Z Domova

DVACET LET POD DIKTATUROU DRAVCŮ (6)

logoJiž dvacet let proděláváme krutou zkoušku, kterou nám naprogramovaly dějiny. Jsme drcení ve dne v noci, všude a neustále. Režim, který do naší země podvodným způsobem vlezl, vyplňuje všechny prostory bytí, a není možno před ním utéct. Každá absurdnost má příslušnou příčinu vzniku.

4. V pasti globalistů a integrátorů

Zradí národ ten, kdo jej zneuctí. Ovládnout, oklamat, prodat je přirozený pud každého zloděje. Stačí příležitost. Je zajímavé pozorovat české zpátečníky, kteří bloumají jako bezvýznamné mušky v zaprášeném paprsku a Západ si pletou se sluncem. Nešťastníci! Místo „svobody" zahnali národ do potupných a zbytečných útrap. Vnitřní a zahraniční politiku vyšperkovávají nudným prozápadním pozlátkem. A pro sebe? Pro sebe hledají záchranu, pro národ peklo. Národ se ocitá v ďábelské smyčce nadnárodních korporací, v pasti sil, které již dávno snily po „legálním" ovládnutí prostranství socialistických zemí a po pomstě za ušlé zisky po dobu, kdy se tyto země odpoutaly od západních „dobrodinců". V této souvislosti stojí za připomenutí mezinárodní diplomatickou atmosféru, když západní vítězové v čele s USA naložili na poražené Německo reparace, a toho využil Hitler pro převzetí moci. Po druhé světové válce to bylo poněkud jinak. Západní vítězové o reparace již nestály, ale vynahrazovaly si je daněmi skrze NATO a jiné organizace. Smlouvy se již nenazývají pravými jmény, a aby se nemusely vyložit karty, na stůl nemusela se dodržovat gentlemanská zásada „ my vám platíme to a vy nám tohle", smluvní texty hýří technokratickým žargonem. Gentlemanská smlouva již neexistuje. Svět kapitálu je živ z velké dávky lží. Tyto lži se dovedou přizpůsobit podle potřeby. To ony mají na svědomí, že je národům tak zatěžko, aby si navzájem porozuměly. Pravda je u všech táž. Jenže každý národ má své zaprodance, dobrodruhy. V „liberální" literatuře se mluví o „třetí evropské ideji" (někdy se v této souvislosti uvádějí sny Napoleona a Hitlerova vidina Neue Europe), když před druhou světovou válkou i v jejím průběhu velkoprůmyslníci západních zemí čile spolupracovali ve strojírenství a dalších oblastech nehledě na válčení mezi státy, a mluví se i o tom, že tato spolupráce tvořila základ pro konstruování Evropského společenství uhlí a oceli, a toto společenství se stalo základem EU. Lze se pak divit, že EU je všechno jiné, jen ne demokratická spolupráce? Nadvládou kapitálu v „okupovaných" postsocialistických zemích, a nikoli pomocí? V tomto kontextu stojí za zmínku podnětná práce anglického vědce R. Rudgleye „Vzkříšení pohanství", v níž se dočteme, že západní archetypy mohou ovládnout kolektivní mysl některých národů, a zavléct je do katastrofální války.

Trauma nacismu a druhé světové války nemusí být koncem tohoto příběhu, protože jeho vliv lze nalézt i v současnosti, a navíc „nabývá globálních rozměrů". Západ tvoří promyšlený sociální řád: má finitní strukturu a žije podle určitých zákonů velkých sdružení lidí. Tento obr potřebuje životní prostor, který je mimo ten, kterým dosud disponuje. A to je stále těžší. Lovecká zóna se zužuje, staré válečné metody již nejsou jisté. Proto mění politickou strategii. Ideologicky se to interpretuje jako osvobozující mise EU, avšak reálná podstata integrace nemá s tím nic společného. Cílem je zahrnout národy nikoliv do postavení rovnoprávných partnerů - to je prostě při nerovnosti partnerů nemožné - ale do postavení, které bude pro Západ nejvýhodnější. Západ disponuje dostatečnou sílou, aby nedovolil v prostoru, který si obsadil, vznik nezávislých států. Má pro tento účel dosti vychytralý, vyzkoušený způsob, vždyť historie jeho rozvíjení byla vždy plná krvavého násilí, slibů a uskoků. Podmínky se ve světě sice mění, podstata cílů a prostředků však zůstala stejná.

