Konstantin Simonov: Očima mé generace (4)

Poslední zasedání, jehož jsem se zúčastnil, se konalo již v dvaapadesátém roce — nikoli v Stalinově pracovně, nýbrž v nevelkém poradním sále, vybaveném stolečky s malými pulty. Rozesadili jsme se dál od předsednického stolu v domnění, že blíže ke Stalinovi usednou členové politbyra, kteři do místnosti vcházeli spolu s ním.

Obr.: A.A.Ždanov

„Jen pojďte blíž,“ vyzval nás napůl žertem, napůl vážné. „Ti tu bývají denně, kdežto s vámi se vídám zřídka“ (nebo: jste tu vzácní hosté, něco na ten způsob, už si přesně nepamatuji).

Tehdy jsem nechápal, jaký význam přisuzoval Stalin těmto setkáním, jež se konala jednou do roka. Až po jeho smrti jsem se dověděl, jak málo se v posledních letech stýkal s lidmi, někteří členové politbyra ho neviděli třeba celé měsíce. S okolním světem komunikoval převážně prostřednictvím několika lidí, žádná velká setkání nesvolával a já dodatečně pochopil, že na zasedáních, k nimž nás Stalin zval v posledních letech života a na nichž beze spěchu, řekl bych dokonce snášenlivě vyslechl naše názory, chce si aspoň jednou za rok nahmatat puls současné inteligence naším prostřednictvím a v diskusi o knihách, které právě pišeme a vydáváme. S tím podle mého názoru souvisela nejen náplň našich debat, ale i Stalinovo chování. Mnohokrát jsem četl i slyšel o tom, jak býval tvrdý a hrubý, mimo jiné k vojenským osobám, s nimiž denně pracoval a o něž se za války opíral. Takového Stalina jsem na našich zasedáních neviděl. K nám nebyl hrubý nikdy, to ovšem neznamená, že nemají pravdu ti, co tvrdí opak. Ti lidé vyslovili pravdu a zaslouží si naši důvěru. Jestliže tedy jednou do roka kladl prst na puls inteligence, pokládal za nutné postupně v nás vyvolat o sobě takové představy, jaké si přál on. A v těchto představách hrubost neměla místo.

Když dnes pročítám své zápisy z osmačtyřicátého roku, chci upozornit na jednu Stalinovu větu, které jsem si předtím nad těmito řádky nevšiml. Přemýšlel jsem, jaký názor se tajil za slovy: „Potřebujeme dnes tuto knihu?“, jež Stalin pronesl nad románem Vasilije Smirnova (5) o ruské vesnici z počátku století, knihou, o níž se sám domníval, že je dobrá. Co znamenala tato věta, jíž zamítl román, který on sám hodnotil kladně? To, že Stalin byl především politik a teprve pak kritik uměleckých kvalit literatury? Jistě i to. Ale i něco jiného. Mluvíme-li o Stalinovi jako o politikovi, stoji myslím za to zmínit se o jeho nanejvýš utilitárním přístupu k historii.

Dodám, že utilitární Stalinův vztah k historii se v zásadě spojoval s jeho osobní zálibou k těm či jiným historickým osobnostem, v jejichž činech nalézal oporu. K tomuto problému se ještě vrátím, nejdřív bych se zmínil o Stalinově historickém utilitarismu šířeji, jako o celkové koncepci, v níž jsou obsaženy jisté osobní momenty.

Začnu tím, že se Stalin nikdy nevyslovoval proti zaujetí historickou tématikou. Zobrazení současnosti nikdy nekladl spisovatelům jako hlavní, neodkladný úkol. Nevzpomínám si, že by něco takového vyhlásil. Když se však analyticky podívám na knihy, které v různých letech podporoval, vidím jeho koncepci současného aktuálního vyznění díla, koncepci, jež nakonec odpovídá na starou otázku: „Potřebujeme dnes tuto knihu? Ano nebo ne?“

Začnu-li nikoli literaturou, ale historii, je mi jasné, že Stalinovy a Ždanovovy poznámky k návrhům učebnic nových dějin a dějin SSSR, které se objevily v lednu šestatřicátého roku, nesvědčí zdaleka o náhlé Stalinové sympatii k carům a jiným státním činitelům carského Ruska. Jedna učebnice dějepisu vystřídala druhou nikoli proto, že by najednou vznikly pochybnosti o těch či jiných třídních kategoriích ruských dějin, ale proto, že bylo nutné vyzvednout sílu a význam národního cítění v dějinách a tím i v současnosti, o to šlo především. Síla národních a historických tradic, zvláště vojenských, se zdůrazňovala v zájmu současných úkolů. Tento hlavní úkol žádal mobilizovat všechno, včetně tradic, národních a vlasteneckých citů pro boj s německým nacismem, s jeho nároky na východní území i s jeho teoriemi o rasové ménécennosti Slovanstva.

Vrátim-li se k literatuře, pak Stalin v letech, kdy se udílely ceny jeho jména, na nichž si můžeme ověřit jeho hodnocení, podporoval, nebo sám navrhoval k ocenění celou řadu historických děl. Ve filmové produkci dokonce připravil program, jaké historické události a osobnosti se mají natáčet.

