Společnost

Komunismus a fašismus (10)

 

logoIdeologie fašismu


Liberalismus byl spjat s racionalismem. Racionalistické přístupy převzal a rozvinul marxismus, socialistické a komunistické hnutí, kterému šlo o to svět poznat a změnit a změnu uskutečňovat na základě spojení světa kultury a práce.

Fašistická ideologie se však proti těmto hodnotám, které získaly rozhodující vliv, vzpouzí. Obviňuje je, že nahromadily neřešitelné problémy a uvrhly svět do krize. Stejně jako o 5O let později neokonzervativci, kteří chtějí svět vrátit o sto až dvě stě let zpět, před Velkou francouzskou revoluci, prohlašují fašisté, že rok 1789 je zrušen. Odmítavý přístup přerůstá v totální negaci. Je však nutné se dobře orientovat. Dnešní neokonzervativci využívají orthodoxní /"rugged"- drsný/ liberalismus, vítají postmodernistický iracionalismus a nesnášejí socialisty. Fašisté nesnášejí liberály, asociální demokraty, ale stejně jako nekonzervativci přímo nenávidí marxisty a komunisty.

Fašisté odmítali sociální revoluci jako "špinavou". Jejich ekonomické představy byly velice povrchní a neurovnané, odvozované od manipulačních a expanzivních záměrů, které sledovali. Prohlašovali, že jim jde o nejméně krvavou, ale přitom nejhlubší revoluci světových dějin, tj. že chtějí zvrátit lidské vědomí a morálku /J. C. Fest, Hitler. Eine Biographie, 1973, s. 615/. Kontury nového světa nemají vyplynout z racionální analýzy, z kritické diskuse a bezprostředního boje mas za jejich vlastní zájmy, ale má se zrodit z mýtické výzvy, víry a oddanosti vůdcům, kteří lid do této zaslíbené země přivedou.

Pochyby fašistů o možnostech rozumu a tvrzení o pohnutkách i instiktech, jež jsou nad něj mocnější, mají své historické předchůdce a znepokojivé paralely v přítomnosti.

Fašismus se obrací proti racionalismu, ve prospěch iracionalismu, nadpřirozených sil a temných instinktů. V jednání a chování člověka zdůrazňuje nikoli jeho společenské, ale biologické, přírodní určení a aktivitu. Zdůrazňuje biologické pudy, odvozuje jednání od krve, rasy, mýtických vztahů /např. k půdě/ . Předpokládá zasahování nadpřirozených sil, Prozřetelnosti, boha. K "přirozenému" výběru dochází pomocí vzájemného boje jedinců a druhů o přežití, v zápase, v němž vítězí silnější a dravější /sociální darwinismus/.

Na tomto základě fašismus také buduje kult výjimečných jedinců, národů a ras. Jeho individualismus a elitářství je vyhrocené, odvolává se na přírodní a nadpřirozené, rozumem nepostižitelné schopnosti a nadání, představa masy, kult davu je budován na tomto základě jako zvláštní útvar, vůdcem a elitou kultivovaný, stmelený autoritou vůdce a podněty, které od něho přicházejí. Takto utvářená masa vyvolených je nadřazena příslušníkům méněcenných, bezprávných národů, ras, případně vrstev.

Zvláštní roli měl v ideovém vybavení fašistů mýtus. Teze, že racionální jádro duchovního života je nudné, chladné a suché a únik do náhradních prostor morálních, estetických a mytologických umožňuje postihnout síly významnější než stohy racionálních analýz, jež jsou schopny vyprodukovat debaty intelektuálů, se objevovaly v Německu už v druhé polovině 19.století. Souvisely s aktivitou R. Wagnera a jeho zetě H.S.Chamberleina, s úvahami F.Nietzscheho o motivacích silnými emocemi a vůlí, především vůlí vládnout, i s psychoanalytickými soudy S.Freuda o roli vášní a libida /s touhou po sexuálním uspokojení/. Úvahy o významu politické vůle, která může probudit emoce a na nich založit akce, pronikly i do dělnického hnutí /G. Sorel, Úvahy o násilí, 1908/. Oprášeny a využity byly při přípravě strategie tzv. "perestrojki" v SSSR /1985/. Do dvacátých /ale také 90./ let 20. století se přenesl svět romantické rozháranosti, osamělosti, strachu /před svobodnými zednáři a jezuity a později také komunisty/, individuálního heroismu, vlády politické nicotnosti, tajných sil, pláště a dýky, věrnosti, mravní síly a zrady. C.J. Fest jej ve své obsáhlé monografii popisuje podrobně.

