Z Domova

Tajný plán ukřižování socialismu?

obrysPřed několika lety jsem v diskusním vystoupení na jednom teoretickém semináři hovořil o významném přispění tajných služeb k prohře socialismu. Jistý koryfej téměř veškeré teorie mne tehdy obvinil z „pučistického pojetí dějin“. S patřičným despektem se mi dostalo poučení, že je to nemarxistický přístup, neboť dějiny nevytvářejí spiklenci či špióni, ale lidové masy. Amen.

   Ale svrhly opravdu tyto masy, které koncem roku 1989 zaplavovaly ulice, také socialismus? Vždyť většina stála o jeho sociální jistoty a návrat do minulosti si nepřála. Již z toho je zřejmé, že jenom s tezí o úloze lidových mas jako tvůrce dějin při hledání příčin konkrétních historických událostí, v její holé podobě nevystačíme. Až na výjimky se tato úloha neprosazuje bezprostředně, ale spíše jako vývojový trend. V naší době ji nejčastěji zprostředkovávají různé instituce.

   Karel Marx považoval dějiny především za dějiny třídního boje. Vstoupí-li tento boj do vztahů mezi státy, potom ho jejich vládnoucí třídy vedou prostřednictvím svých státních institucí: diplomacie, armád, i tajných služeb. Vezměme si například rozvědky.

   Že výrazně ovlivnily průběh II. světové války, je dobře známo. Méně již je známo, čeho dosáhly během jejího „studeného“ pokračování. A nebyly to jen samé státní převraty, únosy, vraždy a další ohavnosti. Nejméně dvakrát odvrátily globální jadernou válku, která by ukončila lidské dějiny.

   Poprvé ve dnech kubánské raketové krize. Po druhé roku 1983, když reaganovci připravovali „omezenou“ jadernou válku proti SSSR a věřili, že ji vyhrají. Tehdy byl svět zkáze ještě blíž. Zachovat mír umožnily zejména informace rozvědčíka NDR Rainera Ruppa, který pod krycím jménem Topas od roku 1977 pracoval v bruselském štábu NATO až do svého odhalení roku 2003.

   Během předlouhé studené války však aparáty tajných služeb narostly do obludných rozměrů. Získaly nebývalou, často nekontrolovatelnou moc. Na obou stranách blokově rozpolceného světa se z nich staly jakési státy ve státech, s vlastními zákony, vnitřní i zahraniční politikou, někdy i vzájemně propojenou. Patrně největším z nich byl sovětský KGB.

   Patnáct let mu předsedal J. V. Andropov. Z toho posledních 5 let zastával i funkci tajemníka ÚV KSSS. To spolu s okolností, že v KGB patřily ofenzivní i defenzivní složky pod jedno velení, řádově zvyšovalo jeho neviditelnou moc. KGB, podobně jako CIA a jiné větší služby, měly své zpravodajské a vlivové agenty také ve spojeneckých zemích včetně Československa.

   Jak je ale možné, že tento všudypřítomný zpravodajsko-mocenský kolos nezpozoroval ohrožení socialismu a včas nezakročil? Odpověď na tuto otázku je na první pohled sice neuvěřitelná, ale dnes již dostatečně průkazná.

   Ve vystoupení místopředsedy ÚV KSČM Stanislava Grospiče na odborném semináři 17. listopadu 2009 v Praze (otištěno v Haló novinách 18. 11. 2009) se uvádí: „V roce 1980 probíhaly v SSSR rozsáhlé analýzy stavu společnosti. Následně byly tyto práce přerušeny. Ale tehdy nejspíš došel Andropov k rozhodnutí zrušit a demontovat socialismus v SSSR i ve střední a východní Evropě. Tyto práce po jeho nástupu do funkce generálního tajemníka Komunistické strany SSSR znovu začaly intensivně probíhat.“ Nakonec uvnitř téměř všemocného KGB vznikl tajný plán destrukce socialismu. Jeho praktická realizace začala již za vlády Andropova a Gorbačov v ní pokračoval.

