Realita Marshallova plánu (2)
Problémem na americkém trhu byly nadměrné zásoby, s válkou se počítalo i pro rok 1946.
USA vzhledem k vývoji války zajistili válečnou výrobu s předstihem a dopředu, dokonce i výrobu potravin. Po ukončení války bylo možno výrobky darovat a tím i řešit nebezpečí hladové epidemie v Evropě.
Paul Johnson v „Dějinách 20. století“ uvedl, že průměrná spotřeba 3300 kalorií v USA na každého občana kontrastuje jen s 1000, maximálně 1500 kaloriemi 125 milionů Evropanů (str. 429). Jiný plánovač dokonce upozorňoval, že v ČSR to činí 820 kalorií na osobu a v SSSR sotva 580 kalorii, což byl důsledek nacistického útoku na SSSR. Tak Američané řešili a chápali faktor hladu, ten je vždy přítomen v každé revoluci.
Francouzští publicisté věnovali pozornost datší ekonomické otázce. V letech 1945 – 1948 vznikl v Evropě hlad po dolarech, což neumožňovalo Evropě rychle nakupovat v USA zboží ani průmyslová zařízení. Americký trh byl předimenzován, očekával další měsíce války. Kupující by byl, ale neměl dolary. Hrozilo nebezpečí, že to vyvolá v USA recesi jako v letech po první světové válce a evropské obyvatelstvo v krizové situaci bude naslouchat protikapitalistickým názorům. Nějaké úvěry bez záruky návratu nebyly v USA populární, darovat se mohlo zdarma jen to, co armáda USA již nemohla potřebovat, Američané očekávali nejen evropskou vděčnost, ale návratnost dolarů, i proto byl naplánován Marshallův plán. Kriticky myslícím Evropanům vadila skutečnost, že největší úvěry dostaly Velká Británie, Francie, Itálie a Německo, viníci Mnichova a následné války.
K Marshallovu plánu vedla také inflace rostoucí ve Spojených státech, následná nespokojenost lidu, stávky a zápasy o sociální vymoženosti. Ve vládní reprezentaci vznikla obava, že lidé budou naslouchat podrobněji protikapitalistickým argumentům. Během měsíce musela vláda čelit žádostem o vyšší platy, odbory žádaly navýšení až o 30 %.
K Marshallovu plánu přispěla vlna začínající dekolonizace. Francie i Velká Británie, ještě více Itálie, byly oslabeny a mocní byli přesvědčeni, že dekolonizace je dílo proti kapitalistických sil.
Dekolonizace
S jistým předstihem Marshallův plán pomohl několika státům, aby se politicky a ekonomicky stabilizovaly v podmínkách tržního kapitalistického řádu. Nicméně neúprosný, železný zákon historického dění si vynutil, a posléze realizoval, protikapitalistické tendence v neevropských zemích. Pozornost dekolonizaci věnoval Imanuel Geiss v německy psaném originálu „Dějiny světa v souvislostech,“ v českém překladu z roku 2005. Připomíná Nizozemsko, když přišlo o Indonésii (1946 – 1947), Francii ve Vietnamu (1946 -1964), v Alžírsku (1954 – 1962), Portugalsko přišlo o kolonie v Angole a Mosambiku (1947 – 1961). V uvedených zemích po jistou dobu sílily odbojové tendence, ale třetí světová válko nevypukla. Koloniální (materské) země po nějaký čas stabilizovaly své pozice, prozrazuje to i podíl na Marshallově plánu v době od dubna 1948 do června 1952. Celková výše činila 12,8 miliard dolarů o v procentech byla rozdělena následovně:
Velká Británie 24,9 %, Francie 21,2 %, Itálie 11,8 %, Německo 10,8 %, Nizozemí 7,7 %, Řecko 5,5 %, Rakousko 5,3 %, Belgie 5, 3 % a zbývající (ostatní) 7,5 %. Údaje tohoto typu přináší encyklopedie 20. století od francouzských historiků (str. 191). 16 státu se účastnilo Marshallova plánu, který skutečně stabilizoval kapitalistickou soustavu a výrazně omezil vliv radikálního levicového směřování.
Zkušenost malého Dánska
K lepšímu pochopení naší situace je vhodné porovnat vývoj ve síátě malém, slušném a bez velmocenských ambicí. K porovnání se přímo nabízí v roce 2007 vyšlá publikace „Dějiny Dánska,“ je psána ze zcela neutrálních pozic. Na straně 259 jsou údaje o Marshallově projektu. O porevoluční éře tu píše Soren Hein Rasmussen: »Byla to doba spíše poválečná, méně jíž revoluční. Z Dánska bylo vystěhováno na 200 tisíc Němců. Policie ovládla situaci až 13. května 1945, do té doby za situaci odpovídaly ozbrojené odbojové skupiny, zde bychom mohli mluvit o revolučních prvcích. Ve volbách 30. října 1945 utrpěli sociální demokraté porážku, Dánská komunistická strana získala nečekaných 12,5 % všech hlasů. Z celkového pohledu bylo jasné, že budou obnoveny bývalé politické poměry. Destabilizačně působila hospodářská krize a vysoká nezaměstnanost, až 8%.
Nadějnou formu řešení přinesl pro léta 1948-1953 Marshallův plán, Dánsko získalo 278 milionů dolarů. Vyřešily se téměř okamžitě potíže s valutami.« Následuje důležité sdělení. Projekt doprovázely určité podmínky. Dánsko se mělo zapojit do protisovětské politiky. Dánsko se dosud pyšnilo, že se v letech 1945 -1947 nepřidalo na žádnou stranu. »Vytoužená dolarová suma překonala studenoválečnické pochybnosti.« Další podmínka žádala, aby využití půjčky bylo pod americkou kontrolou, bez ohledu na suverenitu Dánska. Proto byly zřízeny různé kontrolní instituce, vytvořily omezenou politickou a hospodářskou svobodu. Požadovalo se dokonce hospodářské plánování. Strategické zaměření bylo plánováno na mnoho let dopředu. Američané v roce 1950 přidali další podmínku, příjemci pomoci museli navýšit vojenské rozpočty. Jakmile se v roce 1953 ekonomická situace Dánska zlepšila, vláda sdělila, že o další pomoc nestojí. Dánsko se vojensky zajišťovalo spoluprací s Norskem a Švédskem. Studená válka se Dánsku nevyhnula, Dánsko se stalo součástí NATO, ale neustále zdůrazňuje podmíněnost zásadám a rozhodnutím OSN. Mezi lidem byla přijata a podpořena myšlenka státu blahobytu. Tedy i snižování výdajů na zbrojení.
Jiří FRAJDL,
Dokončení
Nové alternativy č. 1/2009