Historie

Mnichovský diktát

mnichov1

29. září 1938, se sešli v Mnichově zástupci Německa, Itálie, Francie a Anglie, aby podepsali dohodu o odstoupení pohraničí českých zemí Německu. Jednali o Československu, jednali o nás, jednali bez nás... 

 

Zahraniční politika nacistického Německa

   Nástupem Hitlera k moci se změnily rázně československo-německé vztahy. V roce 1935 Německo zavedlo brannou povinnost, v roce 1936 nacisté obsadili demilitarizované porýnské pásmo, v témže roce Německo a Itálie začaly intervenovat proti demokratickému Španělsku. V listopadu 1936 vznikl Pakt proti Kominterně, který se stal nákladem »Osy« Berlín-Řím-Tokio.

mnichov5Appeasement a kolektivní bezpečnost

Anglie a v jejím vleku postupně i Francie ustupovaly Hitlerovi. Svými ústupky na úkor zemí střední a jihovýchodní Evropy chtěly oddálit vojenský konflikt s Německem. Tato politika, zvaná »appeasement« (usmiřování), obsahovala i souhlas s budoucí agresí vůči SSSR. Proti nacistické expanzi připravovali francouzští a sovětští diplomaté systém kolektivní bezpečnosti, systém opírající se o smlouvy počítající se vzájemnou pomocí v případě nezaviněného útoku. Tento Východní pakt podporoval i Edvard Beneš. Myšlenku paktu zmařilo Německo a Polsko.

   Za této situace 2. května 1935 byla podepsána spojenecká smlouva Francie a SSSR a následně 16. května 1935 spojenecká smlouva Československa a SSSR. V podpisovém protokolu této smlouvy bylo stanoveno, že povinnost vzájemné pomoci nastává, jen »pokud bude oběti útoku poskytnuta pomoc ze strany Francie«. Československo tak fakticky podmínilo pomoc Sovětského svazu souhlasem Francie.

Příprava nacistické agrese

Hitler chtěl Československo zničit, nenávist Hitlera měla kořeny v prostém faktu - Československo bylo posledním demokratickým státem ve střední Evropě, soustavně podporovalo antifašistický německý exil, spolupracovalo s Francií a Sovětským svazem. Již v roce 1935 začali nacističtí generálové plánovat válku proti Československu. Ve válečné směrnici z 24. června 1937 byl označen plán útoku na Československo jako »případ zelený« (Fall Grún). Souběžně byly připravovány plány útoku na Rakousko (Fall Otto) a Polsko (Fall Weiss). Na tajné poradě 5. listopadu 1937 prohlásil Hitler před nejvyššími veliteli nacistických vojsk, že prvním cílem agrese budou Rakousko a Československo, a předpokládal, že Československo bude izolováno a opuštěno Francií a Anglií.

 mnichov3  O čtrnáct dní později, 19. listopadu 1937, navštívil Hitlera lord Halifax, lord strážce pečeti, předseda britské státní rady a budoucí ministr zahraničí. Halifax vyslovil souhlas se změnami v Evropě, mezi nutné změny zařadil Gdaňsko, Rakousko a Československo. Požadoval však, aby »k těmto změnám došlo pokojným vývojem«, obával se nežádoucích otřesů.

      Československo a sudetoněmecký problém

   Klíčovým nástrojem nacistické zahraniční a vojenské politiky se stali sudetští Němci. Československo bylo mnohonárodnostním státem, v němž vedle Čechů, Slováků, Maďarů, Rusínů, Poláků a Židů žily více než 3 miliony Němců, což bylo asi 23,4 % z celkového počtu obyvatelstva.

   Československo bylo státem demokratickým a umožňovalo používání vedle češtiny a slovenštiny i dalších jazyků včetně němčiny. Německá menšina v ČSR vlastnila univerzitu, několik vysokých škol, kvalitní bylo i německé základní a střední školství. Život sudetských Němců byl charakterizován vysokým počtem politických stran a spolků. Ve dvacátých letech se německá politická reprezentace rozdělila na dva proudy: aktivisty - socialisté, agrárníci, klerikálové, a negativisty odmítající existenci Československa - sudetoněmecké nacisty a nacionály.

 mnichov4  Prapor negativismu převzal počátkem října 1933 Konrád Henlein, který založil Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu, přejmenovanou v roce 1935 na Sudetoněmeckou stranu (SdP Sudetendeutsche Partei). Henlein od března 1934 udržoval tajné kontakty s nacistickým Německem. Když v parlamentních volbách 19. května 1938 získal 15,2 % všech odevzdaných hlasů, stal se uznávaným vůdcem té části sudetských Němců, která uvěřila nacistické propagandě. V pohraničí se prosazovala představa o »sudetoněmecké národní pospolitosti«, která je utlačována Čechy, hospodářská krize ničící průmysl byla vykládána jako zákeřná protiněmecká vládní politika. Československo v tomto pojetí bylo odsouzeno k zániku. "Osvobození" sudetských Němců mělo přijít z Třetí říše. Henlein formálně požadoval autonomii v pohraničí, fakticky pracoval pro rozbití republiky.

   V tajném dopise z 19. listopadu 1937, který Henlein odeslal Hitlerovi, sudetoněmecký politik sděluje, že »srozumění mezi Němci a Čechy v Československu je prakticky nemožné, a proto je řešení sudetoněmecké otázky myslitelné jen z říše«. V dopise Henlein obžaloval ČSR z antifašismu, protiněmectví, spojenectví s Vatikánem, židovstvím, zednářstvím, německým exilem a bolševismem. Americký historik Smelser nazval tento spis Henleinovou žádostí o nacistickou anexi českých zemí. V dopise Henlein též vysvětluje Hitlerovi, že musí formálně dodržovat československé zákony a nemůže se zatím otevřeně přihlásit k nacismu. Zároveň prohlásil, že plně souhlasí s »politikou říše a jejím faktory«. SdP neusiluje o nic jiného »než o včlenění sudetoněmeckého území, ba celého česko-moravsko-slezského prostoru do říše«.