Dějiny nastrojily Západu léčku : ulehčily mu „vítězství ve studené válce", avšak zároveň tímto způsobem nasadily jeho vůdčím silám chorobnou ješitnost, přesvědčení, že nastává pro ně příhodná doba pro nastolení „globálního impéria". No, proč by ne ? Vždyť socialistická „alternativa" zmizela nadobro. Cílů může být dosaženo bez boje - stačí už jen problematizovat státní hranice, chytře přesvědčit národy, že setrvávání národů a jejich hranic je už zbytečné - přece všechno půjde O.K. Jenomže reality vývoje prozrazují opak. Integrace v řeči se stává jen maskou západního nacionalismu a řádění neúprosných bohů světového kapitálu proti slabším národům. Oni diktují, oni trestají, oni stanovují doktríny. Je toto chování neodvratným pravidlem historických procesů? V čem tedy vězí fenomén kapitalismu, ne-li v moderní krutosti ? Stále tatáž manýra - žádost vmačkat národy do nesnesitelného postavení. Renovovat starobylé říše - s periodickými válkami, agresemi, zotročováním, kolonialismem, plenění všeho, co se zamane. Ovšemže pod rouškou „spolupráce". Voluntaristická nařízení Bruselu nemají jiný cíl, než způsobovat škodu „méněcenným" národům a státům.

Konstruktéři EU stále dluží světu odpověď na otázku: co je vede k tomu, aby sestrojovali babylónskou věž na nedemokratickém principu. Je všeobecně známo, že sloučené státy se téměř nerozvíjí, ale naopak, stále více se zadlužují, ochuzují. (ČR musí odvádět do Bruselu přes sto milionů korun denně a pak složitými procedurami dolovat alespoň část svých peněz zpět, a v důsledku Lisabonské smlouvy to prý bude dokonce přes 160 milionů denně !). Někteří pomatenci, hlavně z tábora sociální demokracie (ale i někteří komunističtí „modernisté", jak ještě bude fakty doloženo), soudí, že národní zájmy lze lépe uplatňovat i chránit v rámci Unie. Což, řečeno žertovně, připomíná anděla, který se chtěl zachránit před ďáblem v pekle. V tomto myšlenkovém prostoru se aktivují i Havel, Zielenec, Železný, Zeman, Paroubek a další zavilí „integrátoři".

Ve skutečnosti, vstupem bývalých socialistických států do EU, začíná černá kapitola jejich dějin. Dominantní dravci svým panovačným chováním stvrzují, že vazba mezi kapitalismem a demokracií je nemyslitelná. Skvělý politik V.I.Lenin přesně předpověděl, že pokud se Evropa bude sjednocovat nedemokraticky, vznikne krize. A upozorňoval, že je nutno sledovat ekonomický obsah hesla „ spojené státy". Dnešní situace dává Leninovi za pravdu. „Monolitní" EU je pouze výplod imperiální ideje, jež se opírá o již dobře známé západní spekulativní scénáře zavlečení sousedních, hlavně východních, národů do jednotného seskupení. Jsou to genetické vady západních dravců a vykořenil by je pouze zázrak, tím spíše dnes, kdy je děsí nedostatek surovin, hlavně energetických. Je stále nejasnější, čím EU má být, ne-li vykořisťovatelem národů. O sociálním zabezpečení se téměř nezmiňuje. Je to seskupení konfúzní; identita, o které se mluví, se nemůže rozvíjet za podmínek stálého územního rozšiřování, dokonce na evroasijský kontinent.

