Bývalí agenti odhalují CIA (1)

Philip Agee a Louis Wolf , autoři publikace Dirty Work, The CIA in Western Europe (Špinavá práce, CIA v západní Evropě) vypráví o své nevšední činnosti. 

Autoři publikace Dirty Work, The CIA in Western Europe (Špinavá práce, CIA v západní Evropě) Philip Agee a Louis Wolf nesdílejí stejný osud.

První, Philip Agee, autor předmluvy a mnoha kapitol uvedené publikace, navštěvoval jezuitskou vyšší školu v Tampě na Floridě a po absolvování Notre-Dame-College vstoupil v roce 1957 do služeb CIA. Nyní je svou bývalou „firmou“ označován za „boha pomsty č. 1″. Po dvanácti letech (v roce 1969) z agentury odešel, když předtím působil jako tajný agent zodpovědný za operace CIA v Uruguayi, Ekvádoru a Mexiku.

Krátce potom začal do všech podrobností rekonstruovat špinavé intriky svých bývalých šéfů. V roce 1975 dokončil knihu Inside the Company: CIA Diary, (v češtině – Byl jsem agentem CIA) která šokovala svět, protože o všem nejen otevřeně hovořila, ale i jmenovala. Míní, že nelze oddělit to, co CIA dělá, od toho, kdo to dělá.

Louis Wolf se narodil v roce 1940 ve Filadelfii a absolvoval Goddardovu kolej. Po krátkém přerušení, kdy se zúčastnil kursu pro černochy žijící v centru města Indianopolis, pracoval v různých oblastech jako bojovník proti válečné službě a u International Voluntary Services v Laosu a na Filipínách. Poté strávil tři roky v Evropě jako korespondent Transnational Features Service.

Byl stálým spolupracovníkem Official Publications Room při Britském muzeu v Londýně a Central Research Room Národního archívu ve Washingtonu, kde se zabýval zkoumáním činnosti amerických tajných služeb.

JAK POZNAT AGENTA

Stejně jako zpravodajské služby většiny ostatních zemí, není ani CIA ochotna zřizovat své zahraniční pobočky pod vlastním jménem. Proto nutné krytí poskytují americká velvyslanectví nebo někdy, vojenské základny. Státní department (ministerstvo zahraničí USA) dodává pracovníkům CIA úctyhodnou tvář tím, že je vybavuje stejnými tituly .a navštívenkami, jaké umožňují přístup do zahraničních vládních kruhů skutečným diplomatům. Operační pracovníci, chránění diplomatickou imunitou, získávají místní úřední činitele za agenty CIA, aby dodávali tajné informace a zejména ve „třetím světě“ jím pomáhali manipulovat vnitrními záležitostmi těchto zemí.

CIA odstraňuje své muže z diplomatických listin pouze v západním Německu, Japonsku a dalších státech, kde jsou umístěni američtí vojáci. Nicméně i v těchto zemích je velitelské stanoviště CIA na velvyslanectví USA, ale většina jejího personálu je maskována jako vojáci. Protože po. světě je roztroušeno téměř 500 tisíc vojáků USA, „jednotky“ CIA, schované mezi nimi, nebudí zvláštní pozornost.

Překvapující je, že CIA se vůbec nenamáhá své agenty maskovat, protože jsou tak jako tak snadno identifikovatelní. Podívejme se, proč jsou krycí funkce na velvyslanectví tak průhledné:

— CIA má na velvyslanectví obvykle zvláštní blok kanceláři, často s cizokrajně vyhlížejícím číslicovým zámkem na vnějších dveřích. Například v Madridu, jak uvedl jeden zaměstnanec státního departmentu, měla CIA obsazeno celé šesté poschodí velvyslanectví. Pracovalo tam asi třicet lidí. Polovina vystupovala jako „personál vojenského letectva“ a polovina jako „političtí pracovníci státního departmentu“. Informátor řekl, že místní španělští zaměstnanci věděli, kdo v kterém poschodí velvyslanectví pracuje, a mohli to snadno odhadnout i návštěvníci.

— Pracovníci CIA se obvykle zdržují pohromadě. Jdou-li na oběd nebo na koktejl, či uvítat na letiště někoho z Washingtonu, je mnohem pravděpodobnější, že půjdou spolu než se skutečnými diplomaty. Jakmile jste tedy identifikovali jednoho, můžete snadno usoudit, kdo jsou ostatní.

— CIA má jiné nemocenské pojištění než zaměstnanci státního departmentu. Záznamy o nemocenských příspěvcích, které nejsou tajné a obvykle jsou přístupné místním
zaměstnancům, jsou neklamným znamením.

— Operační pracovník CIA dostane již na začátku svého výcviku poučení, že hlasité zvuky v pozadí ruší odposlech. Můžete si být jisti, že mužem CIA na velvyslanectví je ten, kdo ponechává svůj rozhlasový přijímač stále v chodu.

— Přestože se státní department zcela odmítá vyjadřovat k čemukoli, co se týká CIA, je ironií, že pravidelně uveřejňuje dva dokumenty: Seznam zaměstnanců zahraniční služby a Životopisný rejstřík, jejichž porovnání prozradí jména většiny pracovníků CIA působících v krycí funkci na velvyslanectví. Systém funguje takto:

Praví diplomaté USA trvali na tom, aby sbor úředníků zahraniční služby zůstal čistý.
Ačkoli se vyskytly pověsti o výjimkách, personál CIA v zahraničí vždy dostává krycí zařazení do rezervy zahraniční služby (FSR), nikoli do FSO.

