Umrtvená biologie
Dnes už si těžko někdo vzpomene na doby, kdy bylo možno číst o sovětském akademiku Lysenkovi a o jeho vynikajících úspěších při přetváření přírody.
Co to byla vlastně ta lysenkiáda?
JAK SE VLASTNĚ ZRODILA LYSENKOVŠTINA?
Kdybychom se drželi pouze údajů, které nám předkládá Příruční slovník naučný, vydaný nakladatelstvím ČSAV v roce 1963, zjistíme toto: Lysenko Trofim Děnisovič, 1898, sovětský biolog, řádný člen Leninovy všesvazové akademie zemědělských věd a její předseda v letech 1938 až 1956 a v letech 1961-62, člen AV SSSR, několikanásobný nositel Leninova rádu a Leninovy ceny. Čelný představitel mičurinského směru v biologii. Zakladatel teorie studijního vývoje rostlin, prakticky využité v metodě jarovizace. Své názory a výsledky práce shrnul v knize Agrobiologie (1949).
V zájmu pravdy je ovšem nutno připojit další fakta: Trofim Děnisovič Lysenko byl až do roku 1930 jedním z mnoha sovětských agronomů, který působil kdesi v Azerbájdžánu. Nelze říci, že by něčím nad svými kolegy zvlášť vynikal. Byl jen poněkud ambicióznějším a dovedl se, tak říkajíc, lépe prodávat než oni. Měl na to svůj způsob.
V roce 1927 pozval do šlechtitelské stanice redaktory moskevské Pravdy a barvitě jim vylíčil nejen svou šlechtitelsko-výzkumnickou činnost, ale i své velkolepé plány využití mičurinského učení. Vznikla z toho ještě barvitější reportáž, než byla Lysenkova řeč. A výsledek? Šlechtitel Lysenko byl v roce 1929 pozván do Moskvy na genetický kongres.
Agronom se na kongresu seznámil s mnoha předními sovětskými biology a rozhodl se, že vynaloží všechny své schopnosti, aby se jim vyrovnal. A Lysenko, jak se později ukáže, byl skutečně schopný. Všeho schopný.
Důkazem pro toto tvrzení jsou události, které potom následovaly. Lysenkův otec zcela náhodou vysel na jaře 1930 semena ozimé pšenice Ukrajinka, která přes zimu ležela kdesi pod sněhem. A zrodila se agronomická senzace: zapomenutá pšenice dala nebývalé vysokou úrodu — 24 centů na hektar.
Přemýšlivý synáček zapomnětlivého otce se chápe své velké příležitosti. Zaokrouhluje čtyřiadvacítku na třicítku, vytváří z náhody metodu a dává jí jméno — jarovizace. A potom se znova obrací na tisk. Navíc pak ještě píše o své nově objevené metodě presidentu Všesvazové akademie zemědělských věd akademiku N. I. Vavrilovi a tehdejšímu lidovému komisaři pro zemědělství J. J. Jakovlevovi. První z jmenovaných je poněkud skeptický a radí k ověřeni získaných poznatků. Inu, stařičký vědec. Druhý je nadšený. Ihned rozhoduje, aby byla zřízena zvláštní vědecká pracoviště, v nichž se budou zabývat výhradně jarovizací. Stává se. Výzkumníci ověřují Lysenkovu metodu, avšak nikde se jim nedaří dosáhnout takových výsledků, jakých dosahuje sám její objevitel.
