Z Domova

DVACET LET POD DIKTATUROU DRAVCŮ (4)

logoJiž dvacet let proděláváme krutou zkoušku, kterou nám naprogramovaly dějiny. Jsme drcení ve dne v noci, všude a neustále. Režim, který do naší země podvodným způsobem vlezl, vyplňuje všechny prostory bytí, a není možno před ním utéct. Každá absurdnost má příslušnou příčinu vzniku.

3. Zamořená kultura a vzdělávání

Věci se ze všeho nejlépe poznají srovnáním. Kde je ta doba, kdy se v české kultuře probudil intenzivní dech života, kdy se objevoval talent za talentem, báseň za básní, píseň za písní, román za románem, kdy jsme se tak pyšnili přítomností, ukolébávali budoucností a byli hrdí na svou skutečnost, a ještě více naději; byli jsme přesvědčení, že nám rostou Shakespearové, Chaplinové, Šaljapinové, no prostě géniové. Kde jsou ty klamavé naděje! Jak se vše změnilo během dvou desetiletí! Ano, byla to jedinečná podívaná, a čas potvrzuje, že za úspěchy stály nevídané socialistické přeměny. Socialistická péče o osvětu, vědu, vzdělám a literaturu jako by stimulovala nadání, talent, důvtip, inteligenci lidu. Byl to nevyhnutelný výsledek působnosti socialismu. A jak působí kapitalismus ? Nemáme ani dobré knihy, ani velké spisovatele, herce, hudebníky; máme jen slabé prodejné spisovatele a obchody. „Díky" vlivu západních vzorů se kultura a umění odvrací od života lidu a od společenských problémů. Všude ignorance osobitosti vývoje a charakteru národa a jeho bytí. Filozofie kontrarevoluce rozbíjí život na úroveň beztvárnosti, na úroveň světonázorového chaosu, ve kterém už neexistuje nic celistvé, nepoškozené, pravé. Jakákoli idea páchne rozkladem. Je to těžká doba, doba vyprazdňování, bezduchosti, tuposti. Právě v takové obsahové prázdnotě se nyní nacházíme.

Moudrost praví: tma je ve státě, kde jsou lotři na výsluní. Protektoři se řídí poučením, že česká mentalita inklinuje k radikálním proudům, že je poháněna pohybem revolučních dějů lidstva. Proto propracovávají protiopatření: do chodu uvádějí mechanismy, které karikují socialistickou kulturu a zkreslují národní dějiny. Vyvracejí vše, co by mohlo připomínat národu jeho statečnou minulost. A tak se všechno, co je v ní velké a vznešené ruinuje. Jsou bořeny pomníky Marxe, Lenina, Gottwalda, Švermy, Fučíka, Jabůrkové, Kudeříkové a dalších světlých postav českých a světových dějin. Proč asi? Aby nepozorovaly zlořád, který se v kdysi vzkvétající společnosti rozhojňuje. Je to však proces neočekávaný. Uprostřed této nekulturní ohyzdnosti, uprostřed vandalství, primitivnosti se kupodivu ještě více nadnáší věčně kouzelná role hrdinů-bojovníků, hrdinů-myslitelů, politiků, budovatelů divotvorného socialistického žití. Člověku přichází líto, vidí-li, kolik hodnot ctitelé západní civilizace zničili; jak mizí stopy myšlení a mravů; jak lidský mozek trpí návalem šílených reklam, které jakoby oznamovaly: „očumuj a chuť si nech zajít".

Původ tohoto bankrotu je nepochybný: bezohlednost vůči národům byla včleněna mezi složky studenoválečnické strategie, v nedílném spojení s uvedením do zanícené účasti disidentů v šíření „masové kultury". Podniká se všechno, aby literatura nebyla ozvěnou společenského mínění, aby naopak jeho hlas přidušovala, hlavně ten, který touží po vyšších lidských ideálech. Literáti jsou hodnoceni podle vehemence, kterou prokazují při zbavování čtenářů nejvýživnější síly čtenářů - myšlenky a myšlení, a tím i odmítání věrnosti a odevzdanosti novodobým barbarům. Tento patologický proces zamořuje všechny kulturní a umělecké oblasti. Tvůrčí svoboda znamená přizpůsobovat své chování pyšné tváři loutky, řídící se podle chutí Havla a jemu podobných odkojenců západní ideologie a kultury. Z tohoto zorného uhlu nutno posuzovat kupříkladu i Havlovo vytržení a veřejný obdiv k Rolling Stones a dalším rachotícím kapelám. Všechno v souladu s propracovaným programem: proměna hudby v hluk je planetární pochod, který zvěstuje, že lidstvo vstupuje do dějinné fáze totální ohavnosti a surovosti. V hluku nejsou slyšitelná slova. Pohyb nízkých smyslů, osvobozených od všech závazků, to je jedinečná kultura. V porovnání s ní všechno, co národy vytvořily, je jen „ubohé blábolení", jak se vyjádřil jistý „moderní" chudák. Ach, sladký Gott, jenž zpívá pro nacpané a nacpávající zbohatlíky, je dobrým příkladem muže odevzdaného režimu, který nemá smysl pro hodnoty života, stejně jako další jepice tančící ve víru okamžiku a myšlenkového hédonismu, nevnímaje utrpení národa.