Chcete-li nalézt agenty CIA, začnete tím, že prohlédnete Seznam zaměstnanců zahraniční služby pro příslušnou zemi, například Čínu. Písmena ve třetím sloupci zleva znamenají služební postavení dané osoby a Číslo označuje její hodnost. Na seznamu je David Bruče veden jako R-l, tj. FSR první třídy, tedy nejvyšší hodnost. John Holdrige je řádný zaměstnanec zahraniční služby (FSO) téže hodnosti, zatímco sekretářka Barbara Brooksová má čtvrtou třídu, FSS.

ODHALOVÁNÍ CIA

V šedesátých letech, kdy jsem působil jako operační pracovník CIA v Latinské Americe, jsem často přemýšlel o mimořádném počtu a rozmanitosti operací, do kterých jsem byl zapojován nebo které jsem zosnoval. Zkušenější muži někdy poznamenali, že mám štěstí, že mohu získávat zkušenosti v „terénu“ – od politických akcí s ministry až po pronikání do komunistických stran, nasazování do sledovacích skupin, odposlouchávání telefonů a účast na protiodborových akcích.

Ve většině latínskoamerických zemí a vlastně ve značné části „třetího světa“ byly místní bezpečnostní síly prostoupeny a manipulovány lidmi CIA, a to do té míry, že jim prakticky nikdy nebylo povoleno rušit nebo ohrožovat její „jednostranné“ (tj. místním orgánům neznámé) operace. Přestože se moje jméno objevovalo čas od času v místním levicovém tisku jako jméno pracovníka CIA, nikdo mi nikdy neprojevil nepřátelství, nehlídkoval u mého bytu ani mne žádným jiným způsobem neobtěžoval. Bylo mi dovoleno dělat všechno, co jsem zvládl, a to vždy beztrestně; omezovaly mne jen interní praktiky CIA. Pracovníci se zkušenostmi z evropských zemí, kde je zapotřebí zvýšených bezpečnostních opatření, byli schopní zvládnout jen zlomek operací, jež jsme mohli převzít my z „třetího světa“.

Dnes je však jiná doba. S každou novou vlnou odhalení operaci CIA se její obraz stává zřetelnější. Odhalení z roku 1967, pomoc CIA při krytí aféry Watergate, zveřejnění „destabilizačních“ operací proti Allendeho vládě v Chile, kniha Johna Markse a Victora Marchettiho CIA a kult zpravodajské služby, moje kniha a další publikace, které ještě vyjdou, to jsou odhalení, která pomáhají objasnit, jak CIA podporuje menšinové režimy ve „třetím světě“, jež tvrdě“ utiskují vlastní lid, aby si udržely svou moc a výsady a umožňují vykořisťování přírodních zdrojů a dělníků svých zemí nadnárodními společnostmi. Tyto menšinové režimy nemají vlastně jiný cíl než sloužit svým vlastním zájmům.

SUPERAGENT CORD MEYER

Každé ráno krátce před osmou hodinou se na rohu South Eaton Pláce a Chester Row v Belgravii odehrává nenápadný rituál. Vysoký dům na jihozápadním rohu má dva vchody. Nejprve se z hlavního vchodu na South Eaton Pláce vynoří sluha v bílém saku a rozhlédne se. Ulice jsou prázdné. Až o hodinu později povedou děvčata z domácností malé chlapce v bundách do školy a teprve za necelé dvě hodiny budou úředníci z londýnské City spěchat na stanici podzemní dráhy Sloane Square. Spokojený sluha se vrátí dovnitř, pravděpodobně aby zatelefonoval pro vůz.

O několik minut později předjede dlouhá americká limuzína s řízením vlevo. Řidič vystoupí. Je to mohutný holohlavý muž s tmavými brýlemi. Obdivovatel Kojaka. I on si okázale prohlédne ulici, posadí si na hlavu goférskou čepici a usedne znovu do vozu.
Pak vyjde z jiného vchodu na druhé straně domu šedivý muž v šedém obleku. Je dosti vysoký – tak kolem padesátky, atletický typ tenisty. Usedne na zadní sedadlo a velký vůz plavně odjíždí.

Je dochvilný a časný jako byrokrat, ale také obezřelý, jak to odpovídá jeho povolání. Cord Meyer Jr., šéf londýnské rezidentury CIA, odjíždí do své kanceláře.

Ve Washingtonu se tvrdí, že Meyer byl poslán v roce 1973 do Londýna, aby převzal řízení veškeré činnosti CIA v západní Evropě. V souvislosti s ropnou krizí, událostmi v Portugalsku a Itálii a se stávkou britských horníků se objevila teorie, že se vrátily rušné dny z konce čtyřicátých let, kdy CIA (podle svého mínění) zachránila Evropu před komunistickou podvratnou činností. Na základě této interpretace Washington rozhodl, že londýnské místo s inspekční funkcí pro celou xápadni Evropu vyžaduje muže ve vyšším postavení, přičemž skutečnost, že Meyer měl zkušenosti z tajných operací, byla výhodou navíc. Jiní lidé ve Washingtonu však zvedají oči k nebi a říkají: „Poslyšte, po Watergatu a vzhledem k vyšetřování činnosti agentury prezidentskou komisí a Kongresem, o tisku nemluvě, je další publicita chilského stylu to poslední, co potřebujeme. Meyer byl do Londýna odsunut do ústraní.“

To jsou však koneckonců pouhé teorie, protože ať vám kdokoli cokoli namlouvá, žádná zpravodajská služba nemluví veřejně o své personální politice.

Pokračování