A pokaždé — i za díla, která dostala cenu, i za plány těch, co měla být teprve vytvořena — třeba byla později odsouzena — stály především současné politické úkoly společnosti.

V prvním seznamu Stalinových cen, zveřejněném již za války, v jedenačtyřicátém, tedy v době těžkých bojů, figurovaly vedle sebe dva historické romány – Janův (6) Čingischán a Borodinův (7) Dmitrij Donský. Vyprávění o událostech, vzdálených od dvaačtyřicátého roku bezmála šest století, mělo zřejmě podle Stalinových představ hluboce současný význam. Román Čingischán varoval před tím, co může potkat národy, které se nedokáží ubránit vpádu a podlehnou vítězi. Román Dmitrij Donský vyprávěl o počínajícím zániku tatarského jha, o tom, jak lze porazit i ty, co se pokládali za neporazitelné. Oba romány byly pro Stalina současné, protože historie v nich varovala před neštěstím poražených a učila vítězit — navic na materiálu velice známých událostí ruských dějin.

Tyto historické romány, které vyšly před válkou, dostaly cenu již v roce dvaačtyricátém. Avšak ve čtyřicátém nebo jedenačtyřicátém vyšel ještě jeden historický román, který Stalin sice po vyjití četl, ale který byl odměněn cenou o několik let později. Tento velmi zajímavý fakt potvrzuje utilitárnost Stalinova pohledu na historické události. Mluvím o Stěpanovově románu Port Arthur (8), který dostal Stalinovu cenu až v roce 1946, tedy po tom, kdy bylo Japonsko rozdrceno a Stalinův úmysl – zúčtovat za rok 1905 a vrátit Port Arthur Rusku — byl splněn. Kniha se mu líbila, ale v dvaačtyricátém nebo třiačtyřicátém si mohl právem položit otázku: Potřebujeme tu knihu dnes? Bylo nutné, zejména před počátkem roku 1943, před Paulusovou kapitulací ve Stalingradu, připomínat pád Port Arthuru? Zato v šestačtyřicátém usoudil Stalin, že tato kniha je nanejvýš potřebná, naprosto současná, protože připomíná, jak car a carské Rusko ztratili před čtyřiceti lety to, co dnes Stalin a strana dobyli zpět. Připomíná, že i tehdy bojovali důstojníci a vojáci stejně statečně jako vojáci a důstojníci sovětští, jenže měli jiné velení, které nebylo schopno dosáhnout vítězství.
Možná že to poněkud zjednodušuji a vidím jen v hrubých rysech, ale o podstatě věci jsem přesvědčen.

Z poměrně širokého proudu historických prací vybíral Stalin ty, které sloužily zájmům současnosti. Historie pádu nyní vráceného Port Arthuru byla tedy aktuální, zatímco dějiny ruské vesnice – přibližně ze stejných let začátku století — podle Stalinových představ nikoli a na otázku „Potřebujeme tu knihu dnes?“ odpověděl záporně.

Myslím, že i udělení ceny Kostyljovovi za román o Ivanu Hroznému, kterou dostal v prvních poválečných letech, souvisí s názorem na jeho aktuální význam v ohlase dějin. Ivan IV. v hrubých rysech završil dvě stě let sjednocování Rusi kolem Moskvy. Stalin mohl mít v té době podobné představy o vlastní úloze v dějinách Ruska — na západě i východě bylo navráceno vše dříve ztracené, navíc byl vyřešen stoletý problém spojení východní a západní Ukrajiny, včetně Bukoviny a Zakarpatska.

Postavu Ivana Hrozného potřeboval Stalin jako odraz vlastního, osobního tématu — jako odraz boje s vnitřními nepřáteli, s bojarskou zvůlí a současně touhy po ústřední moci. Byl tu tedy prvek ani ne tak historického ospravedlnění, jako spíš utvrzení. Kdo ví, jak to tehdy myslel, ale navenek téma Ivana Hrozného nejen ospravedlňovalo to, co se dělo v současnosti, ale utvrzovalo Stalinovo právo a historickou nezbytnost provádět totéž, co ve své době dělal Ivan Hrozný.

K tomu třeba dodat: Jestliže v Stalinově hodnocení války, v jeho řeči na slavnostní přehlídce Vítězství zazněl tón vlastní sebekritiky o událostech jedenačtyřicátého roku, pak kritický pohled na léta 1937 a 1938 podle mého názoru nikdy nezaujal. Ti, jichž se repřesálie nedotkly, mu měli být vděční za to, že zůstali naživu, ti, co se vrátili a byli rehabilitováni, za to, že se tak stalo, a ti, co se už nevrátili, zůstali vinni do konce jeho žvota.