   Asi před devíti lety jsem se zcela náhodou dověděl o plánu stejného původu i zaměření s krycím názvem Golgota. To je hory, na níž ukřižovali Ježíše Krista. Měl být čtyřetapový a zahrnovat postupy také proti východoevropským zemím a to i pro případ, že by se oné destrukci branily společně, jako koalice. Informace o Golgotě kromě jiných obsahovala i jméno Andropova a zmiňované přerušení prací. Tehdy jsem bral Golgotu s jistou skepsí, tím spíše, že moji přátelé ji považovali za „lidovou tvořivost“.

   Většina našich teoretiků tento přístup k prohře socialismu jakožto „konspirativní“ a tudíž nehodný tvorby dějin striktně odmítá. Vystupuje proti němu se stanoviskem, že její základní příčinou byly „systémové chyby“. Přesněji řečeno selhání vývojem překonaného industriálního modelu socialismu, svého času mylně považovaného za univerzální a trvale platný. V zásadě nejsem proti. Ale platnost každé teorie je nutno nejprve dokázat. Například tím, že se ji pokusíme zpochybnit.

   Zkusme tedy uvedené stanovisko otestovat alespoň dvěma otázkami. Zda ona základní příčina k porážce socialismu postačovala a za druhé, zda se toto stanovisko a „konspirativní“ přístup vzájemně vylučují. Uvidíme, jak je teorie systémových chyb konzistentní a nakolik postihuje všechny podstatné faktory zmíněné porážky.

   Socialismus předně neoslabovaly jen systémové vady, ale i hrubé „nesystémové“ politické chyby, v případě SSSR mnohdy založené již za vlády N. S. Chruščova. Například rostoucí závislost na dovozu obilí z USA. Nebo konflikt s Čínou, nutící Sovětský svaz udržovat na jejích hranicích milionovou armádu. Socialismus drtil a deformoval i tlak obklíčení nepřátelskou, vojenskou, ekonomickou a technologickou přesilou Západu, která ho chtěla zničit: hospodářskou blokádou, podvratnou činností, závody ve zbrojení i jadernou válkou.

   U nás, ve vlasti provincionálního politického myšlení, zejména mezinárodní okolnosti vyčerpávající socialismus dosud nikdo konkrétně neanalyzoval. Spolu s vnitropolitickými omyly a chybami mohly však k prohře socialismu přispět ještě výrazněji než jeho systémové vady.

   Bez ucelené konkrétní analýzy, jak a v jakých vnitřních i mezinárodních souvislostech se prohra socialismu od onoho systémového selhání odvíjela, nelze toto selhání jako její základní příčinu považovat za prokázané. Bez ní je jen pouhou abstrakcí, jejíž absolutizace ji už mění v nové dogma, bránící jiným úhlům pohledu. V teorii systémových chyb tak vzniká povážlivá trhlina. Její poznávací hodnotu však snižuje ještě vážnější problém.

   Systémové chyby se chovají jako objektivní podmínky, na které tato teorie vlastně redukuje základní příčiny prohry socialismu. Tím se zbavuje návaznosti na subjektivní součást celého systému či modelu a ztrácí konzistenci. Žádné objektivní podmínky nemohou samy o sobě vést např. k politické krizi. Jinak řečeno, pouze samotné chyby, ať již systémové či nesystémové, ještě žádný režim nesvrhly. Vždycky to byly konkrétní politické a sociální síly, tedy určitý subjekt.

   Kardinální otázku o subjektu kontrarevoluce v socialistických zemích si však teorie systémových chyb neklade. Již tím vyklízí pozice pravicové propagandě, označující za tento subjekt davy v ulicích, i když spíše než demokracii požadující konzumní způsob života. Ale nejen to. Bez konkrétní analýzy jeho sociálního zázemí, struktury, strategie i taktiky a v neposlední řadě vazeb na zahraničí může být každé poznání příčin prohry socialismu nanejvýš jen polovičaté. Sestupme však z výšin teorie do přízemí tehdejší politické praxe.

