Z Domova

Dostali rozkaz, aby pálili po všem, co se kde v blízkosti pohne

 

kcpVěřím, že téměř všichni pohraničnfci i členové KČP viděli a slyšeli štvavou reportáž o 60. výročí přijetí Zákona na ochranu SH. Pro zdání objektivnosti pozvali do pořadu našeho předsedu KČP Ing. Jandu - ovšem nechali ho říci jen jednu větu o délce 13 vteřin. Reportáž byla jednostranná, záměrně štvavá a neobjektivní. Mně „nadzvedla ze židle" zejména věta, že po přijetí zákona dostali pohraničníci rozkaz, aby pálili po všem, co se kde v blízkosti pohne. Volal jsem Ing. Jandu, že chci poslat stížnost, on souhlasil a kriticky popsal, jak rozhovor s ním probíhal.

Poslal jsem tedy hned 14. 7. Radě CT i generálnímu řediteli ČT stížnost, z jejíhož obsahu uvádím (a připomínám reportáž) některé citace:

Dovolím si začít citátem bývalého ředitele české televize Ivo Mathé (viz Právo dne 13. ledna 2001):

„Vím, že televize mně měsíčně stoji 75 Kč, tedy 2.50 Kč denně. Pokud za tuto sumu nedostanu výkon, který očekávám, mohu proti tomu protestovat. Například tím, že napíšu stížnost Radě České televize; ta je podle zákona povinna ji projednat.!

Podávám tedy stížnost na neobjektivní, hanebnou reportáž, vysílanou na ČT 1 i na ČT24 v nočních Událoslech-komentářích dne 11.7.2011 o 60. výročí vydání Zákona na ochranu státních hranic.

Jistě znáte Zákon o ČT, kde § 2 ukládá poskytovat objektivní a vyvážené informace pro vytváření svobodných názorů diváků - s cílem posílit vzájemně porozumění a toleranci, a podporovat soudržnost pluralitní společnosti - a též, že moderátoři mají dbát na dodržováni čestného vedeni diskuse.

K napsání této stížnosti mě vyprovokovala zejména věta, že pohraničníci po přijeti Zákona na ochranu SH „dostali rozkaz, aby pálili po všem, co se kde v blízkosti pohne".

Takovouto pitomost mohl vymyslet jen pravicově zapálený idiot, který o službě na státní hranici nemá ani ponětí. Vždyť pohraničníci v nepohyblivých hlídkách střežili SH ve zvláštní tichosti, schováni po dobu tří i více hodin v houštině, nebo zamaskováni (v zimě) bílými povlaky a zažívali denně ve své blízkosti pohyby zajíců, srnčí i vysoké zvěře. Kdyby plnili tento údajný „ROZKAZ", tak by se každou noc, nejméně jedenkrát, ozvala střelba a byl vyhlášen poplach na pohraniční rotě.

Já jsem nastoupil základní vojenskou službu u Pohraniční stráže 3. července 1952, tedy jeden rok po vydání Zákona na ochranu SH. Byla to doba počátku studeně války, kdy se schylovalo ke 3. světové válce. A pokládám za směšné (a nejen já), že by někdo z hlavní správy PS, ministerstva národní bezpečností, nebo i z nižších velitelství takovýto nesmyslný rozkaz dal. Právě naopak. Jak při základním tříměsíčním výcviku, tak i ve škole důstojníků v záloze, i na pohraničních rotách jsme mimo Zákon o ochraně SH museli znát zpaměti i nařízení ministra národní bezpečnosti č. 70 (ze dne 14. 7. 1951) o použiti zbraně. V tomto nařízení bylo přesně a podrobně stanoveno, kdy pohraničník může použít zbraně bez výstrahy a kdy s výstrahou. Rovněž, že při použití zbraně musí přislušník PS zachovávat potřebnou opatrnost. Čímž bylo rozkázáno, že před použitím zbraně musel využít mírnějších prostředků, důrazné výzvy k zastavení, pronásledování, použití služebního psa, použít varovný výstřel do vzduchu, v úderu pažbou. Tento předpis I-1 výslovně také zakazoval pohraničníkovi použití zbraně (stručně - nezřetelné siluety a zvuky, zvěř, letadla a balony letící přes hranici). Pohraničníci zákon i nařízeni ukázněně a zodpovědně také dodržovali.

