Systém Inkvizice (2)

SOUDCOVÉ

Jak byl vlastně onen tak důvtipný a krutý stroj, jímž byla inkvizice, uspořádán?

H. Ch. Lea o tom píše: „Organizace inkvizice byla stejně jednoduchá jako účelná. Nechtěla udivovat okolí svou vnější okázalostí, ale ochromit je terorem." (3)
Nejvyšším představitelem inkvizice byl římský papež. Jemu jako náměstku božímu na zemi sloužil a byl podřízen celý tento stroj vytvořený církví a jí požehnaný.
„Přestože mnichy a inkvizitory jmenovali do těchto funkcí jejich bezprostřední nadřízení," přiznává církevní historik Shannon, „byli v právním smyslu závislí přímo na papeži. Inkviziční tribunál jako mimořádný soud nepodléhal cenzuře a kontrole ani papežských legátů, ani vedoucích představitelů církevních řádů, kteří jmenovali inkvizitory." (4) Shannon se snaží ospravedlnit udělení neomezených pravomocí inkvizičním tribunálům papežem okolností, že to umožňovalo „rychlý a rozhodný boj proti tomu, co bylo považováno za největší náboženské a společenské zlo".
Dokonce ani v zemích, kde jako ve Španělsku a Portugalsku byla inkvizice přímo závislá na královské moci, nebyla její zločinná činnost myslitelná bez papežova schválení. Kdyby tato činnost neodpovídala zájmům a politické orientaci papežské kurie, kdyby jim odporovala, Svatá stolice by se rozhodně Veřejně ozvala. Římští papežové vsak nikdy nevznesli sebemenší protest. Navíc Řím vžily Veřejně nebo tajně schvaloval činnost španělské a portugalské inkvizice a nikdy nepodnikl nic na obhajobu jejích četných obětí. Případy, že inkvizice ustala ve své krvavé činnosti, nebyly zpravidla Vyvolány zásahem papežů, ale okolnostmi na nich nezávislými.
Papežská kurie vyvolala inkvizici k životu a také ji mohla „zabít". Když však římští papežové stvořili tuto nestvůru, neměli nejmenší chuť se jí zbavit. Naopak, „svatý" tribunál, jehož teroristická činnost nanejvýš zjednodušila vztahy církve k jejím „ovečkám", byl pro ně velmi pohodlný a užitečný.
Tato činnost inkvizice měla však pro církev velmi nebezpečný rub. Církev sice vítězila nad odpůrci, ale život ji předháněl. Její vítězství působila dojmem síly a převahy, to však byla nebezpečná a nesprávná iluze, neboť tato vítězství nevyřešila její rozpory, ale vtlačovala je stále hlouběji do církevního organismu. Rozpory narůstaly a připravovaly nový, ještě silnější výbuch — protestantské kacířské hnutí, jež bylo pro církev hrozivější a nebezpečnější než „kacířská revoluce" ze 13. století.
Inkvizitory jmenoval římský papež a také jedině jemu podléhali. Avšak řízení armády inkvizitorů, rozptýlených po křesťanských zemích a již od poloviny 13. století zaplavujících svými informacemi Řím a dožadujících se jeho instrukcí, bylo velmi obtížné. Urban IV. (1261—1264) se je pokusil usnadnit tím, že jmenoval generálním inkvizitorem svého chráněnce kardinála Caetana Orsiniho, kterému svěřil veškerou běžnou agendu související s činností inkvizice v různých zemích a oblastech. Tato funkce umožnila Orsinimu soustředit ve svých rukou tak velkou moc, že po smrti Urbana IV. dosáhl dosti snadno toho, že byl zvolen papežem jako Mikuláš III. (1277:—1280). Po svém zvolení jmenoval generálním inkvizitorem svého synovce kardinála Latina Malebranku, s nímž počítal jako se svým nástupcem. To se nelíbilo kardinálům, kteří při volbě papeže Malebranku nezvolili. Po jeho smrti nebyl po určitou dobu nikdo jmenován generálním inkvizitorem, až teprve za Klimenta VI. (1342—1352).
Pod nátlakem soupeřících kardinálů museli papežové tuto hodnost, která skýtala svému držiteli příliš velkou moc, zrušit. Činnost inkvizitorů nyní řídily různé instituce římské kurie. Po vzniku protestantství vytvořili papežové ve své kurii instituci, která stála v čele boje proti kacířství takříkajíc ve světovém měřítku. Založil ji v roce 1542 papež Pavel III. pod názvem svatá kongregace římské a světové inkvizice. Rychle se stala první kongregací v římské kurii, a to nejen svou hodností, ale také svým významem a vlivem.

Pokračování

Z knihy: Grigulevič, I.: Dějiny inkvizice. Praha, Svoboda 1982