Podvádí, kdo tvrdí, že integrace politických ideologií je vynález „moderní doby". I průměrně sečtělý člověk je obeznámen s historkou, když mezi velkoburžoazií a špičkami Druhé socialistické internacionály došlo k ujednání, jehož podstata spočívala v maření akční jednoty revolučního hnutí. Socialisté vymysleli náhražku - v internacionálním sbratření národů v rámci Spojených států evropských (tedy: evropské unii burzou!). Nynější reformisté v této zradě pokračují, jen s tím rozdílem, že si vytýčili cíl pomocí EU a své reformistické ideologie spolknout komunisty.

Plané řeči? Nikoli! Někteří géniové okamžiku se snaží již delší dobu zbavit komunistickou stranu programových cílů. Zkomplikovat představu, s kým má jít a kam má jít. Do rozpaku člověka přivádějí některé pomotané úvahy na toto téma šéfa myslitelů u kormidla strany J. Dolejše. Ten v rámci předvolebních příprav (!?) suverénním stylem členům stranického orgánu oznámil, že KSČM je „evropská (!) prointegrační politická síla, která nevidí rozpor mezi národním a evropským (!) "(Haló noviny, 22.6.09, s.4.).

Nu což, ani v obrozenecké době nebylo málo těch, kdo na národní vývoj hleděli povrchně. Nyní totéž opakují „eurooptimisté", jež mají za to, že jestliže dosud nepanovalo ve straně poznání „nového vývoje", pak jen proto, že chyběl rozum, přesvědčivý myslitel. A nyní osobnost s tvůrčím nadáním je, a míní, že „dnešní integrační proces vytváří pro socialistické řešení podmínky". Musíme se tedy ptát: domnívá se snad zmíněná osoba, že je možné mít jasno o celkovém obrazu „nového" bez toho, aby byly vysvětleny jednotlivosti? Nebo že zákony kapitalismu vědomě umožňují prosazení svého antipoda, sociálně spravedlivého světa ? Že se dá objasnit explicitně vývoj světa bez dialektického, ustavičného sledování vzájemného působení progresivních a regresivních změn? Zatím nás přesvědčuje hlavně o jednom - že „modernista" si jakoby nepovšimnul, že země se nachází v neokoloniálním poddanství. Národní průmysl postupně mizí, stejně i ostatní strategické odvětví, tvořící národní bohatství a základ rozvoje. Stali jsme se figurkou, kterou někdo libovolně přemísťuje a postupně z hracího pole vyhazuje. Všechny komunistické strany mají před sebou stejnou překážku, jež bude stále více bránit svobodnému rozvoji národů, bez něhož nebude možno zahájit osvobozovací boj ani kontinentální ani národní. Zvolíme-li evropskou „integraci" bez národní suverenity, podlehneme-li tlachům „proevropanů", bude národ čekat těžký osud. A navíc komunisté tím zkomplikují situaci ve světovém komunistickém a revolučním hnutí, zmaří své vztahy s komunisty CLR, Kuby, Venezuely atd.,atd.

Postkomunisté nepostřehli, že dnes je všechno těhotné svým protikladem. Nevšímají si, že kapitalistické formy sjednocování národů se mění ve zdroje bídy a ohlupování národů. A není možno mít pochybnosti o tom, že citované politické heslo stranického činitele vyvolává otázku, zda je upřímné hlásání, že KSČM je stranou, která jde „s lidem a pro lid". Ne, spíše vzbuzuje podezření, že někteří utíkají zbaběle před národními úkoly, a nejsou odhodláni statečně, směle a rozvážně bojovat za práva národa a za jeho důstojnost.

Komunisté musí čelit protinárodnímu chytračení buržoazie, která se „integruje" do boje proti nim. Její snaha je evidentní: spoutat internacionální akční činnost všech komunistických stran v Evropě - i mimo Evropu. V jistém smyslu se jí to i daří: některé, zvané „eurokomunistické" už snad jen sepisují kompromisnické programy a konta. K některým dalším pochybením „modernistů" se vrátíme později.

Ze stejnojmenného materiálu PhDr. Ivana Hlivky, DrSc. (2009), pokračování

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 3097