Společnost

Rozhovor s Muhammadem Ali

Osvěžím si vzpomínky na rozhovor, který mi měl otevřít oči. Nebo ve mně alespoň vyvolat podezření, že se ve Spojených státech možná rodí cosi velmi, velmi nebezpečného, co by mohlo mít v budoucnosti hrozivější následky než studená válka - noční můra, jež tehdy ovládala naše životy. V šedesátých letech totiž zaplavila americké univerzity nenadálá vlna studentů z muslimské Afriky, finančně podporovaných arabskými zeměmi, hlásajících heslo „Revival of Islam" („Obroda islámu"). 

A sekta známá pod názvem The Nation of Islam (Islámský národ) nebo Black Muslims Movement (Hnutí černých muslimů) spustila bojovnou náborovou kampaň. V New Yorku, Bostonu, Filadelfii, Chicagu, Detroitu, Atlantě, Denveru, Los Angeles či San Francisku vyrostla řada mešit, a přestože se většina obyvatelstva černé pleti identifikovala s baptistickým reverendem Martinem Lutherem Kingem, z nemalé části Afroameričanů se stávali stoupenci Muhammada, přesněji Black Muslims (Černí muslimové). Ach ano, „černé muslimy" mám v živé paměti. A ujišťuji vás, že to nebyli zrovna „sympaťáci". Aniž by museli čelit jedinému obvinění z rasismu, zdůrazňovali absolutní nadřazenost černé rasy, a z ní vyplývající méněcennost bělochů.

Vůči bílým v sobě živili zuřivou nenávist, Martinem Lutherem Kingem opovrhovali natolik, že jej nazývali „strýčkem Tomem" nebo „leklou rybou", a nechali se vést jedincem, který se nijak netajil svými záměry. 

Byl to Elijah Muhammad, vlastním jménem Eliah Poole. „Obrátit je na islám, udělat z nich muslimy. Bratři, brzy musíme donutit ke konverzi i bílé ďábly. Bude to naší nevyhnutelnou povinností. Jedině osvobozením Spojených států totiž dokážeme osvobodit Evropu neboli celý Západ," prohlašoval Elijah Muhammad narozený jako Eliah Poole. Až do roku 1965 figuroval na scéně také další pochybný jedinec, jenž přestoupil na islám ve věznici, kde si odpykával dlouholetý trest za loupežné krádeže - Malcolm X, vlastním jménem Malcolm Little. (Dnešní mládež ho zná pouze ve zbožštělé podobě, kterou mu vtiskl Hollywood slavným kasovním trhákem.) Onen Malcolm X, jenž roku 1963 okomentoval vraždu Johna Kennedyho slovy „má, co chtěl", v roce 1964 však začal v náhlém záchvatu mysticismu kázat o bratrské lásce, a 21. února 1965 mu proto jeho bývalí učedníci zchladili hlavu sprškou z revolveru.

Na jeho místo nastoupil Louis Abdul Farrakhan, vlastním jménem Louis Eugene Walcott. Zpěvák calypsa, který vedl v Harlemu mešitu, známou jako Chrám číslo sedm” a jehož chorobný rasismus přiléhavě vystihuje následující výrok: „Méněcennost bílé rasy a křesťanství dokládá fakt, že počínaje vědeckými objevy jsou veškeré výdobytky lidstva zásluhou islámu. Jediný běloch hodný respektu je můj vzor Adolf Hitler, který vyhladil tak úctyhodný počet židů." 

Nicméně hvězdou číslo jedna byl v té době Muhammad Alí, rodným jménem Cassius Clay, v roce 1966 již slavný světový šampión v supertěžké váze.

Byl pro mě hříčkou přírody, a nebrala jsem ho proto vážně. Ostatně, jak nebrat na lehkou váhu někoho, kdo prohlašuje:

„Jsem největší, nejkrásnější. Tak krásný, že bych si zasloužil tři ženy za noc. Tak veliký, že K. O. mi může dát pouze Alláh." Anebo: „Vybral jsem si jméno Muhammad, protože Muhammad znamená Hoden věčné chvály. A já si věčnou chválu zasloužím." Nebo: „Jestli jsem někdy napsal dopis nebo přečetl knihu? To fakt ne. Nepíšu dopisy a nečtu knihy. Nepotřebuju to, protože jsem chytřejší než vy. Vím například, že Alláh je starší Bůh než ten váš Jehova a Ježíš a že arabština je starší než angličtina. Angličtina existuje jenom čtyři sta let.“ Nebo: „Co budu dělat, až skončím s boxem? Kdoví, možná se stanu vládcem nějaké africké země, která bude hledat svého nejvyššího vůdce a napadne ji: proč nepožádat Muhammada Alího, když je tak silný, krásný, odvážný a zbožný?" Nebo: „Kdybych místo na Floridě žil v Alabamě, volil bych toho, kdo nemíchá bílé s černými. Nevolím typy jako Sammy Davis, kteří si vezmou blonďatou Švédku. Psi patří k psům, vši ke vším, bílí k bílým."

Jinými slovy: ať jsem se snažila sebevíc, na tomto hloupém a zlém čtyřiadvacetiletém chvastounovi a ignorantovi, který umí nanejvýš rozdávat rány, jsem nenalézala nic, co by bylo hodno respektu. Byly však chvíle, kdy jsem znejistěla, zda není chybou ho přehlížet, zda zkrátka nemá větší význam, než se zdá. 

Poprvé (setkala jsem se s ním celkem dvakrát), když jsem byla svědkem jeho hysterického výbuchu, za nějž by se nemusel stydět ani protagonista Voltairovy tragédie, který pro lásku k Muhammadovi zabije vlastního otce: „Já Elijaha Muhammada miluju víc než svou mámu. On je totiž muslim, zatímco moje máma křesťanka. Já pro Elijaha Muhammada třeba i umřu. Pro mámu ne.“

Podruhé jsem zapochybovala, když na mě fyzicky zaútočili „černí muslimové", kterých měl plný dům. Byl vlastně velmi nepřátelský, nenávistný. Místo aby odpovídal na mé otázky, funěl, drbal se, cpal do sebe gigantické plátky melounu a říhal mi do tváře. (A to, upozorňuji, schválně, aby mě urazil. Aby mi připomněl, že vši patří ke vším a bílí k bílým: nikoli aby se mu lépe trávilo - tedy z prosté nevychovanosti.) To říhání bylo tak hulvátské, hlučné a smrduté, že mi nakonec došla trpělivost. Hodila jsem po něm mikrofon, zvedla se a s hlasitým klením „go to hell / táhni k čertu, ty dobytku," jsem odpochodovala. Vyrazila jsem k taxíku, který na mě čekal. Muhammad se v tu chvíli nezmohl ani na slovo. Ochromen údivem zůstal civět s obřím plátkem melounu v ruce a neměl ani sílu srazit mě k zemi jedním ze svých nelítostných knockoutů. (Stačilo by mu přitom strčit do mě prstem.) Zato „černí muslimové" mi byli v patách. S Muhammadovým „duchovním rádcem" (jistým Samem Saxonem) v čele doběhli k taxíku, do něhož jsem mezitím nastoupila, a za pokřiku „ty křesťanská čubko" vůz obstoupili. Začali do něj bušit, nadzvedávali ho, snažili se ho obrátit na střechu a... Ulice byla liduprázdná. Vyděšenému řidiči (černochovi s koptským křížem na krku) se ne a ne podařit nastartovat a zmizet. Kdyby kolem čirou náhodou nejelo policejní auto (kdyby se nestal zázrak, jenž vystavil tvrdé zkoušce můj ateismus), stěží bych vám tu teď tuhle příhodu vyprávěla.

Ale ovšem, i později mě napadlo, že není nejmoudřejší nebrat taková individua vážně. Například, když jsem se dozvěděla, že díky žroutovi melounů posílily řady stoupenců islámu. (Nezapomeňte, že v Americe dnes tvoří osmdesát pět procent muslimů černoši, kterých se ročně obrátí na islám sto tisíc, a že jsou mnozí z těchto konvertitů spojeni se světem sportu. Jedním je bývalý mistr v supertěžké váze Malik Abdul Aziz, vlastním jménem Mike Tyson. Ten, který během zápasu kouše, respektive pojídá uši soupeřům. Dalším je basketbalová hvězda Kareem Abdul-Jabbar, vlastním jménem Lew Alcindor. A nesmíme zapomenout na Mahmouda Abdul-Raufa, vlastním jménem Chrise Jacksona, rovněž basketbalového šampióna. V poslední době se chytily na udičku také „velké ryby" ze světa filmu. Pro začátek uveďme Denzela Washingtona, majitele Oscara, jenž ztvárnil postavu Malcolma X.