   V březnu 1938 anektoval Hitler Rakousko. V ohlasu na anšlus Rakouska vyzvali předáci sudetoněmeckých agrárníků, živnostníků a klerikálů, aby jejich členové přešli do Sudetoněmecké strany, zároveň jejich ministři opustili vládu. 28. března 1938 obdržel Henlein od Hitlera pokyn »klást československé vládě nesplnitelné požadavky". Henlein to vyjádřil takto: "Musíme tedy žádat tolik, abychom nikdy nemohli být spokojeni." Na karlovarském sjezdu SdP 24. dubna 1938 požadoval již Henlein úplnou autonomii a svobodné hlásání "německého světového názoru«, tedy nacismu.

Lidové hnutí na obranu republiky

 mnichov2  V Československu se ozývalo volání po lidové frontě, tedy spolupráci komunistů, socialistů a demokratů v aktuálních otázkách boje proti Henleinovi a Hitlerovi a přípravě vojenské obrany Československa. Programově se myšlenky lidové fronty prosazovaly na VII. sjezdu KSČ, v dokumentech ke zlepšení postavení německého obyvatelstva i Slovenska. Československo se vedle Francie a Španělska stalo třetí zemí, kde lidová fronta zaznamenala řadu úspěchů. V praktické politice se projevovala spoluprací komunistů, socialistů a demokratů na úrovni místních organizací, v kooperaci odborů, v řadě antifašistických demonstrací, v solidaritě s antifašistickým exilem a podpoře levicové kultury. Antifašistické spolupráce bylo zejména třeba po obecních volbách v pohraničí, 22. května až 12. června 1938, kdy 90 % německých voličů dalo hlas Henleinově Sudetoněmecké straně.

Mnichov

   Anglie a Francie zvyšovaly svůj tlak na československou vládu. Počátkem srpna přijela do Prahy zprostředkovatelská mise lorda Runcimana, která se stavěla na stranu henleinovců. V jednání o národnostním statutu se rozhodl prezident Beneš a vláda 5. září 1938 velkoryse ustoupit Sudetoněmecké straně a souhlasit s autonomistickými požadavky. Sudetoněmecké strana se však nechtěla dohodnout, a proto přerušila jednání. 12. září pak henleinovci vyvolali ozbrojený puč v pohraničí. Ordnerské skupiny zaútočily na státní budovy, policejní stanice i školy, terorizovaly německé i české antifašisty, drancovaly obchody... Již 13. září bylo osm mrtvých a desítky těžce zraněných. Vláda v osmi pohraničních okresech vyhlásila stanné právo. 14. září Sudetoněmecké strana oznámila, že jediným řešením je odstoupení československého pohraničí nacistickému Německu. Vláda rozhodla 16. září zakázat SdP.

   Henleinovský puč internacionalizoval sudetoněmeckou otázku. 15. září Chamberlaín převzal na Obersalzbergu požadavek Hitlera, aby Československo odstoupilo Německu své pohraničí. Následovaly diplomatické nóty Anglie a Francie 19. a 21. září československé vládě, aby Československo Hitlerovi ustoupilo. Vláda se pro splnění nacistického požadavku rozhodla poprvé 21. září, následovala její demise. 22. září proběhla politická generální stávka. Občané chtěli republiku bránit. Do čela úřednické vlády byl postaven generál Syrový. Když Hitler v Godesbergu na jednání s Chamberlainem 22.-23. září zvýšil své požadavky, souhlasily západní velmoci s československou mobilizací. Mobilizace 23. září prokázala připravenost na vojenskou obranu země.

mnichov1   Proti hrozícímu válečnému konfliktu se objevila zprostředkovatelská nabídka Itálie, za níž stál připravený záměr Anglie uspořádat mezinárodní konferenci. V Mnichově se 29. září sešli zástupci Německa, Itálie, Anglie a Francie. Hitler, Mussolini, Chamberlain a Daladier se dohodli na odstoupení československého pohraničí ve prospěch nacistického Německa.

   Mnichovský diktát prezident Beneš a vláda přijali. Beneš se obával války osamoceného Československa s nacistickým Německem, jednání Anglie a Francie opakovaně označil za zradu. Ze spojenců zůstával jen Sovětský svaz. Mnichov neznamenal jen ztrátu pohraničí, Československo nepřišlo toliko o 41 098 km2 a 4 978 000 obyvatel. Více než 150 000 Čechů, Němců a Židů muselo z pohraničí před nacisty prchnout. Chamberlain vykládal, že zachránil světu mír. O rok později vypukla druhá světová válka.

   Českoslovenští komunisté byli rozhodnými odpůrci mnichovanství. Provolání KSČ z 1. října 1938 kritizuje politiku »permanentního« ústupu před fašismem a dále se prorocky píše: »Boj o republiku, boj o demokracii, boj o samostatnost národa není skončen, rozhodující bitvy stojí před námi.« 

Obr.:  

Henlein u Hitlera 28. března 1938

Demonstrace 22. září v Praze před parlamentem

Konference v Mnichově 

Sudetští Němci vítají nacistické vojáky

Henleinovci odstraňuji hraniční sloup

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 6062