Richard Wagner, podle vývodů C. J. Festa vycházející z esteticko-intelektuálního resentimentu vůči politice prohlašoval, že politický člověk je rozporný. Domníval se, že je třeba se obrátit k tradici nepolitické politiky: bránit morálku proti moci, ducha proti politice. Prostřednictvím umění, schopností spojit poesii a politiku, se lze morálně a intelektuálně nad všeobecnou zkušenost povznést. Se sugestivním patosem byl do popředí vysouván soukromý svět, soukromé účely a ctnosti. Z tohoto zdroje se měla napájet občanská sebereflexe a růst sebedůvěra, rodit se hrdé německé občanství, schopné vzepřít se osvícenskému, západnímu "terorismu politiky". (V tom je rozdíl: soudobí konzervativci nevidí už zdroj tohoto terorismu na Západě./ Z excesů se doporučovalo navrátit se k přirozenosti a jednoduchosti. K tomu postačí pouhá intuice. Při návratu je možné odklidit obchod a techniku, smířit třídy, sjednotit národ a vrátit ztracenou jednotu i usmířenému světu. Na konci tohoto procesu politika mizí a mění se ve všeobecné opojení, v moc, charisma a genialitu těch, kteří se o to zasloužili.

R. Wagner formuloval svůj sen o konci politiky a prosazování lidskosti prostřednictvím obnoveného divadla. "Politika se musí stát velkým divadlem, stát uměleckým dílem, umělci nastoupit na místa státníků, požadoval. Umění bylo mystériem, jeho chrámem Bayreuth, svátostí drahocenná číš árijské krve, jež padlému Amfortasovi vrátí život, a protisílu Židovstva, politiku a sexualitu ztělesněnou v Klingsorovi spálí v sutinách fantastického zámku" /J.C. Fest, tamtéž, s. 5231.

Fašisté organizovali útěk z reality v masovém měřítku, pod záminkou romanticky heroistického skoku do skvělé budoucnosti. Také A. Hitler byl vzdálen realitě, myslel esteticky, mysticky, tj. nepoliticky /Tamtéž, s. 525/. Svět chtěl osvobodit prostřednictvím umění, či prostřednictvím vyšší moci označované jako Prozřetelnost. Umění jej rozbolestňovalo, konkrétní sociální problémy doby jej nechávaly chladným. Předpokládal, že budou řešeny v průběhu mobilizace národa a jako její výsledek. Z jeho úst vyšel bonmot, že Velký lhář je také veliký kouzelník. Ani Hitler, ani Mussolini nebyli jedinými diktátory, kteří měli umělecké sklony, toužili po esteticky působivém, dokonalém tvaru a přitom si uvědomovali, že bez násilí jej neprosadí, píše J. Janatka /Literární noviny, 29,. září I994/. Neuvědomuje si zřejmě, jak obecný dosah tento jeho soud má.

V Hitlerových projevech, jak píše J.C.Fest, se to hemží nejen nepolitickými kategoriemi a obrazy, ale také "argumenty" z nepolitické politiky: o škodlivosti působení politických stran, o kompromisnickém charakteru předchozího systému, o nenáviděné realitě, která mu politiku zošklivila. Zvykala totiž národ tváří v tvář tragice a zániku na "malé štěstíčko", vedla jej k maloměšťáckému požitkářství. Hitlerovy "obraty z magie a světla proti temnému, hrozivému vnějšímu světu." / J.C. Fest, tamtéž, s. 526/, posluchače uchvacovaly, takže mu později promíjeli, když vtiskl své politice naopak rysy vulgární a brutální. Vždyť i jeho fantasie o obrovské velkoněmecké říši sahající až k Uralu, o geopoliticky inspirovaném dělení a uspořádání velkých prostor světa, spojeného s vizemi masových přesunů, Šlechtění ras a likvidaci méněcenných ras a národů, fantasie počítající nejen se Svatým Grálem, ale také promyšlenou, infrastrukturou z dálnic a železnic spojujících vojenské tábory a ozbrojené vesnice, to vše uchvácený Herrenvolk omračovalo a přeměňovalo v poslušné a oddané knechty.

Pokračování

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 2806