Aby posluchačům bylo předesláno zdání objektivity, byl do pořadu pozván předseda KČP Ing. Karel Janda. Ovšem stejně tak, jako v loňském pořadu Máte slovo, byl i nyní splněn záměr poskytnout tomuto představiteli co nejméně prostoru k vyjádřeni. Z celkové doby natáčení rozhovoru 58 minut (dle jeho sdělení) bylo z jeho rozhovoru vysíláno pouhých 13 sekund! Bylo sestříháno mnoho podstatných částí pravdivých informací o Pohraniční stráži. Tak vypadá vyváženost vysílání dle Zákona o ČT.

V pořadu reportéři rovněž sdělili, že pohraničníci se i nadále scházejí. Bylo to řečeno, jakoby s poukazem na to, co si to ti bývalí (kteří pálili na vše, co se pohnulo) ještě nyní dovolují. Ano, scházíme se na okresech, na místech bývalých pohraničních brigád a scházíme se každé dva roky (v počtu 350-500) na celostátních setkáních. A na každé takové setkání se vždy velice těšíme, pobesedujeme s kamarády všech věkových skupin a rádi na těžkou službu na SH vzpomínáme. Proto - ukažte mi jinou vojenskou odbornost, kde se vojáci takhle rádi scházejí po 50 i 60 letech. To svědčí o dobré partě a upřímných vztazích během vojenské služby na hranicích.

Tak, jako ve všech štvavých pořadech, bylo i nyní jednostranné národu, zejména mladým lidem, kteří dobu neznají, sdělováno, že pohraničníci na hranicích usmrtili kolem 300 narušitelů SH. Aby reportáž byla vyvážená, mělo být také řečeno, že při ochraně SH bylo zavražděno 373 příslušníků PS, mladých hochů, mnohdy zákeřně, ze zálohy. Uvedený počet potvrdil i váš „takyhistorik" Adolf Rázek dne 20. 11.2006 ve štvavém pořadu „Příběhy železné opony - Útěk. který se nekonal". Řekl: „Celkový počet pohraničníků, kteří zemřeli na železné oponě dosáhl čísla 648 a k tomu si vymyslel hausnumera, že 208 pohraničnikú spáchalo sebevraždu a 67 se jich vzájemně postřílelo." Z uvedeného matematicky vyplývá - když sečteme 208 a 67 (= 275) a odečteme od 648, vychází nám číslo 373. Stejný počet uvedl Ing. Janda, již na našem 1. celostátním setkání pohraničníků 7. 7.2001 v Poběžovicích.

Navíc bylo i v této reportáži uvedeno, že byli zastřeleni ti, kteří chtěli odejít z naší země „za svobodou". To ovšem také není pravdivé a objektivní. Jednak v době, kdy já jsem byl na vojně, byli vraždéni funkcionáři, policisté (viz Mašíni), zakládány požáry, a přes hranice se zbraní v ruce utíkali také kriminálníci, vrahové, zloději a zločinci, kteří prchali před trestem. A za druhé, mezi zastřelenými byli i agenti, diverzanti a špioni, kteří k nám byli vysíláni hlavně z Německa s cílem špionáže, získáváni nepřátel, záškodnické činnosti a narušování budování po válce zpustošené země. I tito neváhali použít zbrani, kterými byli vybaveni.

Důvody nespokojenosti a stížnost jsem popsal proto, abyste si uvědomili, že pravdu o službě příslušníků PS vaši reportéři záměrné ve vysílání deformují a zpochybňují. Nedávají prostor k demokratické diskusi o službě na SH. Tím se českoslovenští pohraničníci dostávají do nepravdivých obvinění před zraky diváků - jejich odpovědná služba je nespravedlivě hanobena. Dalo by se to také hodnotit jako šířeni nenávisti vůči skupině obyvatel.
Děkuji předem za sděleni výsledku projednání.