Postava Ivana Hrozného by si vzhledem k historickým zvláštnostem vyžádala dialektický přístup, ale k dialektice měl Stalin v tomto případě daleko. Podle něho měl Ivan Hrozný bezvýhradně pravdu, a proto ho zcela uspokojil první díl Ejzenštejnova filmu, geniální svými uměleckými zvlášnostmi a objevy, avšak historicky nemorální. Druhý díl, který se natáčel po válce, skončil pro Ejzenštejna katastrofálně. Stalin ho nepřijal. Proč? K tomu byla a ještě mohou být různá vysvětlení, do určité míry spravedlivá.

Já pokládám za podstatné to, že sám průběh vlády Ivana Hrozného se nakonec vzepřel filmovému pokračování. Po prvních zahraničně politických úspěších ještě před obsazením Kazaně jde Ivan Hrozný od neúspěchu k neúspěchu. Lze-li někoho v ruských dějinách spojovat s úsilím Ruska o přístup k moři, pak nikoliv Ivana, nýbrž Petra, tedy nikoli toho, kdo se o to neúspěšně pokoušel, ale kdo svého cíle dosáhl. Ivan Hrozný uzavřel své dny v období vojenských porážek a prudkého oslabení vojenské síly Ruska. Proto si myslím, že zvlášť na počátku se Stalin ve svém pojetí této postavy opravdu obešel bez dialektiky. Jestli se nemýlím, končil scénář prvního, ale i dalšího dílu jednou z vítězných epizod první poloviny livonské války, příchodem k moří a smrtí Maljuty Skuratova, jehož jméno se stalo synonymem krutosti a jehož paměť lidu spojuje s lecčím jiným, jen ne s vojenskými úspěchy. Film končil v okamžiku, kdy se dal uzavřít něčím, co se mohlo podobat apoteóze. Další vláda Ivana Hrozného, jež se stala prologem k pozdějšímu neštěstí Ruska, včetně bouřlivého období zmatku na konci 16. století, se již do filmu nedostala, zůstala mimo. Tak to bylo projektováno již před válkou. Myslím, že první díl v podstatě vyčerpal to, co analogicky upevňovalo Stalinovy pozice, a potvrdil jeho pravdu v boji s „bojary“, které nakonec vyhubil.

Stalin se hodně zajímal o film. Film jako druh umění je od samého začátku odkázán na státní aparát, potřebuje jeho schválení a státní náklady, proto se snad Stalin při svém pojetí umění choval k režisérům ne jako k tvůrčím pracovníkům ale jako k někomu, kdo jen uskuteční to, co bylo napsáno.

Mel kino rád, viděl spoustu filmů a sám zadával úkoly některým režisérům, mezi jiným i Čiaurelimu, Dovženkovi a Ejzenštejnovi. Ti dva poslední si psali scénáře sami, bez cizí pomoci. Soudil o filmech v širších souvislostech, ale jisté zúžení pohledu na druhy a způsoby umění poznamenalo Stalinovy názory na tuto oblast. V každém případě nic tak důsledně a plánovitě neprogramovál jako budoucí filmy. Jeho výběr byl spjat se současnými politickými úkoly, i když filmy, které navrhoval, byly téměř vždycky, ne-li vůbec vždycky historické. Nevymýšlel si, jak zobrazit současného člověka. Vybral z historie hotovou postavu, která mohla být k prospěchu využita z hlediska současné politické situace a aktuálního politického boje. Lze tak soudit podle postav, které pro film zvolil: Alexandr Něvskij, Suvorov, Kutuzov, Ušakov, Nachimov (9). Přitom je příznačné, když uprostřed války zavedli pro vojevůdce řády Suvorova, Kutuzova, Ušakova a Nachimova, že na první místo nepostavil ty, kteří nejvíc žili v paměti lidu — jako Kutuzova a Nachimova, — nýbrž ty, kteří dosáhli skvělých vítězství na hranicích nebo za hranicemi země. Byli-li Suvorov a Kutuzov stejně populární, pak ve druhé dvojici Nachimov—Ušakov byl mezi lidem známější samozřejmé Nachimov. S Ušakovem byla ovšem spojena touha proniknout do Středozemního moře, vést tam vítězné útočné operace námořnictva. Domnívám se, že když Stalin uvažoval, který z námořních řádů postaví na první místo, nezvolil pořadí náhodou. Vojevůdcovské řády, které zavedl po stalingradském vítězství, byly odstupňovány takto: Suvorov, Kutuzov, Ušakov a Nachimov.

Program boje proti poklonkování Západu určil obsah celé řady filmů, které měly dokázat naši prioritu v té či oné oblasti: válečná chirurgie — Pirogov, rádio — Popov, biologie — Mičurin, fyziologie — Pavlov. Vůbec nechci tvrdit, že tvůrci těchto filmů pracovali z donucení, většinou je dělali s nadšením. Ale ve všem — v důslednosti, s jakou byly realizovány, v požadavcich, jež se jim kladly, byla přítomna bezprostřední Stalinova vůle, jeho utilitární vztah k historii, včetně historie kultury a umění se zaměřením na ty stránky dějin, které by mohly posloužit  přímým  zájmům současnosti. A nyní se vrátím zpět, do roku 1950.

Pokračování