   Naléhavé potřeby změn zastaralého ekonomického i politického modelu využilo Gorbačovovo vedení k vyhlášení perestrojky. Oficiálně mělo jít o soustavu hlubokých reforem, dokonce o jakousi „revoluci v revoluci“. V této podobě ji většina sovětské i naši společnosti, včetně komunistů, mne i mých přátel, vřele uvítala, požadovala a podporovala. V té míře, jak se měnila v „katastrojku“, však ve společnosti vyvolávala rozčarování a v KSČ rozklad, kdežto u různých kariéristů a především v řadách disentu nové naděje. Také Západ rychle pochopil, případně již předem věděl, oč jde.

   Úspěch podobných reforem, kromě jejich plánovitosti a rozvržení do určitých etap, vyžaduje, aby se odvíjely od ekonomiky a probíhaly v pevném mocensko-politickém rámci. Jen tak lze minimalizovat četná rizika a ztráty s nimi nutně spojené. Jen tento rámec muže zabránit jejich zneužití vnitřními a zahraničními odpůrci socialismu, kariéristy ženoucími se za mamonem a mocí, poutat síly maloměšťáctví a nacionalismu, schopné zničit každý systém.

   V Kremlu přece neseděli jen samí idioti, aby tohle všechno nevěděli nebo z prvních úspěchů čínských reforem neznali. Přesto se perestrojka odvíjela z opačného, tj. politického konce, probíhala bez vymezených etap, chaoticky, jako svého času Maův „Veliký skok“. Tím otevírala prostor k činnosti nejrůznějších destruktivních sil a především k realizaci skutečných plánů Gorbačovova vedení.

   To nemohla být náhoda nebo výsledek politické naivity, ale jedině předem připravený postup: využít „glasnosti“ i „nového myšlení“ a chaosu perestrojky jako nástrojů likvidace socialismu a jeho náhrady jiným systémem. Tento postup kryly fráze o návratu k Leninovi či „více demokracie - více socialismu“ atd. Že šlo o záměr, potvrzuje nejen Gorbačovova kádrová politika, která kromě jiného roku 1988 naráz vyměnila třetinu nepohodlných členů UV KSSS, ale i jiné události.

   Každé neohlášené, zejména cizí letadlo, blížící se v dobách studené války k přísně zakázaným zónám kolem Kremlu či washingtonského Bílého domu, očekával velmi nepříjemný konec: rakety a kanóny stíhačů, které ho bez milosti pošlou k zemi. Za vlády M. S. Gorbačova však cizí letadlo přistálo přímo na Rudém náměstí v Moskvě. Tato tehdy celosvětová senzace nemohla být ničím jiným než předem, nejspíš s Američany, dohodnutou provokací. Gorbačov ji využil k nebývalé čistce v armádě, neboť se obával jejího vystoupení proti své destruktivní politice. Každá vnitřní politika má však i své zahraniční pokračování.

   Bez všestranné, zejména finanční podpory Západu, by žádná politicky významnější opozice ve východoevropských zemích celé desítky let nepřežila. Například měsíční apanáž Václava Havla přesahovala plat tehdejšího ministra. Součastně si západní stratégové studené války uvědomovali, že bez ztráty sovětské mocenské opory uvedených zemí, žádná opozice jejich režimy neohrozí. A to ani velmi silná polská, opírající se o vlivnou katolickou církev. Natož slabý a nepočetný český disent, uzavřený ve své soběstačné pražské enklávě. Ale perestrojka tuto oporu změnila ve zradu, takže všechno bylo jinak.

   Hlavními nástroji jejího pokračování ve východoevropských zemích se staly gorbačovské „páté kolony“. Organizoval je KGB, využívající svých vlivových agentur, a sovětská diplomacie. Jednu z nich, výjimečně oficiální, pohotově zřídilo i Chňoupkovo ministerstvo zahraničí v podobě útvaru pro „nové myšlení“. Další působily uvnitř ÚV KSČ, řady centrálních institucí a především ve Státní bezpečnosti. Patřilo k nim i „Demokratické fórum komunistů“.

