náboženstvích, odkaz: http://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1bo%C5%BEenstv%C3%AD )

Přestože všechny církve vycházejí z jednoho prapůvodního základu, rozvinuly se z nich zcela odlišné směry, které se v běhu plynoucích dějin od sebe natolik odlišily, že se již po staletí střetávají ve vzájemných vojenských konfliktech, při nichž milióny a milióny věřících umírají právě pro nepochopitelnou odlišnost své, v jejich očích jediné, víry. A já se ptám: Pro co tito lidé museli zemřít?!!!!! Pro lásku Boží? To asi těžko… Jsou to vždy lidské negativní vlastnosti, co ženou lidstvo do nenávisti, sobectví a mamonu.

500 let před křesťanstvím vznikl ve východní části Indie Buddhismus, mírumilovné náboženství, které po celá tisíciletí nezavdalo vzniku žádných násilností, natož válečným konfliktům mezi národy, ale ani mezi místním různorodým etnikem.  Buddhovo učení je založeno na pěti zásadách

    Zdržet se zabíjení a zraňování živých bytostí
    Zdržet se braní věcí co nejsou dávány (nekrást)
    Zdržet se nesprávného sexuálního chování
    Zdržet se zraňující a nepravdivé mluvy (nelhat a nepomlouvat)
    Zdržet se zneužívání omamných prostředků

Jak jednoduchá pravidla pro život v míru, lásce a toleranci. Vedle toho se dějiny křesťanství vyznačují násilím, krutostí, porobou, mamonem a nedodržováním všeho, co je obsaženo v odkazu Ježíše Krista.


Ke slovanským národům a na území Velké Moravy se křesťanství dostává až v roce 862, s příchodem Cyrila a Metoděje, které pozval velkomoravský kníže Rostislav z Byzantské říše a v průběhu desátého století dochází k jeho šíření i k západním Slovanům.

Katolická církev ve své honbě za majetkem, politickou mocí a odkloněním od hlavního smyslu a podstaty víry, zapříčinila rozpoutání třicetileté občanské války, ve které zahynula až jedna třetina českého národa a na 300 let uvrhla naši zem do područí Rakouské monarchie.

Doba pobělohorská znamenala opravdovou dobu temna, jezuitského teroru a emigrace deseti tisíců Čechu, kterým, mimo těch pobitých ve válkách, propadl majetek ve prospěch řádů katolické církve. A mimo jiné i tento majetek chce dnes církev bez pardonu vydat v tak zvané církevní restituci.

V roce 1781 vydal Josef II rozhodnutí, podle kterého měly být zrušeny všechny kláštery, které se nezabývaly výukou, vědou či péči o staré a nemocné. Toto závažné rozhodnutí bylo důsledkem obrovského utrpení a ztrát, které silně otřásly důvěrou vzdělaných Evropanů v křesťanství a později i v náboženství jako celek.

Církev je třeba ctít jen tehdy, pokud sama ctí boží zákon (evangelium)

Pokud církev katolická nyní požaduje navrácení majetku, měla by se v první řadě vyrovnat s potomky těch, co v dávné minulosti okradla. Dále by mělo dojít k vyrovnání se všemi diskriminovanými občany, kteří jsou tzv. ateisté, neboť oni nedostali, nedostanou a nebudou dostávat od státu za svůj postoj nic a přitom jsou také pravoplatnými občany státu s určitým názorovým pohledem, vírou, a dokonce jsou ve značné většině. Z tohoto pohledu je ateista také věřícím, neboť věří svému názoru, je přesvědčen o jeho opodstatněnosti, čímž zcela naplňuje podstatu definice víry (ve smyslu přesvědčení), a pokud žije v souladu se zákony společnosti, stát nemá právo jej vyřadit z odměny, která byla a bude udělena církvím. Hlavním předmětem mé kritiky je skutečnost, že se představitelé církve stávají byznysmeny se vším všudy a vlastní víra se tak dostává na vedlejší kolej.

I já jsem hluboce věřící člověk, který vnímá Boha, lidmi empiricky nepoznanou všemocnou sílu, která stvořila náš svět a celý vesmír, včetně nás, lidí. Pro mne je Bůh moudrý architekt a tvůrce všeho kolem nás. Snažím se ve svém životě řídit pozitivními vlastnostmi a žít tak, jak se má. Jen mi do tohoto poznání nezapadá církev se svou hierarchií a celé to nesmyslné divadlo kolem, a proto ho s ní nesdílím. Troufnu si říct, že lidí jako já je ve společnosti drtivá většina, a přesto těmto lidem stát nedává ani korunu. Tak proč stát katolíkům a ostatním tzv. věřícím za jejich víru a její udržování na určité úrovni platí a těm, kteří sice nepotřebují kostel ani faráře, nicméně žijí spořádaným životem a také v něco věří, neplatí nic?

Pokud s nadsázkou přeženu to, o čem hovořím, není nemožné, aby ultra pravice nebo levice založily církev třeba s názvem Svědci Leninovi nebo Mimozemští svědci a nechali si platit od státu na svoji činnost nemalý peníz. Dá se také poukázat na to, jak proběhly restituce zemědělců, kteří splakali nad výdělkem a jak se zdá, nikoho to nepálí. Naskýtá se otázka: Proč se církevní restituce stávají privilegiem pro menšiny a u ostatních velkých skupin obyvatelstva, také postižených neoddiskutovatelnými křivdami, se mlčí?

A tak se na samý závěr můžeme vrátit k původní otázce z nadpisu: Jsem „neznaboh“ nebo věřící? V očích např. katolíků budu hodnocen zcela jistě jako nevěřící, neboť s nimi nesdílím jejich ideologii, rétoriku, kostel ani církevní mocenskou hierarchii, která usiluje o moc a hromadění majetku. Na druhou stranu, ateistický materialista, u kterého paradoxně mohou převládat tytéž negativní vlastnosti, mne může považovat za troubu odtrženého od drsné současnosti. Ať tak či onak, z mého pohledu občana našeho státu jsou církevní restituce ve své současné podobě návrhu zákona neoprávněným diskriminačním požadavkem církví, především církve katolické, a všichni politici, kteří jej podporují, nemají v politice co pohledávat, neboť v nelehké ekonomické situaci, v níž se nacházíme jejich lvím přičiněním, se chystají zaprodat náš, už tak giganticky zadlužený, stát ve jménu svého osobního i církevního mamonu.

Dovětek: strategie prosazení církevních restitucí je realizována pod taktovkou ministra financí Kalouska, za pomoci bývalého ministra Bessera (jeho kamaráda), kterého těsně před volbami do Poslanecké sněmovny „podstrčil“ Starostům, aby prostřednictvím Ministerstva kultury připravil předem dohodnutý scénář. Starostové a nezávislí byli v této oblasti (alespoň doufám) zneužiti a rétorika kolem blokovaných pozemků (církevním majetkem) v obcích byla jen falešným argumentem, neboť kdyby stát jen trochu chtěl, tak tento konkrétní problém mohl vyřešit již dávno, nezávisle na odluce církve od státu, neboť tak již několikrát v minulosti v jiných případech učinil.

Petr Havlíček

Z blogu autora http://havlicekpetr.blog.idnes.cz/

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 2600