Matka Tereza

5. září 1997 skonala v indické Kalkatě mimořádně vzácná žena, která se původně jmenovala Agnes Gondža Bojadžiuová, ale světově proslula jako Matka Tereza.

„Základním rysem její práce je úcta k jednotlivci, úcta k hodnotě a důstojnosti člověka,« řekl předseda norského Nobelova ústavu profesor John Sannes ve svém projevu, jímž 10. prosince 1979 uváděl tuto ženu jako nositelku Nobelovy ceny míru za rok 1979, a dodal: »Je člověkem, kterému se dostává nejvzácnějšího daru. Kde jiní vidí klienty a zákazníky, ona vidí spolupracovníky, vztah, který není postaven na očekávání vděčnosti na jedné straně, ale na vzájemném pochopení a respektu, na vřelém lidském a obohacujícím vztahu… Takový je její život – život přísné chudoby a dlouhých nocí těžké práce, život, který nabízí jen málo prostoru pro jiné radosti, kromě té nejvzácnější.«

Pocházela z Albánie

Matka Tereza se narodila 26. srpna 1910 ve Skopji, která tehdy patřila Albánii a ta zase Turecku. Otec Nicholas Bojadžiu podnikal ve stavebnictví. Postavil například vůbec první divadlo ve městě. Matka Dranafile Bernaiová pocházela od Benátek. Byla to zbožná katolická rodina. Když se mladá Agnes doslechla, že v Bengálsku pracují – zejména v oblasti vzdělávání nejchudších – členky mezinárodního řádu spravovaného řeholní provincií v Irsku, začala se stále více zaobírat myšlenkou následovat je. Je svých osmnácti letech se definitivně rozhodla odejít z domova a stát se řádovou sestrou.
A tak na sklonku léta 1928 odjela nejdříve do irského Rathfarmanu, kde se učila anglicky, posléze odplula do Indie a nakonec dorazila až do loretánského noviciátu v Dárdžilingu, asi 600 kilometrů severně od Kalkaty. Zde se naučila bengálsky a pak zvládla i základy hindštiny. Přijala jméno Tereza. Až do roku 1937 učila ve škole sv. Marie na jednom kalkatském předměstí, poté se stala její ředitelkou.

V bílém sárí s modrými lemy

Po druhé světové válce se opět rozhodla k radikální změně. Požádala Vatikán o souhlas k prácí mimo klášterní zdí, ale stále jako řeholní sestra. Souhlas přišel, což bylo tehdy považováno za něco zcela mimořádného. A tak si Matka Tereza 17. srpna 1947 oblékla bílé sárí s modrými lemy a na nich malý křížek a růženec. Pak podstoupila zdravotnický kurz pod vedením odborných lékařů. Učila se ošetřovat nemocné, dávat injekce, asistovala při porodech i chirurgických zásazích a učila se organizovat zdravotní službu. Posléze si otevřela první ošetřovnu pro chudé při škole sv. Terezy a na školní verandě zahájila kurz šití. Nejvíce úcty a také slávy, byť o ni nestála, si Matka Tereza získala péčí o malomocné.
»Jde o řadu lidí postižených leprou, kteří se přemisťují do velkých měst ve snaze najít práci nebo lékařskou pomoc,« řekla viceguvernérovi z Dillí, když pro malomocné požadovala zřízení nemocnice, a dodala: »Mnozí z nich   nejsou schopni sehnat pomoc a nemají jinou možnost než žebrat. Kdybychom mohli získat půl druhého nebo dva  hektary půdy, tak můžeme pro ně  otevřít léčebné a rehabilitační centrum.«

Zdatná diplomatka

Viceguvernér pozorně naslouchal. Návin Čávala, úředník indické vlády, jenž byl svědkem rozhovoru a psal o Matce Tereze, dále uvádí, jak Matka Tereza hovořila s tímto vysokým vládním činitelem o zcela konkrétních problémech těžce postižených lidí: »Jejich největším neštěstím je to, že se jich všichni obávají a nikdo o ně nestojí. Moje sestry a já se pokoušíme umožnit jim jiný, do jisté míry druhý život. Otevřely jsme v Indii mnohá léčebná a rehabilitační centra. Zde mohou tito lidé důstojně pracovat. Nejsou nuceni žebrat. Jsme s nimi v těsném kontaktu a nabízíme jim citlivou a láskyplnou péči. Chceme, aby cítili, že jsou také milováni.«

Viceguvernér byl podle Čávaly hluboce dojat. Zeptal se znovu: »Kolik půdy potřebujete?“

»Čtyři hektary,“ klidně odvětila Matka Tereza, jež s dětsky odzbrojujícím úsměvem svůj původní požadavek  zdvojnásobila.  A  dostala je. Leprózní centrum v Dillí bylo vybudováno.

