Mýty a lži antikomunismu

Okolo existence socialismu v některých zemích se od jejich pádu objevují mýty a polopravdy, stále dokola opakované našimi protivníky. V této stati bych se rád na některé z nich podíval podrobněji.

 

Jedním z takových tvrzení je, že soukromé podniky jsou lepší než státní. Autoři tohoto prohlášení nám ovšem zamlčují celé jeho znění a vybírají si z něj jen to, co jim hodí. Celý výrok totiž zní takto: Dobře řízený soukromý podnik je lepší než špatně řízený státní podnik, a naopak, dobře řízený státní podnik je lepší než špatně řízený soukromý podnik. 

Z čehož vyplývá, že forma vlastnictví nemá na úspěšnost podniku žádný vliv. Tím padá i argument pro privatizaci státních podniků za každou cenu. Další tvrzení zní, že soukromé podniky hospodaří efektivněji, protože majitel si to ohlídá. To může platit jen u živnostníků nebo malých podniků, nikoli u středních nebo velkých, zvláště nadnárodních podniků.

Tam je tato kontrola zcela vyloučena. Navíc soukromé kapitalistické podniky jsou tu především od toho, aby vytvářely zisk a ten se dá získat nejen efektivním hospodařením, ale i na úkor zaměstnanců, dodavatelů, odběratelů, daňovými podvody. Čehož všeho soukromé podniky bohatě využívají. Ani ten tolik opěvovaný sociální stát není důkazem vyspělosti kapitalistické ekonomiky. Tzv. sociální stát byly reakce kapitálu na krizi 30. let a výsledky poválečné situace. Za prvé byl kapitál nucen vzdát se bezohledného vykořisťování pracujících v západních zemích, aby své pozice vůbec udržel. Za další se kapitalistickým státům, na rozdíl od socialistických, podařilo úspěšně využít výsledků nového kola vědecko-tech-nické revoluce pro razantní zvýšení produktivity práce, a tím zachování zisků hromadnou výrobou i při nižších cenách výrobků. A nakonec mohl kapitál využít děsivého vykořisťování rozvojových zemí, zdroji levných surovin, pracovní sfly a odbytiště pro své výrobky. Bez toho by životní úroveň na Západě nikdy nebyla tak vysoká.

Není to tedy vůbec zásluha sociálnědemokratických stran, jak se snaží tvrdit. Ty k tomu přišly jako slepý k houslím. Však také sociální stát dostal první ránu za ropné krize začátkem 70. let. V USA a Británii ho poté úspěšně zlikvidovali Reagan a Thatcherová, na kontinentální Evropě vydržel díky odporu pracujících o něco déle. Ale i zde jsou jeho zbytky úspěšně likvidovány i za vydatné pomoci sociálnědemokratických stran. Ty vždy prohlašovaly, že jsou pro změnu kapitalismu evolucí. Nezměnil se však kapitalismus, ale sociálnědemokratické strany. Už dávno, přes slovní rétoriku, rezignovaly na jakoukoli změnu kapitalismu a úspěšně se mu samy přizpůsobily. Staly se plnohodnotnou součásti kapitalismu a za možnost dostat se ke korýtkům ochotně plní všechny pokyny kapitálu bez ohledu na sliby občanům. Vím, že mezi členy a příznivci sociálnědemokratických stran je mnoho skutečně levicových lidí, ale měli by si znovu důkladně rozvážit, jestli podporují správnou stranu.

Ostatně většina soukromých výrobních prostředků byla získána na úkor zaměstnanců. Uvedu příklad na ilustraci. Dejme tomu, že mám nápad na podnikání. Založím firmu, vezmu si úvěr 50 milionů, obstarám si výrobní prostory, materiál a najmu devět zaměstnanců. Všichni pracujeme a za práci pobíráme odměnu. Předpokládejme, že se daří a za pět let splatím úvěr. Jaká je nyní situace? Všichni jsme pracovali, za práci pobírali odměnu, ale jen já mára nyní majetek v hodnotě zhruba 50 milionů. Jak je to možné? Inu připravil jsem své zaměstnance o podíl na majetku, který jsme vytvořili všichni společnou prací. Stručně a jednoduše řečeno, jsem je okradl. Správný postup by byl vytvořit akciovou společnost, kde by každý z nás obdržel akcie v hodnotě pět milionů.

Popravdě kapitálu jde jen a jen o zisk. A jiný motiv či »odměnu« kapitál nezná a ani nemůže znát. Všechny ty soukromé výrobní prostředky – továrny, banky, obchody, hotely – by byly jen bezcenné hromady železa a betonu. To co jim dává hodnotu, co umožňuje produkovat zisk, je práce jejich zaměstnanců. Nejedná se tu o žádné nespravedlivé a nepravdivé osočování kapitalistů. Jsou to prostě zištně orientovaní lidé, a drobky, které občas věnují na různé dobročinné účely, jsou právě jen drobky. Jen je mi velkou záhadou, jak v kapitalistické společnosti, kde se má každý starat jen a jen sám o sebe, se podařilo dobrovolně přesvědčit miliony lidí, aby se obětovaly pro dobro svých zaměstnavatelů? Ostatně komunisté nemají nic proti soukromému vlastnictví výrobních prostředků, pokud byly získány vlastní poctivou prací, ale jsou zásadně proti vlastnictví výrobních prostředků získaných vykořisťováním a okrádáním zaměstnanců. Myslím, že heslo, které se objevilo záhy po listopadu 1989 – co bylo ukradeno, musí být vráceno – platí dnes více než dvojnásob. V České republice nám kapitalismus názorně předvádí, jak umí efektivně hospodařit. Václav Klaus je možná vynikající manipulátor, ale jako ekonom on a jeho hoši stoji za starou bačkoru. Mají v podstatě jen dvě zásady, které se za každou cenu snaží realizovat: za prvé – všechno musí být soukromé, včetně takových oblastí, jako je zdravotnictví a důchody, a za druhé – volný trh bez jakékoli regulace. Tedy program v zájmu těch nejbohatších a nejvlivnějších skupin kapitalistů.

