Růžový tank a „růžové dějiny“
Když jsem slyšel zprávu o přebarvení tanku na Smíchově, vzpomněl jsem si na jednoho muže, který mi poskytl interview asi tak před deseti lety. Od začátku května do června roku pětačtyřicet velel útvaru ženistů, kteří odminovávali Prahu. V každém domě, kde vojáci operovali, nechával lakonický nápis: „Prověřeno. Bez min. Major Šiškin.“
Kdyby se v budově s jeho autogramem ozval výbuch, Šiškin by šel před tribunál. Před tribunálem nebyl, v budovách s jeho podpisem žili lidé klidně dál. Majoru Šiškinovi bylo v roce 1945 čtyřiadvacet let. Vzpomněl jsem si na něho asi proto, že v davu lidí, kteří s radostnými tvářemi pozorovali další hanobení pomníku, byli většinou mladí lidé, vnuci těch Pražanů, kteří právě před 46 lety s vděčností přinášeli Šiškinovi a jeho ženistům sklenice piva a kytice květin.
Ale vždyť se přece přemalovával nikoli tank, ale dějiny. V jednom článku jsem nedávno četl, že v Praze prý zahynulo asi tak dvacet Rusů. Autor si bohužel nespočítal, kolik společných hrobů zůstalo na cestě z Berlína do hlavního města Československa – tito vojáci přece také padli za Prahu. Publicisté letos obšírně meditovali, že Prahu mohli a měli osvobodit Američané – to by byl život! Pražský rozhlas ale volal o pomoc rusky, a naši vojáci šli do boje nikoliv pro strategické zájmy Stalina, nýbrž za život svých slovanských bratří, které dosud ohrožoval fašismus. Pro ty, kteří zůstali v Berlíně, válka už skončila. A mnozí samopalníci, kteří seděli na pancíři, se vítězství nedožili.
V Plzni byly uspořádány velkolepé oslavy – konečně byl vzdán náležitý hold osvoboditelům. Je zajímavé, že mezi pozvanými ze zámoří nebyli letci, kteří s takovou důkladností toto město bombardovali – pro každý případ, aby se závody Škoda nedostaly do rukou Rusů. Umíte si to představit – v novinách rozhovor s americkým osvoboditelem a vedle toho hned vzpomínky jednoho Plzeňáka na toto památné bombardování. To by byla objektivní historická pravda, jenže takové noviny se mi do ruky nedostaly. Při dnešních oslavách se ocitli v pozadí i vojáci armádního sboru generála Svobody i bývalí partyzáni… Copak snad na Moravě a na Slovensku prolévali krev za „únorový puč“ ve čtyřicátém osmém? Nikoliv, chtěli jen svou rodnou zemi vidět svobodnou.
Po celé Evropě stojí pomníky sovětských vojáků, kteří přinesli svobodu, pomníky hrdinů odporu – jsou v Itálii, v Rakousku, ve Francii, i v Norsku – a nikdo je kvůli tomu, že v Sovětském svazu byl totalitní komunistický režim, ani jednou nepřemaloval. V Německu dokonce působí dobrovolné společnosti, které pečují o hroby sovětských vojáků a válečných zajatců. Kromě toho tam veteráni druhé světové války organizují peněžní sbírky, chtějí totiž ve Volgogradě postavit kostel smíření a odpuštěni za všechny, kteří položili své životy v této nejhroznější bitvě v dějinách lidstva. Vzpomínka na mrtvé je pro živé svatá… Jak vidět, ne pro každého…
Letos v Moskvě kráčeli k věčnému ohni v jedné řadě veteráni sovětští, američtí i britští. Šli tak, jak bojovali – společně. Vojáci osvoboditelé. Ale na jejich osvobození, jak se ukazuje, lidé vzpomínají odděleně, podle politické situace – dnes jste nás osvobodili a co zítra. Je to směšná historka? Spíše smutná. Nedávno na televizní obrazovce informoval poslanec M. Zeman s humorem o přesunu státního svátku Československa z 9. na 8. květen. Pronesl s úsměvem, že to bylo uděláno skvěle, příští rok budou tři dny souvislého volna. A ještě uštěpačně poznamenal k ukončení druhé světové války, že poslanci údajně ani nevěděli, kdy vlastně skončila. Jak by se po takovém „humoristickém“ expozé tak známého člověka nerozjařili mladší poslanci a nezavtipkovali si s elánem a vynalézavostí, hodnými puberťáků?
Ikdyby se natíralo bezpočtukrát, dějiny se přemalovat nedají – o tom jsme se už nejednou přesvědčili. Je možné pochopitelně vylít kbelík rudé barvy na hrob Jaroslava Haška – byl to přece komunista a navíc komisař. Bude tím snad jeho Švejk horší? Ovšem s takovým Ladislavem Čelakovským je to už poněkud složitější – on přece přišel s tím, že svoboda přijde do Čech na kozáckém koni, který se napije z Vltavy. Čelakovskému se „ruka Kremlu“ přišít nedá, ani agent KGB 19. století se z něho neudělá. Existuje ovšem jeden prověřený způsob – zavřít jeho knihy do zvláštních archívů – je po Čelakovském i po koni.
Chci uvěřit, že v případu s „růžovým tankem“ „pravda zvítězí“. To jsem si s prominutím vypůjči] od Jana Husa. Jenom nevím, jaká pravda – objektivní, historická nebo pravda „natěračů“ se studentskými indexy a poslaneckými mandáty.
VALERIJ SKIBA
Týdeník aktualit č.21/1991
Archiv NoS