Po třech měsících - 12. 10. jsem se dočkal odpovědi od nového předsedy Rady ČT, doc. Milana Uhdeho s vyjádřením autorky reportáže P. Kubálkové. Milan Uhde v závěru svého dopisu napsal, že doufá, že výklad autorky ke stížnosti bude pro mne přesvědčivý.

Ano, je pro mne přesvědčivý. Hlavně v tom smyslu, že stížnost byla oprávněná. Posuďte sami citace z vyjádřeni autorky P. Kubálkové, kde píše:

„O Pohraniční stráži jsem si před odvysíláním reportáže přečetla několik článků a to i internetových stránek www.klub-pohranici.cz a mluvila jsem s několika historiky. To, že pohraničníci „pálili po všem, co se kde v blízkosti pohnulo", nebo lépe řečeno, to že takovýto rozkaz dostali, vyplynulo ze zmiňovaných rozhovorů s historiky a z článků. Samozřejmě jsem tím nemyslela, že museli pálit i na zvířata a na pohybující se větve.

Dále uvádím, že 13 vteřin je ve zpravodajských příspěvcích ČT běžnou stopáží u respondentů. Nešlo o publicistický pořad, ve kterém by pan Janda dostal větši prostor pro odpovědi. V reportáži dostal možnost reagovat na výročí v krátkosti tak, jak to odpovídá povaze zpravodajství jako novinářského žánru. Bohužel, i když jsem panu Jandovi vysvětlovala, že hodinový rozhovor není zapotřebí a rozhodně nebude mít prostor pro uveřejnění všeho, co mi řekl, trval na obsáhlé odpovědi.

To, že v reportáži zaznělo, že se pohraničníci scházejí, bylo myšleno pouze informativně pro diváky, kteří toto vědět nemusejí. Nebylo to myšleno ani řečeno nijak posměšně, skutečné šlo pouze o jasnou informaci. Pokud by editoři měli pocit, že tuto větu skutečně říkám nějak podjatě, v žádném případě by reportáž neodvysílali. Absolutné nepochybuji o tom, že jsou pohraničníci dobrou partou dodnes."

Vyjádření autorky P. Kubálkové stvrzuje, že o službě pohraničníků neví vůbec nic. Že si přečetla několik soudobých, tendenčních lží o PS a radila se s historiky - těmi, o kterých jsem napsal v úvodu stížnosti. Co myslela, či nemyslela, není důležitě. Podstatné je to, co sdělila národu, zejména mladým posluchačům, kterým je doba před „slavným" listopadem záměrné špiněna a falšována.

I sděleni o 13 vteřinách vyjádření předsedy Ing. Jandy svědčí o nehoráznosti a záměrné jednostrannosti. Pozvání tak vysokého funkcionáře KČP a ponechání mu k vyjádření jednu vteřinovou větu je sprostotou a neslušností, což sama autorka ve vyjádření potvrdila.

Jediné, s čím lze souhlasit, je její sdělení o tom, že absolutně nepochybuje, že pohraničníci jsou dobrou partou dodnes. Ovšem z celé neobjektivní a štvavé reportáže lze soudit, co si o nás pohraničnících opravdu mysli - že není pravda, co napsala.

Proč usuzuji, že stížnost byla oprávněná? V minulosti jsem zaslal Radě ČT dvě stížnosti. Poprvé na lži a urážky v reportáži o našem III. Celostátním setkáni pohraničníků 22. 10. 2005 a podruhé na neúplnost a nepravdy o činnosti skupiny Mašínů. V odpovědích vždy v závěru bylo napsáno, že stížnost byla nedůvodná. Což nyní Milan Uhde nenapsal. Možná, že jde o pozitivní změnu, a proto vyzývám - pišme stížnosti, pišme, pišme, možná, že zatížením jednání Rady České televize dosáhneme změny v názoru na těžkou a záslužnou službu pohraničníků. Je to možné?                        

Zdeněk MACOUN, Hraničář, Zpravodaj Klubu pohraničí Čech, Moravy a Slezska, č. 6/2011

http://www.klub-pohranici.cz/hranicar_2011.htm

Příběhy z hranice : Pohraničník : http://pohranicnik.bloguje.cz/

Napsal Milan Tůma Zobrazeno: 4456