Tento program přijaly za svůj všechny strany, od ODS po ČSSD. Záměrně rezignovaly na jakoukoli správu státu v zájmu všech obyvatel. Přes řeči o rodinném stříbru a zlatu, rozprodaly nejlepší podniky, a to díky devalvaci koruny oproti cizím měnám, za babku zahraničním zájemcům. Zisky tak končí v kapsách jejich vlastníků místo ve státním rozpočtu. Jen hlupák rozprodá slepice snášející zlatá vejce. Ostatně mám čím dál více sílící dojem, že ekonomie – pozor nesplést s účetnictvím – není dosud žádná věda, ale něco na způsob alchymie a astrologie.

Komunismus a fašismus jsou v současnosti prezentovány jako stejně nepřijatelné režimy pro demokratické státy. Je tomu ale tak ve skutečnosti? Určitě ne! Komunistické Rusko bylo napadeno hned po vítězství VŘSR, ale nacistické Německo bylo ponecháno v klidu do té doby, dokud nenapadlo západní státy. Dokonce s ním byla uzavřena pro nás potupná Mnichovská dohoda. Po únoru 1948 posílaly západní demokratické státy do Československa vrahy a žháře, ale proti španělskému fašistickému režimu nepodnikly nic. Dokonce ho přijaly mezi sebe do NATO. Činy fašistické a jiné diktatury západním státům nikdy nevadily, a dokonce je podporovaly. Jen komunistické státy vždy vadily.

Jediný a hlavní důvod nejlépe vystihnul jeden český předválečný politik, když vytáhl z peněženky bankovku a prohlásil: »Když přijde Hitler, tohle mi zůstane, když přijde Stalin, vezme mi ji.« Ano, fašistické režimy nikdy na rozdíl od komunistických neohrožovaly soukromé vlastnictví výrobních prostředků. A to je také jediný skutečný důvod antikomunismu, a nikoli zločiny komunistických režimů nebo strach o lidská práva.

Ano, komunistické strany v socialistických zemích se bohužel dopouštěly zločinů. Ale stejně tak demokratické kapitalistické země. Má snad život Milady Horákové vyšší cenu než život nikaraguyského rolníka zabitého contras, vytvořených, vyzbrojených a podporovaných USA a vládami západních zemí, než život písničkáře a básníka Victora Jary, umučeného chilskou fašistickou juntou po svržení demokraticky zvolené vlády na pokyn a za peníze CIA a nadnárodních monopolů, než život srbské ženy zabité při »humanitárním« bombardování Jugoslávie, než život afrického dítěte, které zemřelo hlady, aby na Západě mohl být konzumní sociální stát? Samozřejmě, že ne! Západní demokratické vlády vždy ve světě podporovaly ty nejhorší fašistické a diktátorské nekomunistické režimy. S trochou černé nadsázky se dá říci, že to, co měli, občané socialistických zemí zaplatili vlastní krví, a to, co měli občané západních demokratických zemí, zaplatili krví, smrtí, bídou a utrpením občané v rozvojových zemích.

Ano, komunisté se přiznávají ke svým zločinům a snaží se s tím každý, jak nejlépe dovede, vyrovnat. A není to nic lehkého. Zároveň jsme rozhodnutí už nikdy více takové selháni nedopustit. A do té doby, než si své zločiny takto přizná i kapitalismus, nemá žádné morální právo nám vytýkat naše. Zvlášť ne takové osoby jako pánové Štětina, Mejstřík, Tlustý a další, kteří byli součástí minulého režimu a dnes jsou horlivými bojovníky proti komunismu. Inu poturčenec horší Turka. Sociálnědemokratické strany se často chlubí, že mají, na rozdíl od komunistů, čisté ruce. Inu jak se říká: kdo nic nedělá, nic nezkazí a neumaže se. I když pro naši ČSSD to už tak docela neplatí. Umazala se souhlasem s "humanitárním" bombardováním Srbska. A je třeba si uvědomit, že to bylo poprvé od konce druhé světové války, kdy byly záměrně a cíleně bombardovány civilní cíle.

Pádem socialistického režimu v listopadu 89 se u nás začala vytvářet nová společnost. Ne lepší, ale jiná, i když při bližším pohledu s některými shodnými rysy. Zjevná moc vlády jedné strany byla nahrazena skrytou mocí vlády peněz, článek o vedoucí úloze strany byl nahrazen článkem o nedotknutelnosti soukromého vlastnictví výrobních prostředků.

Stejně jako dostal u nás druhou šanci kapitalismus, mají i komunisté nárok na druhou šanci. Horší už to nebude a žádný návrat k režimu před rokem 1989 nehrozí, protože jen blbec by opakoval stejné chyby, a to komunisté rozhodně nejsou. Teprve až toto pochopí alespoň polovina z těch, co nechodí volit, může se něco skutečné změnit.

Ladislav PÁTEK

Haló noviny, 23.4.2007 (s. III/9)