Aktivně proti antikomunismu
Čelíme další vlně primitivního i sofistikovaného antikomunismu, jsou zřizovány senátorské komise pro zkoumání legality KSČM, jsou rozpouštěny pokrokové mládežnické organizace, sociálnědemokratičtí zastupitelé všech stupňů zrazují svůj program i voliče a bez uzardění koalují s pravicí na radnicích atd.
Nejde o nic nového, vždyť historici, ryzí ekonomové a filozofové – např. M. Rothbard a I. Wallerstein, už dávno rozeznali, cituji, spojení pravicového socialismu s konzervatismem v Itálii a Německu, kde byla táto fúze ztělesněná ve fašismu a nacionálním socialismu. Posledně jmenovaní naplnili konzervativní program nacionalismu, imperialismu, militarizmu, teokracie a pravicového kolektivismu, který obnovil a dokonce zabetonoval vládu starých privilegovaných tříd. Ale jen před nedávném začali historici zjišťovat, že podobné vzorce se prosadili i v Anglii a USA, viz bushismus.
Byla to reakce na tento kolaps, když Lenin vystoupil z 2. internacionály, aby obnovil klasický revoluční marxismus v intencích levicového socialismu. V dalších letech štěpení uvnitř prvního leninského pokusu o sociálně spravedlivější společnost přineslo do popředí ještě více levicové tendence: čínské. Ve svých revolučních záměrech v nerozvinutých zemích soustředili Číňané svoje bezchybné odmítání feudálních a kvazi-feudálních panství, na monopoly, které promíchaly kapitál s kvazi-feudálními pozemky, a na západní imperialismus. Antikomunistický fašismus proto byl tak zajímavý pro podnikatelské zájmy Západu – otevřeně a bez studu v 20. letech a začátkem let třicátých. A zdá se, že opět i dnes. Parafrází jednoho známého výroku o restaurované aristokracii: Kapitalismus se z ničeho nepoučil a nic nezapomněl.
Krize kapitalismu
Kapitalismus je ale např. podle Wallersteina skutečně v hluboké krizi. Jedním z nemilých důsledků zmatků, panujících ve světové levici, je však bohužel podezření, které dnes dopadá na každý argument týkající se krize kapitalismu. Kdo se jednou spálí, bojí se ohně – a my jsme se spálili mnohokrát. Základní problém je v tom, že většina významných postav světové levice v posledních dvou stoletích nečetla Braudelovy práce o multiplicitě sociálních časů a neustále si pletla cyklické vzestupy a poklesy se strukturními krizemi.
Podle prof. W. Woodwarda, účastníka nedávné pražské konference Konec dějin nebo civilizace znovu na rozcestí?, odborníci očekávají krach dolaru a kolaps finančního systému. Znamená to, že dlouhodobé trendy se rychle přibližují k asymptotám, které nedokážou překonat. V hegelovském jazyce to znamená, že už nelze zvládat protiklady systému. V jazyce věd o komplexnosti to znamená, že se systém příliš vzdálil od rovnovážného stavu, že vstupuje do období chaosu, že jeho vektory budou bifurkovat , a že nakonec bude vytvořen nový systém, konstatoval I. Wallerstein. Znamená to také, že výsledek je ale z vlastní povahy věci nejistý, a že je záležitostí tvořivosti. A ta nám nechybí. Je třeba jen změnit strategii.
Jak dál?
Je třeba nutit liberály, aby byli liberály. Achillovou patou centristických liberálů totiž je, že nechtějí prakticky uskutečňovat svou vlastní rétoriku. Jedním z ústředních bodů jejich rétoriky je individuální volba. Na řadě elementárních úrovní se však liberálové proti svobodné volbě staví. Jednou z nejzřejmějších a nejdůležitějších je právo zvolit si, kde chci žít. Imigrační kontroly jsou antiliberální. Vytváření závislosti výběru – například výběru lékaře nebo školy – na majetku je antiliberální. Patenty jsou antiliberální. A tak lze pokračovat.
Skutečností je, že kapitalistická světová ekonomika přežívá díky tomu, že se nedrží liberální rétoriky. Světová levice by měla systematicky, pravidelně a neustále odhalovat tento podvod.
To ale nestačí
Světová levice se musí postavit čelem k nejsystematičtější a nejefektivnější kritice historické socialistické rétoriky, k tvrzení, že nesoukromé vlastnictví výrobních prostředků vede k plýtvání, nezájmu o technologickou efektivitu a ke korupci. Pokud jde o to, čemu dnes říkáme reálný socialismus, nebyla tato kritika nepravdivá. Uznala ji většina režimů tohoto typu, které dodnes přežívají. Reagují ale tím, že vytvářejí velký prostor pro soukromé vlastnictví pod nálepkou tržního socialismu. I když tím možná vyřeší některé své krátkodobé ekonomické potíže, naprosto rezignují na řešení hlubších otázek, kterým by se světové socialistické hnutí mělo věnovat na prvním místě – hrubým nerovnostem a ohromnému sociálnímu plýtvání. Podle názoru uvedených odborníků i mého může existovat jiná cesta, která už vlastně byla zčásti vyzkoušena a vypadá velmi slibně. Je zřejmé, že by bylo možné získat většinu výhod soukromého vlastnictví a vyloučit přitom většinu jeho negativních stránek umisťováním produktivních činností do středně velkých, decentralizovaných, konkurenceschopných a neziskových struktur. Rozhodující je, aby byly neziskové, tj. aby nikdo nedostával dividendy nebo podíl na zisku (tantiémy), a aby se veškeré přebytky vracely zpět organizaci, nebo aby je zdanila kolektivita a investovala je jinde. Prostě získat od korporací a vlád zpět nelegitimní kontrolu, vytvořit a v referendu přijmout plnohodnotnou občanskou ústavu s prvky polopřímé demokracie. To znamená více demokracie všude a pro každý všední den, což je zřejmě nejlepší odpověď primitivnímu i sofistikovanému antikomunismu.
Milan ROKYTKA
Z : Haló noviny, 27. prosince 2006, http://www.halonoviny.cz/index.php?id=85586