Vnitřní síla

Neuvěřitelně velkou vnitřní sílu čerpala Matka Tereza ze své víry. Ráda zdůrazňovala Ježíšova slova, že cokoli činíš nejmenšímu z mých bratří, mně činíš, podáš-li sklenici vody v mém jménu, mně ji dáváš. Velice na ni zapůsobilo, když poprvé zvedla z ulice Kalkaty ženu s tváří napůl ohlodanou od krys a mravenců. Pro Matku Terezu a celé její sdružení se stalo vnitřně zažitým kategorickým imperativem pečovat s nejvyšším nasazením, bez odhledu na to, zda čistí vřed malomocnému nebo krmí dítě či koupe tělo prosáklé močí.

»Jinak bych se dokázala postarat pouze a nanejvýš o několik milovaných lidí,« přiznává Matka Tereza v zajímavém rozhovoru s Návinem Čávalou a pokračuje: »Někdy se mě lidé ptají, jak mohu čistit páchnoucí ránu malomocného, a říkají mi ‚to bychom nemohli dělat ani z lásky ke všem penězům světa‘ a já jim odpovídám ‚to nemůžeme ani my, ale my to děláme z lásky k Němu‘.«

»Mnozí lidé říkají, že jste zastánkyně míru, říkají také, ať se vám to líbí, nebo ne, že jste nejmocnější ženou světa?“ zeptal se Čávala.

»To   říkají?“ odpovídá Matka Tereza s úsměvem otázkou.  »Kéž bych byla. Potom bych nastolila mír 3 celém světě.«

»Vždyť přece můžete zvednout telefon a dovolat se nějakému prezidentovi nebo ministerskému předsedovi, protože mluvíte ve jménu míru. Proč vám nejde o to, ptají se lidé, abyste umenšila válku?<<

»Pokud usilujete o mír, tak ten zmírňuje válku,« říká Matka Tereza a trpělivě vysvětluje své přesvědčení: »Ale já se nebudu míchat do politiky. Válka je ovocem politiky, a tak se v ní sama neangažuji, to je všechno. Kdybych se pustila do politiky, přestala bych milovat.«

»Matko, když se dostanete do situace, jako jsou nepokoje či povstání, necítíte strach ?«

»Strach z čeho?«

»Strach z…?« Čávala otázku nedokončil.

»Strach z odchodu k Bohu!« usmála se Matka Tereza a po chvilce odmlčení dodala: »Ne, odevzdaly jsme se sestrami své životy Bohu. Vylíčím vám to na jednom případu, který jsme zažily v Súdánu. Chystaly jsme se odjet do jižního Súdánu s dodávkami potravin. V severním Súdánu své sestry máme. Hrozilo nebezpečí, že po nás budou střílet, a vláda nechtěla, abychom tam jely. Pět z nás podepsalo prohlášení, že jsme připraveny zemřít, bude-li letadlo sestřeleno. Následujícího dne, když jsme měly odletět, povstalci prohlásili: ‚To letadlo budeme ostřelovat.‘ Chtěly jsme letět, ale pilot to odmítl.«

Úctyhodné dílo

Ačkoliv se sama vždy vzpěčovala nějaké kvantifikaci, nutno říci, že vybudovala celosvětovou síť téměř 400 000 spolupracovníků, kterým dává příležitost, aby se dotýkali chudých a opuštěných lidí. Sama vždy tvrdila, že opuštěnost je v mnoha směrech horší než chudoba. „Mnoho lidí všech vyznání za mnou přichází, nejen aby poskytli nějaký dar, ale aby mohli pracovat svýma rukama,« řekla Matka Tereza v této souvislosti a zdůraznila: »Máme lékaře a zdravotnické spolupracovníky, kteří přicházejí do bezplatných ošetřoven a pečují o nemocné, dále mladé spolupracovníky, kteří šíří lásku k chudým mezi mládeží, lásku k mravní čistotě, lásku k modlitbě, a dělí se o ni s mladými lidmi… Podívejte se na všechny ty dobrovolníky z celého světa. Přicházejí sem pracovat na dva nebo tři měsíce. Předtím pracují celý rok, aby si vydělali peníze, protože my jim nedáváme nic, musí tedy za všechno platit.«