Všechno to patří k dravému tažení západní pseudokultury a reakční ideologie. Jejich rodokmen sahá do válečného období, kdy nacisti, vichisti a další zlé síly pod záminkou spásy kultury prosazovali své zlověstné plány. Z analogických popudů studenoválečníci roztočili tanec kolem bourání hranic mezi socialistickými a kapitalistickými státy. Společná hranice, společná kultura, společná civilizace, tak zněl chorál západofilů. Vyvstává otázka: z jaké příčiny je národní kultura decimována? Inu, jadrná kultura by nejen znehodnocovala nevzhledné reálie, ale i připomínala reálie socialistické minulosti. Popsala by skličující obraz, jak se česká pospolitost seshora až dolů kulturně vyprazdňuje. V souladu s pokynem souvěrce Havla, Pavla Tigrida, „my žádnou kulturní politiku nechceme a mít nebudeme, protože kulturní politika je komunismus". Havel bez studu před veřejností hanobí vlastenectví jako projev kmenového nacionalismu a „čecháčkovství". Nedbá na historické poučení, že monokulturalismus sloužil kdysi jako odrazový můstek k tragédiím, které ostatně jsou dobře známé i z dějin 20. století.

Zabedněnci si vymýšlejí antikomunistické pomluvy: prý komunisté podřizují kulturu a umění mimouměleckým cílům a ubíjejí tak tvůrčí uměleckou svobodu. Je to však nonsens. K tvorbě není potřeba nikoho nutit, není potřeba psát na předepsaná témata. Cpát někomu fantazii o životě ? To nejde, k tomu je potřebí jediné, být občanem své vlasti a své epochy. Spojit své snahy se snahou lidstva, spojit zdravý cit s pravdou života. Jako zlý příklad lze uvést osudy odpadlických literátů. Je známo, jak podle příkazu tajemných sil v 60. letech najednou jako by v temnotách západní civilizace pozbyli rozum a slepě začali tápat v dehistorizovaném labyrintu zaslepenců světa. Značná část populárních literátů sklouzla na roven mluvčích západních ideových tónin. Bylo zřejmé, jak literárně degenerují, jak ve víru událostí zvráceně chápou svět a přiklánějí se k nečistým světonázorům. Nakonec se umělecky i lidsky rozložili: kořili se instrukcím CIA, které nařizovaly, aby se z literatury a umění vytrhávala jejich sociální podstata. A tak Vaculík, Škvorecký, Kundera, Neff a jejich souvěrci popisují nový život na základě zlomyslných nepravd, lží, z bulváru, a nikoli z dotyku ze skutečnosti. Jak chybná byla vnitřní náplň jejich života, dokládá M. Kundera ve svém slávou opředeném románu „Nesnesitelná lehkost bytí", v němž si nesnesitelně bezstarostně vymýšlí nejen příběhy morálně pokleslých hrdinů a zatracuje májové oslavy, bez uvědomění si toho, co kdysi postřehl Jan Neruda: že český člověk spatřuje svou sílu v jednotě svobodných lidí, a umí dobře vykonanou práci oslavit. Necháme-li stranou jeho, Kunderovo, zpotvořené vykreslení socialistického venkova, neubráníme se tomu, abychom bez kritiky vynechali jeho opovržlivé zatracování „velkých pochodů" národů proti Americe, zesměšňování revolučního hnutí a Evropě, a jeho sen o tom, aby „tohle jeviště" (prvomájové) bylo čím dál „menší", až se jednoho dne stane „pouhým bodem bez rozměrů".

Povedený Kundera se zjevně obává deváté vlny, která se „nezadržitelně zvedá" a „všechno smete". Souží ho starost o Velikého Bratra, a nepohoršuje ho skutečnost, že země, odkud pochází, se dusí v pazourech dravce. Říká se tomu, pálí svíčku čertu, aby dosáhl svého profitu. Přiživuje se na rozkladu světa a je šťasten, že mu v tom mocní nebrání. Za socialismu začal vzkvétat, nyní dokvetl. Stejně jako jeho souvěrci, jež se živí lísavostí, tendenčními posudky vnitřních a světových problémů v televizi a tisku, a hlavně pomlouváním amerických soků, hlavně Ruska. Mimo to zkresleně vykládají svá „disidentská hrdinství", plísní komunisty a socialismus.

Snad nejvěrněji zosobňuje maloměšťáka, majícího úzký obzor a projevujícího odpor proti společenskému pokroku, L. Vaculík. Je to omezenec, ignorant až to bolí, nepíše o příliš zajímavých věcech a všechno ukazuje jen ve vztahu k Vaculíkovi. Vypíná se do pózy antikomunistického hrdiny, ale zbabělec a hrdinství? - to dohromady nejde! Bez kritiky socialismu ho nenapadne ani věta. Národu se odcizil nadobro, nedbá jeho duchovních potřeb. Zbavuje se tak schopnosti pochopit východiskové body národního pohybu. Lepší stránky lidství jsou mu neznámé.

Ze stejnojmenného materiálu PhDr. Ivana Hlivky, DrSc. (2009), pokračování

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 3119