   K moci se draly s podporou Moskvy, která, stejně jako Západ, zprvu předpokládala, že pravě ony nahradí stará vedení. Pod rouškou prosazování perestrojky, neustále vnucované východoevropským zemím, podkopávaly jejich klíčové mocenské struktury, zejména vedení vládnoucích stran. Nakonec začaly organizovat vnitrostranické, někde i státní převraty. Jenže všechno se vyvrbilo opět jinak, takže perestrojkoví kariéristé splakali nad výdělkem.

   Moskva totiž svými „pátými kolonami“ podminovala mocenské struktury zejména NDR, Československa a Rumunska opravdu na úrovni. Tak důkladně, že se po prvním nárazu zinscenovaných demonstrací sesuly, podobně jako dvojčata newyorských mrakodrapů řízeným výbuchem po nárazu údajně teroristy unesených letadel. K moci se nedostali perestrojkoví kariéristé, nýbrž disent.

   Ani Západ neočekával tak rychlý a kolosální úspěch. Umožnil mu kolonizaci východní Evropy globálním kapitálem a zároveň oddálil jeho krizi, která se kvapem blížila. Díky perestrojce ho začala deptat až o řadu let později.

   Opatrný Západ si původně nepřál takové tempo změn, zejména v případě sjednocení Německa. Některé západní politické kruhy ho dokonce odmítaly. Jiné, i sám německý kancléř H. Kohl, nejprve počítaly s konfederací dvou německých států. Když H. Kohl 28. listopadu 1989 vystoupil v Bundestagu s desetibodovým plánem sjednocení Německa, vypuklo v Paříži a v Londýně zděšení. Jen on tehdy věděl, že Moskva kapitulovala a ustoupila od myšlenky konfederace. Tento plán totiž nevznikl v Německu, ale v Gorbačovově týmu, odkud se „nedopatřením“ dostal do rukou H. Kohla, který ho pak vydával za svůj.

   Jistě by se dalo hovořit také o tom, jak moskevští vizionáři snili, že spolu s Američany budou diktovat celému světu, a již se s nimi dohadovali o rozdělení sfér vlivu. Nakolik tyto vize uspěly, je všeobecně známo. Místo očekávané pomoci Západu, mj. také při modernizaci země, se ji imperialističtí dravci chystali roztrhat na kusy a zmocnit se jejího přírodního bohatství. Málem se jim to podařilo i v případě Ruska. Rovněž je známo, že A. Jakovlev, „architekt perestrojky“ a druhý muž v kremelské hierarchii, byl starým agentem CIA. Gorbačov o tom věděl a nijak mu to nevadilo. Méně je známo, že další výtečník, tehdejší ministr zahraničí SSSR E. Ševardnadze, uzavřel se svým německým protějškem H. D. Genscherem tajnou dohodu o rozbití Československa a Jugoslávie. Tak bychom mohli pokračovat. Postupně se jistě objeví další fakta, nezvratně prokazující zradu.

   Rozbuškou „sametové revoluce“ se 17. listopadu 1989 stala známá policejní provokace na Národní třídě v Praze. Představitelé disentu tam však nebyli. Zorganizovala ji skupina „zasvěcených“ důstojníků Státní bezpečnosti, pod vedením nebo přinejmenším s vědomím šéfa této tajné služby generála A. Lorence. Vyplývá to z řady známých, starých i nových poznatků.

   Ty nejstarší přináší kniha-deník člena parlamentní komise vyšetřující tyto události Václava Bartušky, vydaná již roku 1990 pod názvem Polojasno. Dočteme se v ní o „mrtvole studenta“ M. Šmída alias Růžičky, která za vydatného přispění mediální lži Petra Uhla pomohla rozpoutat masovou hysterii. Pak zázračně obživla v podobě poručíka StB L. Zifčáka. Dále, že v řídícím štábu celé akce seděl sovětský generálporučík G. P. Teslenko, že od 14. do 18. listopadu pobývala v Praze „sovětská delegace“, vedená náčelníkem 2. správy KGB a náměstkem jeho předsedy generálem Gruškovem, o podezřelé nečinnosti naší státní moci po 17. listopadu i před ním. Již tento tehdy jednadvacetiletý student na několika místech knihy vyslovil domněnku, že za vším nejspíš stojí Moskva.