Lysenko si ovšem vysvětluje tuto skutečnost po svém. A nabízí své vysvětlení i jiným. V únoru 1935 se objevuje v tisku článek „Jarovizace – mohutný prostředek k zvýšení úrody“. Autor v něm tvrdí, že dosahuje touto metodou vynikajících výsledků, avšak nemůže prý s ní prorazit, neboť mu třídní nepřátelé, představitelé kulaků v sovětské vědě kladou překážky…
Tohle je slovo do pranice. Proti Lysenkovi vystupuje sám Vavrilov a dokazuje, že Trofim Děnisovič nemá své výsledky plně ověřené. Tohle však neměl president Všesvazové akademie zemědělských věd říkat. Už proto ne, že to nemá se svým sociálním původem právě v pořádku. Polemika mezi sovětskými biology a Lysenkem vrcholí v roce 1936, kdy se koná v Moskvě porada předních pracovníků zemědělství s představiteli strany. Vystupuje na ní i Lysenko a prohlašuje, že „mnozí představitelé vědy se místo toho, aby pomáhali prosazovat novátorské metody do zemědělství, s výzkumníky raději bijí…“
„Kdo jmenovitě?“ ptá se od předsednického stolu Jakovlev. A Lysenko vyslovuje jména odpůrců své „vědecké“ metody. Na prvním místě akademika Vavrilova. Těžko říci, jak potom probíhalo zákulisní jednání, v němž měl hlavní slovo Stalin a Jakovlev. Skutečností je, že o dva roky později nastupuje na Vavrilovo místo v Akademii — Lysenko. A potom, v roce 1940, kdy už někdejší president nekritizuje pouze Lysenkovu metodu jarovizace, ale i další jeho teorie – například teorii dědičnosti – je Vavrilov proste zatčen. Po dvou letech věznění umírá v žaláři. Ve věznici hyne i další znamenitý sovětský genetik G. K. Karpečenko. Desítky dalších odpůrců Lysenkových teorií jsou odvoláváni z funkcí a rozprášeni po celém Sovětském svazu.
Trofim Denisovič opanoval pole sovětské biologie. V roce 1948 svolává do Moskvy zasedání svých přívrženců, na němž rozhodně prohlašuje: „…boj o novou biologii je vybojován!“ Pokud tím měl na mysli svou lysenkovskou biologii, byl boj skutečně u konce, neboť ta opravdová biologie je v tom čase v SSSR umrtvena.
JAKÉ BYLY DŮSLEDKY LYSENKIÁDY?
Dají se shrnout v několika větách, i když jejich dopad je nedozírný. Ctižádostivý a bezohledný Lysenko neumrtvil pouze sovětskou biologii, ale způsobil katastrofální škody i sovětskému zemědělství. Vědci, které likvidoval, nebo jimž znemožnil po celá desetiletí soustavný exaktní výzkum, patřili na sklonku třicátých let mezi špičku světové biologie. Důsledky lysenkiády se ovšem neprojevily pouze v SSSR. Měly svůj dopad i v ostatních zemích socialistického tábora. Ovlivňovaly organizaci vědecké práce i samotné výzkumy, působily neblaze i na zemědělskou výrobu. I u nás se bezhlavě přebíraly lysenkovské metody i v místech, kde bylo naprosto zřejmé, že jsou nejen nepotřebné, ale často i škodlivé. Bláznivě se střídaly ony rozličné travopolní systémy s jarovizací, výsadby větrolamů s hnízdovou výsadbou a tak podobně…
Nejinak tomu bylo i ve vlastním vědeckém výzkumu. Ve starých novinách se můžeme dočíst, jak se zápalem zavrhovali čelní představitelé naší biologie například Mendela a jeho zákony dědičnosti a vyzdvihovali lysenkovský názor o rozhodujícím vlivu vnějšího prostředí v procesu přebírání dědičných vlastností. A to někdy jen proto, že to bylo žádané a výhodné pro získání nějakého postu. V naší vědecké sféře, a tedy i v biologii, byli také oportunisté a lidé typu Lysenka.
V padesátých letech panovalo u nás obrovské nadšení k Sovětskému svazu, všechno, co odtamtud přicházelo, bylo přijímáno s naprostým přesvědčením, že je to dobré. Nikdo vlastně netušil, jaké panují v zákulisí sovětské vědy poměry. To se poznalo až v průběhu let. Naše biologie se začala vymaňovat z vlivu lysenkovštiny už na začátku šedesátých let. I když ani tehdy to ještě nebylo jednoduché, protože Chruščov znovu vytáhl Lysenka na světlo světa a oživil jeho pavědu. Tehdy se u nás začal připravovat velký Mendelův kongres, který se potom uskutečnil v roce 1965. Ten udělal definitivní tečku za pavědeckými teoriemi nejen Lysenka, ale i Olgy Lepešinské.
CO TEDY ŘÍCI NA ZÁVĚR?
Za případem Lysenko byla skutečně udělána tečka, leč před lysenkiádou je třeba být stále ve střehu. A nemusí se pokaždé jednat jen o biologii nebo vědu obecně. Nedělejme si iluze – v jakékoli společnosti existují bezohlední, ctižádostiví kariéristé typu Lysenka.
Z archivu autora