Kultura

Chladné zbraně

chladne0Jako všechny ostatní předměty lidské činnosti podléhají i zbraně přesné klasifikaci.

Co to vlastně jsou chladné zbraně? Je to nejstarší skupina zbraní, kterých se od dávných dob užívalo pro boj zblízka. Rozlišujeme je dále na zbraně sečné, bodné a úderné a celou skupinu ještě vnitřně dělíme na zbraně krátké (pobočné) a dlouhé (kopí, sudlice, halapartna, cep atd.).

Všechny tyto zbraně se vyvinuly z pradávných předmětů, jichž člověk užíval pro svou obranu a k boji o kořist, tedy z kyje, kamenné sekery, mlatu, z kopí s pazourkovým hrotem atd. Ale až poznání kovu a jeho výroba podstatně přispěly k rozvoji zbraní. Dostávají rozmanité tvary, mají větší účinnost a trvanlivost. Objevují se první kovové sekyry, nože a meče.

   Slované meč původně neznali; užívali místo něho velkých nožů a především mohutných seker — bradatic, jejichž výroba nebyla tak náročná. Meč — nejznámější a nejrozšířenější chladná zbraň středověku — pronikl ke Slovanům franckým a nordickým vlivem, a to patrně koncem 7. a počátkem 8. století; z této doby také pochází všeslovanský název meč. Tato zbraň vznikla z formy germánsko-římské. Germáni nepoužívali dlouhého meče — ten poznali teprve u Galů.

Rovněž Římané používali dlouho svého klasického krátkého pobočného meče — gladiusu. Později galský dlouhý meč zdomácněl i v římském vojsku pod názvem spatha a šířil se opět na sever za Rýn a za Dunaj. Zde se z této formy, zvané galsko-merovejská, vyvinul v 5. století meč typický pro germánskou a později i pro slovanskou výzbroj — meč karolinský. Dlouhou dobu si udržoval jednotný tvar a rozměr.

Karolinský meč, nazvaný podle franckého krále Karla Velikého, se skládá z dlouhé, široké, masívní a oboustranně broušené čepele, uvnitř po délce žlábkované, končící v tupě zahrocené plekno. Tato zbraň byla pouze sečnou, neboť seky byly tehdy považovány za vražednější než body a bylo jimi možno daleko lépe proniknout ochrannou zbrojí protivníka. V horní části vybíhá čepel v dlouhý trn, na němž je připevněn jílec, složený ze tří částí — z příčky, rukojeti a jablka. Charakteristickými znaky tohoto germánsko-slovanského meče jsou značná šíře čepele a tupý hrot, krátká rovná příčka a homolovité jablko.

chladne2

MEČ PRO OBĚ RUCE

Počátkem 11. století se objevuje nová tvarová tendence, směřující jednak ke ztenčení čepele a zašpičatění hrotu (zbraň se stává také bodnou), jednak k prodloužení příčky a ke zvětšení celého jílce. Meč se zasouval do pochvy, jež byla složena ze dvou dřevěných nebo kovových plášťů, potažených většinou kůží, nebo byla celá z kovových plechů. Povrch byl často tak bohatě zdobený, že ztratit pochvu bylo daleko nepříjemnější, než ztratit samotný meč, i když i meč býval často také velmi bohatě zdoben.

Koncem 12. století dochází k prodlužování rukojeti meče, až konečně nabývá takové délky, že je nutno jej držet oběma rukama. Tak vznikly obouruční meče výšky lidské postavy, s nimiž bojovníci tvořili v 16. století elitu pěchoty. Za svou službu v poli také dostávali dvojnásobný žold a těšili se velké úctě. Boj s obouručním mečem byl velmi obtížný a vyžadoval velkou fyzickou sílu, obratnost a dovednost.

Ve 13. století se objevuje zajímavá úprava jilce meče. Rukojeť se pro lepší držení omotává koženými pásky, později drátem nebo řetízky. Přesto se však zbraň při mohutných úderech nedržela v drátěné či koženě rukavici zrovna dobře. Zvláště přesné vedení břitu čepele bylo obtížné. Rytíři si vypomáhali tím, že příčku svého meče objímali ukazovákem. Jestliže však dvě čepele sklouzly po sobě, prst to zpravidla odnesl. Proto byl v příčce připevňován kovový oblouček, jenž chránil ukazováček. Tento oblouček měl patrně vliv na pozdější vznik mohutných košů, které u bodných a sečných zbraní chránily celou ruku.

chladne3

KOPÍ - TYPICKÁ ZBRAŇ SLOVANSKÉHO BOJOVNÍKA

Ještě dříve, než rytíř řítící se do boje na zpěněném hřebci sáhl po meči, mlatu, sekyře či bijáku, použil obyčejně jiné chladné zbraně, a to kopí neboli válečného dřevce. Této zbraně se užívalo jen v první fázi boje, dokud byl mezi soupeři dostatek místa a mohlo se též využít velmi účinného nárazu dřevce za prudké jízdy, jehož cílem bylo srazit protivníka na zem, kde byl takřka bezbranný. Kopí bylo dlouho hlavní a typickou zbraní slovanského bojovníka a požívalo vždy jakési posvátné úcty. Slovanská knížata jsou na nejstarších obrazech zpodobována většinou jen s kopím v ruce, nikoli s mečem.

Rovněž tak bojová sekyra je starou slovanskou zbraní. Byl to i velmi rozšířený hospodářský nástroj. Užívali ji jezdci (obyčejně jako sekyry vrhací) i pěší bojovníci. Rozdíl byl jen v délce násady. Vlastní sekyra měla horní stranu rovnou s ostřím mírně obloukovým, vybíhajícím dolů ve špici. Mimo tento tvar se vyskytuje i mnoho jiných obměn.

Archiv Nos

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 1113