Matce Tereze se podařilo zajistit v řadě zemí pozemky s rehabilitačními centry pro bezmocné a nemocné chudáky. V Asii, Africe a na Středním východě se její sestry starají o 160 000 malomocných, z nichž se již řada uzdravila nebo uzdravuje. V Indii se to týká například Símapuri u hlavního města Dillí, Rančí, Kalkaty, Ásansólu, Lucknowa a mnoha dalších míst. Jen v roce 1969 otevřela Matka Tereza dva domy v Austrálii, jeden pro léčení alkoholiků a drogově závislé a druhý pro domorodé Australanky. V následujícím roce získala další domy v Londýně, Jordánsku a dva ve Venezuele. Pak již následovala dlouhá šňůra obdobných domů v newyorské čtvrti Bronx, v Severním Irsku, Jemenu, Gáze, na Sicílii, Filipínách, v Japonsku, Portugalsku, Brazílii, v Jihoafrické republice a na dalších místech. V Nikaragui a v Budapešti získala darem domy dokonce od anonymních sponzorů. Podařilo se jí přesvědčit indickou vládu, aby poskytovala bezplatně pozemky s tím, že z darů z celého světa nakupovala materiál, který zase poskytla rodinám malomocných. Ti si často postavili i vlastní domy.

Malicherné výčitky

Ovšem jako v každé společnosti a v každé době se našli lidé, kteří Matce Tereze vyčítali její -údajně – až přílišnou dobročinnost. Jedni tvrdili, že se její misie příliš rozrůstají po celém světě, druzí zase říkali, že chudé vlastně »rozmazluje«, protože jim poskytuje všechno, od jídla až po přístřeší. A také se občas zvedl odpor i u místních lidí, když v jejich oblasti chtěla otevřít kolonii pro malomocné. Matka Tereza vždy na tyto pochybnosti odpovídala klidně, s úsměvem, nevyhýbavě a naprosto logicky. Jednou se jí kdosi zeptal, proč dává chudákům ryby, a ne prut, aby si je nachytali a naučili se tak i pracovat. Odpověděla, že chudáky a nemocné nevyhledává, ale přímo sbírá z ulice, protože jsou tak vysílení a nemocní, že nemohou ani stát. Ujme se jich, a jakmile jsou v pořádku, už za ní nepřicházejí, protože se jim postarala o práci, nebo si ji sami našli. V Titagarhu, nedaleko Kalkaty, malomocní mohou pracovat, neboť jim Matka Tereza zajistila prostory i technické vybavení k výrobě veškerého ložního prádla a dalších potřebných věcí pro vedení jejich domácnosti i domova sester. Řečeno slovy Matky Terezy: „Energie se navrací do jejich životů, protože jsou znovu užiteční, teď mohou také něco vykonat, protože se cítí milovaní a potřební a mohou sdílet radost ze vzájemné lásky.«

Vždy skromná

Svému poslání zůstala Matka Tereza věrná i v okamžiku nejvyšších poct, kdy jí byla na sklonku roku 1979 udělena Nobelova cena míru. Nejdříve sdělila organizátorům ceremoniálu v Oslu, že se vzdává banketu s tím, aby ušetřené peníze byly poskytnuty nejchudším. To podnítilo prosté lidi ve skandinávských i v dalších zemích Evropy, aby se připojili. Celkem se vybralo 40 000 liber, které byly poukázány chudobincům. Po návratu do Indie, za peníze získané s Nobelovou cenou, uspořádala na Boží hod vánoční pro 2000 chudých lidí velkou hostinu. Když indická vláda chtěla na její počest uspořádat v Dillí recepci, zdvořile požádala, aby všichni pozvaní odešli do nejznámějšího útulku Nirmal Hridaj (Čisté srdce) a nakrmili tamní chudáky. A vskutku všichni pozvaní včetně ministrů se odebrali mezi nejchudší, aby se s nimi rozdělili o vše, co bylo přichystáno k recepci.

Matka Tereza navštívila i naši zemi. Poprvé v roce 1984, kdy zavítala rovněž k sestrám boromejkám v Lechovicích. Podruhé, v květnu 1990, byla přítomna i otevření misionářského centra v pražských Dejvicích, kde se šest pražských misionářek stará zejména o lidi bez přístřeší.

Michal RYBIN

Archiv NoS