   O podstatě polistopadového vývoje se naše veřejnost dověděla až mnohem později, i když nikoliv z prorežimních sdělovadel. Ve výňatku z rozhovoru europoslance Miloslava Ransdorfa Co se Respektu nehodilo do krámu (příloha Halo novin Naše pravda ze 7. 2. 2008) se k „sametové revoluci“ uvádí: „To byla událost zasazená do procesu předání moci, které bylo vyjednáno mezi Američany a Sověty na konci osmdesátých let… Například vím od zemřelého Ladislava Adamce, že mu volal M. S. Gorbačov s tím, že má zařídit, aby se prezidentem stal Václav Havel. Když to odmítl, následoval nátlak a tato změna se realizovala... Víte, že to nakonec dopadlo tak, že komunisté v roce 1989 volili prezidentem Havla, a aby to bylo pojištěné, byl zajištěn požadavek aklamace. Nikoliv tajná volba, ale aklamace, aby to bylo naprosto jisté. ´Sametová revoluce' byla vyjednaná mocenská změna.“ S Ladislavem Adamcem jsem se stýkal již od roku 1969 a slova Míly Ransdorfa mohu jedině potvrdit. V případě „sametové revoluce“ šlo tedy o spiknutí proti socialismu v Československu, jako vyšité.

   Zdeněk Mlynář, známá to postava z roku 1968, spolužák a přítel M. S. Gorbačova, jistě věděl, oč jde. Patrně právě proto pronesl známý výrok, že v listopadu 1989 „ležela moc na ulici“. Ve skutečnosti spočívala na „stříbrné míse“, kterou jeho mocný přítel nepodal perestrojkovým kariéristům, nýbrž Václavu Havlovi a disentu. To je témuž disentu, o němž při své dubnové návštěvě v Praze 1987 prohlásil: „Eto ně naši poputčíky.“ Ještě 12. srpna 1989 v telefonickém blahopřání k narozeninám Miloše Jakeše mu farizejsky sliboval: „Miloši, já tě ubezpečuji, že socialismus nedáme.“ (kniha Viděno deseti, Praha 2009 s. 68)

   Za čtyři měsíce však řeč Moskvy zdrsněla. Československému vedení, které se mj. po zkušenostech s živelným vývojem v roce 1968 pokoušelo stavět na zadní, vzkázala, že „Sovětský svaz má dostatek prostředků, aby nedopustil ozbrojený zásah proti opozici“. (Viděno deseti, s. 84) Těmito prostředky, přeloženo z diplomatické řeči, byly sovětské tankové a motostřelecké divize dislokované i nedaleko Prahy. Moskva jimi vyhrožovala svému spojenci. Ještě nikdy od roku 1968 tak neurvale nezasahovala do vnitřních záležitostí Československa.

   Z odhalení uvedených souvislostí má „hrdinný disent“, oslavovaný jako vůdce „sametové revoluce“, nahnáno. Až si lidé uvědomí, že „moc ležící na ulici“ sbíral pod ochranou namířených kanónů a kulometů oněch divizí, padne mýtus „sametové revoluce“. Z jejich hrdinů se stanou obyčejní žoldáci, placení Západem předem dohodnutým s Gorbačovem. Ale vraťme se ke Golgotě, či jak se zmiňovaný plán likvidace socialismu nazýval.

