Kultura

Křest (1)

 

afghPovídka Olega JERMAKOVA z Afghánistánu

Průzkumná rota vyrazila od pluku v noci. Transportéry s nerozsvícenými světlomety se rozjely na sever. Světla posádky brzy zmizela a kolonu pohltila nekonečná teplá jarní noc.
Vojáci seděli na korbách pásových vozidel a dívali se na těžké řetězení souhvězdí. Kostomygin se rovněž díval na zářivé řetězce a přemýšlel o tom, že rachot motorů musí být slyšet v nejvzdálenějších kišlacích na samém konci téhle stepi, pokud ovšem nějaký konec má ...
Po půlhodině se nízko nad stepí vynořil matný měsíc. Zvolna vycházel, noc se projasňovala a před očima se začal rýsovat kopcovitý, chundelatý černobílý prostor. Před nimi se zabělaly zdi a věže. Kolona se rychle blížila ke kišlaku.

„Hej! Nespěte!" řekl velitel roty s laryngofony přitisknutými k hrdlu. Všichni velitelé vozidel ho slyšeli a po řadě hlásili: číslo to a to rozumí. Děla se natočila doleva a doprava, vojáci se pohnuli a chopili se samopalů. Proud vozidel projel kolem kišlaku, aniž zmírnil rychlost, a nic se nepřihodilo.
Kostomygin stačil zahlédnout okénka ve věžích, domy s plochými střechami, husté zahrady za hliněnými ohradami a ušatý obrys osla u seníku.
Cesta za kišlakem, kterou teď bylo výborně vidět, začala klesat a dole se ponořila do třpytící se řeky.

Stroje přejely mělkou širokou řeku, aniž ubraly na rychlosti, a jely dál. V kišlaku s kvetoucími zahradami se Kostomygin nadýchal voňavého vzduchu a teď cítil sladko v puse. Nastavoval tvář teplému větru, uvědomoval si tiži patrontašky na boku, til, jak pevně má sešněrované boty a jak volný a lehký je maskovací stejnokroj, a všechno se mu to líbilo — měsíc, ta strašná step, sladká chuť květů v

ústech, pohodlná uniforma a zbraň na prsou, i ta jízda nemotorných strojů nekonečnou bílou rovinou pod cizími zářivými hvězdami.
U hradby nízkých kopečků se kolona zastavila. Vojáci seskakovali z vozidel a protahovali si nohy.
Rota nastoupila do dvojstupu a vykročila po cestě. Řidiči zůstali v transportérech.
Rota postupovala podél pahorků. Všichni mlčeli a zachmuřeně pokukovali po temenech kopců jasně se

rýsujících na pozadí hvězdnaté oblohy. Měsíc se přehoupl na západní okraj oblohy, dostal bronzovu barvu a už nesvítil tak jasně.

Kostomygin slyšel, jak za ním jedoucí Oparin, bažant jako on, cvakl přezkou u opasku a odšrouboval uzávěr polní láhve. V tom se rozlehla tlumená rána a Oparin naletěl na Kostomygina. Ten se otočil: Oparin pokračoval dál s hlavou vtaženou mezí ramena a rychle navlékal láhev zase na opasek. Za ním šel pevnými, kroky vysoký, dlouhonohý seržant Švarjov.
Musím dávat pozor, pomyslel si Kostomygin, když otáčel hlavu zpět. Zajíci — kluci, kteří za sebou měli půl roku služby — upozorňovali bažanty, že si musejí dávat pozor a dělat jenom to, co jim řeknou. Tvrdili, že všechny chyby bažantů při akci budou „rozebírat" mazáci; průzkumná rota

není dělostřelecká baterie nebo velitelská četa, a taky to není pěchota a všechno musí klapat, nesmí to být horší než u nějakých těch „baretů".
Za měsíc služby u roty viděl Kostomygin dost mazáckých soudů a rozhodně se mu nechtělo být při příštím „rozboru" mezi obžalovanými. Ale Oparin se už mezi ně dostal. Musí si dávat větší pozor.
Měsíc se skryl, step znovu ztmavla a hvězdy se zatřpytily jasněji. Rota rovnoměrně vykračovala podél pahorků.
Ve vzduchu bylo cítit syrovost. Ve stepi zahvízdal pták. Zepředu sem dolehl dusot.
„Poklusem klus!" zavelel pronikavým šeptem Švarjov a Kostomygin se rozběhl. Uvědomil si, že mají zpoždění.
Běželi dlouho, potili se a polykali prach.
Kostomygin přidržoval jednou rukou samopal, druhou polní láhev. Ale patrontaška se zásobníky ho bolestivé tloukla do druhého boku, a tak samopal pustil a začal přidržovat patrontašku. Samopal mu však ranami do prsou působil ještě větší bolest, proto ho znovu popadl.
Běželi dlouho a rychle, až Kostomyginovi začalo chrčet v prsou a zapřísahal se, že, odteďka až navěky se cigarety ani netkne.
Konečně dorazili k nejbližšímu pahorku a spatřili ve stepi obrysy věží, domů a hliněných ohrad. Vítr vál od kišlaku a Kostomygin znovu cítil něžnou vůni květů. Vítr zadul silněji a pronikavá vůně zalila zaprášené, po dechu lapající lidi ve vlhkých, trpce páchnoucích oděvech.
U posledního pahorku se cesta dělila — jedna větev, ta, po niž běželi, vedla do kišlaku, druhá směřovala do stepi.
Dvě čety v čele s poručíky poslal velitel roty ke kišlaku, ostatní zalehli na pahorku, ukryli se za balvany a namířili hlavně lehkých kulometů a samopalů na vidlici cest Kostomygin se pečlivě tiskl ke kamení a cítil, jak je vlhké; příjemně mu ochlazovalo břicho a prsa. Odplivoval táhnoucí se sliny promísené s prachem a myslel si: teď je snad možné loknout si z láhve, nebo ještě ne? Rozhlédl se,

opatrně rozepnul opasek, přitáhl si láhev k hrudi, aniž by ji odepnul, odšrouboval uzávěr, sehnul hlavu, přitiskl sešpulené rty k hrdlu a nasál zhluboka vodu. Vypláchl si ústa, ale pak vodu spolkl — bylo mu ji líto vyplivnout.
Znovu si lokl z láhve, potom zašrouboval uzávěr, zapnul opasek, otřel si ústa a pomyslel si: teď si tak zapálit!
Na nebi zůstala jediná hvězda - Venuše. Na cestě se udělalo větší světlo a kišlak vypadal bližší. Cesta byla pustá. Všichni na ni civěli, i Kostomygin se díval a přemýšlel o tom, že to všechno nemá smysl - nikdo se tu neukáže a k žádné střelbě nedojde - prostě vyjde slunce a oni se vrátí k pluku. Byla to jeho první akce a on nevěřil, že bude opravdová, taková, jaké tak živě popisovali veteráni roty.
Přestalo ho bavit dívat se na cestu, po níž nikdo nepřijde, zívl a zavřel oči, aby je nechal odpočinout...
Nespal déle než minutu a s trhnutím se probudil. Jen se tomu nepoddávej, řekl si a znovu začal upřeně civět na cestu.

Pokračování

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 2247