Kdo to byl Lavrentij Berija ? (3)
Lavrentij Pavlovič Berija – jméno muže, který dlouho ovlivňoval život Sovětského svazu a také dalších socialistických zemí. Co o něm víme ?
Teror převálcoval i mnoho známých sovětských vědců. Znovu to připomněl časopis Nauka i žizň:
„Berija osobně podepsal 6. srpna 1940 zatykač na akademika Nikolaje Vavilova, zakladatele sovětské genetické a šlechtitelské školy. Jako ´vůdce špionážní protisovětské organizace‘ byl nejprve odsouzen k zastřelení, potom mu vsak byl trest snížen na dvacet let odnětí svobody. Vavilov zemřel v saratovské věznici…
Sedm let strávil ve vězení rovněž vynikající sovětský konstruktér, tvůrce nové raketové techniky Sergej Koroljov. Byl zatčen už za Ježova. Berija potom zahájil nové vyšetřováni, jež skončilo tím, že nyní nebyl kladen hlavni důraz na záškodnictvi, nýbrž na účast v protisovětské organizaci. Po druhém rozsudku se Koroljov obrátil osobně na Beriju a požádal, aby byl vyslechnut on sám a několik svědků, ale jeho žádost zůstala bez odpovědi, až na to, že byl převeden do zvláštní věznice NKVD, kde za mřížemi vyvíjel novou techniku. Nakonec zřejmě o jeho osudu rozhodla válka a naléhavá potřeba tak nadaného odborníka, jakým Sergej Koroljov byl. Roku 1944 byl z vězeni propuštěn."
Nutno říci, že teror vládl i přímo v bezpečnostních orgánech. Sovětský tisk přinesl údaje o jeho rozsahu: bylo zlikvidováno dvacet tisíc čekistů! Šlo o lidi, kteří nehodlali kupčit se svým svědomím. Zachraňovali jiné, ale sami hynuli, odsouzeni k smrti zastřelením či k pomalému umíraní v táborech.
Kdo příliš mnoho ví, obvykle se stane nepohodlnou osobou. Berijovi se velmi dlouho dařilo zabraňovat tomu, aby to Stalina napadlo. A přesto se dostal na řadu i on. Počátkem padesátých let byli zatčeni Berijovi nejbližší spolupracovníci. On sám unikl likvidaci jenom díky Stalinovu nenadálému úmrtí v březnu 1953. A usoudil, že nyní nastala jeho „hvězdná chvíle". Začal kout plány, jak se chopí moci. Jeho prvním tahem byl veřejně přednesený návrh na plenárním zasedání ÚV KSSS, aby se předsedou rady ministrů stal Georgij Malenkov, slaboch, jenž navíc podle Berijova názoru úplné podléhal jeho vlivu. Stalinovu funkci v sekretariátu ÚV KSSS převzal muž podle jeho soudu druhořadý — Nikita Sergejevič Chruščov. Jak se dnes ukazuje, Berija až do svého pádu nerozpoznal Chruščovovu povahu a osobnost.
Nepochopil ani to, že epocha, která ho zplodila, už skončila. V pamětech „Očima člověka mé generace“ ji známý spisovatel Konstantin Simonov charakterizuje takto:
„Kdybychom se pokusili posbírat a soustředit všechno to nejodpornější, nejbrutálnější, nejtragičtější, nejsveřepější a nejšpinavější, co v této epoše bylo, a oddělili to od všeho ostatního, co se rovněž dělo, pak by právě Berija, jeho skutky i sama možnost jeho dlouholeté existence po Stalinově boku byly politickým i morálním chrchlem, který byl vyzvracen a stal se zcela očividný, když byla Stalinovou smrtí odťata sama epocha …"
Berija byl zatčen 26. června 1953 na zasedání předsednictva ÚV KSSS
v Kremlu. Předstihli ho ještě včas — chystal se zrovna totiž uchopit moc a už vydal tajný rozkaz, aby bylo několik divizí, jimiž disponoval, přesunuto z centrálních částí RSFSR do Moskvy. Z interview plukovníka Ivana Zuba (dnes generálmajora ve výslužbě) v listu Krasnaja zvezda vyšly najevo i podrobnosti tohoto zákroku, který uskutečnili důstojníci moskevského okruhu protivzdušné obrany. Přípravy k Berijovu zatčení se zúčastnil také proslulý vojevůdce, maršál Sovětského svazu Georgíj Žukov. Při výsleších se Berija choval povýšeně, jenom se obával o osud svých příbuzných. Ti ostatně zatčeni nebyli. Jeho manželka Nina Gegečkorijová, kandidátka zemědělských věd, měla pověst poctivého člověka. Ani vůči Berijovu synovi, jenž si vzal za ženu vnučku spisovatele Maxima Gorkého Marfu Peškovovou, nebyly vzneseny výhrady. V průběhu vyšetřováni ale vyšly najevo některé velmi zajímavé podrobnosti.
„Ukázalo se, že Berijova manželka je neteří Noje Žornadiji, bývalého ministra zahraničních věcí menševické gruzínské vlády, jenž v Gruzii roku 1924 zosnoval kontrarevolučni vzpouru," vypráví Gennadij Těrechov, který se zabýval Berijovým případem. „Potom emigroval do Paříže. Je prokázáno, že Berija až do svého zatčení udržoval s Žordanijou styky. Měl kontakty i s představiteli hitlerovského Německa…
Soud nad Berijou zasedal v budově, kde byl vězněn, ve štábu moskevského vojenského okruhu. Obvinění byla tak obludná, že i nám, zkušeným profesionálům, vstávaly vlasy hrůzou. Soud byl rychlý, snad až příliš — lépe by bylo onoho katana přinutit, aby ještě vypověděl leccos, co by dnes mohlo historikům usnadnit práci."
O Berijově popravě vypráví manželka generálporučíka Pavla Batického, který byl pověřen výkonem spravedlnosti. Podle jeho slov se prý Berija plazil po kolenou a žebronil o život.
„Manželovi se přímo hnusil. Spáchal tolik mrzkých, podlých, hanebných činů, a přitom v sobě nenašel ani špetku statečnosti, aby zasloužený trest přijal mlčky."
Občas slýcháme otázku: „Nač sahat na přízraky a znovu odhalovat už dávno odhalené zlo?" Je to potřeba, abychom mohli důkladné prostudovat vskrytu se utvářející mechanismus a úlohu, kterou v něm hrály osoby Berijova typu. Aby se budoucnost definitivně oprostila od omylů minulosti.
Z archivu NoS