   Industriální model socialismu, stimulující především extenzivní rozvoj výroby, v SSSR celkem úspěšně splnil své původní, a to nejen ekonomické úkoly. Potom rychle vyčerpával své možnosti. Jinak řečeno selhával. Od počátku 70. let se růst sovětské ekonomiky dlouhodobě snižoval, až v letech 1979 a 1982 vyústil ve stagnaci. Došlo k propadu zemědělské a stavební výroby, klesala výkonnost železniční dopravy atd. Potravinářský program, předložený roku 1981 tehdejším tajemníkem ÚV KSSS M. S. Gorbačovem, totálně zkrachoval. Zásobování trhu spotřebním zbožím i potravinami, zejména masem, se kromě Moskvy zhoršovalo. Životní úroveň občanů klesla, kdežto jejich nespokojenost rostla. Přesto SSSR neustával v podpoře svých evropských spojenců, Kuby a osvobozeneckého hnutí ve světě v rozsahu asi desetiny svého ročního rozpočtu.

   Tuto pro Sověty nelehkou situaci se USA snažily ještě zhoršovat zintenzivňováním zbrojních závodů, zejména programem SDI („hvězdné války“) v rámci Reaganovy politiky „uzbrojení SSSR k smrti“. Sovětské vedení reagovalo snahou o dohody s USA. V případě Gorbačova za každou cenu, včetně ohrožení bezpečnosti země. Např. jednostrannou likvidací operačně-taktického raketového komplexu „Oka“, tehdy nejlepšího na světě. Navíc zde byl nevyřešený konflikt s Čínou a především vyčerpávající válka v Afghánistánu.

   Uvedené objektivní okolnosti vyvolávaly v sovětské ekonomice obrovské napětí, ale samy o sobě nevedly, ani nemohly vést ke vzniku politické krize, vyúsťující v pád socialismu, a naopak. Samotná existence objektivních předpokladů rozvoje socialismu nemohla tuto krizi a jeho pád odvrátit.

   V období industrializace a zejména II. světové války se stále ještě hospodářsky slabý a mezinárodně osamocený Sovětský svaz dokázal vypořádat s řádově těžšími objektivními problémy než počátkem 80. let, kdy měl to nejhorší už dávno za sebou. Spolu se svými spojenci dosáhl vojensko-strategické rovnováhy se Západem. Měl rozsáhlou průmyslovou i vědecko-technickou základnu a vysoce vzdělané obyvatelstvo, bohaté na různé talenty. Vyvinul špičkovou vojenskou a kosmickou techniku a surovinově byl soběstačný. I přes tyto pro rozvoj socialismu vynikající objektivní podmínky však svůj boj s kapitalismem prohrál.

   Jenže v nejtěžších dobách vedli SSSR lidé jiného ražení než Gorbačov, Jakovlev, Ševardnadze, Alijev či Jelcin. Také sovětskou společnost skutečně inspirovala a vedla komunistická strana, i když s řadou přehmatů a tragických excesů. Z toho plyne, že během 70. a 80. let v SSSR neselhal jen industriální model, ale především subjekt.

   Při hodnocení vnitřních i vnějších objektivních okolností se vedení KSSS dopouštělo řady hrubých chyb a proto i nesprávných rozhodnutí. Například dlouho pokračovalo v neefektivním obdělávání celin, podceňovalo intriky zahraničních nepřátel socialismu, poslalo armádu do Afghánistánu atd. Je paradoxní, že zejména mezi inteligencí narůstal nekritický obdiv k Americe, jako k zemi v gramotnosti zaujímající 47. místo ve světě. Především však vedení KSSS oportunisticky ustupovalo od vědeckého socialismu a od hledání nového modelu, který by na jeho základě umožnil řešit narůstající rozpory sovětské společnosti a její další pohyb vpřed.

   Jeho oportunismu vyhovoval i tehdejší politický systém, téměř výhradně založený na příkazech shora. Jen výjimečně obsahoval autonomní mechanismy, umožňující korekci nesprávných rozhodnutí centra. Svou byrokratickou strnulostí brzdil uplatňování oprávněných zájmů různých vrstev společnosti a tvořivou aktivitu lidí.

   Pravě takovýto systém umožňoval provést kontrarevoluci opět téměř výhradně shora. To jest bez účasti opozice československého, natož polského typu a jejího politického komparzu v ulicích. Shora umožňoval i rozbití SSSR. Proti vůli lidu, který se v referendu v březnu roku 1991 ze 78 procent vyslovil pro zachování celistvostí sovětského státu.