Nebo multimiliardáře s mrštnýma nožkama, který se rád tulí k dětem v peřinách a pomocí dermatologických kůr i bolestivých plastik obličeje se dokázal zbavit černé kůže a černošských maskulinních rysů, takže teď vypadá jako bílá beznosá holka - řeč je pochopitelně o Michaelu Jacksonovi.) Ona pochybnost ohledně „černých muslimů" se však rozplynula, když jsem sama sebe přesvědčila, že jsou jen přirozeným plodem společnosti, v níž byli vyšinutí proroci či náboženská hnutí vždy běžným jevem, důsledkem přemrštěné náboženské tolerance. Nezrodili se snad v Americe mormoni Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů - přívrženci onoho Josepha Smithe, který vyzýval k nespoutané polygamii a měl dobrých čtyřiapadesát manželek? Nezrodili se v Americe Svědkové Jehovovi - stoupenci onoho Charlese Táze Russella, který vybízel k plivání na státní vlajku, a přestože sám sebe nazýval křesťanem, popíral Kristovo ukřižování i učení o Boží spáse? Nevznikla snad v Americe sekta scientologů, žáků oné Mary Baker Eddy, pro niž byla Bible všespásným lékem, a běda zavolat doktora, nechat se hospitalizovat nebo si vzít sulfonamidy či aspirin? (Scientologická církev stále existuje a čas od času skončí některý z jejích členů za mřížemi, protože nechá své dítě zemřít na zápal plic či zánět slepého střeva.) Nezrodili se snad v Americe oni perverzní vyznavači Satanovy církve neboli stoupenci Antona LaVey, který viděl v Ďáblovi zdroj všech potěšení?

Domnívala jsem se také, že fenomén afrických studentů vstupujících na univerzity, aby zde propagandisticky hlásali „obrodu islámu", zase pomine, nebo že je důsledkem migrační vlny podobné té, v níž do Ameriky přicestovaly zástupy Kubánců a Mexičanů.

A svedena touto úvahou jsem si nevšimla, že stejný migrační proud, jemuž připravil cestu zánik našeho kolonialismu, se objevil i v Evropě. Například v Anglii, kam heslo „obroda islámu" dorazilo z Pákistánu, Ugandy, Nigérie, Súdánu, Keni, Tanzanie. A ve Francii, kam přišlo z Alžírská, Tuniska, Maroka, Mauretánie, Čadu, Kamerunu. A v Belgii, kam proniklo z Konga a Burundi. A rovněž v Holandsku, kam dospělo z Indonésie, Surinamu, Moluk, a v Itálii, kam se dostalo z Libye, Somálska, Eritrey. (Univerzita pro cizince v Perugii praskala toho roku ve švech pod náporem Libyjců, kteří spolu s dalšími služebníky Alláhovými založili Unione Studenti Mussulmani ďltalia / Svaz muslimských studentů v Itálii a iniciovali výstavbu první mešity v zemi.) Zkrátka mi nedošlo, že tento jev, zcela odlišný od běžných migračních vln, je součástí detailně propracované strategie založené na postupné infiltraci, nikoli na brutální agresi namířené proti všem „nevěřícím psům“ planety. Ne náhodou se v šedesátých letech slogan „obroda islámu" šířil i v Sovětském svazu, zejména v Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Turkmenistánu, Uzbekistánu a Tádžikistánu (tedy v zemích dobytých kdysi Zlatou hordou) a dále v srdci samotného Ruska neboli v Čečenské autonomní oblasti. Na území oněch Čečenců, se kterými měla na konci osmnáctého století plné ruce práce sama Kateřina Veliká, proti nimž bojovali carové v devatenáctém století celých čtyřicet sedm let a které až roku 1859 zkrotil car Alexandr II...

* * *

Nedošlo to ostatně nikomu. Naše myšlenky plně zaměstnávala studená válka, která ovládala veškerý život. Nemluvilo se o ničem jiném než o komunismu. O marxismu, leninismu, bolševismu, socialismu, komunismu. O islámu nepadlo ani slovo. 

 

Zdroj: Fallaci, Oriana: Síla Rozumu, 2004. ISBN: 978-80-7422-301-3 

Napsal Super User Zobrazeno: 313