   Z činnosti vedoucí složky společnosti - KSSS - se vytrácela vnitrostranické demokracie, kritika a respektování názorů členstva. Narůstající formalismus v činnosti kdysi tak revoluční strany ji zbavoval akceschopnosti. Nakonec se rozštěpila na členstvo a „věrchušku“. Její reálná vedoucí úloha už koncem 70. let fakticky zmizela. Zato, nebo právě proto, exponenciálně vzrůstaly výsady a nekontrolovatelná, stále více zneužívaná moc byrokracie.

   Industriální model, selhávající v ekonomice i v politice, představoval jeden z nejvýznamnějších zdrojů stínové ekonomiky, korupce a dalších parazitních mechanismů, pohlcujících mechanismy socialistické. Parazitní mechanismy a struktury, které rozkládají každý společensko-politický systém, začaly stále více ovlivňovat i fungování sovětské společnosti. V některých sférách jejího života patrně i převládly. To znamená, že nabyly rovněž systémového charakteru.

   Tyto mechanismy plodily parazitní skupiny i celé společenské vrstvy, v nemalé míře pocházející z řad příslušníků hospodářské, státní i stranické byrokracie a různých intelektuálních elit. Pouhé příživnictví na nedostatcích i přednostech socialismu je po čase přestalo uspokojovat. Tyto skupiny i vrstvy se zhlédly v západních konzumních vzorech a chtěly daleko víc. Jejich sobecké zájmy a způsob života se stále více rozcházely s potřebami rozvoje i se základními principy socialismu, až ho nakonec zradily a prodaly.

   Právě tyto parazitní vrstvy se staly vnitřní sociální základnou realizace antisocialistických snah globálního velkokapitálu a stratégů jeho studené války, jako vnějším zázemím oné zrady. Navíc mu poskytly i politické prostředky, nutné k rozbití socialismu zevnitř.

   Plán Golgota tedy nebyl dílem jen jakési ze společenského kontextu vytržené skupiny spiklenců, i když zakonspirované uvnitř všemocného KGB. Nevycházel jen z nesprávného hodnocení tehdejších vnitřních i vnějších objektivních okolností. Nepředstavoval jen oportunistický ústup před jejich, zejména západním tlakem, který za Gorbačova vyústil v kapitulaci. Vycházel především ze zájmů oněch parazitních vrstev, které se spolu s gorbačovskym vedením staly subjektem kontrarevoluce. Lstivé dějiny je však přiměly k obnově kapitalismu, když už to s ním šlo z kopce.

   Je zřejmé, že teorie systémových chyb a zmiňovaný konspirovaný přístup se nijak nevylučují, ale vzájemně doplňují. Uceleného poznání příčin prohry socialismu lze tedy dosáhnout především jejich sjednocením. Tato stať se pokouší jen o jeho hrubý obrys. Ve skutečnosti bylo všechno značně složitější a řadu různých faktů i souvislostí dosud neznáme. Ale naše poznání pokračuje. Čím hlouběji pronikne do minulostí, tím lépe porozumíme přítomnosti při našem postupu do budoucnosti, která patří socialismu.

   Podle Evangelia Ježíš Kristus, někým považovaný i za prvního komunistu, po svém ukřižování na Golgotě vstal z mrtvých. Úspěchy obrovité Číny i malé Kuby ukazují, že socialismus se ani za pomoci jeho Jidášů ukřižovat nepodařilo. Nevstává z mrtvých, ale neustále ho plodí nespravedlnost přestárlého kapitalismu, od něhož znovu odpadávají další země. Dříve či později dojde i na EU a Českou republiku. Řada našich bývalých i nynějších politických celebrit si pro jistotu již zakoupila příslušná sídla v zahraničí. Je jen otázka, zda budou mít kam emigrovat.

Autor: JAROSLAV KUČERA

Obrys - Kmen, 12/2010  http://www.obrys-kmen.cz 

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 4956